Srpen 2013

Konečně doma - aneb byrokracie v Čechách

24. srpna 2013 v 1:28 | Jakub Litoš
Pevně jsem doufal, že na blog během našeho pobytu v Jižních Čechách něco brzo připíši, ovšem počasí bylo tak neskutečně skvělé, že mi prostě bylo líto sedět u počítače více, než bylo nezbytně nutné. Stále jsem "čekal" nějaký deštivý den a pořád nic. :D Za celý měsíc nám skoro vůbec nepršelo, a tak jsem využíval každého dne. Naopak musím uznat, že teď s odstupem času bude mé vyprávění jistě o mnoho více objektivní.

Když se vrátím přesně dva měsíce zpět, touto dobou jsme měli v Thajsku den do odletu a byl jsem už celý natěšený domů. Ty úplně první dojmy jsem popsal již posledně a pak jsem si uvědomil, kolik bych toho ještě musel napsat, abych shrnul jen ty první dny... Tak jak to tedy bylo? Prvních řekněme 14 dní jsem si užíval "příjezdové euforie", návratu domů po dlouhé době. Konečně jsem zase viděl naživo mé rodiče, pejsky a náš dům, kde mi bylo vždycky moc fajn. Amy první dojmy byly taktéž pozitivní. Oproti bydlení v Sydney se tu máme nesrovnatelně lépe a to nám prostě už také tak nějak chybělo. Postupně jsem navštívil některé příbuzné a známé, uskutečnili jsme pár výletů, ale nejvíce času jsme odpočívali doma a rozkoukávali se. Přece jenom těch staronových věmů bylo najednou tolik, že to chtělo nějaký čas.

Sekání trávy na zahradě :)

Poměrně dost lidí co se vrátilo z dovolené z Čech zpět do Sydney vždy říkalo, že se v Čechách nic nezměnilo. Asi záleží v jakém kraji člověk bydlí. Třeba u nás v Roztokách mi příjde, že se toho změnilo celkem dost. Některé nové silnice, domy, fasády, obchody, různé vybavení jako lavičky apod... Nebo lidé se také mění. Některé kluky, které jsem znal jako čtrnáctileté, se tu teď prohánějí v autech a vypadají už úplně jinak. Takže tyto všechny věci jen umocnily to nadšení a euforii z toho příjezdu. A náhodou jsem docela na Roztoky hrdý, jak se toto město celkem vyšvihlo. Kdysi to byla spíše taková větší vesnice a teď je z toho celkem hezké městečko s mnoha novými lidmi, což si myslím Roztokám prospělo nejvíce.

Zvykat si teď musím na jiný vzduch. Do mého odjezdu do Sydney jsem v Čechách bral téměř denně Zyrtec. V Austrálii nebo Asii jsem si ho vzal asi 3x. Od prvního dne v Čechách cítím výrazné zhoršení, takže ta změna je celkem znát, ale poslední dobou se to konečně zlepšuje. Zvykat si oba s Amy musíme na jídlo, které je naprosto jiné, než jsme jedli za poslední 4 roky a Amy za celý svůj život. Oboum nám chutná, vždyť to mi také už chybělo a Amy už umí uvařit i některá česká jídla. Ale chtělo by to najít rovnováhu mezi tím, jak se jí v Čechách a jak v Thajsku. I já to tak citím, takže se jdeme zítra podívat do thajského obchodu s jídlem. V jednom asijském už jsme byli a Amy konečně zase uvařila naší oblíbenou Pad Thai. :)

Co se týče počasí, tak teplota vzduchu se za poslední měsíc přes den pohybovala mezi 30 - 40 stupni, tudíž by se zdálo, že to nebyl oproti Asii až takový rozdíl. Omyl. V Asii, především v Thajsku, byla taková vlhkost vzduchu, že to vypadalo tak na 50 a né na 38 stupňů. Takže není 40 jako 40. I tak bylo pěkné vedro a raději bychom preferovali o něco chladněji. Na počasí si ale vůbec stěžovat nemůžeme, jelikož jak sami víte bylo nádherně a to v Čechách zase tak často po takovou dobu nebývá. Fotka českého políčka mělo v minulém článku úspěch, tady jsou ještě další dvě fotky. :)



