Srpen 2015

Druhý rok v ČR

24. srpna 2015 v 13:19 | Jakub Litoš
Tak už jsme s Amy v Čechách více jak dva roky! Než jsem začal psát tento článek, schválně jsem si přečetl i ten loňský "Po roce v Čechách". S radostí si uvědomuji, že mnohé, co jsem v loňském článku zmiňoval jako nejisté nebo z čeho jsem měl nějaké obavy, se docela pozitivně vyřešilo. Vezmu to ale postupně.

Téměř každý, kdo po nějakou dobu spokojeně žil v cizí zemi, bude vždycky trochu srovnávat, vzpomínat a někdy si říkat, jaké by to asi bylo, kdyby býval zůstal právě tam. Opouštěli jsme Austrálii s tím, že se v krajním případě vrátíme nebo zkusíme to Thajsko. Ale do Čech jsme vkládali největší naděje, a to i přesto, že nás mnozí odrazovali. Teď po dvou letech máme jasno, že zatím zůstáváme dlouhodobě v Čechách.

Základ je práce a bydlení. O práci jsem psal minule, jen doplním, že import/export jsem ukončil a naproti tomu se mi hezky rozběhla má výuka a mám plno, což beru jako takový hlavní úspěch za poslední dobu. Navíc stále se hlásí další lidé, takže zájem opravdu je. Mám ohromnou radost, že mám práci, kterou mohu dělat z domova a jsem pánem svého času. Dělám to, co umím nejlépe, to, čemu jsem se od dětství naplno věnoval a zároveň využívám i znalostí anglického jazyka a zkušeností ze studia managementu v Sydney. Anglickou konverzaci již sice nevyučuji, nyní pouze klavír a bicí, ale některé hodiny učím i v angličtině. Je to někdy dost náročné a zabere mi to i mnoho času mimo pracovní dobu, ale když je vidět výsledek, tak to člověka motivuje. Učím děti od čtyř/pěti let, přes vysokoškoláky, po dospělé, maminky... Postupně rozšiřuji své vybavení, v zimě jsem třeba koupil krásné nové bubny a nyní se pracuje na nové učebně.

Tím tedy navazuji na druhou věc a tím je bydlení. Rozhodili jsme se, že využijeme varianty bydlení v Roztokách, kde jsem vyrůstal. V domě bydlíme s mými rodiči, což jsme s Amy od začátku brali jako dočasné řešení, než to vymyslíme jinak. Potřebovali jsme čas na rozmyšlenou, zda chceme v Čechách zůstat, než bychom se tu nějak uvázali. Čas udělal své a i když je klidně možné, že za pár let bude všechno jinak, nyní chceme s Amy zůstat v Čechách a máme tu teď už také nějaké závazky v podobě splácení menší hypotéky. Navíc Amy teď chodí do školy na češtinu a jelikož jí tu neplatí řidičák, dělá si teď nový tady. Tudíž momentálně skutečně neplánujeme nikam odjet. Dům jsme se rozhodli zvětšit, v podstatě přistavět novou část, která bude (včetně části spodního patra původního domu) pro mé rodiče a my s Amy budeme bydlet ve stávajícím. Po přístavbě nás v brzké době čeká ještě mnoho rekonstrukcí, včetně té nové učebny a její celkové izolace, úpravy zahrady, (možná bazén), a tak dále... Učebna bude v přízemí domu a bude tak mimo domácnost. Jinak všechno bude oddělené, samostatné, a to včetně vchodu a zahrady. I přes mnohé výhody jsem se obával, jestli nedělám špatně, ale už jsme se rozhodli a věřím, že to tak bude fungovat. Pokud chceme jezdit pravidelně do Thajska, s celoživotní hypotékou na krku nebo vyhazováním peněz za drahý nájem, by to šlo velmi těžko.

A tak jsme si říkali, že až vyřešíme práci a bydlení, budeme se muset rychle rozmyslet jak s rodinou. Rozmyšleni už jsme, ale mimo jiné vyčkáváme ještě kvůli mým zdravotním potížím, které se u mě bohužel objevily.

