Únor 2015

Konec australského snu

8. února 2015 v 1:16 | Jakub Litoš
Austrálie zpětně (poslední příspěvek č.14)

"Všechno hezké jednou končí a něco nového začíná..." Jenže pokud opouštíte místo jako je Austrálie a vracíte se domů, hrozí, že opouštíte něco téměř dokonalého, co třeba nemusí vlastně ani končit a že se vracíte doslova zpět. A proto je nutné odjezd opravdu dobře zvážit, jelikož návrat už nemusí být tak jednoduchý. Jak už jsem psal, ja se chtěl zásadně vrátit domů, měl jsem to tak v hlavě nastavené. A i když jsem časem také uvažoval, že bych se v Austrálii usadil, táhlo mě to domů a chtěl jsem získat to srovnání. Totiž po takové zkušenosti vidíte pak určité věci zásadně jinak a toho bez delšího pobytu opět ve své vlasti prostě nedocílíte. Proto říkám, nikdy nebudu litovat odjezdu domů, otázka je, jestli nebudu litovat, že jsem se zase nevrátil...


Čím více se vzdaluje můj pobyt v Austrálii, tím více se uvědomuji, jak moc to pro mě celé znamená. Pro mě byla Austrálie životní výzva, kterou jsem s nadšením a mnoha obavami přijal. Byla to pro mě životní zkušenost, cesta, při které jsem poznával sám sebe jako nikdy předtím. Skutečně, Austrálie je ideálním místem, kde poznáte nejenom mnoho lidí z celého světa, ale především sami sebe a také svůj národ a svou kulturu.

Nemohu si nevzpomenout na dobu, kdy jsem se v Sydney trápil kvůli rozchodu s Markétou, se kterou jsem původně odjel. Vy, co jste četli mé zápisky z té doby, víte, jak a za jakých okolností, jsem to celé prožíval. Je to strašně zvláštní se nad tím zapřemýšlet a tady z pohodlí domova si tak říkám, jak jsem to vlastně mohl zvládnout. :) Věřte mi, bylo to opravdu náročné a první týdny jsem se s tím vůbec nemohl srovnat. Potom jsem šel právě neskutečně nahoru a byla to pro mě extrémní výzva. A tak když jsem víza prodloužil a v Sydney zůstal, celé to teprve začalo. Ano, v tomto případě bych mohl říct: "Všechno hezké jednou končí a něco nového začíná." O tom všem bych mohl napsat skutečně knížku... Nebo všechna ta pavoučí dobrodružství - to jsou dodnes ty nejzajímavější historky, co mám.

Možná si říkáte, co se s Markétou vlastně stalo a jak se má. Austrálii opustila původně dočasně a to asi půl roku po našem rozchodu. V Čechách se dostala do nesnází a nechali jsme ji tak u nás. Pak si ale našla přítele kousek od nás a dodnes jí tu potkávám se dvěma dětmi - to, co jsem přesně nechtěl. Dost jsem se o tom kdysi rozepsal v článku "Za dobrotu na žebrotu", načež se pod ním rozběhla dost slušná diskuze. Smutné jsou na tom celém dvě věci. Nejen, že jsem se od Markéty zatím nedočkal v podstatě žádných peněz, které nám za Austrálii stále dluží, nedočkal jsem se ani toho, že bych ji viděl spokojenou, a to mě mrzí asi ještě víc... Raději bych ji vídal šťastnou a byl bych radši, kdyby mi to bylo úplně jedno. Byla pro mě spíše už jak rodina, než pouze přítelkyně, a tak je pochopitelné, že to holt jen tak vše nezmizí.

