Červenec 2013

Návrat domů

19. července 2013 v 10:50 | Jakub Litoš
"Tak za pár hodin odlétáme za naším snem do Austrálie." První věta, kterou jsem na mém blogu před skoro čtyřmi lety napsal... S návratem domů má tato věta jedno společné. Jak při odjezdu, tak i při příjezdu jsem byl v jakémsi oparu, jakoby snu, přičemž jsem neměl v tu chvíli už na vybranou a nezbývalo mi nic jiného, než nechat věci přirozeně plynout. Tak, jako se před čtyřmi lety za mnou zavřely ty skleněné dveře na tehdy Ruzyňském letišti, tak se předemnou zase otevřely a s podobným pocitem, kdy člověk přesně neví, co ho za těmi dveřmi čeká, jsem odvážně vkročil a vyšel vstříc všemu, co mě v mojí další cestě čeká. Samozřejmě, vracel jsem se domů, takže jsem už měl nějakou představu, ale člověk se za čtyři roky změní a já za tuto dobu prožil asi víc věcí, než předtím za celou dobu v Čechách...

Opustil jsem zemi, kde je život na vysoké úrovni a kde se k sobě lidé chovají vcelku hezky. Zemi, kde je ročně více než 300 slunečných dnů v roce a kde se člověk může po většinu roku koupat v oceánu. Opustil jsem zemi, kde jsem opravdu něco prožil, prožil to, proč jsem tam přijel. Zemi, kde jsem prožil ty nejhorší chvíle v mém životě, když jsem se nedobrovolně ocitnul sám na druhé straně světa a smiřoval se s tím, že mě opustila má láska, bez které jsem si nedokázal představit žít a natož být sám tak daleko... Načež jsem po čase potkal někoho, s kým jsem následně zažil ty nejkrásnější chvíle v mém životě, nacož budu navždy vzpomínat... Opustil jsem místo, na které jsem si už jako malý kluk vždycky na glóbusu ukazoval prstem a snil...

Možná jsem se v Austrálii nepodíval úplně všude, kam jsem chtěl nebo plánoval se někdy podívat. A asi nejvíc mě mrzí, že jsem se nakonec nepodíval nikam na východ od Austrálie, ale ty tři měsíce v Asii mi to vlastně nakonec slušně vynahradily. "Odfajfkovat" si hlavně můžu body, které jsem chtěl řekněme prožít a né úplně všechno by se dalo popsat slovy... Zážitky jsou ty nejcenější suvenýry, takové mění vám už nikdo nikdy nevezme, ha, takže jsem nakonec vlastně přijel jako "boháč"! :D Kdo by si myslel, že jsem si z Austrálie přivezl nějaké velké peníze, tak je na omylu. Nebyl jsem ten typ, co by dřel 7 dní v týdnu (což by také samozřejmě znamenalo více než polovinu času nelegálně) a z Austrálie mít velký kulový. Pracoval jsem tak, že jsem si postupně splatil prvotní náklady a byl schopný si platit drahý nájem a hlavně školu, která byť ta nejlevnější za tu dobu vyjde na statisíce. Přestože jsem se v Sydney desetkrát stěhoval, po většinu času jsem bydlel u moře a volný čas jsem trávil u vody, házel si s frisbee na pláži, skákal ve vlnách a šnorchloval. Skoro každý víkend jsem jezdil na nějaký výlet a potkával nové lidi. Znám mnoho lidí, kteří žijí v Sydney leta a byť si ušetří o trochu více peněz, než třeba já, k moři se vydají jen párkrát za rok a to bych si já asi neodpustil. Ono je to s těmi penězi tak, že když máte více peněz, žijete dražší život, životní styl, párty, a jste na tom skoro stejně, jako když pracujete jen ty tři dni. Jen jste chudší o ty zážitky, o to "mění"...

