Říjen 2012

3 roky v Austrálii

21. října 2012 v 12:34 | Jakub
Kdyby mi někdo před odjezdem do Sydney řekl, že tam zůstanu déle než 3 roky, absolutně bych tomu nevěřil. Ano, sice ten čas letí stále rychleji, ale na druhou stranu, při pomyšlení, co se za ta 3 léta všechno událo, si tak říkám, že je to přece jenom už nějaká doba a svým způsobem kus života. Postupem času se můj pohled na Austrálii několikrát změnil nebo řekněme spíš vyvíjel a určité věci vidím s odstupem času jinak, než třeba po prvních měsících nebo prvním roce. Mimo to, bych se chtěl v tomto článku také rozepsat o mých plánech do budoucna. A tak mě prosím omluvte za obsáhlost, protože je toho tolik, co bych chtěl napsat, že ani nevím kde začít. :D

V první řadě bych chtěl v pár odstavcích shrnout, co se za ty 3 roky stalo. Nečekejte ale žádné obrovské události nebo cestování po Pacifických ostrovech. Jsou to především události, které se děly uvnitř mě a které pro mou cestu měly veliký význam.

První měsíc bych definoval jako takový poznávací. Naprosto všechno pro mě bylo nové. Místa, na kterých se teď cítím více doma, než v Praze, jsem viděl poprvé v životě. Nikdy jsem do té doby neviděl pohromadě tolik lidí z různých zemí, především tolik lidí z Asie. Poprvé jsem viděl na vlastní oči mrakodrapy. První měsíc byl na jednu stranu v duchu jisté euforie, splněný sen... Na druhou stranu ve mně byla obava z najití dobrého jobu a rozumného bydlení. Při vzpomínání na první měsíc se mi také vybavuje menší zklamání v podobě mých českých spolubydlících. Ale na blbce člověk narazí všude. :)

Po nastěhování k panu Honzovi v oblasti Ryde, se nám tehdy s Markétou podařilo sehnat první job. Takže bydlení a práci jsme si našli celkem brzo. První měsíc jsme práci ani moc nehledali. Práci jsme si ale moc dlouho neudrželi a po krátké době se opět ocitli bez práce. To vedlo až k tomu, že jsme neměli skoro co jíst a při čtyřiceti stupňových vedrech, jsme na místo koupání v oceánu museli hledat práci. Takové období samozřejmě ani na vztahu moc nepřidá. Ale mělo to i světlé chvilky. Práci jsem nakonec sehnal a začal konečně pracovat. Bohužel nejistota nás pronásledovala nadále, protože mi často volali ze dne na den, že práce není a jednou z toho tímto způsobem vznikly třeba dva týdny.

Ještě před tím, než jsem našel práci, odjel pan Honza na pár měsíců do Čech a my se mu začali starat u dům. I přesto, že to s tou prací bylo všelijaké, mít pro sebe celý dům, se zahradou plnou palem a krásným bazénem jen pro sebe a ještě k tomu skoro zadarmo, to se opravdu moc často nestává a tak musím říct, že i tam mám mnoho krásných vzpomínek, na které nezapomenu. A i nějaké ty výlety jsme podnikli. Jen to všechno dost vázlo na té práci...

Vy, kteří čtete můj blog pravidelně nebo delší dobu, už nejspíš víte, co se dělo pak. Náš dům začali obývat jedovatí pavouci a přímo celé armády blech. Dokud byli jen pavouci a dokud byli jen venku, tak to ještě šlo. Ale od té doby, co jsme našli White-Tailed Spidera téměř v posteli a následně pak i jinde po domě, jsme začali brát věci vážněji. A pak ty blechy. Opravdu, jako dům hrůzy... V té době se začalo také dít něco mezi mnou a Markétou. A při poslední noci, kdy jsme se ráno stěhovali na krásnou Maroubru, se se mnou Markéta rozešla...