V Praze si Amy přišla na své, jelikož má ráda historická města a s Amy si tam připadám spíše jako turista, ale proč ne. Ty první dny v Praze jsme si opravdu užili a za takového krásného počasí tak není nic hezčího, než se procházet po Karlovu mostu a v ruce držet třeba staročeské trdlo. Musel jsem Amy například vysvětlit, že tady fungují některé věci o trochu jinak. V Sydney je naprosto běžné, že se na sebe lidé na ulici usmívají, i když se vůbec neznají a ani spolu třeba nepromluví, ale občas se na sebe krátce usmějí. V Praze by to mohlo znamenat, že někdo něco chce nebo by to mohlo vyvolat případně problém. To mi připomíná, když mi jednou kamarád v Sydney říkal, že šel po té velké křižovatce na Town Hall, kde se přechází všemi směry najednou a že když do něj poprvé někdo omylem strčil, hned po něm vyjel. Sám si pak časem musel uvědomit, že už není v Čechách, ale v Sydney, kde některé věci fungují trochu jinak. :) Na druhou stranu si všímám toho, že se tyto věci mění k lepšímu, že je Praha více uvolněná, než dříve. Alespoň tak to na mě působí. Každopádně až teď si uvědomuji, jak je Praha nádherná, byť to nemění nic na tom, že bych přímo v ní bydlet nechtěl. Právě především v Praze kolik je nových věcí. Krásně opravené domy, nové modely aut, které jsem doposud neviděl, nové tramvaje a řekl bych více cizinců. A vůbec, celkově to byl docela šok, tolik česky mluvících lidí, ta metra, jak lidé sedí naproti sobě a koukají na sebe. :D Ale zatím jsem nenabyl žádných negativních zážitků, když nepočítám českou byrokracii. O tom se rozpovídám později... Měl jsem vždycky zafixováno, že je Praha strašně hektická, což mi teď vůbec nepřipadá nebo zda je to těmi prázdninami? Dalšího rozdílu jsem si všiml mezi lidmi. Rozdíl, který je velmi viditelný oproti jiným zemím, které jsem navštívil. V Praze je velmi hodně důchodců a starších lidí. Oproti hlavním městům v Asii a Austrálii je to obrovský rozdíl a před rokem 2009 tu bylo podle mě více mladých lidí, kteří teď více a více odjížději do ciziny, čemuž se není tak moc co divit.


Mnoho lidí také v Sydney říkalo, jak je to v těch Čechách teď všechno dražší. Možná mě teď někdo vezme za slovo, ale já jsem zatím nepostřehl, že by např. ceny potravin nebo alkoholu šly nějak astronomicky nahoru. Třeba pivko se dá pořídit za pár korun a v hospodě to také není tak strašné. V porovnání s jinými zeměmi celkem lidové ceny. Na většině místech v Praze se dá bez problému naobědvat/navečeřet do 100 korun, tzn. asi za 5 dolarů. To bylo v Sydney takové minimum pro smysluplný oběd nebo večeři tou nejlevnější formou. Ceny oblečení a tak nějak všeho mi přijdou podobné jako v Sydney, vlastně levnější a hlavně rozhodně né dražší nebo výrazně dražší, než dřív. Drahé je to v porovnání s Austrálií v tom, že si tam vyděláte 4x tolik, ale pokud se bavíme o studentském životě, tak když si odečtu náklady za školu víza a další věci, tak se dostáváme na podobné hodnoty. Mimochodem celkem mi chybí ty papírové padesátikoruny. :)

Amy je moc statečná a trpělivá. Má už dokonce česko-anglické učebnice a pomalu studuje. Moc jí to jde, já bych se asi tak těžký jazyk už učit nemohl. :D Není lehké stále poslouchat jazyk, kterému člověk nerozumí. Naštěstí u nás doma se domluvíme anglicky a s polovinou mých kamarádů také. Ale samozřejmě si chci s klukama také pokecat trochu česky a tak není někdy lehké najít tu ideální rovnováhu. Mnoho věcí ještě potřebuje svůj čas, ale zatím si myslím, že fungujeme v rámci možností dost v pohodě. Dokonce se nám ozvali lidé, kteří o nás mají pracovně zájem a nevypadá to vůbec špatně. Práci jsme zatím ještě vyloženě nehledali a zaslouženě si užíváme českého léta.

Aquapalace Praha v Čestlicích

Abych ty první dva týdny už nějak uzavřel, bylo to krásné a bezstarostné období, kdy jsem si užíval každou minutu, na střeše pozoroval západy slunce a postupně si uvědomoval, že jsem opravdu doma. Ono to chce si to trochu v hlavě srovnat, tento krok je dobré nepřeskočit... No a Amy během této doby viděla, že se u nás bude mít hezky a že nebude vůbec sama. Rodiče jí moc hezky přijali, mají ji rádi a zatím vše funguje tak jak má.