A jaké byly vlastně ty poslední dny v Sydney? V předchozím příspěvku jsem už většinu sepsal a v tom dnešním bych se chtěl ještě rozepsat o mé rozlučkové párty, která proběhla v Dudley Page Reserve! Na místa, jako je toto nebo Queens Park, moc rád vzpomínám a chybí mi. Tady v Roztokách, i když je to v okolí Prahy asi jedno z nejlepších městeček, mi chybí velké parky. Vyhlídky tu máme sice také hezké, ale prostě takový výhled jako z Dudley Page Reserve to holt není.


Uspořádat nějaké to "mecheche" právě tam, byl jeden z mých posledních bodů, které jsem si chtěl splnit. Opět to ve mně vzbouzí mnoho a mnoho emocí, když vidím fotky z toho místa nebo přímo z toho večera. Dokonce i proto mi trvalo tak dlouho začít psát tento článek, jelikož jsem chtěl prvně roztřídit, vybrat a upravit fotky, které pak na blog použiji, ale pokaždé, když jsem složku otevřel a začal fotky prohlížet, jsem raději vše zavřel a odložil. A tak jsem dnes zvolil opačnou taktiku - napřed psát a pak proberu fotky. :)

Celý den, konkrétně 24.3.2013, bylo krásné počasí a přes oběd jsem se bavil tím, že jsem fotil Bondi Beach a celou jí s GoPrem na hlavě procházel sem a tam. :D Večer na kopci, při začátku naší oslavy, jsme byli svědky krásného červánkového západu slunce, který rychle vystřídala jasná noční obloha plná zářících hvězd. Fantastický výhled na osvětlené City ještě zdokonalil ohňostroj nad Operou, při kterém mi někdo řekl, "to je pro vás"... Opravdu mi to tak připadalo, jako kdyby to bylo pro nás...



Na oslavu dorazili naši nejbližší přátelé a jejich účast nám s Amy udělala samozřejmě velikou radost. Bylo to radostné a zároveň smutné setkání, jelikož s některými jsme se viděli "naposled" a to jsem si ani nechtěl moc připouštět. V Sydney jsem potkal opravdové kamarády, kteří mi tady moc chybí...










Toho večera jsem slavil také své narozeniny, které jsem měl pár dní poté. A s přízvukem evropským, asijským, i australským, mi všichni zazpívali "Happy Birthday" a dostal jsem i dort! A asi proto, že jsme neměli nůž, tak jsme ho snědli způsobem, že dort koloval a každý si libovolně ukusoval. :D Děkuju za to vše, bylo to vážně moc hezký. Menší afterpárty pak ještě probíhala v malém parku na Bondi Junction, přičemž po cestě jsem si udělal selfie dokonce i s řidičem autobusu. :D





Velmi těžko se mi také loučilo s některými místy, jako je Manly nebo celá oblast podél pobřeží od Bondi po Maroubru. O Manly se mi zdálo ještě z Čech. Manly bylo mé vysněné místo, kde jsem chtěl původně bydlet a bylo opravdu takové, jaké jsem si ho vysníval. I když Manly Beach jako taková mě až tak nenadchla, mluvím především o Shelly Beach a celé té oblasti kolem ní. To je místo, které si opravdu získalo mé srdce.


Nejvíce času jsem se ale pohyboval mezi Bondi a Coogee. Na Maroubru už mám převážně smutné vzpomínky. Poslední rok jsem chodil často šnorchlovat na Clovelly Beach, kde mě kluci vyfotili s velkým Blue Groperem!


Hladit si Blue Gropery byla moje oblíbená činnost na Clovelly. Z Bondi Junction jsem to tam měl jen asi 15 min.busem a zastávka byla přímo u pláže, respektive u pěkného parku na kopci nad pláží, odkud byl krásný výhled na oceán.


V posledních dnech jsem si prošel celý "Bondi to Coogee Coastal Walk", což je procházka po krásné stezce podél pobřeží skrze několik pláží. I při krátké návštěvě Sydney by jste tohle vynechat asi neměli.