Ze zamořeného baráku, jsme se nastěhovali k Ondrovi a Andrejce, kde to bylo naprosto super. Bydlení u moře, bezva lidi a všechno tam bylo takové, jak jsem si to představoval. Super to ovšem bylo do té doby, než jsem si uvědomil, co se vlastně stalo, že jsme se opravdu po 4,5 roku rozešli. Ani jsem si nestačil po tom strašném bydlení odpočinout a začalo mé nejhorší období nejen v Sydney, ale v životě vůbec. Přesně na takové okamžiky nikdy nezapomenu. Bylo to hrozné. :( Nikdy mi takhle nebylo a bál jsem se sám o sebe, protože jsem měl takové deprese, za kterých jsem se těžko ovládal a vůbec jsem takový duševní stav do té doby nikdy nezažil.

Po měsíci jsem se z Maroubry odstěhoval a po jednom dni stráveném u kamarádů na Coogee, jsem odjel za mými novými přáteli do St Ives. Ti se o mě postarali jako o vlastního syna. V krásném domě i s piánem, jsem měl vše, co jsem si jen mohl přát. Po nocích jsem Skypoval s rodinou a kamarády a přes den pracoval. Cesta do práce mi zabrala každý den asi 6 hodin, z toho asi 90 minut pěšky. V tomto období stále pršelo a bylo větrno. Nikdy nezapomenu na to, jak jsem se pozdě v noci vracel z práce a za deště se pěšky trmácel nočním St.Ives, tzn. z kopce do kopce, někdy podél lesa bez světel. Mnohokrát jsem se sám sebe ptal, zda to mám za potřebí a jestli nemám za měsíc, co mi končila víza, prostě odjet domů, kde jsem se měl tak dobře... Neměl jsem v té době skoro žádné kamarády a nikdy jsem se necítil tak sám. Za jedné takové noci jsem si začal představovat, že nejdu sám. Že je vedle mě ještě někdo, kdo mě drží za ruku. Vedlo to až ke konverzacím, jako kdybych si povídal normálně s kamarádem. Jsem přesvědšený o tom, že to byla konverzace s Bohem, na základě které jsem začal těžké chvíle lépe zvládat a uměl se také lépe rozhodnout...

Mé rozhodnutí bylo takové, že budu bojovat a půjdu si za svým snem. A tak jsem víza prodloužil. Přestěhoval jsem se do bytu na Randwicku a začal chodit do školy. Od té doby jsem začal být "v pohodě", myšleno, že jsem začal normálně fungovat. Do té doby jsem se od toho rozchodu ani nedotknul alkoholu, což bylo asi dobře. Od přestěhování na Randwick jsem si začal takové věci plně vynahrazovat a začal jsem si docela užívat. :) Krátce na to jsem našel ještě lepší bydlení a přestěhoval se na Coogee k Pepovi a Alici. Tam jsem začal být asi opravdu šťastný. Poznával jsem nové lidi, chodil na párty a užíval si svobodného života. Navíc začínalo léto. :) Na nějaký čas se ke mně nastěhovala kamarádka Anne, ale ještě než se stihla odstěhovat, po mé oslavě "Rok v Austrálii", nás ze dne na den vyhodili a já ztratil zálohu za bydlení. Větším problémem bylo ale najít tak rychle bydlení a tak jsme šli bydlet do hostelu.

Bydlení na hostelu v Burwoodu bylo také krásnou zkušeností. Popsal jsem to tehdy detailně na blogu. Zkráceně, nikdy jsem si nemyslel, že překousnu bydlet v něčem takovém, ale nic jiného nám tehdy nezbývalo. Po týdnu jsem se ocitl opět sám. Byla to docela bída být na takové místě sám, ale dalo se to. Časem se ke mně nastěhoval kamarád Richard a opět mi začalo optimističtější období. Oba jsme se ocitli v podobné situaci a tu bídu jsme si začali docela užívat. Teď s odstupem času, na to oba vzpomínáme, jako na nezapomenutelné chvíle... To nám už nikdo nevezme. :)

Po několika měsících jsem sehnal krásné bydlení na Vaucluse. Do bazénu jsem skákal přímo z balkónu a na krásné útesy s výhledem na oceán, jsem to měl půl minuty od domu. Léto bylo v plném proudu a já začal být konečně zase šťastný. To jsem ale nevěděl, že potkám Amy a že budu ještě šťastnější. Myslel jsem, že spolu nebudeme déle, než půl roku, protože jsem se pak chystal už domů. Nakonec jsem víza prodloužil a přestěhovali jsme se do našeho prvního vlastního bytu. Můžu upřímně říct, že v té době jsem prožíval asi nejlepší období v mém životě.