Nikdy jsem žádné závažnější onemocnění neměl, tak jsem se s tím v poslední době trochu srovnával. A abych řekl pravdu, udělalo mi to jaksi čáru přes rozpočet, i když také se s tím dá v dnešní době rozumně žít. Už rok mě trápí velká bolest zad, převážně v oblasti kříže směrem k hýždi. Minulé léto mě to již solidně trápilo, ale bolest jsem přisuzoval nadměrné práci při stěhování těžkého masivního nábytku. Bolest se ale stupňovala a přidávaly se další oblasti kolem páteře, které mi působily přinejmenším dost otravnou bolest. V prosinci, kdy jsem již bral analgetika a byl jsem léčen pouze běžnými rehabilitacemi a občasnými injekcemi proti bolesti, se mi dost přitížilo a záda, krk, ramena, mi začali tuhnout a všechno mě to hodně bolelo. Kolem Silvestra jsem vynechal prášky na bolest, abych mohl plnohodnotně oslavovat. To byly první dny, kdy jsem se už nedokázal téměř otočit v posteli nebo si vůbec lehnout a vstát. Při chůzi to bylo výrazně lepší. Před koncem zimy jsem zase třeba nedokázal vůbec dát ruce nad hlavu, ráno jsem měl problém si dojít na záchod, strašně mě bolela krční páteř, kolem lopatky, ramena, klíční kosti a nemohl jsem v posteli najít polohu, kde bych vydržel ležet. Na jaře mi diagnostikovali Bechtěrevovu nemoc, kterou mi pak v Revmatologickém ústavu v Praze upřesnili na axiální spondiloartritidu, což patří do stejně skupiny jako B.nemoc. Jedná se o chronické, zánětlivé onemocnění páteře a kloubů, kdy specifický zánět napadá také různé svaly, úpony, šlachy... Je to druh revmatického onemocnění, kdy selhává vlastní imunitní systém. Je to autoimunitní onemocnění, kam spadá např. i roztroušená skleróza. Nemoc je vyvolána důsledkem abnormální reakce těla na vlastní antigeny. Jsem na samém začátku a také o tom ještě nevím všechno, ale Bechtěrevova nemoc je typická tím, že vám na základě toho zánětu postupně srůstají obratle k sobě, tvoří se výrůstky a celé to nějak vápenatí, takže se hýbete méně a méně a tuhnete. Celé to většinou začíná bolesti SI skloubení, tj. spojení mezi kostí křížovou a kyčelními kostmi. Tam mě to právě bolí nejvíc a bolest mi někdy vystřeluje do stehna, až do kolene. Aby toho nebylo málo, tak k této nemoci se ještě někdy přidává chronický zánět střev (Crohnova choroba), zánět duhovky, což je dost časté a lupénka. Samé lahůdky... Bohužel v dnešní době se jedná o nemoc, která nejde úplně vyléčit. Je ale možné nemoc zmírnit, pozastavit, potlačit záněty a především ukrutnou bolest, kterou bych přirovnal k píchavé, až pálivé bolesti, v kombinaci s pocitem kousání do alobalu. Nemůžu běhat a někdy kulhám. Občas mě to rozbolí tak, že když ležím, nemohu se ani pohnout a Amy mě musí pomalu zvedat, což také není tak jednoduché. Některé dny mě to nebolí skoro vůbec. Průběh této nemoci je strašně nevyspytatelný, tzn., že někdy máte období, že vás skoro nic nebolí a pak to najednou příjde z čista jasna jako blesk. Můžou to být dny, týdny, měsíce, i roky. Takže není jednoduché si plánovat dovolenou, když nevíte, zda vás to zrovna v té době nechytne. Špatné je, že ještě horší zlo mohou v těle napáchat léky, které při v zásadě doživotní léčbě dostáváte. Největší nadějí na trhu je biologická léčba, kterou si sami doma injekčně aplikujete nebo chodíte jednou za čas na infuze. Výsledky jsou neuvěřitelné a lidé to přirovnávají ke znovuzrození. Jelikož jsem mladý a nemám zatím žádné "srůsty", jsem údajně ideální kandidát. Léčba stojí sta tisíce ročně, a tak ji pojišťovny neproplácí každému. Moje revmatoložka by mi jí časem možná i dala, ale záleží to pak na pojišťovně a musela by také selhat má současná léčba. Také jsem řešil, jak dalece mohu nebo budu moct pít alkohol vzhledem k těm lékům, jelikož někdy není přece na škodu popít více, než jen 2dcl vína... Záleží to tedy na konkrétní léčbě, kterou člověk dostává, ale v zásadě pokud se nekonzumuje velké množství často, mělo by to být v pořádku. Otázkou je, jak i ta biologická léčba může uškodit mému tělu. Všechny léky mohou mít mnoho vedlejších účinků, ovšem u bio léčby jsou méně časté, avšak můžou být o to závažnější. V současné době tato léčba nedokáže zastavit průběh srůstání, ale to je snad jen otázkou času, kdy se léky zdokonalý a třeba jednou i tento typ nemocí dokáží vyléčit.

