Blue Mountains

10. listopadu 2012 v 12:23 | Jakub
Blue Mountains - Modré hory, ležící asi 100 km západně od Sydney, jsou jednoznačně jedním z míst, které stojí za to vidět. Většina turistů, kteří přijíždějí do Sydney na více, než jen pár dní, mají obvykle Blue Mountains v plánu vidět. Tyto pískovcové hory, s nejvyšším vrcholem "Birds Rock" (1180 metrů), jsou právem zapsány do světového dědictví UNESCO. Název "Modré hory" nevznikl jen tak náhodou. Při vysokých teplotách se nad krajinou v Blue Mountains tvoří modrý opar, který za extrémních teplot vzniká vypařováním olejů z listů eukalyptů. My jsme náš výlet podnikli koncem dubna, kdy už začínala pomalu zima. Takže ty hory možná měly lehce modrý nádech, ale nebylo to tak výrazné. Do Blue Mountains se dá ze City dostat jednoduše vlakem, ale na mnoho míst se pak člověk nedostane nebo je to velmi obtížné. Auto je rozhodně nejlepší volba a tak jsme byli rádi, že jsme měli možnost jet s našemi kamarády autem.

Asi nejznámějším místem v Blue Mountains je "The Three Sisters" - "Tři sestry", kam jsme se během dne podívali také. Nebyl to ale hlavní bod našeho výletu a jako první místo, které jsme jeli navštívit, bylo "Wentworth Falls". Ještě před cestou k vodopádům, jsme se museli zastavit na krásném "lookoutu" (vyhlídce), odkud jsme vlastně poprvé pořádně viděli Blue Mountains. :)




Těch vyhlídek jsme míjeli pochopitelně víc. Bylo to nádherné a počasí nám také vyšlo. Dlouho jsem v žádných horách nebo podobném místě nebyl a skoro jsem zapomněl, jak mocná taková místa jsou. A tak to celé bylo užitečné jak pro tělo, tak pro mysl.



Martin měl podstatně lepší foťák než já a tak by byla škoda sem nepřidat i několik fotek od něj.

(Foto: Martin)

(Foto: Martin)

(Foto: Martin)

Zanedlouho jsme se dostali na vrchol vodopádu, ze kterého byl pochopitelně hezký výhled. Těsně před spádem byl ještě jeden menší vodopád, ze kterého se voda už po pár metrech valila dolů ze skály.



Pamatuji si, když jsem ještě z Čech koukal na fotky z Blue Mountains, že mě zaujalo jedno místo, kde se jde úzkou cestou podél skal. Pro mě, jako pro člověka, co se bojí výšek, to byla tak trochu výzva a těšil jsem se, až se tam jednou podívám. Nebylo to nakonec tak strašné. :) Myslel jsem si, že bude cesta pokračovat podobným stylem i dál. Za tímto místem se už totiž sestupovalo dolů k vodopádu a to po schodech, které nám chvílema připadaly spíše jako žebřík, než schody. :) To bylo také zajímavé.


(Foto: Martin)

(Foto: Martin)

Pohled dolů

Z dálky to vypadalo nějak takto

Před sestupem byl krásně vidět celý vodopád a po cestě dolů jsme ještě viděli i jeden menší. Jednoduše řečeno bylo stále na co koukat a co fotit.

(Foto: Martin)

(Foto: Martin)

(Foto: Martin)

Netrvalo dlouho a dostali jsme se dolů k vodopádu, odkud bylo ovšem celkem obtížné pořídit jakékoliv fotky, protože jak voda padala z velké výšky, vítr jí roznášel všude kolem. Ale přímo pod vodopádem to bylo lepší a tak jsme pár fotek nakonec vyfotili.


(Foto: Martin)

A tak byť jsme "Wentworth Falls" navštívili v podstatě v zimě, neměnilo to nic na tom, že jsme si odvezli hezké zážitky, na které budeme vždy rádi vzpomínat. Pokud bychom se tam ale podívali znovu ještě letos v létě, tak už bych si s sebou rozhodně vzal i plavky. :)

Z "Wentworth Falls" jsme si udělali zajížďku ke "Tří sestrám". Místo nese svůj název podle tří skal, které se postupem času staly takovým symbolem Sydney nebo vůbec Austrálie. Můžete toto místo vidět v mnoha brožurách a průvodcích. Pokud jste ale byli někdy třeba v Českém ráji, asi vás nějaké tři skály neohromí. Z vyhlídky, kam očividně jezdí také nejvíce turistů, byl ovšem nádherný výhled a tak v kombinaci s těmi třemi skálami, to působilo opravdu majestátně.