Na zámku Konopiště - Amy s mojí mamkou :)

O české byrokracii:

Tyto krásné dny pominuly v okamžiku, kdy jsme začali vyřizovat víza pro Amy. To jsme si teda užili... Amy musela prvně přicestovat na Schengenských vízech, což jsou turistická víza na tři měsíce, při kterých může zažádat o další víza. Vše jsem si nastudoval už ze Sydney a vyřizování začalo už tam, když jsme z českého konzulátu posílali na matriku do Brna australský (již speciálně ověřený) oddací list, abychom si do tří měsíců mohli vyzvednout již český oddací list na ambasádě v Bangkoku. Po vyzvednutí jsem si samozřejmě ověřil, zda máme všechny formality vyřízené, aby nebyl žádný problém. Ptal jsem se, zda musí být Amy zdravotně pojištěná. Pozor, ono se mnoho věcí mění, pokud je cizinec člen tzv. třetího státu a za další zda je rodinným příslušníkem EU. To jen pro začátek, aby jste pochopili, jak se mohou některé věci pěkně pomotat ještě v rukou úředníků. Informace o zdravotním pojištění byly v rozporu s tím, co jsem získal jinde a tak jsme raději základní pojíštění na měsíc zaplatili. Věděli jsme totiž, že pro žádost o další víza už bude pojištění určitě potřebovat, ale detailně a srozumitelně jsem to na webu nikde nenašel. Schengenské vízum Amy dostala během několik dnů a nebyl s tím jediný problém.

V Praze jsme narazili na dvě komplikace. Ve zdravotní pojišťovně nám řekli, že pokud chceme vyřidít další, tzv. přechodná víza, budeme si muset zaplatit pojištění na celou dobu víz, což je 5 let. To bylo ale zase naprosto v rozporu s tím, co jsem se dozvěděl při telefonické komunikaci s úřady. A tak jsme začali řešit zda si Amy musí zaplatit základní nebo komplexní pojištění a hlavně na jak dlouho. Nevěřili by jste, jak bylo složité se takovou informaci dozvědět. K tomu postupně dojdu. Ve zdravotní pojišťovně jsme se marně pokoušeli dovolat na příslušné orgány, ale dovolali jsme se pouze na cizineckou policii, kde paní u telefonu dávala za pravdu spíše tomu pánu s pojišťovny. Platit komplexní pojištění na 5 let za asi 40 000 korun mi přišlo opravdu na hlavu padlé, už jen proto, že když by pak Amy byla zaměstaná, bylo by jí pojištění hrazeno! A vrátit to pak samozřejmě nejde. Druhý den jsem se dovolal na úřady, kde mi zase potvrdily tu mou variantu, že stačí pouze základní pojištění a to jen na 3 měsíce, než se víza vyřídí a nic se takto dopředu platit nemusí. Nezbývalo nám nic jiného, než se vydat na cizineckou policii a na Odbor azylové a migrační politiky. Oba úřady pro náš kraj sídlí ve Zborovské ulici v Praze.

Druhá komplikace byla ta, že jsme se dozvěděli, že se měla Amy, jakožto členka tzv. třetího státu, nahlásit na cizinecné policii do tří dnů od příjezdu do země. To jsem slyšel naprosto poprvé, a tak jsem se měl na co ptát. Už v ranních hodinách bylo v čekárně asi 50 lidí. Oba úřady byly v jedné místnosti, uvnitř pouze oddělené malou stěnou. Přišlo mi celkem smutné a trapné, že na úřadě, kam se chodí hlásit cizinci a kde vyřizují veškerá víza, chybí automat na pořadové lístky. Hlavně, že tam bylo velké LCD, které bylo navíc vyplé. Nebylo tak úplně jednoduché zjistit, kdo je poslední v řadě. Protože 90% lidí tam bylo Rusů a Ukrajinců, kteří buď nerozuměli česky/anglicky nebo byli sami zmateni za kým jsou a také ke kterému okýnku jdou, protože pro MVČR bylo okýnek více a pro policii jen jedno a většina nápisů bylo česky. Proč?... Nebylo se co divit jednomu černochovi, který se tam hádal, že ho předběhli už dva lidé a jeden člověk trval průměrně 45 minut. Navíc když tam čekáte už tak 4 hodinky, tak už jste unavení a nervóznější. Nikdo krom mě mu tam nebyl schopný v klidu vysvětlit, že objednaní klienti mají přednost. Holt to by napřed takové nápisy nesměly být česky, ale asi anglicky, ne? No prostě neskutečná ostuda, fakt... Po vyčerpávajících čtyřech hodinách jsme přišli na řadu a dozvěděli se, že jelikož nám na ambasádě v Bangkoku nedali vědět, že se musí Amy nahlásit do 3 dnů, bude muset zaplatit pokutu až 3000 korun. Ale že napřed si musíme doplatit základní pojištění na 3 měsíce a sehnat ještě jeden dokument o zajištění ubytování. Jenže podle mých informací by Amy měla mít k vyřizování přechodného pobytu už komplexní zdravotní pojištění (dražší a lepší), ale potřeboval jsem si tyto informace ověřit. Na to mi byť velice příjemná paní policistka řekla, že pro tyto informace se musím zeptat u okýnka vedle, což by znamenalo čekat další 4 hodiny a možná už zbytečně. Nakonec jsem jí přemluvil a ona obešla malou stěnu a informaci mi během pár sekund sehnala. Amy bude muset mít komplexní pojištění na půl roku. Takže opět nová informace, byť stále od těch samých úřadů. Tak jsme šli domů trochu rozhození.