Bydlení na Bondi Beach, které bylo asi minutu od pláže, jsme museli opustit a našli jsme si něco hezčího a především praktičtějšího, (stálá cena a lepší spoje). Na Bondi Junction bydlíme už více než rok a nemůžeme si na nic stěžovat. Máme krásný byt jen pro sebe, za rozumnou cenu a blízko do města i na pláže. Oba máme stálý job a nehledáme nic jiného. Sice jsem před půl rokem zkusil pracovat v supermarketu, ale nakonec mi to nešlo dohromady s pekárnou a tak pracuji jen tam. Podařilo se mi sehnat finanční krytí a začal studovat Diploma of Management na APC. Uskutečnil jsem mnoho výletů po Sydney a okolí, (ne o všech jsem stihl ještě napsat) a podíval jsem se do Brisbane, Gold Coast nebo Melbourne. Už dříve jsem byl také v Canbeře a Snowy Mountains. Není to moc, ale podařilo se mi splatit mé dluhy, které jsem měl kvůli odjezdu do Austrálie a to je důležité.

Za ten rok, co bydlím na Bondi Junction, mém desátém bydlení v Sydney, jsem si tu opravdu zvykl a zaběhl, že se mi ani nechce domů... A tak jako poslední bod tohoto shrnutí událostí a podstatných časových úseků, bych uvedl "plánování, srovnávání a přemýšlení" nad tím vším, jak dál, jestli v Austrálii zůstat nebo ne... Máme totiž s Amy plán, kterého se držíme docela dlouho. Možná tak od Nového roku? Těžko říct, kdy jsme začali brát tento plán opravdu vážně a rozhodli se, že to chceme opravdu uskutečnit, ale žijeme tím už dlouho. A právě v tomto měsíci jsme přešli od plánování k postupné realizaci.

Měl jsem mnoho času nad tím vším přemýšlet a popravdě jsem z toho byl někdy hodně vyčerpaný. A nejsem v tom zdaleka sám. Otázka, jestli v Austrálii zůstat či nezůstat, vrtá hlavou mnoho lidem a závidím těm, co v tom mají jasno. Problémem je, že po odjezdu z AUS už nemusí být tak jednoduché se sem vrátit a tak člověk dělá vlastně životní rozhodnutí. Návrat do Austrálie je možný, ale mimo mnohem složitější finanční krytí záleží také na tom, jak dlouho tu člověk pobýval, jak dlouho studoval, kolikrát víza prodlužoval, jestli si po odjezdu ze země vybral superannuation a také je to o štěstí. Já jsem typ člověka, co si rád věci v klidu rozmyslí. Tohle byl pro mě ale oříšek a do dnes není dne, kdy bych v ten samý den neměl smýšené pocity o tom, jestli bych tu chtěl zůstat nebo ne.

Pokud jste v Austrálii a reálně se rozhodujete, kde chcete strávit svůj život, jestli v krásné, dobrodružné a ideální pro život, zemi (i statisticky), kterou každý právem vychvaluje a nebo se vrátit do Čech, na které 95% lidí nadává, tak na vás některé věci můžou působit jinak a silněji. Těžko se to popisuje, ale zkuste si to představit nějak takto. Ráno se probudím a hned z okna vidím krásně slunečný den s nádherně modrou oblohou, což je tu na denním pořádku a už od probuzení ve mně nevědomky koluje pocit, že bych neměl opouštět takové místo. Pak jedu do práce a to je ideální čas k přemýšlení. Projiždím z Bondi do City a vidím Sydney Harbour a říkám si, "vždyť tohle je ráj!" Jedu do práce, kde jsem si vydělám za 3 dni to, co v Čechách za měsíc a tak si říkám, co mi vlastně chybí. Vždyť na penězích také hodně záleží, od toho se odvíjí mnoho dalších důležitých věcí... V práci mě v zápětí vytočí šéf nebo jiní lidé a mou euforii to při pohledu z okna za krásného počasí rychle uhasíná. Nakládám kamión a řidič, Australan, mě svým netrpělivým chováním ujišťuje o tom, že né všichni Ozíci jsou tak pohodoví, jak se o nich povídá. Po několika dalších hodinách balení chleba si říkám, zda mám tohle zapotřebí a při vzpomenutí si na domov, rodinu, lepší práci a mnoho dalšího, si povzdechnu. Drží mě ale myšlenka toho, kam se zase podívám o víkendu, že za to mám alespoň dobře zaplaceno a že na mě doma čeká Amy. Po cestě domů otevírám svůj noťas a pročítám zprávy, co se děje v Čechách. Jako třešničku na dortu si prohlídnu českou předpověď počasí a pochvíli radši notebook zavírám... Po návratu z práce se má nálada zlepší o sto procent. Amy má velikou radost, že jsem doma a celá nedočkavá mi servíruje výborné thajské jídlo, k čemuž si otvírám láhev piva nebo vína. Jdu si dát sprchu, ale čekání na teplou vodu s malým proudem mě už přestává bavit a vybavuji si vanu a další materialistické věci, které tady postrádám. Na druhou stranu pak ale usínám spokojený a znovu se probouzím spokojený...