Jako malý kluk jsem si z takových výletů vždy vozil nějaký kamínek, šišku nebo něco podobného na památku. Amy si ale chtěla odnést opravdový suvenýr a tak jsme měli problém ho pak naložit do auta. :D


Hlavním bodem našeho výletu byla jízda historickým vlakem po Blue Mountains - "Zig Zag Railway". Opět se nám hodilo auto, kterým jsme se rychle a pohodlně dopravili kam jsme potřebovali. Z nádraží jsme vyrazili pěšky lesem, kudy jsme asi po třech hodinách došli až k vlaku, který nás provezl po okolí a nakonec zpět na nádraží k autu.

Cesta lesem


(Foto: Martin)

(Foto: Martin)

(Foto: Martin)

Po příjemné jízdě vlakem, jsme se vydali na poslední místo, kam jsme ten den ještě stihli zajet. Cesta nám ale trvala o něco déle. Dostat se ke "Glow Worm Tunnel" znamenalo absolvovat hrbolatou cestu, přičemž jsme museli někdy i vystoupit z auta, aby bylo auto lehčí a my tak mohli navigovat. Takto jsme museli ujet asi 30 km, abychom se dostali k původně železničnímu, dnes už bujnou vegetací zarostému tunelu, kde jsou k vidění svítící červi...


"Glow Worm Tunnel" se mi z celého výletu líbil asi nejvíc. Už jenom ta cesta byla kuriózní. Když jsme došli k tunelu, začínalo se už pomalu stmívat. O to víc to celé vypadalo strašidelněji, protože v tunelu, který se ztáčel prudce doleva, tak byla po pár desítkách metrech 100% tma!


(Foto: Martin)

Bylo to úžasné! Opravdu až takové strašidelné, už jenom při té skutečnosti, jak byl člověk vlastně daleko od civilizace a cesta k ní těžko dostupná. Všude byla veliká vlhkost a všude po stěnách byly pavučiny. Né náhodou tam tedy byli také pavouci... :D

(Foto: Martin)

Každým krokem byla tma větší a větší a každou minutou se venku zároveň stmívalo, což dohromady s pomyšlením na cestu zpět k autu, jen dodávalo na správné atmosféře. :) Nedošli jsme zdaleka ani nakonec tunelu, i když vlastně ani nevím, jak je dlouhý a zastavili jsme se v místě, kde byla naprostá tma a naprosté ticho. Až v absolutní tmě jsme pak viděli tu parádu... Po stěnách a především po stropě, byli zvláštní červíci, kteří skutečně svítili. Bylo to nádherné, až nepopsatelné... Být v úplné tmě, tichu, ve starém tunelu z venku zarostlém tak, že by jste si ho ani nevšimli, plus všude ty pavučiny a svítící červi, mě prostě nadchlo. A kdybychom měli více času a ženské by se tak nebály, :) klidně bych tam zůstal celý večer a sledoval ty červy, při jejichž svitu, jsem si připadal, jako venku pod hvězdami.

(Foto: Martin)

Červ s baterkou :)

K autu jsme se dostali až za tmy a rovnou pak vyrazili domů. A tak výlet do Blue Mountains byl super výlet, kam jsem se chtěl už dlouho podívat. Navíc se skvělou společností. :)
 


Komentáře

1 mami mami | 10. listopadu 2012 v 13:23 | Reagovat

Jedním slovem NÁDHERA !!!!! I tvůj článek k tomu:) :-)

2 Jakub Jakub | 11. listopadu 2012 v 12:28 | Reagovat

[1]: Tam by se vám líbilo. Spousta míst, kam se dá jít. Díky. 8-)

3 sestra v akci sestra v akci | 11. listopadu 2012 v 17:53 | Reagovat

Jako v pohadce, neuveritelne!