V Sydney jsem v zásadě našel vše, co jsem hledal a to se samozřejmě nemusí podařit každému, to jen, aby někdo z vás třeba nebyl zbytečně zklamaný. Ale byť jsem byl v Sydney už poměrně zabydlený a v neposlední řadě tam už také měl několik dobrých přátel, stále ve mně bylo něco, co mě táhlo zpět domů. Přirozeně mi chyběla rodina, staří kamarádi a taková ta "domovina". Ale pak tam bylo ještě něco jiného, něco, na co já dám nejvíc, a tak jsem se rozhodl, že už toho bylo dost a že je čas se vrátit domů. Zní to teď tak "směšně", řeklo by se, že čtyři roky už stačily, ale kdo to nezažije, tak nikdy nepozná, jaké to je, po takové době opustit takové místo, jako je Austrálie... "Touha po domově" ve spojistosti s dalšími okolnostmi nás tak oba s Amy nakonec donutila Austrálii opustit a po třech měsících v Asii jsme konečně přistáli v Praze.


Při čekání v Moskvě jsem byl trochu "vyděšený" z těch lidí. Prostě úplně jiná atmosféra, než za poslední čtyři roky a hlavně všichni "běloši". Cestu do Prahy jsem si už tak neužil, protože mi nějak nebylo dobře. Byl jsem unavený, přejedený a asi také trochu nervózní. To byla ale už ta chvíle, kdy jsem byl v tom "oparu", kdy jsem jednoduše jen nechával věci plynout. O příjezdu domů se mi během pobytu mimo ČR zdálo mnohokrát, takže mi to skoro někdy připadalo, jako kdybych zrovna žil jeden z těch snů... No a najednou to přišlo. Než jsem se nadál, byl jsem v objetí mých milovaných rodičů hned v letištní hale a po čtyřech letech byl zase doma...

Za těmi již zmiňovanými dveřmi na letišti se mi bleskově v hlavě odehrála ta situace, když jsme tam s Markétou stáli s kufry a loučili se s rodiči. No, kdyby mi někdo tehdy řekl, co všechno se stane a jak dlouho budu pryč, ani bych tomu nevěřil. A tak jsem tam opět stál, s tím samým kufrem, ale tentokát už jako chlap a dokonce i ženatej. :D Měli jsme štěstí, že ten večer, 21.7., bylo krásně teplo a slunečno, tudíž i ty první dojmy byly moc hezké. Jako první mě zaujala ta krásná pole, vegetace a naprosto jiný vzduch! A tak i Amy z toho byla hned nadšená. :)

Fotka je vyfocena za jízdy, ale krásně zachycuje tu atmosféru

A doma?... No doma je doma. :) A moc se nám tu oboum líbí. Ovšem zjistil jsem, že bych potřeboval mnohem více času, abych dostatečně popsal naše první dojmy z Čech. A už jenom o byrokracii v Čechách bych mohl napsat speciální článek. Mimo to je pravda, že vy čtenáři by jste jistě uvítali raději kratší příspěvky a častěji. Jelikož za pár hodin odjíždím na chalupu do Jižních Čech, už teď je mi jasné, že první dny nebudu mít na blogování moc času. Potom bude ale naopak času dost, protože už nemusím v Praze nic vyřizovat, takže věřím tomu, že brzo na blog zase něco přidám a také začnu co nejdříve dopisovat zážitky z Austrálie a z Asie.

Teď už jsem ale naladěn na odjezd do mého nejoblíbenějšího kraje, na naší chalupu u Třeboně, kde mám také nejlepší kamarády, se kterými budu mít možnost slavit naše setkání po celý měsíc. :) Všem vám přeji krásné české léto a hezky si ho ve zdraví užijte!
Kdo jsem a proč píši tento blog


S některými z Vás, čtenáři tohoto blogu, se neznám osobně. Rád bych Vám sebe a můj blog stručně představil.

Jmenuji se Jakub Litoš, je mi 28 let a pocházím z Roztok u Prahy. Jako malý kluk jsem se začal spontálně věnovat hudbě, ve které mě rodiče a také další významní lidé, velice podporovali. Hudbě jsem se věnoval naplno a vystudoval hudební konzervatoř. Tam mi začalo nové období mého života, na které rád vzpomínám. Především jsem si začal svobodně a bez omezení užívat mladistvého života. Vždy jsem ale tak nějak vybočoval ze standardů a vyhýbal se klišé, nedokázal se smířit s některými pravidly a zaběhlými postupy - jak v hudbě, tak v životě.