Na druhou stranu můj život postupně přehodnocuji, pravidelně 2x denně půl hodiny cvičím a medituji při asijské hudbě. Snažím se více hýbat, začnu dělat nějaký vhodný sport a to všechno je pro mě dobře. Ale tento rok mě ta nemoc dost omezovala a věřím, že mi třeba v budoucnu pomůže ta biologická léčba, jelikož jinak se nemoc spíše postupně zhoršuje, než zlepšuje a to si moc nedokážu představit. I když co sroste, to nebolí, ale zase člověk chodí jak robot. Navíc po srůstu obratle se zánět zpravidla přesouvá o obratel výš. :) V nejhorším případě se jedná pak o takové ty stařečky v neustálém předklonu. V dnešní době se tak daleko už snad lidé s těmito obtížemi často nedostávají. Zánět pak může napadnout i plicní tkáně a srdeční chlopně, ale to je naštěstí jen ojedinělé. Já mám ale doufejme zatím předpoklady k tomu, že bych mohl být relativně v pohodě, navíc mi diagnostikovali "pouze" tu spondiloartritidu, tzv. sestru Bechtěreva - vlastně Bechtěrev, ale bez srůstů. Často se ovšem jedná o počáteční stádium B.nemoci. Pravděpodobnost, že to budou mít i moje děti je velmi malá, ale bohužel existuje.

A jak to celé vlastně vzniká? Především je to věc genetická, i když v rodině to nikdo nemá, ale nějaké náznaky by tam být mohly. Pak se ale dá mluvit o tzv. "spouštěči". Ale co doktor, to jiný názor. S největší pravděpodobností se může jednat o nějakou bakterii např. z jídla nebo vody, ovšem do těla se dostane i vdechnutím. V mém případě mě napadá např. můj incident na Koh Phi Phi v Thajsku, kdy jsem ležel na kapačce po otravě z jídla a velké dehydrataci. Nebo v Sydney jsem dělal přes 3 roky v teplotách mezi -30°C až +40°C ve stínu. Pro klouby teda žádná hitparáda. A v ČR jsem pak tahal ten nábytek.

