Duben 2014

Celebrity Solstice & Queen Mary 2

29. dubna 2014 v 21:04 | Jakub Litoš
Austrálie zpětně (příspěvek č.11)

Nepovažuji se zrovna za fandu osobních zaoceánských lodí, nicméně čas od času se v Sydney ukázaly takové, které prostě nešlo neobdivovat. Takovéto luxusní lodě přijíždějí do Sydney velice často a namířeno mají např.na některé jihopacifické ostrovy, jako jsou třeba Fiji, Vanuatu nebo Nová Kaledonie. Jsou to plavby plné luxusu a dobrodružství. Mají pochopitelně i svou cenu, ovšem mnozí by se možná divili, kdyby si srovnali takovou plavbu s jinou dovolenou třeba po Austrálii. I ze studentského platu je možné si na takový výlet v Austrálii ušetřit.

Celebrity Solstice jsem si vyfotil těsně před mým odjezdem ze Sydney. Tato nádherná luxusní loď je 315 metrů dlouhá a 37 metrů široká. Podobně, jako na jiných luxusních zaoceánských lodí, se během plavby můžete pobavit a zrelaxovat mnoha způsoby. Celebrity Solstice nabízí svým zákazníkům několik bazénů, mnoho restaurací a barů. Pak také knihovnu, kasino, divadlo, kino, videohernu, internetovou kavárnu, uměleckou galerii, fitness centrum, hřiště na míčové sporty, dráhu na jogging, welness centrum, masáže, saunu, parní lázně, solárium, hernu pro děti, butiky a obchody, konferenční centrum, ordinaci lodního lékaře a další. Jednoduše vše, co by jste mohli potřebovat. Celebrity Solstice nabízí nespočet možností, jak si plavbu doopravdy užít. Podívejte se sami, jak vypadá vnitřek takovéto zaoceánské lodi. Celebrity Solstice.






Jednu loď jsem si ale skutečně zamiloval. Queen Mary 2 byla ještě několik let zpátky tou největší osobní zaoceánskou lodí na světě. Okouzlit měla jak svou velikostí, tak i svým luxusem. Několikrát jsem ji za můj pobyt v Sydney prošvihl a jednou ji tedy alespoň viděl z vlaku. Nakonec, těsně před odjezdem z Austrálie, jsem měl možnost si loď prohlédnout zblízka. Můj kamarád Míra na ní jako zaměstnanec procestoval snad celý svět, ten by vám jistě mohl povědět přesnější informace, ale alespoň podle toho, co píší na internetu, tak Queen Mary 2 je 345 metrů dlouhá, 41 metrů široká, 72 metrů vysoká a dokáže pojmout více než 3000 cestujících. Na Queen Mary 2 naleznete podobné vybavení, jako na ostatních lodích v této kategorii a údajně nejdražší lístek při první plavbě vyšel v přepočtu na 1,5 milionu korun. První plavba se uskutečnila 12.ledna 2004.





V těsné blízkosti jsem měl pocit, jako kdybych šel podél osmipatrové budovy a né podél lodi. :)


Byl to skvělý zážitek a jsem moc rád, že jsem ji mohl takto vidět. Nastupujícím cestujícím jsem samozřejmě jen tiše záviděl. :)









Tak třeba někdy, Queen Mary 2...

Royal Botanic Gardens

18. dubna 2014 v 20:42 | Jakub Litoš
Austrálie zpětně (příspěvek č.10)

Nemyslím si, že je nutné Royal Botanic Gardens v Sydney nějak zdlouhavě představovat. Botanická zahrada byla založena roku 1816 a jedná se tak o nejstarší botanickou zahradu a vědeckou instituci v Austrálii, která je denně zdarma otevřena pro všechny "sydneysiders" (obyvatele Sydney), i turisty. Společně s o trochu větším parkem The Domain, který leží v těsné blízkosti Royal Botanic Gardens, tak dohromady tvoří velikou zelenou plochu o rozloze 64 hektarů. Zahrada láká návštěvníky nejen svou úžasnou přírodou, atraktivní je také její poloha. Z jedné strany je lemována mrakodrapy v centru Sydney a z té druhé je obklopena oceánem. Aby toho nebylo málo, hlavní vchod se nachází hned vedle Sydney Opera House, čili z parku nebo zahrad chcete-li, je vidět jak centrum, tak i Opera a Harbour Bridge. Je to ideální místo k procházce, pikniku, třeba i o pracovní pauze nebo přestávce ve škole. Místo, vybízející k odpočinku, vhodné jak pro osobní, tak pro obchodní schůzky. Royal Botanic Gardens bych mohl právem nazvat jednou z ikon Sydney, kterou ročně navštíví více než 3,5 milionu lidí.

