Listopad 2014

Poslední dny v Sydney

4. listopadu 2014 v 0:14 | Jakub Litoš
Austrálie zpětně (příspěvek č.13)

Tak konečně se mi podařilo najít trochu času a opět něco připsat na blog. V tomto předposledním článku o Austrálii bych chtěl popsat ty poslední dny, které jsem v Sydney prožil.

Bylo to celé hodně zvláštní, na jednu stranu jsem se těšil domů, na stranu druhou jsem si uvědomoval, že život v Austrálii je něco jedinečného a že když odjedu, bude to z více důvodů mnohem obtížnější dostat se zpět. Hlavou se mi honily tisíce myšlenek, úvah, obav a už jsem se těšil na to, až se to celé rozlouskne. Již několikrát jsem tady zmínil, že jsem měl jakýsi pomyslný seznam, co jsem chtěl v Austrálii vidět či zažít. Většinu toho jsem splnil, některé věci jsem už nestihl. Např.jsem nebyl v Opera House a to ani na opeře, ani na prohlídce. Nestihl jsem udělat "Raining Party", kterou jsem plánoval. Mělo to být v takovém přístřešku v Centennial Parklands. Jakýsi outdoorový večírek - jen podmínkou bylo, že musí strašně moc lejt. A další... Nešlo prostě stihnout vše, obzvláště pak ty nápady, které přicházely až v průběhu pobytu.

Co se mi ale ještě na poslední chvíli podařilo, že jsem se zajel podívat na některá místa v Sydney, která pro mě hodně znamenala, chvíli jsem si tam zapřemýšlel a tímto způsobem jsem se s Austrálii vlastně postupně loučil. Sydney pro mě zdaleka nebylo jen nějaké město a kdybych odjel náhle bez "rozloučení", asi bych se z toho zbláznil. :D

Třeba tady. Banksia. Tehdy s Markétou naše první ubytování - tady to celé začalo...


Rozloučit jsem se musel také s prací. S tím jsem problém neměl. Práce jako taková mi až tak nevadila, alespoň mě snad poprvé od puberty přestaly dlouhodobě bolet záda a také díky imunitě, kterou jsem si tím věčným střídáním teplot od -30 do +40 (a více) vybudoval, jsem nebyl ani jednou za 3,5 roku nemocný! (Když tedy nepočítám nějaké menší nastydnutí na pár dní). Co mě ale na té práce štvalo, byl způsob, jakým se k nám hlavní manager a hlavní vedoucí chovali. Jejich nezávidihodná pověst se postupem času mezi Čechy a Slováky stala stejně známá, jako pekárna samotná. Urážek všeho druhu a mnoho nespravedlností, jsme si tam užili postupně skoro všichni. Někteří to vydrželi, někteří ne. Každopádně jsem se tam naučil držet "hubu" a makat. Nikde jinde jsem se ale s něčím takovým nesetkal. Možná se ozvou někteří, kteří by se jich zastali, ovšem položte si otázku, nejste to právě vy, co jste byli těmi jejich "mazánky"? Na druhou stranu mi to i hodně dalo a vážím si teď hezké práce.

S kolika lidmi jsem se tam seznámil a kolik srandy jsem si tam užil. V životě by mě třeba nenapadlo, že potkám v pekárně i mého profesora z konzervatoře, který byl v porotě u mého absolutoria a nakonec ho znovu potkávám u pásu v pekárně v jihozápadním Sydney. :D V posledním roce jsem makal s klukem jménem Zoltán, toho jsem měl moc rád. Jaký to fajn člověk a aj parťák. :)


Skutečně, prožil jsem si tam jak peklo, zvlášť v období rozchodu s Markétou, tak spoustu hezkých chvil, třeba když jsme se Štěpánem balili chleba a u toho poslouchali tekno, které přinesl. :) Epizoda sama pro sebe by byla jen ta dlouhá cesta z práce, kterou jsme si časem zpříjemňovali třeba zastávkou v bottle shopu. Někdy jsme si z dlouhé cesty vlakem udělali vyloženě "party train", v noci už tím směrem stejně nikdo moc nejezdil. "Párty" pak kolikrát pokračovala ještě ve městě...