Druhý den jsme chtěli jet zaplatit to pojištění, když jsem si uvědomil, že díky tomu, že ta informace o délce a typu pojištění už byla vlastně zprostředkovaná, mohla být také milná. Neměl jsem jistotu, na co přesně se nakonec ta hodná paní zeptala. Zavolal jsem na infolinku a zeptal se na to znovu. Opět jsem dostal jiné informace, a tak jsem se na poslední chvíli rozhodl, že se vydáme na Odbor azylové a migrační politiky (tedy MVČR) ještě než uděláme jakýkoliv další krok. V zoufalství jsme také zkusili zavolat na Thajskou ambasádu. Vlastně Amy zavolala. Řekli jí, že oni jí nemohou v podstatě pomoci a jestli mohou mluvit s někým česky. Tak nás přepojili a bylo mi řečeno, že se máme obrátit na MVČR, takže jsme byli zase zpátky, kde jsme byli. Nezbývalo nám opravdu nic jiného, než jít přímo k "okénku", kde se přechodné a trvalé pobyty vyřizují. Připravil jsem si asi 10 otázek a moc jsem se těšil, že konečně najdu správnou odpověď. Byl jsem z toho už trochu zoufalý a naštvaný. To ale nebylo zdaleko všechno. Po několika hodinách jsme se konečně dostali na řadu a já se opravdu těšil, jak budu moudřejší. Bohužel se tomu tak moc nestalo. Sympatický mladý pán byl na úřadě evidentně nový a na většinu otázek mi odpovídal s nejistotou. Příklad: "Na webu MVČR jsem se dozvěděl, že přechodná víza za účelem sloučení rodiny budou vydána na dobu 5ti let a po 2 letech nepřetržitého pobytu v ČR může cizinec zažádat o trvalý pobyt. Je to tak?" On odpověděl něco na způsob: " No, to jste četl na internetu ano? Jo, hmm, tak to by měla být pravda, když to tam je napsané, jo, tak by to mělo být... " No uspokojila by vás taková odpověď? A to nepočítám otázky typu, zda by se z vaší praxe mohl nějakým způsobem vyskytnout problém při případném prodloužení přechodného pobytu o dalších 5 let a podobně... Potřeboval jsem vědět, zda se nemůže stát, že budu mít s Amy děti, dům, budeme tu už zvyklí a víza nám neprodlouží? Na takové otázky jsem dostal odpovědi až v následujících dnech, když jsem mluvil už s někým jiným. (Když cizinec jednou dostane tato rodinná víza, tak s tím pak už nebývá žádný problém.) Pro některé odpovědi se mladý pán chodil ptát svých kolegů a nám nezbývalo než jen trpělivě čekat. Ověřili jsme si alespoň základní informace, které jsme potřebovali vědět, včetně toho jaké pojištění a na jak dlouho má Amy mít. Dozvěděli jsme se už Xtou variantu. Komplexní, ale na 4 měsíce! Že se víza vyřizují 4 měsíce a né 3. Donutil jsem ho si tuto informaci opravdu ověřit, ale už jsem čekal i to, že mi pak řeknou zase něco jiného. Rovnou ze Zborovské jsme upalovali do pojištovny, abychom zaplatili pojištění a zkusili ještě ten den zaplatit pokutu a nahlásit konečně Amy. Nakonec jsme to všechno stihli, zaplatili nejnižší pokutu 500 korun a konečně jeli zase domů.