Celé to teď možná zní jako klišé, ale ať už vědomě nebo nevědomě, nad tím člověk pořád přemýšlí a někdy to nemá konce. Kolikrát to stačí jen malý detail, aby mě to opět uvedlo k zamyšlení. A tak se mi ještě do nedávna stávalo, že jsem každý den a několikrát denně měl pocit, že tady chci opravdu zůstat, že bych v Čechách už asi nevydržel a ten samý den se mi stal i pravý opak. Někdy se to střídalo skoro z hodiny na hodinu.

Zajímavé je také poslouchat ostatní lidi, jak na toto téma hovoří. Většinou je to tak, že ti, kteří se rozhodli, že se pokusí v Austrálii zůstat, většinou o Čechách a Evropě vůbec, mluví velmi negativně a "snaží si namluvit", že jim domov rozhodně nebude chybět a že tady je to prostě nejlepší. Hlavním a pádným argumentem je vysoká životní úroveň - dobré peníze a také krásné počasí, cestování a pohodový styl života. Lidé, kteří ví, že pojedou už brzo domů to vidé zase obráceně. Často mluví o věcech, které by v Austrálii asi nikdy nepřekousli a soustředí se na ten pocit domova. Důležitá je rodina a v neposlední řadě každému chybí staří přátelé. Nikdo už nechce dělat "podřadné" a především tak fyzicky namáhavé práce. Ti, kteří tu pobývají a zatím neřeší, zda budou bojovat o víza a nebo se vrátí domů, to mají asi nejlepší. Ale i ty brzo čeká rozhodování. A tak i nekonečné diskuze s kamarády, které někdy nemají konce, jsou důvodem k pochybám, zda zůstat či ne.

Častěji u mě sice převládaly ty pocity, že bych tu chtěl zůstat. Ale nakonec jsem po dlouhém, nekonečném a každodenně unavujícím přemýšlení a srovnávání došel k tomu, že chci zrealizovat náš plán a zkusit odjet dlouhodobě ke mně do Čech. :) Zjistil jsem totiž v poslední době jednu věc. Dokud bych totiž nezkusil odjet domů, stále by se mi v hlavě střídaly ty myšlenky, různá pro a proti a asi bych se z toho už brzo zbláznil. Musím odjet domů dlouhodobě, nezůstat jen na prázdninách, ale zkusit tam opět žít. Navíc mám v plánu si "kus té Austrálie" přivézt domů, takže na to vše nebudu sám... Další věc je, že mám smysluplné důvody, proč chci z Austrálie odjet.