Ikony města Sydney

Mně osobně tyto parky dost přirostly k srdci, hlavně Royal Botanic Gardens. Mám tam mnoho hezkých vzpomínek, na které budu vždycky rád vzpomínat. Celkově už jen ti lidé, kteří v parcích sportují, relaxují, čtou si, opalují se. Pohled na ně vás dokáže výborně naladit. Nebo vedle kluka v šortkách na skateboardu klidně potkáte pána v saku a s kufříkem a možná je také kombinace pána v saku s kufříkem jedoucího na skateboardu. :) A k tomu si už jen představte ty palmy a všechny možné další rostliny, charakterizující především Austrálii a Jižní Pacifik.

Záměrně jsem na blog moc fotek nedával a šetřil jsem si to na dobu, kdy to všechno pořádně celé nafotím. Nakonec jsem to téměř nestihl, ovšem naštěstí jsem si ještě čas udělal a s GoPrem na hlavě jednoho hezkého dne vyrazil, abych vše pořádně zdokumentoval. :)

Vstup u Sydney Opera House

Centrum v pozadí působí skutečně majestátně





Perfektní trávník v kombinaci s palmami prostě nemá chybu...

Nespočet ideálních míst k posezení




Takzvaný "Bufeťák"

Přes den papoušci, v noci netopýři!


V rybníčku jsou k vidění různá stvoření

V Sydney Harbouru je zase možné pozorovat rejnoky














Pokud budete někdy v Sydney, Royal Botanic Gardens by jste si měli zapsat do svého listu, co chcete v Sydney vidět. I když ten pocit, že v Sydney bydlíte a můžete tam jít kdykoliv nebo možnost tam chodit pravidelně, to je něco úplně jiného... Pro mě to byl živý sen.

The Domain jsem většinou navštívil při nějaké hudební události. Především každoroční Sydney Festival je pořádán právě také v tomto parku, odkud je taktéž následující, poslední fotka. Nezapomenu na tento parádní den s nejlepšími kamarády, přičemž tu noc jsme nemohli skončit nikde jinde, než na Oxford Street! :)



Strašidelná noc

1. dubna 2014 v 21:14 | Jakub Litoš
Austrálie zpětně (příspěvek č.9)

Je tomu přesně rok, co jsem opustil Austrálii a přes Asii se vydal na cestu domů. Austrálie mi chybí a stále se s tím tak nějak srovnávám. Zároveň se snažím zapojit do života tady. Užívám si své krajiny, domoviny, byť ten pocit štěstí, co mě naplňoval v Sydney, se stále né a né dostavit. Není zatím ani moc o čem psát, jelikož se toho tak moc neděje. O víkendech s Amy většinou vyrážíme na nějaký výlet, ale o tom tady psát nebudu. Řekl bych, že Amy je celkem spokojená, čemuž se nedivím, když sehnala skvělou práci v cizí zemi. Tolik k naší současné situaci a teď už onen příběh o strašidelné noci, která se odehrála pár měsíců před naším odjezdem z Austrálie.

Pro připomenutí - bydleli jsme v osmém, nejvyšším patře budovy, na Oxford Street (Bondi Junction). Vyhlášená ulice homosexuálů, s mnoha bary, kluby a obchody. Naše bydlení bylo až na jejím konci a veškeré homosexuální aktivity se odehrávaly blíže k centru. Bydlení na Bondi Junction bylo pro nás tou nejlepší volbou co se lokality týče. V budově byl většinou celkem klid, i když někdy jsme tam potkávali trochu pofidérní spoluobčany. Třeba jeden potetovanej chlápek, který dělal pravidelně ve 3.patře na velikém balkonu mejdany. Chodil jsem kolem jeho bytu do prádelny a když jsem ve výtahu potkal nějaké "junkies", už předem jsem věděl, v jakém patře vystoupí.

Často se v budově také spustil požární alarm, přičemž by všichni měli vyjít ven. Hasiči u nás byli několikrát do roka. Při vaření jsme museli otevírat okno, jelikož výjezd hasičů se nám platit opravdu nechtělo. Mít požární hlásiče je v Sydney tuším povinné, takže jsou hasičské sbory vidět velmi často.