4 Jakub Jakub | 13. listopadu 2012 v 1:45 | Reagovat

[3]: Kéž by jses tam mohla projít se mnou. Je to tam nádherné, ale i přes tu krásu, více pohádkové mi přijdou v zimě zasněžené české lesy... Pokud jsi mínila ten tunel, to bylo ale opravdu, jako z jiného světa. 8-)

5 LIBOR LIBOR | E-mail | 15. listopadu 2012 v 21:31 | Reagovat

Já tam byl letos v únoru a březnu několik krát akorát né vždy vyšlo počasí.Ráno to ve Westmeadu vypadalo že bude krásně,na vodním kanale v Penrithu bylo ještě pěkně a čím víc jsme stoupali do hor se počasí měnilo i kroupy jsem tam zažil po cestě a neveřil jsem.Ten vodopád byl super.No vy jste tada toho za jeden den prošli celkem dost.Je pravda že je tam toho spoustu kde se dá podívat.A nejen ty hlavní místa stojí za to najdou se i jiná užasná místa a výhledy.

6 Jakub Jakub | 19. listopadu 2012 v 9:53 | Reagovat

[5]: Určitě... Je tam mnoho hezkých míst. Koukám, že na počasí jsi měl tedy opravdu štěstí... Každopádně lepší se tam podívat za takového počasí, než tam nakonec nebýt vůbec. Měj se! 8-)

7 LIBOR LIBOR | E-mail | 20. listopadu 2012 v 0:31 | Reagovat

Jo to máš pravdu a díky tomu se tam zase vrátím.Snad to léto už bude pěkné.Super blog jen tak dál.Akorát měl jsem trošku strach s těch článku co tam máš.O pavoucích žralocích hadech atd.no nakonec nebylo to tak strašné jen si to člověk nesmí připouštet.Jo pavouci skoro všude,ale do vosího hnízda když se nedraždí tak se taky nic nestane.Jediné pokousání od mravencu a přisátá pijavice na noze naštěstí ne moje ale taky se snažila.Naštěstí já byl rychlejší.Jo věčí strach jsem měl s cesty.Ani slovo anglicky,ale češi jeli taky,takže na nocleh v Dubaji a na letišti mi v pohodě pomohli.Jo už se těším zase k vám akorát ta dlouhá cesta 16hodin v letadle samotnému neutíka,ale za ty žážitky to pak stojí.Jo všem doporučuji kdo má možnost at jede.Měj se a at se daří!

8 Jakub Jakub | 20. listopadu 2012 v 1:48 | Reagovat

[7]: :-D Koukám, že máš také o čem vyprávět. Tak se tu pak třeba uvidíme. Měl bych tu být do dubna. Ahoj. ;-)

9 Honza Honza | 24. března 2013 v 11:18 | Reagovat

moc pěkný, taky bych se tam rád někdy podívat, Honza

10 Jakub Litoš Jakub Litoš | 26. března 2013 v 8:05 | Reagovat

[9]: Díky. Tak třeba budeš mít někdy cestu. Nikdy nevíš. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Kdo jsem a proč píši tento blog


S některými z Vás, čtenáři tohoto blogu, se neznám osobně. Rád bych Vám sebe a můj blog stručně představil.

Jmenuji se Jakub Litoš, je mi 28 let a pocházím z Roztok u Prahy. Jako malý kluk jsem se začal spontálně věnovat hudbě, ve které mě rodiče a také další významní lidé, velice podporovali. Hudbě jsem se věnoval naplno a vystudoval hudební konzervatoř. Tam mi začalo nové období mého života, na které rád vzpomínám. Především jsem si začal svobodně a bez omezení užívat mladistvého života. Vždy jsem ale tak nějak vybočoval ze standardů a vyhýbal se klišé, nedokázal se smířit s některými pravidly a zaběhlými postupy - jak v hudbě, tak v životě.