Cestou jsem popíjel pivko a dělal si poslední památeční fotky. Přesto, že jsem ta místa již fotil mnohokrát, nikdy bych si neodpustil, kdybych si tuto rozlučkovou procházku nedopřál a při té příležitosti si ještě neudělal pár posledních fotek z míst, které pro mě tolik znamenají. Zkuste si jen představit, když tohle vídáte skoro každý den po několik let a víte, že dnes je to naposled... Nejsem já blázen? :D






Neustále jsem měl ale v hlavě to, že už mě nebaví dělat takovou práci, veškeré vydělané peníze vrážet do škol a stále řešit víza. A tento stereotyp je docela obtížné změnit. Začal jsem toužit po větší jistotě a zázemí, lepší práci a rodině.

A jestli bych se chtěl vrátit? Času na srovnávání jsem měl už docela dost a musím uznat, že v Austrálii jsem byl spokojenější, šťastnější a cítil jsem se svobodněji. To ale neznamená, že v Čechách nejsem spokojený, jen možná zatím ne vyloženě šťastný. Mám sice hezkou práci i bydlení, mám tu rodinu a některé kamarády a jsem tady skutečně doma. A taková ta "českost" - to všechno je skvělé a pro mě velmi důležité. Na druhou stranu, kdyby mi někdo nabídl výbornou práci, stálou, dobře placenou, s jasným výhledem, že už nebudu muset studovat a kdyby se i Amy podařilo dostat vysněný job, možná bychom se vrátili. Ale to nám dopředu, a už vůbec ne oběma najednou, nikdo nezařídí. Odjet zpět a pokusit se o to až tam u nás už nepřipadá v úvahu. Pak zbývá jedině varianta, že bychom si časem v Čechách vybudovali takový business, že bychom vše mohli řídit odkudkoliv. Za současných okolností jsme rádi za to, kde jsme a co tu máme. Amy se tu naopak líbí moc, to spíš já jsem ještě tak trochu naladěný na nějaké to dobrodružství. V Austrálii na vás totiž číhá na každém rohu nějaká výzva. To vám řekne každý, co tam nějakou dobu žil, že tyto výzvy vás strašně táhnou kupředu a nutí vás to se zlepšovat, rozvíjet se a užívat si vlastně života. Ať už je to cestování, sport, studium nebo noční život, v Austrálii je relativně lehké na takové výzvy narazit a plnit si je. Je to jednodušší na základě mnoha faktorů, včetně hezkého počasí.







Přemýšlím, co jsem ještě chtěl do tohoto posledního článku o Austrálii vepsat... Napadají mě různé historky. Např.se mi jednou stalo, že mi dveře ve vlaku v podzemí skříply ruku a přesto, že mi celá má paže zůstala venku, vlak se rozjel. Až po několika dlouhých sekundách se vlak zastavil a otevřel dveře. Nebo další nepříjemná událost byla, když jsem vystoupil z vlaku na Bondi a za mnou na eskalátor nastoupil podivnej zakuklenej chlap v černém a začal si nandavat černý šátek. Pak si postoupil pár schodů, předešel mě a stoupl si za jednu paní a začal zvolávat nějaké slova, ve kterých jsem rozuměl jen velmi málo, ale to málo, co jsem pochytil, se mi teda vůbec nelíbilo a v podstatě jsem jen zkamenělej čekal, co se bude dít. Když jsme nahoře všichni vystoupili, oddechl jsem si, že se nic nestalo a ta paní, za kterou stál ten podivín, se pak zastavila a říkala mi, že málem dostala infarkt. Bohužel v dnešní době bych se býval bál asi ještě o to víc...