Jinak dříve jsem tak dlouho nikde nepracoval, a tak ve mě odchod vlastně také vzbuzoval mnoho emocí. S hlavním managerem jsem se hezky rozloučil a na závěr přátelsky popovídal. To mi udělalo radost. Když jsem se ale loučil s tou hlavní vedoucí, byť jsme se za tu dobu už také trochu "skamarádili", při mém loučení jsem jí podal ruku, abych jí poděkoval, načež ona se ode mě odtrhla a jen řekla něco ve smyslu: "Proč mi všichni jen podáváte ruku a neobejmete mě?!?" No, já bych na tuto otázku dokázal velice rychle najít odpověď... Kolikrát jsem si říkal, o jak moc by se mi celý pobyt v Sydney zpříjemnil, kdyby byl ten jejich přístup k nám trochu lepší. Práci mě to ale změnit nedonutilo, což bylo ale hodně spojené s tím, že jsem si vždy myslel, že už brzo odjedu. A časem už jsem si to v práci trochu vychytal a nebylo to tak hrozné. Byla to práce relativně stálá a dobře placená a to bylo hlavní. Rozhodně jsem rád, že jsem tam mohl pracovat a mohl tak vydělávat penízky na živobytí ve vysněném Sydney. Také si vzpomínám, že můj poslední den v práci, (což bylo 4 dny před odletem), byl o to více slavnostní, že jsem zrovna slavil mé 26.narozeniny. :)

Pekárna - poslední ohlédnutí a dále už jen vyjít vstříc novým zážitkům


Kolikrát jsem se touto ulicí, kde pekárna stojí, nachodil... :)

Další stanice Minto - vystupovat :)

Musím uznat, že pokud jsem chytnul tento nový vlak, cesta byla velmi pohodlná. Akorát v něm byly kamery, což se nám jednou vymstilo, když jsme popíjeli tehdy každý jednu láhev piva. Naštěstí jsme to ukecali bez pokuty, ale policie vstoupila do vlaku jen kvůli nám. Někdy ale přijel starší vlak, kde bylo v létě hrozné horko a v zimě strašná zima. Člověk si ale nevybere, jelikož v nových vlacích to zase někdy extrémně přehánějí s klimatizací...

Jen tak na ukázku, někdy bylo opravdu vedro, ale někdy zase opravdu zima. 18.1.2013, kdy jsem si v iPhonu vyfotil následující obrázek, byl údajně překonán rekord také z ledna, ale z roku 1939, přičemž teploty jsou zaznamenávány již více než 150 let. Pamatuji si, že jsem toho dne byl v práci a všichni nám záviděli, že děláme v mrazáku. Ovšem o to větší šok byl přechod zprudka do toho vedra venku, jelikož byly mrazáky i venku a také jsme nakládali kamiony. V Čechách o tomto horkém dni psali dokonce také. TADY


Tohle mi poslal kamarád, když už jsem byl v létě v ČR :)

Noční cesta z práce pak pokračovala přestupem na další vlak či bus. Na některých stanicích to vypadalo, jako by nějaká párty proběhla přímo tam a očividně bylo i mnohým špatně... Největší "mess" byl samozřejmě pátky a soboty. Uklízeči tak vždy měli o zábavu postaráno.


Někdy byl hezčí pohled spíše na billboard na protější straně. Tento byl můj oblíbený, jelikož jsem se na Filipíny už nemohl dočkat. :)


Busy, jedoucí ze City směrem na Bondi, měly někdy skvělou atmosféru. Většinou mladí lidé, cestující do noční Bondi, byli velmi živí a celý autobus byl kolikrát jako "party bus", který po Sydney také jezdil. Časem sem v něm už potkával i známé a bylo to takové hezké zakončení dne. A přestože jsem se většinou vracel pozdě po půlnoci, Amy mi v tu dobu už volala, že na mě čeká s dobrým jídlem a že se na mě těší. Tohle všechno bylo vlastně něco neuvěřitelného a nezapomenutelného.

V tomto autobusu to sice zrovna tak divoké nebylo, ale měl hezké, netradiční, noční osvícení.


A pak bych mohl popisovat mnoho dalších detailů, které během pobytu v Sydney zevšední a jejich abnormalitu si člověk uvědomí, až když je to pryč. V případě toho cestování z práce mě třeba napadá moment, jak čekám na autobus na zastávce v Hyde Parku a všude se prohánějí possumové. Často jsem při tom čekání poslouchal hudbu a přemýšlel si, jak se mám krásně. Nebo jen takováto budka na ulici, nevím už k čemu sloužila, ale byla krásně pomalovaná, neponíčená. No, je to dobrá nostalgie se o tom tak rozepsat, zapřemýšlet se...


Dalším místem, které pro mě něco znamenalo, byl kostel právě v tom Hyde Parku. Takže i tam jsem naposledy zašel.