Mimo toto neustálé přemýšlení jde také o to, že potřebuji vědět, jak to bude mezi náma s Amy. Pokud bychom tedy chtěli spolu dále zůstat a založit například v budoucnu rodinu, nemáme, vzhledem k okolnostem, zase tolik času nazbyt a tak tomu chci dát v Čechách rok, abychom si vyzkoušeli život tam a rozmysleli se. Dalším pádným důvodem je to, že v době plánovaného odjezdu budu v Austrálii už více než 3,5 roku a to je jako student myslím už dost. Už bych nechtěl takhle dál studovat a chtěl bych vyřešit nějaká lepší víza. A stejně, i kdybych si ještě prodloužil školu o pár měsíců a dodělal jsi poslední stupeň Advanced Diploma of Management, pak by nastala situace, kdy bych měl začít studovat univerzitu a na to bych asi neměl dostatek peněz. A tak je podle mě lepší si tu možnost nechat jako zadní vrátka, kdybych se chtěl do Austráli vrátit a pokusil se během těch pár měsíců sehnat např. sponzorship. Další věc, v době plánovaného odjezdu nám budou stejně končit víza, což jsem už plánoval úmyslně při posledním prodlužování. A Amy má typ víz, kdy nemůže prodloužit z AUS. V práci bych už delší dobu pracovat také nechtěl a chtěl bych se naopak někam konečně na delší dobu také podívat. Jenže když platíte celkem drahý nájem a v práci jste zaměstnáni na casual, tzn. žádná placená dovolená (ale většinou zase lepší plat), tak se vám nechce tolik obětovat a proto hodně lidí cestuje až při cestě domů. Tomu jsem se chtěl původně vyhnout, ale nakonec mi tato varianta přijde jako velmi přijatelná, především z finančního hlediska.

I když se mi v Sydney moc líbí, tak tyto důvody jsou pro mě momentálně důležitější. S Amy se to mezi námi rozvinulo tak, že by byla opravdu škoda se třeba rozejít kvůli tomu, že se mi tady líbí. A ona, byť se jí tu také líbí, už v Austrálii být nechce. Mimo to všechno mi také chybí mnoho z Čech. V první řadě má rodina a nejbližší přátelé. Ale pak i materialistické věcí, které bych tady v malém bytu asi těžko využil. A pak pocit domova a takové českosti, to člověk vidí asi až po delší době mimo domov. Určité kořeny, historie, tradice kultura... S takovými pojmy se Evropa s Austrálií nemůže vůbec srovnávat.

Ve škole máme teď novou učitelku, která je původem Slovenka. V Austrálii žije již 29 let a včera jsme spolu vedli diskuzi na toto téma. Příjemná a spokojeně vypadající paní mi řekla, že i když se tady má člověk fajn a je tady hezky, tak časem ten domov a ty kořeny, člověku prostě chybí a že to teď asi nepochopím do hloubky. Říkala, že pro mladé lidi je Austrálie naprosto ideální místo, ale že kdyby se tenkrát mohla rozhodnout znovu, zůstala by asi na Slovensku. Že tam sice lidé nemají disciplínu, ale je to domov... A je pravda, že i ta práce se dá najít slušná, pokud má člověk vzdělání, případně nějaké známosti a je trpělivý a pilný.

Sehnat v Austrálii práci v oboru (mimo práce v pohostinství nebo na stavbách) je celkem běh na dlouhou trať. Proč by měli brát studenta z Čech, který může dělat legálně jen 20 hodin a ještě k tomu třeba neumí tolik anglicky, když mohou vzít tisíce dalších, kteří mohou pracovat full-time a domluví se plyně. Rozdíl je ale ten, že za práce typu uklízečů nebo práce jako mám já, vám v Austrálii zaplatí klidně víc, než Ozíkovi, co bude někde v kanceláři, učiteli, řidiči autobusu nebo prodavači oblečení v obchodním centru. Člověk, co bude vozit smětí na stavbě nebo mýt záchody, si tak přijde klidně na větší pěníze, než ledajaký Australan, což je hezký, že jsou tu ty těžké práce oceněny.

Strašně moc mě mrzí, že všichni mluví o Čechách tak negativně. Opravdu, ať lidé v Austrálii nebo v Čechách, 95% lidí na Čechy nadává. Že není práce a všechno je drahé. Přitom hospody jsou stále plné a iPhona má každý druhý. Ale já prostě věřím, že to není zase tak špatné, (zvlášť v Praze) a že záleží na mnoho okolnostech. Já se měl doma třeba dobře a i když si tady vydělám o mnoho více, nemusel jsem ročně platit více než 100 tisíc korun za školy a víza a nemusel jsem platit nájem, který mě vychází na skoro 200 tisíc korun za rok. A tak pokud člověk chodí do školy a chce trochu rozumně bydlet a jíst, v tom výsledku to oproti Čechám moc velký rozdíl není a člověk spíše myslí na to, jaké by to bylo, kdyby nemusel chodit do školy, sehnal si časem lepší práci a měl své bydlení. To by potom bylo o něčem jiném...