Mnozí se mnou asi budou také souhlasit, že hodně nemocí vzniká ze stresu. Já jsem tohoto názoru velký zastánce. Pokud jste četli celý tento blog, víte, co jsem si všechno v Sydney zažil. Trápení s Markétou ale stále pokračuje. Nastěhovala se šikmo naproti nám a denně jí tu potkávám se dvěmi dětmi, když chodí kolem našeho domu. Vídám ji na většině kulturních akcích města a stále nám hlavně dluží peníze. Když pominu nějaký pokus před lety, tak vlastně ještě ani nezačala splácet. A i když to máme všechno sepsané, tím že nic nevlastní to není jednoduché. Kdyby se jednalo o pár tisíc, tak mi to za to nestojí, ale je to šesticiferné číslo. Nevím, jestli mě víc štve ji vidět nešťastnou nebo někdy zase vysmátou při cestě do hospody nebo z hospody, kde mě pomlouvá a křivě obviňuje. A je toho mnohem více. Navíc to po určité stránce zatěžuje celou mou rodinu, takže to mě také dost štve a ona si to přitom celé asi ani vůbec neuvědomuje. Buď je tak zlá nebo tak hloupoučká. Ale namísto alespoň nějaké snahy to jsou jen samé lži a falešné slibování. Jasně, v podstatě je to má chyba. Já jsem nedokázal lépe zvládat stres, já jsem jí neprokoukl dříve, já jsem dal tehdy z AUS zelenou tomu, aby u nás ještě mohla bydlet... Kdybych to býval neudělal, měl bych svatej klid a už bych ji nikdy nemusel vidět. Teď se děje v podstatě to, o čem se mi kolikrát zdály špatné sny. A kdybych tehdy věděl, že bude nakonec bydlet ještě naproti mně, asi bych se ani nevracel. Už si z toho zase tak moc nedělám, ale ten stres z této situace byl do nedávna dost velkej a kdo ví, z čeho se mi ta nemoc třeba spustila. Ani to raději vědět nechci. Je ale prokázané, že stres zhoršuje příznaky bolesti a dle všech doktorů a RHB pracovníků, se kterými jsem se v poslední době setkal, je klidný a co nejvíce bezstarostný život, velice podstatná část léčby takovýchto onemocnění. Ať už se mi mé zdravotní potíže spustily z čehokoliv, důležité je se s tím teď dobře vyrovnat, jelikož vede tenká hranice mezi tím to zvládat a propadnout panice a depresi. Po psychické stránce se teď ale cítím dobře a jsem spokojený. O pocitu naprosté šťastnosti, jako jsem měl naposledy v Austrálii, zatím mluvit sice nemohu, ale kdo ví, život je plný překvapení. :) Je ale skutečně zajímavé, jak je konkrétně tato nemoc spojena s psychickou stránkou člověka. Říká se, že Bechtěrevici jsou usměvaví a optimističní lidé a mají podobnou osobnost. Dokonce i má (velice uznávaná) revmatoložka mi to potvrdila a že když k ní přijde typický její pacient bechtěrevik, sice jde ztuhlý jako robot, ale za to s obrovským úsměvem na tváři.

Tolik tedy o tom nejpodstatnějším, co se u nás v poslední době událo... Hlavně jsem rád za to, že jsme se už konečně rozhodli, kde chceme zůstat. To bylo takové největší dilema za poslední dobu.

Do Thajska bychom se s Amy rádi podívali začátkem příštího roku, tak uvidíme, jestli nám to vyjde. Od našeho příjezdu do Čech jsme zatím cestovali jen po ČR a několikrát jsme si udělali výlet do Rakouska. V Čechách jezdíme hlavně po hradech a zámcích, z čehož je Amy naprosto unešená. :)

Myslím, že psaní bylo dost, a tak jsem připravil jakýsi výběr fotek za poslední rok, tj. od září 2014 do teď. :)


Velmi rádi jezdíme na Moravu, kam se nám naštěstí vrátil i náš best friend Kuba, se kterým jsme se poznali v Sydney. Ještě než ale přijel, jeli jsme s Amy na víkend do Mikulova na gulášový festival. Celá akce se konala takřka pod naším balkonem. :)

Pálavský gulášfest

Mikulov



Po cestě domů jsme ještě navštívili Valtice a Lednice. Na gulášový festival pojedeme letos znovu, jelikož se nám tam moc líbílo. I já jsem si snad poprvé užil takovou akci, kde nechyběla samozřejmě skvělá cimbálovka a dobré víno. Také chceme letos navštívit slavnosti vína v Uherském Hradišti.

Minulý podzim jsme si celkem užívali houbaření, tak tady je malá vzpomínka.


Moje sestra kdysi odešla do řádu. Tahle fotka se mi hrozně líbí, tak se musím také trošku pochlubit, jakou sestřičku mám. :)


Vánoce jsme prožili také moc hezky a těšíme se zase na další.