Naše oblíbená japonská restaurace minutu od nás

Oblíbené jídlo z thajské restaurace půl minuty od nás :)

Dát si australské víno přímo v Austrálii mělo také něco do sebe, jen na ty vinice už jsem se nezajel podívat.


Ovšem dát si v Austrálii českou Milu koupenou v Sydney s kamarádem Michalem, bylo něco skutečně jedinečného! :D


Ještě jednou jsme si zašli do největšího Imaxu na světě...


Nebo do vyhlášeného Sydney Fish Marketu na pořádný seafood!


A takto bych mohl vlastně pokračovat ještě hodně dlouho. Za zmínku by možná ještě stála návštěva Sydney Paddy´s Markets, veliké tržnice s oblečením a suvenýry, včetně velikého trhu se zeleninou. Natočil jsem tam i hodně kamerou, kterou jsem měl připlou na hlavě.


A vlastně většinu suvenýrů jsme nakoupili právě tam. Tady je malá ukázka, i když to nejsou zdaleka všechny. Některé už byly na cestě domů, jelikož jsem musel dost věcí poslat domů lodí.


Sydney bylo mé první město, kde jsem viděl mrakodrapy. Takže proběhl i takový poslední "city walk", kdy jsem si připadal jako turista, co zrovna přiletěl do města. :D








V posledních dnech v Sydney jsem také zaskočil do Christmas Warehouse, což je veliký obchod s vánoční tématikou. Náhodou bylo zajímavé zažít ten pocit, kdy za horkého dne vejdete do skladu plného Vánoc, s nejrůznějšími blikajícími světýlky, postavičkami a ozdobami. A nezoufejte, když se budete chtít do Christmas Warehouse podívat mimo Vánoce, otevřeno je po celý rok, 7 dní v týdnu. TADY je odkaz, kde naleznete videa přímo z obchodu. My jsme tam koupili takové svítící hvězdy a fungují skvěle. :)


Netradičním zážitkem bylo strávení cca deseti minut ve speciálním miniaturním domečku, který byl dočasně nainstalován vedle Hyde Parku. Po obléknutí žluté pláštěnky jsme byli s Amy vpuštěni dovnitř. A proč pláštěnky? V domku bylo naaranžováno vše, jako v zabydleném bytečku. Domeček s plně vybaveným obývákem včetně televize, koupelny nebo kuchyně, byl ovšem zvláštní jednou věcí. Bez přestání v něm lilo jako z konve, přičemž venku byl horký den, s oblohou bez jediného mráčku. Bylo to celé v rámci projektu, jehož myšlenku už si ale nepamatuju. :)


S klokany už jsme se nijak speciálně neloučili, tak alespoň s tímto miláčkem na dálku. :)


Opera je v Sydney asi tím nejznámějším symbolem. Zajít na poslední sklenku s přáteli na takovém místě jsem bral jako povinnost. :D



Rozlučkových večerů samozřejmě proběhlo více a o tom hlavním se zmíním v dalším, posledním článku.



V nové škole, do které jsem chodil relativně krátce, jsem moc kamarádů neměl, tudíž stačilo zařídit, aby mi poslali můj Diploma of Management do Čech, jelikož jsem krátce po ukončení školy odlétal a diplom mi nebyli schopni vystavit hned. Jako vzpomínku přidávám následující fotku, kde zrovna vyrážím do školy.


Občas po škole jsem chodíval s Amy nakupovat do Colesu, tak jsem si ji jednou vyfotil, jak na mě hezky trpělivě čeká. :)


Zbytek už si nechám na ten poslední článek a věřím, že ho napíši co nejdříve. Mám teď holt hodně práce, ale zase jsem rád, že se mi má výuka dobře rozběhla a mohu tak skutečně reálně uvažovat o dalších krocích, které hodlám v příštím roce podniknout.

Kdo jsem a proč píši tento blog


S některými z Vás, čtenáři tohoto blogu, se neznám osobně. Rád bych Vám sebe a můj blog stručně představil.

Jmenuji se Jakub Litoš, je mi 28 let a pocházím z Roztok u Prahy. Jako malý kluk jsem se začal spontálně věnovat hudbě, ve které mě rodiče a také další významní lidé, velice podporovali. Hudbě jsem se věnoval naplno a vystudoval hudební konzervatoř. Tam mi začalo nové období mého života, na které rád vzpomínám. Především jsem si začal svobodně a bez omezení užívat mladistvého života. Vždy jsem ale tak nějak vybočoval ze standardů a vyhýbal se klišé, nedokázal se smířit s některými pravidly a zaběhlými postupy - jak v hudbě, tak v životě.