Amy jsem v průběhu času řekl o Čechách mnoho. Je možné, že se jí tam vůbec líbit nebude. Je možné, že se tam nebude vůbec líbit mně. V tom případě se nabízí několik variant. Odjet zpět do AUS, zkusit žít v Thajsku a nebo odjet do Kanady, kam bych asi odjel v případě, že bych se ocitl sám. Zajímavé je, že kdybych v budoucnu hledal novou partnerku, tak už asi jedině Asiatku. :D Těch důvodů "proč" je mnoho a byla by z toho samostatná kapitola. :)

Náš plán je tedy takový, že chceme na začátku dubna odjet z Austrálie a před příjezdem do Čech se chceme na 3 měsíce zdržet v Asii. :) Ještě se může lecos změnit, ale už mám vyhlídlé letenky a začíná se nám rýsovat konkrétní plán, během kterého bychom se měli podívat celkem do pěti asijských zemí. V Čechách pak chceme přes léto trochu cestovat a možná se podívat i někam po Evropě - nejlépe autem. Od září se pokusíme najít rozumnou práci, přičemž beru v potaz, jak obtížné to celé může být. Vkládám naději do nabitých zkušeností, lépe vypadajícího CV, známostí a také štěstí. Možná, že budu mít práci domluvenou už předem a pro Amy, bych s jejím vzděláním, viděl možnost pracovat v nějaké zahraniční firmě. Ale nebude to lehké. Oproti AUS tam ale máme zázemí a nemůže se nám stát, že když si měsíc nebudeme moc najít práci, nebudeme mít co jíst. Tady se to stát klidně může. Celkově si myslím, že to bude pro všechny zajímavá zkušenost a všichni se už moc těšíme. S Amy se chceme stihnout ještě tento rok vzít, byť to bude jen taková malá svatba. :)

Pokud jste se dočetli až sem do konce, tak gratuluji a děkuji, za váš zájem. :) Budu rád, za jakékoliv komentáře, docela by mě zajímalo, co si o tom vy, kteří čtete můj blog, myslíte. A kdyby vás někdy zajímalo, jaké tu máme zrovna počasí nebo jak to živě vypadá třeba na Bondi Beach, přidal jsem do mých odkazů (v menu po levé straně) dvě nové záložky.

Nakonec tradiční výroční poděkování všem, co na mě myslí nebo mě jakkoliv podporují. Jsem neskutečně rád, že jsem do Austrálie mohl odjet a že jsem si mohl můj pobyt několikrát prodloužit. Je krásné, že se mám stále kam vracet, což není samozřejmé a jsem si jistý, že si potom ten čas, co jsem nebyl doma, společně vynahradíme a užijeme. :)

Věřím, že ať už to bude jakkoliv, ať už zůstanu do konce života v Čechách nebo zase vycestuji, mé rozhodnutí je momentálně podloženo rozumnými důvody a že se na základě toho nikdy nebudu chytat za hlavu, co jsem to udělal. :) Věřím, že tohle je momentálně má cesta, při které budu opět poznávat nejen sám sebe, ale i mnoho dalšího, co by mi mohlo být třeba jinak skryto...


Kdo jsem a proč píši tento blog


S některými z Vás, čtenáři tohoto blogu, se neznám osobně. Rád bych Vám sebe a můj blog stručně představil.

Jmenuji se Jakub Litoš, je mi 28 let a pocházím z Roztok u Prahy. Jako malý kluk jsem se začal spontálně věnovat hudbě, ve které mě rodiče a také další významní lidé, velice podporovali. Hudbě jsem se věnoval naplno a vystudoval hudební konzervatoř. Tam mi začalo nové období mého života, na které rád vzpomínám. Především jsem si začal svobodně a bez omezení užívat mladistvého života. Vždy jsem ale tak nějak vybočoval ze standardů a vyhýbal se klišé, nedokázal se smířit s některými pravidly a zaběhlými postupy - jak v hudbě, tak v životě.