Za dva dny jsme šli už s vyplněnou žádostí a se všemi dalšími náležitostmi žádat o vízum. Měl jsem z toho takový dobrý pocit, že to budeme mít hotové. Tentokrát jsme byli obsluhováni paní, která už celkem věděla, takže jsem se na všechny otázky zeptal znovu. Akorát mi nedokázala říct, zda by Amy musela dělat zkoušku z češtiny u žádosti o trvalý pobyt, přitom tam se ty pobyty právě vyřizují. Dala mi telefon, ať si zavolám tam, kde ty zkoušky přímo dělají. Nebyla si totiž jistá, jak je to s členem z tzv. třetí země. Už se zdálo, že bude všechno hotové, načež se objevil opět zádrhel. Podpis o zajištění ubytování nebyl ověřený. To nám mladý pán předtím vůbec neřekl a jestli si dobře pamatuji, dokonce jsem se na to ptal a ověření prý nebylo nutné. Prostě jsme museli jet zase domů a definitivně jsme o víza zažádali až o dva dni později...

Ten den jsem se šel ještě zeptat na cizineckou policii ohledně emailu, který jsme dostali z ambasády v Bangkoku. Ptal jsem se jich, proč mi nedali vědět o tom nahlášení a že s tím pojištěním je to nakonec také jinak! Bombónek na závěr: Odpověď č.1: Nic neplaťte, cizinci z třetí země se musí nahlásit na cizinecké policii do 30ti dnů a né třech. Odpověď č.2: Zdravotní pojištění budete povinni platit až v případě, že bude vaše žena žádat o přechodný pobyt. Přitom my napřed museli doplatit zdravotní pojištění, aby se Amy mohla vůbec nahlásit a to nezávisle na další víza. Dokonce jsem měl v emailu přímo citované pasáže z webu MVČR, které jsou velmi nesrozumitelně napsané. Největší šok byl, když mi na to už jiná paní na cizinecké policii řekla, že bychom museli mluvit přímo s tou paní co nám tu pokutu dala a byť se příkláněla k variantě, že jsme pokutu zaplatili právem, opět jsem v ní cítil velikou nejistotu. O pojištění mi řekla, že je to bezkompromisní a že je častým problémem, že cizinci dostávají na zastupitelských úřadech v cizině často velmi mylné informace. Tak co to je??? Při kontrole cizinecké policie u nás doma jsem se jich opět zeptal na to nahlášení a Amy se skutečně měla nahlásit do 3 dnů. Ale kde je vlastně pravda... Nikde není nic jasně napsané, nikdo nic jasně neví nebo každý říká něco jiného. Opravdu s tím pojištěním jsem dostal několik různých variant, cenově vycházejícími mezi 0 - 40 000.- a od úřadů jsem dostával pokaždé jiné, až protichůdné informace... Byl jsem připravený, že ta česká byrokracie bude trochu komplikovaná a že budeme mít hodně běhání. Ve výsledku by to bylo úplně jednoduché, kdyby existoval někdo, kdo by byl schopný nám jasně vysvětlit postup, co musíme udělat. Tak pokud někdo z vás řeší podobné věci, klidně mi napište, možná vám ušetřím trochu času a peněz...

Příště krátce sepíši, jak jsme se měli na chalupě, jak se tam Amy líbilo/nelíbilo a pak se pustím do dopisování článků z Austrálie a Asie... A ještě jedna maličkost. Pokud se někdo chystáte k protinožcům, doporučuji vám směnit AUS dolary TEĎ! V těchto dnech je AUS dolar vůči koruně na několikaletém minimu a vyplatí se dolary nakoupit. Já mám bohužel opačný problém. :)
Kdo jsem a proč píši tento blog


S některými z Vás, čtenáři tohoto blogu, se neznám osobně. Rád bych Vám sebe a můj blog stručně představil.

Jmenuji se Jakub Litoš, je mi 28 let a pocházím z Roztok u Prahy. Jako malý kluk jsem se začal spontálně věnovat hudbě, ve které mě rodiče a také další významní lidé, velice podporovali. Hudbě jsem se věnoval naplno a vystudoval hudební konzervatoř. Tam mi začalo nové období mého života, na které rád vzpomínám. Především jsem si začal svobodně a bez omezení užívat mladistvého života. Vždy jsem ale tak nějak vybočoval ze standardů a vyhýbal se klišé, nedokázal se smířit s některými pravidly a zaběhlými postupy - jak v hudbě, tak v životě.