Po škole jsem začal pracovat, i když v hlavě už jsem promýšlel můj nový plán. Jednou ve škole na lekci o moderní hudbě, jsem za zvuků didžeridu dostal nápad zrealizovat můj sen a odjed na druhou stranu světa - do Austrálie. V podstatě celý rok jsem se připravoval, pročítal blogy, sbíral informace, sháněl peníze. A hlavně jsem se na to psychicky připravoval, jelikož jsem byl dost fixovaný na domov, rodiče a takové to pohodlí a zázemí. Přede mnou bylo něco, co jsem znal jen z obrázků. Něco, na co jsem se neskutečně těšil a bál zároveň.

Naštěstí jsem na to nebyl sám. Několik let jsem bydlel s mou teď už bývalou přítelkyní Markétou a Austrálii jsme brali jako takové naše společné dobrodružství a utvrzení našeho vztahu. 25.9.2009 jsme opustili naši rodnou zemi a vydali se vstříc novým zážitkům. Po půl roce v Sydney, kdy jsme se už dostatečně rozkoukali a začínali se mít pomalu dobře, se se mnou Markéta rozešla a každý si šel svou novou cestou. Nestydím se říct, že to bylo mé zatím nejhorší období, co jsem kdy zažil. Měl jsem veliké potíže celou situaci rozumně zvládnout a dlouho mi trvalo, než jsem začal normálně fungovat. Byl to ale jeden z nejvýznamnějších bodů v mém životě - to rozhodnutí, že budu bojovat a víza si prodloužím.

Potom jsem začal chodit do školy. Poznal jsem mnoho nových lidí a začal se mít zase dobře. Po sedmi měsících jsem ve škole potkal Amy z Thajska. Oba jsme brzo zjistili, že si velice rozumíme a začali tak spolu bydlet. Později jsme si pronajmuli náš první byt, který byl minutu pěšky od vyhlášené Bondi Beach a mohu upřímně říct, že v té době mi začalo pro změnu to nejlepší období. Najednou jsem měl vše co jsem kdy chtěl, a tak jsem neváhal a naplno si to užíval. Oba s Amy jsme měli stálou práci a společné volné víkendy, které jsme vždy využili k výletům a dalším aktivitám. Byl to nádherný čas, na který nikdy nezapomenu. V prosinci 2012 jsme se v Sydney nakonec i vzali a Amy se tak stala dokonce i mou ženou.

1.4.2013 jsme společně opustili Austrálii a pro mě tak skončil 3,5 roční pobyt v mé vysněné zemi, kde jsem se stihnul rozejít s bývalou přítelkyní, oženit s Amy, vystřídat 10 různých bydlení, vystudovat 2 školy, získat mnoho pracovních zkušeností, vydělat nějaké peníze, potkat spoustu lidí z celého světa, ale především zažít něco, na co budu do konce života vzpomínat.

Po nezapomenutelném tříměsíčním cestování v Asii, jsme se na zkoušku usadili v Čechách, kde se nám podařila najít hezká práce a momentálně rozmýšlíme naše bydlení. V současné době mohu říct, že jsme již rozhodlí pro usazení se v Čechách, i když člověk nikdy neví, kam ho vítr zavane...

Blog jsem začal psát od mého odjezdu do Sydney. Věděl jsem, že budou mí nejbližší zvědaví, jak se mi tak daleko daří. Zároveň jsem si mohl zaznamenat více vzpomínek, které bych mohl časem zapomenout. Nakonec mě přes blog kontaktovalo i mnoho cizích lidí. S některými jsem se osobně setkal a poznal tak kolikrát i nové přátele. Stejným způsobem jsem poznal i mého nejlepšího kamaráda Kubu, který už se také vrátil domů. Jsem také rád, že mohu některým cestovatelům pomoci se do Austrálie dostat - inspirovat nebo poskytnout cenné, praktické a nezkreslené informace o tom, jak to v Austrálii funguje.

Děkuji Vám za Váš zájem, za Vaše zprávy a komentáře. Těší mě, že se Vám mé čtení a fotky líbí. A pokud zrovna vy také uvažujete do Austrálie odjet a nebo kamkoliv jinam třeba na Nový Zéland nebo do Kanady, přeji Vám upřímně hodně štěstí, odhodlání a trpělivosti. A také ať si to všechno moc užijete a načerpáte ze všeho co nejvíce nebo alespoň tak, jako já.