Silvestr jsme oslavili opět na chalupě na Třeboňsku, kam tentokrát dorazil i Kuba, který zrovna přiletěl z Austrálie, respektive z Asie, kde také cestoval. Trochu jsme si užili i sněhu, i když nejvíc si ho užívala očividně Amy. :D



Silvestr


S Kubou jsme pak vyrazili do Krumlova, kde se nám s Amy vždycky moc líbí a kam se rádi vracíme.




Vídeň máme také rádi, zvlášť, když tam máme takové dobré přátele.



Po cestě

V Roztokách jsme se již podruhé zúčastnili masopustu. Počasí bylo skvělé, tak to byla paráda.


Karlovy Vary a okolí, je rovněž místem, kde je nám hezky a kde si užíváme krásy této země. Naposled jsme spali ve skvělém apartmánu našeho kamaráda Mirka a ještě jednou mu moc děkujeme. Pokud někdy budete potřebovat ubytování ve Varech, můžu jedině doporučit. TADY je odkaz.




Následující fotka je z Kutné hory, kam jsme dorazili na Královské stříbření. Amy si tam koupila dobové šaty, tak od té doby už je to skutečná princezna. Také skvělá akce, jen se těším, až bude mít Amy řidičák. :)


Tady jsme zase byli v Brně na koncertě Chicka Corey a Bobby McFerrina. Rodičům ještě jednou děkujeme za krásný dárek.


Z celého roku jsem se pochopitelně nejvíce těšil na léto. Jelikož učím převážně děti, o všech prázdninách učím jen individuálně, což většinou znamená, že moc neučím. A tak jsem si letos udělal opět dvouměsíční prázdniny a oproti těm minulým byly tyto, řekl bych, více zasloužené. Navíc počasí letos nemělo chybu! Jen kdyby mě nebolelo to SI-čko...

Amy musela být první měsíc doma, ale já vyrazil hned v červenci na jih na chalupu. Kdybych neměl ty zdravotní potíže, mohl jsem býval více pomáhat na stavbě, která u nás teď probíhá, ale jeden den jsem tam dělal a několik dalších dní jsem trpěl, takže to teď pro mě není. Na jihu jsem trávil hodně času u vody a evidentně plavání, pádlování na člunu a házení s frisbee, mi prospívalo. Čím více jsem se pohyboval, tím to bylo lepší a cítil jsem se lépe. Také jsem mohl zapomenout na práci a jiné starosti typu vyřizování stavebního povolení a hypotéky. Navíc naše odloučení nám bylo spíše k užitku, než naopak a měli jsme také trochu času být sami a mohli se pak na sebe zase těšit.

Rybník Podřezaný - kousek přes pole od naší chalupy

Jihočeské lesy

Kalba na balíku

Mé klasické vybavení na takovéto večery jsou: Přenosné repráčky s náhradními bateriemi, aby muzika hrála nahlas až do ranních hodin, iPod, foťák, zelené lasery a něco k pití. :) Někdy hrajeme i noční frisbee.

Následující fotka je z jiného večeru a je focena na posedu.


S Amy jsme na chalupě nakonec strávili necelé dva týdny. Udělali jsme si výlet do Budějic, do Krumlova, do Telče a také do Rakouska. Opět jsme jezdili hodně na pískovnu, kde je ten ostrov, o kterém jsem psal minulý rok. Tam jsme vždy dopluli na člunu a slunili se na té nejlepší časti pískovny. Než přijela Amy, jezdil jsem tam s kamarádem Jardou a s ním jsme se hodně přesouvali na různá místa. Jelikož jsme měli hudbu i ve člunu, byli jsme jako pojízdná diskotéka. :) S Amy to bylo zase jinak dobré a oba jsme si za tu dobu, strávenou v jižních Čechách, hezky odpočinuli.