Po škole jsem začal pracovat, i když v hlavě už jsem promýšlel můj nový plán. Jednou ve škole na lekci o moderní hudbě, jsem za zvuků didžeridu dostal nápad zrealizovat můj sen a odjed na druhou stranu světa - do Austrálie. V podstatě celý rok jsem se připravoval, pročítal blogy, sbíral informace, sháněl peníze. A hlavně jsem se na to psychicky připravoval, jelikož jsem byl dost fixovaný na domov, rodiče a takové to pohodlí a zázemí. Přede mnou bylo něco, co jsem znal jen z obrázků. Něco, na co jsem se neskutečně těšil a bál zároveň.

Naštěstí jsem na to nebyl sám. Několik let jsem bydlel s mou teď už bývalou přítelkyní Markétou a Austrálii jsme brali jako takové naše společné dobrodružství a utvrzení našeho vztahu. 25.9.2009 jsme opustili naši rodnou zemi a vydali se vstříc novým zážitkům. Po půl roce v Sydney, kdy jsme se už dostatečně rozkoukali a začínali se mít pomalu dobře, se se mnou Markéta rozešla a každý si šel svou novou cestou. Nestydím se říct, že to bylo mé zatím nejhorší období, co jsem kdy zažil. Měl jsem veliké potíže celou situaci rozumně zvládnout a dlouho mi trvalo, než jsem začal normálně fungovat. Byl to ale jeden z nejvýznamnějších bodů v mém životě - to rozhodnutí, že budu bojovat a víza si prodloužím.

Potom jsem začal chodit do školy. Poznal jsem mnoho nových lidí a začal se mít zase dobře. Po sedmi měsících jsem ve škole potkal Amy z Thajska. Oba jsme brzo zjistili, že si velice rozumíme a začali tak spolu bydlet. Později jsme si pronajmuli náš první byt, který byl minutu pěšky od vyhlášené Bondi Beach a mohu upřímně říct, že v té době mi začalo pro změnu to nejlepší období. Najednou jsem měl vše co jsem kdy chtěl, a tak jsem neváhal a naplno si to užíval. Oba s Amy jsme měli stálou práci a společné volné víkendy, které jsme vždy využili k výletům a dalším aktivitám. Byl to nádherný čas, na který nikdy nezapomenu. V prosinci 2012 jsme se v Sydney nakonec i vzali a Amy se tak stala dokonce i mou ženou.

1.4.2013 jsme společně opustili Austrálii a pro mě tak skončil 3,5 roční pobyt v mé vysněné zemi, kde jsem se stihnul rozejít s bývalou přítelkyní, oženit s Amy, vystřídat 10 různých bydlení, vystudovat 2 školy, získat mnoho pracovních zkušeností, vydělat nějaké peníze, potkat spoustu lidí z celého světa, ale především zažít něco, na co budu do konce života vzpomínat.

Po nezapomenutelném tříměsíčním cestování v Asii, jsme se na zkoušku usadili v Čechách, kde se nám podařila najít hezká práce a momentálně rozmýšlíme naše bydlení. V současné době mohu říct, že jsme již rozhodlí pro usazení se v Čechách, i když člověk nikdy neví, kam ho vítr zavane...

Blog jsem začal psát od mého odjezdu do Sydney. Věděl jsem, že budou mí nejbližší zvědaví, jak se mi tak daleko daří. Zároveň jsem si mohl zaznamenat více vzpomínek, které bych mohl časem zapomenout. Nakonec mě přes blog kontaktovalo i mnoho cizích lidí. S některými jsem se osobně setkal a poznal tak kolikrát i nové přátele. Stejným způsobem jsem poznal i mého nejlepšího kamaráda Kubu, který už se také vrátil domů. Jsem také rád, že mohu některým cestovatelům pomoci se do Austrálie dostat - inspirovat nebo poskytnout cenné, praktické a nezkreslené informace o tom, jak to v Austrálii funguje.

Děkuji Vám za Váš zájem, za Vaše zprávy a komentáře. Těší mě, že se Vám mé čtení a fotky líbí. A pokud zrovna vy také uvažujete do Austrálie odjet a nebo kamkoliv jinam třeba na Nový Zéland nebo do Kanady, přeji Vám upřímně hodně štěstí, odhodlání a trpělivosti. A také ať si to všechno moc užijete a načerpáte ze všeho co nejvíce nebo alespoň tak, jako já.