Po škole jsem začal pracovat, i když v hlavě už jsem promýšlel můj nový plán. Jednou ve škole na lekci o moderní hudbě, jsem za zvuků didžeridu dostal nápad zrealizovat můj sen a odjed na druhou stranu světa - do Austrálie. V podstatě celý rok jsem se připravoval, pročítal blogy, sbíral informace, sháněl peníze. A hlavně jsem se na to psychicky připravoval, jelikož jsem byl dost fixovaný na domov, rodiče a takové to pohodlí a zázemí. Přede mnou bylo něco, co jsem znal jen z obrázků. Něco, na co jsem se neskutečně těšil a bál zároveň.

Naštěstí jsem na to nebyl sám. Několik let jsem bydlel s mou teď už bývalou přítelkyní Markétou a Austrálii jsme brali jako takové naše společné dobrodružství a utvrzení našeho vztahu. 25.9.2009 jsme opustili naši rodnou zemi a vydali se vstříc novým zážitkům. Po půl roce v Sydney, kdy jsme se už dostatečně rozkoukali a začínali se mít pomalu dobře, se se mnou Markéta rozešla a každý si šel svou novou cestou. Nestydím se říct, že to bylo mé zatím nejhorší období, co jsem kdy zažil. Měl jsem veliké potíže celou situaci rozumně zvládnout a dlouho mi trvalo, než jsem začal normálně fungovat. Byl to ale jeden z nejvýznamnějších bodů v mém životě - to rozhodnutí, že budu bojovat a víza si prodloužím.

Potom jsem začal chodit do školy. Poznal jsem mnoho nových lidí a začal se mít zase dobře. Po sedmi měsících jsem ve škole potkal Amy z Thajska. Oba jsme brzo zjistili, že si velice rozumíme a začali tak spolu bydlet. Později jsme si pronajmuli náš první byt, který byl minutu pěšky od vyhlášené Bondi Beach a mohu upřímně říct, že v té době mi začalo pro změnu to nejlepší období. Najednou jsem měl vše co jsem kdy chtěl, a tak jsem neváhal a naplno si to užíval. Oba s Amy jsme měli stálou práci a společné volné víkendy, které jsme vždy využili k výletům a dalším aktivitám. Byl to nádherný čas, na který nikdy nezapomenu. V prosinci 2012 jsme se v Sydney nakonec i vzali a Amy se tak stala dokonce i mou ženou.

1.4.2013 jsme společně opustili Austrálii a pro mě tak skončil 3,5 roční pobyt v mé vysněné zemi, kde jsem se stihnul rozejít s bývalou přítelkyní, oženit s Amy, vystřídat 10 různých bydlení, vystudovat 2 školy, získat mnoho pracovních zkušeností, vydělat nějaké peníze, potkat spoustu lidí z celého světa, ale především zažít něco, na co budu do konce života vzpomínat.

Po nezapomenutelném tříměsíčním cestování v Asii, jsme se na zkoušku usadili v Čechách, kde se nám podařila najít hezká práce a momentálně rozmýšlíme naše bydlení. V současné době mohu říct, že jsme již rozhodlí pro usazení se v Čechách, i když člověk nikdy neví, kam ho vítr zavane...

Blog jsem začal psát od mého odjezdu do Sydney. Věděl jsem, že budou mí nejbližší zvědaví, jak se mi tak daleko daří. Zároveň jsem si mohl zaznamenat více vzpomínek, které bych mohl časem zapomenout. Nakonec mě přes blog kontaktovalo i mnoho cizích lidí. S některými jsem se osobně setkal a poznal tak kolikrát i nové přátele. Stejným způsobem jsem poznal i mého nejlepšího kamaráda Kubu, který už se také vrátil domů. Jsem také rád, že mohu některým cestovatelům pomoci se do Austrálie dostat - inspirovat nebo poskytnout cenné, praktické a nezkreslené informace o tom, jak to v Austrálii funguje.

Děkuji Vám za Váš zájem, za Vaše zprávy a komentáře. Těší mě, že se Vám mé čtení a fotky líbí. A pokud zrovna vy také uvažujete do Austrálie odjet a nebo kamkoliv jinam třeba na Nový Zéland nebo do Kanady, přeji Vám upřímně hodně štěstí, odhodlání a trpělivosti. A také ať si to všechno moc užijete a načerpáte ze všeho co nejvíce nebo alespoň tak, jako já.