Ostrov

Na písečném ostrově je mnoho zeleně

Na jedné straně písečných dun mají hnízda ptáci

A dále již bez komentáře :)






V Telči se nám také moc líbilo a na náměstí zrovna probíhal nějaký koncert, tak to bylo hezké. Vlastně jsem tam na náměstí také kdysi koncertoval v rámci jazzového festivalu. Od té doby jsem tam asi nebyl.

Telč


Tady je ještě jedna fotka z Krumlova

Jinak naštěstí jídelníček si v rámci mého onemocnění upravovat nemusím, i když jsem na to také slyšel odlišné názory. Možná při nějakých těch střevních komplikacích, ale prozatím to nemusím řešit, takže si užívám všeho, co mám rád. V Praze máme dva tři krámy, kam chodíme nakupovat ingredience na Thai food. Amy už samořejmě i ví, kam v Praze zajít na kvalitní thajskou kuchyni a doma také stále něco dělá, takže se máme docela dobře. :)

Amy umí i výborné sushi

Celkem často také grilujeme. To máme rádi.


Tím bych asi dnešní příspěvek ukončil. Je mi jasné, že blogování z Čech už není tak atraktivní, jako z Austrálie a to ani pro mě. Alespoň jednou za čas ale něco takto sepíši, jelikož ono je to docela zajímavé pozorovat i sám na sobě, jak se to porovnávání života doma v ČR a jinde, vyvíjí. A kamarádi se mě také často ptají, jak se tu daří Amy, takže i těmito články se vlastně snažím odpovědět. Skutečně se jí tu líbí, má tu zase více kamarádů a to jak z Čech, tak z Thajska. Rodina, a vůbec rodná země, jí chybí, ale ne tak, že by honem musela letět domů. Doma je teď už asi víc tady a netouží nic měnit. Zrovna včera jsme vedli dlouhý rozhovor na téma Austrálie versus Čechy. A máme naprosto stejný názor na to, že to v Austrálii bylo super a že na to máme krásné vzpomínky. Byl to takový studentský život, kdy člověk měl prostě nějakou práci, hlavně aby se uživil a měl na zaplacení další školy a ideálně něco zbylo na cestování. Tolik se nemuselo myslet do budoucna a člověk si tak volně, svobodně a bezstarostně, užíval života. Takhle to vidí i Kuba a všem nám to vlastně chybí. Bylo by to ale teď zase takové? Možná, že by návrat ty hezké vzpomínky trochu pokazil. Především jsme ale všichni odjeli dobrovolně a z nějakého důvodu, a tak jsme tady a vlastně se nám daří. Je jasné, že bydlet u moře, v Austrálii, to je nádhera. Ovšem také to není všechno a má to svá úskalí. Hlavním problémem je celkové zázemí, víza a s tím spojená práce. Popř. rodina, ale při lepší práci není problém jet 1x nebo 2x ročně na pár týdnů do Čech. My už bereme Austrálii jako určitou etapu, která je prozatím uzavřena a soustředíme se na život tady.

Kdo jsem a proč píši tento blog


S některými z Vás, čtenáři tohoto blogu, se neznám osobně. Rád bych Vám sebe a můj blog stručně představil.

Jmenuji se Jakub Litoš, je mi 28 let a pocházím z Roztok u Prahy. Jako malý kluk jsem se začal spontálně věnovat hudbě, ve které mě rodiče a také další významní lidé, velice podporovali. Hudbě jsem se věnoval naplno a vystudoval hudební konzervatoř. Tam mi začalo nové období mého života, na které rád vzpomínám. Především jsem si začal svobodně a bez omezení užívat mladistvého života. Vždy jsem ale tak nějak vybočoval ze standardů a vyhýbal se klišé, nedokázal se smířit s některými pravidly a zaběhlými postupy - jak v hudbě, tak v životě.

Po škole jsem začal pracovat, i když v hlavě už jsem promýšlel můj nový plán. Jednou ve škole na lekci o moderní hudbě, jsem za zvuků didžeridu dostal nápad zrealizovat můj sen a odjed na druhou stranu světa - do Austrálie. V podstatě celý rok jsem se připravoval, pročítal blogy, sbíral informace, sháněl peníze. A hlavně jsem se na to psychicky připravoval, jelikož jsem byl dost fixovaný na domov, rodiče a takové to pohodlí a zázemí. Přede mnou bylo něco, co jsem znal jen z obrázků. Něco, na co jsem se neskutečně těšil a bál zároveň.