Jinak kdysi jsem uvažoval, že někdy napíši článek s názvem "Proč se většina párů v Austrálii rozchází." K tomu bych chtěl asi už jen říct, že vy všichni, co jedete v páru a máte vážnější vztah, který je pro vás vzácný, sedněte si spolu a zkuste si položit otázku, "proč se tam tolik lidí rozchází". Dám vám několik rad, o kterých je dobré vědět předem. Budu teď mluvit o Sydney, ale ve větších městech je to podobné. V centru Sydney je obrovské množství mladých lidí z celého světa. Ve školách bývá hodně Asiatů, z čehož některým lidem může nadměrně stoupnout ego. Byl jsem toho svědkem velice často. Evropanky zjišťují, jak oblíbené a chtěné mezi místními i cizinci jsou, a chlapi zase vidí mnoho příležitostí, např.v podobě Asiatek. Další věc je, že především ty první měsíce se na vás valí mnoho těžkých situací, práce, bydlení, jazyková bariéra... A vy vidíte spokojené lidi kolem vás. Možná si pak říkáte "proč jen my se máme takhle špatně?" Ale začátky byly krušné pro mnoho dalších kolem vás, jen už to mají za sebou. V takových situacích je ale lehké partnera ztratit, jelikož se může lehce objevit někdo, kdo se tváří, že dokáže nabídnout "něco lepšího" a to hned! V neposlední řadě je to také o tom, že se nacházíte v místě, kam se nepodívá každý a říkáte si, "kde jinde už se mám seberealizovat, než tu!" To je ovšem chvíle, kdy začnete hledat na druhém jen nedostatky... Věřte mi, mluvím z vlastní zkušenosti a to jsem byl přesvědčen, že ten náš vztah je už "forever".

A co na závěr? Kolikrát jsem si říkal, co budu jednou psát takto nakonec. :) Samozřejmě blog bude dále pokračovat - teď teprve začnu psát o té Asii. O našem hektickém odjezdu jsem psal v článku Bye Bye Australia. Ty poslední momenty jsem tedy popsal již tam. Zajímavý článek, kde jsem mimojiné také sepsal nějaké rady pro začátek, jsem poskytl pro agenturu Information Planet - odkaz naleznete v menu. Tato agentura mi od začátku až do konce zajistila neuvěřitelný support a tímto bych tak chtěl velice poděkovat všem do Information Planet, speciálně panu majiteli Josefu Kysilkovi.

Děkuji mým rodičům a dalším lidem, kteří mě podporovali a také děkuji vám všem, že čtete tento blog. Vždyť mé psaní je výsledkem i vašich reakcí a podpory.

Jsem moc rád, že se mi nakonec opravdu podařilo udržet blog aktuální a mé australské zážitky zaznamenat od začátku až do konce...

Závěrečná fotka patří Amy - holt jsem si pro tu mojí ženu musel dojet až do té Austrálie! :)


Kdo jsem a proč píši tento blog


S některými z Vás, čtenáři tohoto blogu, se neznám osobně. Rád bych Vám sebe a můj blog stručně představil.

Jmenuji se Jakub Litoš, je mi 28 let a pocházím z Roztok u Prahy. Jako malý kluk jsem se začal spontálně věnovat hudbě, ve které mě rodiče a také další významní lidé, velice podporovali. Hudbě jsem se věnoval naplno a vystudoval hudební konzervatoř. Tam mi začalo nové období mého života, na které rád vzpomínám. Především jsem si začal svobodně a bez omezení užívat mladistvého života. Vždy jsem ale tak nějak vybočoval ze standardů a vyhýbal se klišé, nedokázal se smířit s některými pravidly a zaběhlými postupy - jak v hudbě, tak v životě.

Po škole jsem začal pracovat, i když v hlavě už jsem promýšlel můj nový plán. Jednou ve škole na lekci o moderní hudbě, jsem za zvuků didžeridu dostal nápad zrealizovat můj sen a odjed na druhou stranu světa - do Austrálie. V podstatě celý rok jsem se připravoval, pročítal blogy, sbíral informace, sháněl peníze. A hlavně jsem se na to psychicky připravoval, jelikož jsem byl dost fixovaný na domov, rodiče a takové to pohodlí a zázemí. Přede mnou bylo něco, co jsem znal jen z obrázků. Něco, na co jsem se neskutečně těšil a bál zároveň.