Jinak v našem nejvyšším patře byl ale relativně klid. Někdy až moc a stávalo se mi, že jsem několik dní třeba nikoho v našem patře nepotkal. O to strašidelnější byla ta noc, kdy nás asi kolem půl třetí ráno probudilo ťukání na dveře.

Chodba byla velmi úzká a dveře nebyly nějak extra zatěsněné. Hlasité ťukání na protější dveře nás ihned probudilo. Nebylo slyšet nic jiného, jen to opakující se ťukání... Zachvíli se ozvalo ťukání u vzálenějších dveří od nás a opět nikdo neotevíral. Tuším, že byla sobota, a tak bych se ani nedivil, kdyby nikdo nebyl doma. Možná, že také né všechny byty byly obsazené a ono jich na tom patře zase tolik nebylo. Asi na minutu ťukání ustalo, načež se ozvalo hlasité ťukání na naše dveře! Amy se chtěla jít podívat kukátkem, ale zarazil jsem jí, ať se ani nehýbá, jelikož jsem nechtěl, aby ten někdo věděl, že jsme doma a že se bojíme. Navíc jsem opravdu nevěděl, kdo nebo kolik lidí za dveřmi je a nechtěl jsem, aby se Amy pohledem do kukátka vylekala nebo aby si povšimli nějaké aktivity v našem bytě. Musím uznat, že to bylo docela strašidelné a měli jsme strach.

První co mě napadlo bylo, že otevřu dveře a vletí na mě ze stran dva chlapíci a v lepším případě nás "jen" vykradou. Byl jsem v cizí zemi a neznal tak zdejší praktiky, ale tohle by asi napadlo každého. Navíc naproti nám bydlela jen starší paní, vedle asijský pár, pak takový "easy-going" hipík, dále nějaké dvě mladé slečny a naproti nim Novozélanďan s Asiatkou. Toho jsem trochu znal a byl to jedinej normální člověk, na kterého bych se asi v případě nouze mohl obrátit. Na druhé straně chodby jsem lidi téměř vůbec nepotkával.

Nikdo ale dveře neotevíral a ťukání se neustále opakovalo a stupňovalo. Opět začlo ťukání na naše dveře, k čemuž se ještě přidalo škrábání na dveře dlouhými nehty. Někdy to znělo, jako kdyby se někdo snažil odstranit nebo poškodit gumové těsnění na dveřích a chvílema to bylo jen takové bezúčelné škrábání na dveře. Paní od naproti nakonec zahulákala něco jako "vypadněte, my chceme spát". Já stále držel pozici mrtvého brouka, přestože jsem také přemýšlel o nějakém pokřiku nebo že otevřu dveře a zkusím to vyřešit. K tomu škrábání a ťukání se pak přidal nevinný hlas jakési slečny, že potřebuje pomoc, ať otevřeme. Znělo mi to jako příklad z učebnice - jak vniknout do cizího bytu nebo jako pohádka o třech kůzlátkách. Každopádně jak nikdo neotevíral a hlas byl takový nevinný a naléhavý, o to víc to celé bylo strašidelné. Zároveň si člověk říkal, co když opravdu potřebuje pomoc.

Naše dveře jí za několik minut přestaly zajímat a ťukání začlo na dveře "hipíka". Ten nakonec otevřel! Pak jsem už jen za dveřmi poslouchal jejich konverzaci. Slyšel jsem dvě ženy s ruským přízvukem, jak se snaží něco vysvětlit tomu hipíkovi, ale bylo jim špatně rozumět, navíc se mezi sebou hádaly rusky a s ním napůl anglicky. Bylo to takové zmatené. "Hipík" se je snažil odlifrovat pryč a nakonec jim zabouchnul dveře. Oni ale stále pokračovaly s ťukáním a škrábáním na všechny dveře včetně těch našich. Vedle nás byl únikový východ, tak člověk nikdy neví, jestli tam třeba není schovaný někdo další.