Naštěstí jsem na to nebyl sám. Několik let jsem bydlel s mou teď už bývalou přítelkyní Markétou a Austrálii jsme brali jako takové naše společné dobrodružství a utvrzení našeho vztahu. 25.9.2009 jsme opustili naši rodnou zemi a vydali se vstříc novým zážitkům. Po půl roce v Sydney, kdy jsme se už dostatečně rozkoukali a začínali se mít pomalu dobře, se se mnou Markéta rozešla a každý si šel svou novou cestou. Nestydím se říct, že to bylo mé zatím nejhorší období, co jsem kdy zažil. Měl jsem veliké potíže celou situaci rozumně zvládnout a dlouho mi trvalo, než jsem začal normálně fungovat. Byl to ale jeden z nejvýznamnějších bodů v mém životě - to rozhodnutí, že budu bojovat a víza si prodloužím.

Potom jsem začal chodit do školy. Poznal jsem mnoho nových lidí a začal se mít zase dobře. Po sedmi měsících jsem ve škole potkal Amy z Thajska. Oba jsme brzo zjistili, že si velice rozumíme a začali tak spolu bydlet. Později jsme si pronajmuli náš první byt, který byl minutu pěšky od vyhlášené Bondi Beach a mohu upřímně říct, že v té době mi začalo pro změnu to nejlepší období. Najednou jsem měl vše co jsem kdy chtěl, a tak jsem neváhal a naplno si to užíval. Oba s Amy jsme měli stálou práci a společné volné víkendy, které jsme vždy využili k výletům a dalším aktivitám. Byl to nádherný čas, na který nikdy nezapomenu. V prosinci 2012 jsme se v Sydney nakonec i vzali a Amy se tak stala dokonce i mou ženou.

1.4.2013 jsme společně opustili Austrálii a pro mě tak skončil 3,5 roční pobyt v mé vysněné zemi, kde jsem se stihnul rozejít s bývalou přítelkyní, oženit s Amy, vystřídat 10 různých bydlení, vystudovat 2 školy, získat mnoho pracovních zkušeností, vydělat nějaké peníze, potkat spoustu lidí z celého světa, ale především zažít něco, na co budu do konce života vzpomínat.

Po nezapomenutelném tříměsíčním cestování v Asii, jsme se na zkoušku usadili v Čechách, kde se nám podařila najít hezká práce a momentálně rozmýšlíme naše bydlení. V současné době mohu říct, že jsme již rozhodlí pro usazení se v Čechách, i když člověk nikdy neví, kam ho vítr zavane...

Blog jsem začal psát od mého odjezdu do Sydney. Věděl jsem, že budou mí nejbližší zvědaví, jak se mi tak daleko daří. Zároveň jsem si mohl zaznamenat více vzpomínek, které bych mohl časem zapomenout. Nakonec mě přes blog kontaktovalo i mnoho cizích lidí. S některými jsem se osobně setkal a poznal tak kolikrát i nové přátele. Stejným způsobem jsem poznal i mého nejlepšího kamaráda Kubu, který už se také vrátil domů. Jsem také rád, že mohu některým cestovatelům pomoci se do Austrálie dostat - inspirovat nebo poskytnout cenné, praktické a nezkreslené informace o tom, jak to v Austrálii funguje.

Děkuji Vám za Váš zájem, za Vaše zprávy a komentáře. Těší mě, že se Vám mé čtení a fotky líbí. A pokud zrovna vy také uvažujete do Austrálie odjet a nebo kamkoliv jinam třeba na Nový Zéland nebo do Kanady, přeji Vám upřímně hodně štěstí, odhodlání a trpělivosti. A také ať si to všechno moc užijete a načerpáte ze všeho co nejvíce nebo alespoň tak, jako já.