Naštěstí jsem na to nebyl sám. Několik let jsem bydlel s mou teď už bývalou přítelkyní Markétou a Austrálii jsme brali jako takové naše společné dobrodružství a utvrzení našeho vztahu. 25.9.2009 jsme opustili naši rodnou zemi a vydali se vstříc novým zážitkům. Po půl roce v Sydney, kdy jsme se už dostatečně rozkoukali a začínali se mít pomalu dobře, se se mnou Markéta rozešla a každý si šel svou novou cestou. Nestydím se říct, že to bylo mé zatím nejhorší období, co jsem kdy zažil. Měl jsem veliké potíže celou situaci rozumně zvládnout a dlouho mi trvalo, než jsem začal normálně fungovat. Byl to ale jeden z nejvýznamnějších bodů v mém životě - to rozhodnutí, že budu bojovat a víza si prodloužím.

Potom jsem začal chodit do školy. Poznal jsem mnoho nových lidí a začal se mít zase dobře. Po sedmi měsících jsem ve škole potkal Amy z Thajska. Oba jsme brzo zjistili, že si velice rozumíme a začali tak spolu bydlet. Později jsme si pronajmuli náš první byt, který byl minutu pěšky od vyhlášené Bondi Beach a mohu upřímně říct, že v té době mi začalo pro změnu to nejlepší období. Najednou jsem měl vše co jsem kdy chtěl, a tak jsem neváhal a naplno si to užíval. Oba s Amy jsme měli stálou práci a společné volné víkendy, které jsme vždy využili k výletům a dalším aktivitám. Byl to nádherný čas, na který nikdy nezapomenu. V prosinci 2012 jsme se v Sydney nakonec i vzali a Amy se tak stala dokonce i mou ženou.

1.4.2013 jsme společně opustili Austrálii a pro mě tak skončil 3,5 roční pobyt v mé vysněné zemi, kde jsem se stihnul rozejít s bývalou přítelkyní, oženit s Amy, vystřídat 10 různých bydlení, vystudovat 2 školy, získat mnoho pracovních zkušeností, vydělat nějaké peníze, potkat spoustu lidí z celého světa, ale především zažít něco, na co budu do konce života vzpomínat.

Po nezapomenutelném tříměsíčním cestování v Asii, jsme se na zkoušku usadili v Čechách, kde se nám podařila najít hezká práce a momentálně rozmýšlíme naše bydlení. V současné době mohu říct, že jsme již rozhodlí pro usazení se v Čechách, i když člověk nikdy neví, kam ho vítr zavane...

Blog jsem začal psát od mého odjezdu do Sydney. Věděl jsem, že budou mí nejbližší zvědaví, jak se mi tak daleko daří. Zároveň jsem si mohl zaznamenat více vzpomínek, které bych mohl časem zapomenout. Nakonec mě přes blog kontaktovalo i mnoho cizích lidí. S některými jsem se osobně setkal a poznal tak kolikrát i nové přátele. Stejným způsobem jsem poznal i mého nejlepšího kamaráda Kubu, který už se také vrátil domů. Jsem také rád, že mohu některým cestovatelům pomoci se do Austrálie dostat - inspirovat nebo poskytnout cenné, praktické a nezkreslené informace o tom, jak to v Austrálii funguje.

Děkuji Vám za Váš zájem, za Vaše zprávy a komentáře. Těší mě, že se Vám mé čtení a fotky líbí. A pokud zrovna vy také uvažujete do Austrálie odjet a nebo kamkoliv jinam třeba na Nový Zéland nebo do Kanady, přeji Vám upřímně hodně štěstí, odhodlání a trpělivosti. A také ať si to všechno moc užijete a načerpáte ze všeho co nejvíce nebo alespoň tak, jako já.