Pokračovalo to tak, že se přesunuly ke dveřím u výtahu a nahlas se stále o něčem dohadovaly. Celé se to odehrávalo dále od nás a navíc jsem uslyšel, že se do konverzace zapojil další člověk, který otevřel a stěžoval si na ně. Měl jsem domění, že by to mohl být ten Novozélanďan. Otevřel jsem nakonec taky, načež jsem spatřil dvě pohledné Rusky, klečícího chlapa, jak se snaží něco štelovat na zámku dveří a naproti nim je sledoval Novozélanďan. Povystoupil jsem ze dveří a poslal je do pr...., že chceme spát a co to tam dělají? Sprostými slovy jsem nešetřil a rozlobeně jsem se do nich pustil. Jedna ta Ruska vykročila směrem ke mně a ukazovala na mě ať jdu k ní. Do toho mlela něco ve smyslu, že se omlouvá a že se nemůže dostat do bytu, ptala se mě na jméno a podobně. "Svůdnými" grimasami se snažila celou situaci odlehčit. Obě byly evidentně opilé, či pod vlivem drog a vypadaly, jako prostitutky, i když při tom stylu oblékání, co mají ženské v Sydney, člověk nikdy neví. Znovu jsem ji poslal někam, zavřel dveře a zavolal policii. Policie nepřijela a dobývání se do bytu za cca 30 minut ustalo. Vypadalo to, že všichni odešli a my tak mohli jít zase konečně v klidu spát.

Ráno nás vzbudilo vrtání a montování čehosi na dveřích sousedů. Otevřel jsem a chlap v monterkách vrtal díru do zámku. Zeptal jsem se ho, co tu dělá. Odpověděl, že byl tento byt včera vykradený a že montuje extra zámek. Vyžádal jsem si od něj identifikační kartičku, i když tu by si mohl jistě také udělat sám. Potom někam volal a já ho neustále podezřívavě pozoroval. Do toho otevřela dveře paní z Malajsie od naproti, následně i "hipík" a začala debata. Nikdo přesně nevěděl co se dělo, ale "hipík" popisoval, že to byly nějaké dvě mladé holky a že se nemohly dostat do bytu. Do toho otevřel Novozélanďan, který první co udělal, vší silou kopl do protějších dveří, kde údajně bydlely právě ty dvě Rusky. Bydlely tam krátce, tak jsem si je od pohledu nepamatoval. Říkal, že také volal policii a že mu v 7 ráno zazvonila na zvonek, že jsou tu. A tak je poslal pryč. Posléze mi vyprávěl, jak se v této budově a konkrétně v 8.patře stále něco děje. Povídal o nějakých narkomanech, pro které si pak přišla policie a podobně. Docela jsem se divil. Nicméně mechanik nám potvrdil, že to co jsme tu zažili, byl klasický případ vykrádačky. Celé to ale nedávalo smysl. Pak přišla i majitelka bytu, kam mechanik instaloval zámek. Mluvila velmi špatně anglicky a stále to motala dohromady, chvíli, že je vykradli, pak že jen klepali a poškodili zámek nebo že jí vykradli, ale už minulý rok a další varianty. Sama nevěděla, co anglicky pořádně povídá, takže do teď nevím, co se přesně stalo.

Druhý den jsem zašel za správcem budovy a žádal o vysvětlení. S úsměvem mi řekl: "Ano, vím o tom, byly to dvě Rusky, jak se nedávno nastěhovaly". Byt údajně vykradený nebyl. A pak ještě dodal: "Dostaly napomenutí, ale to víš, jsou to překrásné mladé slečny, (tady se tak usmál a já si jen domyslel ten scénář) a byly holt namazaný. Už se to nebude opakovat." A tím to skončilo.

Mimo porušeného těsnění u dveří, jsme z toho vyvázli naštěstí jen s příběhem, jak jsme zažili takovou nevšední noc u nás na Bondi Junction v 8.patře. Rusky jsem potom párkrát potkal a nikdy s nimi nepromluvil. Stejně si to určitě ani samy nepamatovaly a ten chlápek, který jim pomáhal montovat zámek, byl třeba jen náhodný kolemjdoucí, kterého přesvědčily, aby jim pomohl. :)

Kdo jsem a proč píši tento blog


S některými z Vás, čtenáři tohoto blogu, se neznám osobně. Rád bych Vám sebe a můj blog stručně představil.

Jmenuji se Jakub Litoš, je mi 28 let a pocházím z Roztok u Prahy. Jako malý kluk jsem se začal spontálně věnovat hudbě, ve které mě rodiče a také další významní lidé, velice podporovali. Hudbě jsem se věnoval naplno a vystudoval hudební konzervatoř. Tam mi začalo nové období mého života, na které rád vzpomínám. Především jsem si začal svobodně a bez omezení užívat mladistvého života. Vždy jsem ale tak nějak vybočoval ze standardů a vyhýbal se klišé, nedokázal se smířit s některými pravidly a zaběhlými postupy - jak v hudbě, tak v životě.