Po škole jsem začal pracovat, i když v hlavě už jsem promýšlel můj nový plán. Jednou ve škole na lekci o moderní hudbě, jsem za zvuků didžeridu dostal nápad zrealizovat můj sen a odjed na druhou stranu světa - do Austrálie. V podstatě celý rok jsem se připravoval, pročítal blogy, sbíral informace, sháněl peníze. A hlavně jsem se na to psychicky připravoval, jelikož jsem byl dost fixovaný na domov, rodiče a takové to pohodlí a zázemí. Přede mnou bylo něco, co jsem znal jen z obrázků. Něco, na co jsem se neskutečně těšil a bál zároveň.

Naštěstí jsem na to nebyl sám. Několik let jsem bydlel s mou teď už bývalou přítelkyní Markétou a Austrálii jsme brali jako takové naše společné dobrodružství a utvrzení našeho vztahu. 25.9.2009 jsme opustili naši rodnou zemi a vydali se vstříc novým zážitkům. Po půl roce v Sydney, kdy jsme se už dostatečně rozkoukali a začínali se mít pomalu dobře, se se mnou Markéta rozešla a každý si šel svou novou cestou. Nestydím se říct, že to bylo mé zatím nejhorší období, co jsem kdy zažil. Měl jsem veliké potíže celou situaci rozumně zvládnout a dlouho mi trvalo, než jsem začal normálně fungovat. Byl to ale jeden z nejvýznamnějších bodů v mém životě - to rozhodnutí, že budu bojovat a víza si prodloužím.

Potom jsem začal chodit do školy. Poznal jsem mnoho nových lidí a začal se mít zase dobře. Po sedmi měsících jsem ve škole potkal Amy z Thajska. Oba jsme brzo zjistili, že si velice rozumíme a začali tak spolu bydlet. Později jsme si pronajmuli náš první byt, který byl minutu pěšky od vyhlášené Bondi Beach a mohu upřímně říct, že v té době mi začalo pro změnu to nejlepší období. Najednou jsem měl vše co jsem kdy chtěl, a tak jsem neváhal a naplno si to užíval. Oba s Amy jsme měli stálou práci a společné volné víkendy, které jsme vždy využili k výletům a dalším aktivitám. Byl to nádherný čas, na který nikdy nezapomenu. V prosinci 2012 jsme se v Sydney nakonec i vzali a Amy se tak stala dokonce i mou ženou.

1.4.2013 jsme společně opustili Austrálii a pro mě tak skončil 3,5 roční pobyt v mé vysněné zemi, kde jsem se stihnul rozejít s bývalou přítelkyní, oženit s Amy, vystřídat 10 různých bydlení, vystudovat 2 školy, získat mnoho pracovních zkušeností, vydělat nějaké peníze, potkat spoustu lidí z celého světa, ale především zažít něco, na co budu do konce života vzpomínat.

Po nezapomenutelném tříměsíčním cestování v Asii, jsme se na zkoušku usadili v Čechách, kde se nám podařila najít hezká práce a momentálně rozmýšlíme naše bydlení. V současné době mohu říct, že jsme již rozhodlí pro usazení se v Čechách, i když člověk nikdy neví, kam ho vítr zavane...

Blog jsem začal psát od mého odjezdu do Sydney. Věděl jsem, že budou mí nejbližší zvědaví, jak se mi tak daleko daří. Zároveň jsem si mohl zaznamenat více vzpomínek, které bych mohl časem zapomenout. Nakonec mě přes blog kontaktovalo i mnoho cizích lidí. S některými jsem se osobně setkal a poznal tak kolikrát i nové přátele. Stejným způsobem jsem poznal i mého nejlepšího kamaráda Kubu, který už se také vrátil domů. Jsem také rád, že mohu některým cestovatelům pomoci se do Austrálie dostat - inspirovat nebo poskytnout cenné, praktické a nezkreslené informace o tom, jak to v Austrálii funguje.

Děkuji Vám za Váš zájem, za Vaše zprávy a komentáře. Těší mě, že se Vám mé čtení a fotky líbí. A pokud zrovna vy také uvažujete do Austrálie odjet a nebo kamkoliv jinam třeba na Nový Zéland nebo do Kanady, přeji Vám upřímně hodně štěstí, odhodlání a trpělivosti. A také ať si to všechno moc užijete a načerpáte ze všeho co nejvíce nebo alespoň tak, jako já.