Po škole jsem začal pracovat, i když v hlavě už jsem promýšlel můj nový plán. Jednou ve škole na lekci o moderní hudbě, jsem za zvuků didžeridu dostal nápad zrealizovat můj sen a odjed na druhou stranu světa - do Austrálie. V podstatě celý rok jsem se připravoval, pročítal blogy, sbíral informace, sháněl peníze. A hlavně jsem se na to psychicky připravoval, jelikož jsem byl dost fixovaný na domov, rodiče a takové to pohodlí a zázemí. Přede mnou bylo něco, co jsem znal jen z obrázků. Něco, na co jsem se neskutečně těšil a bál zároveň.

Naštěstí jsem na to nebyl sám. Několik let jsem bydlel s mou teď už bývalou přítelkyní Markétou a Austrálii jsme brali jako takové naše společné dobrodružství a utvrzení našeho vztahu. 25.9.2009 jsme opustili naši rodnou zemi a vydali se vstříc novým zážitkům. Po půl roce v Sydney, kdy jsme se už dostatečně rozkoukali a začínali se mít pomalu dobře, se se mnou Markéta rozešla a každý si šel svou novou cestou. Nestydím se říct, že to bylo mé zatím nejhorší období, co jsem kdy zažil. Měl jsem veliké potíže celou situaci rozumně zvládnout a dlouho mi trvalo, než jsem začal normálně fungovat. Byl to ale jeden z nejvýznamnějších bodů v mém životě - to rozhodnutí, že budu bojovat a víza si prodloužím.

Potom jsem začal chodit do školy. Poznal jsem mnoho nových lidí a začal se mít zase dobře. Po sedmi měsících jsem ve škole potkal Amy z Thajska. Oba jsme brzo zjistili, že si velice rozumíme a začali tak spolu bydlet. Později jsme si pronajmuli náš první byt, který byl minutu pěšky od vyhlášené Bondi Beach a mohu upřímně říct, že v té době mi začalo pro změnu to nejlepší období. Najednou jsem měl vše co jsem kdy chtěl, a tak jsem neváhal a naplno si to užíval. Oba s Amy jsme měli stálou práci a společné volné víkendy, které jsme vždy využili k výletům a dalším aktivitám. Byl to nádherný čas, na který nikdy nezapomenu. V prosinci 2012 jsme se v Sydney nakonec i vzali a Amy se tak stala dokonce i mou ženou.

1.4.2013 jsme společně opustili Austrálii a pro mě tak skončil 3,5 roční pobyt v mé vysněné zemi, kde jsem se stihnul rozejít s bývalou přítelkyní, oženit s Amy, vystřídat 10 různých bydlení, vystudovat 2 školy, získat mnoho pracovních zkušeností, vydělat nějaké peníze, potkat spoustu lidí z celého světa, ale především zažít něco, na co budu do konce života vzpomínat.

Po nezapomenutelném tříměsíčním cestování v Asii, jsme se na zkoušku usadili v Čechách, kde se nám podařila najít hezká práce a momentálně rozmýšlíme naše bydlení. V současné době mohu říct, že jsme již rozhodlí pro usazení se v Čechách, i když člověk nikdy neví, kam ho vítr zavane...

Blog jsem začal psát od mého odjezdu do Sydney. Věděl jsem, že budou mí nejbližší zvědaví, jak se mi tak daleko daří. Zároveň jsem si mohl zaznamenat více vzpomínek, které bych mohl časem zapomenout. Nakonec mě přes blog kontaktovalo i mnoho cizích lidí. S některými jsem se osobně setkal a poznal tak kolikrát i nové přátele. Stejným způsobem jsem poznal i mého nejlepšího kamaráda Kubu, který už se také vrátil domů. Jsem také rád, že mohu některým cestovatelům pomoci se do Austrálie dostat - inspirovat nebo poskytnout cenné, praktické a nezkreslené informace o tom, jak to v Austrálii funguje.

Děkuji Vám za Váš zájem, za Vaše zprávy a komentáře. Těší mě, že se Vám mé čtení a fotky líbí. A pokud zrovna vy také uvažujete do Austrálie odjet a nebo kamkoliv jinam třeba na Nový Zéland nebo do Kanady, přeji Vám upřímně hodně štěstí, odhodlání a trpělivosti. A také ať si to všechno moc užijete a načerpáte ze všeho co nejvíce nebo alespoň tak, jako já.