Po škole jsem začal pracovat, i když v hlavě už jsem promýšlel můj nový plán. Jednou ve škole na lekci o moderní hudbě, jsem za zvuků didžeridu dostal nápad zrealizovat můj sen a odjed na druhou stranu světa - do Austrálie. V podstatě celý rok jsem se připravoval, pročítal blogy, sbíral informace, sháněl peníze. A hlavně jsem se na to psychicky připravoval, jelikož jsem byl dost fixovaný na domov, rodiče a takové to pohodlí a zázemí. Přede mnou bylo něco, co jsem znal jen z obrázků. Něco, na co jsem se neskutečně těšil a bál zároveň.

Naštěstí jsem na to nebyl sám. Několik let jsem bydlel s mou teď už bývalou přítelkyní Markétou a Austrálii jsme brali jako takové naše společné dobrodružství a utvrzení našeho vztahu. 25.9.2009 jsme opustili naši rodnou zemi a vydali se vstříc novým zážitkům. Po půl roce v Sydney, kdy jsme se už dostatečně rozkoukali a začínali se mít pomalu dobře, se se mnou Markéta rozešla a každý si šel svou novou cestou. Nestydím se říct, že to bylo mé zatím nejhorší období, co jsem kdy zažil. Měl jsem veliké potíže celou situaci rozumně zvládnout a dlouho mi trvalo, než jsem začal normálně fungovat. Byl to ale jeden z nejvýznamnějších bodů v mém životě - to rozhodnutí, že budu bojovat a víza si prodloužím.

Potom jsem začal chodit do školy. Poznal jsem mnoho nových lidí a začal se mít zase dobře. Po sedmi měsících jsem ve škole potkal Amy z Thajska. Oba jsme brzo zjistili, že si velice rozumíme a začali tak spolu bydlet. Později jsme si pronajmuli náš první byt, který byl minutu pěšky od vyhlášené Bondi Beach a mohu upřímně říct, že v té době mi začalo pro změnu to nejlepší období. Najednou jsem měl vše co jsem kdy chtěl, a tak jsem neváhal a naplno si to užíval. Oba s Amy jsme měli stálou práci a společné volné víkendy, které jsme vždy využili k výletům a dalším aktivitám. Byl to nádherný čas, na který nikdy nezapomenu. V prosinci 2012 jsme se v Sydney nakonec i vzali a Amy se tak stala dokonce i mou ženou.

1.4.2013 jsme společně opustili Austrálii a pro mě tak skončil 3,5 roční pobyt v mé vysněné zemi, kde jsem se stihnul rozejít s bývalou přítelkyní, oženit s Amy, vystřídat 10 různých bydlení, vystudovat 2 školy, získat mnoho pracovních zkušeností, vydělat nějaké peníze, potkat spoustu lidí z celého světa, ale především zažít něco, na co budu do konce života vzpomínat.

Po nezapomenutelném tříměsíčním cestování v Asii, jsme se na zkoušku usadili v Čechách, kde se nám podařila najít hezká práce a momentálně rozmýšlíme naše bydlení. V současné době mohu říct, že jsme již rozhodlí pro usazení se v Čechách, i když člověk nikdy neví, kam ho vítr zavane...

Blog jsem začal psát od mého odjezdu do Sydney. Věděl jsem, že budou mí nejbližší zvědaví, jak se mi tak daleko daří. Zároveň jsem si mohl zaznamenat více vzpomínek, které bych mohl časem zapomenout. Nakonec mě přes blog kontaktovalo i mnoho cizích lidí. S některými jsem se osobně setkal a poznal tak kolikrát i nové přátele. Stejným způsobem jsem poznal i mého nejlepšího kamaráda Kubu, který už se také vrátil domů. Jsem také rád, že mohu některým cestovatelům pomoci se do Austrálie dostat - inspirovat nebo poskytnout cenné, praktické a nezkreslené informace o tom, jak to v Austrálii funguje.

Děkuji Vám za Váš zájem, za Vaše zprávy a komentáře. Těší mě, že se Vám mé čtení a fotky líbí. A pokud zrovna vy také uvažujete do Austrálie odjet a nebo kamkoliv jinam třeba na Nový Zéland nebo do Kanady, přeji Vám upřímně hodně štěstí, odhodlání a trpělivosti. A také ať si to všechno moc užijete a načerpáte ze všeho co nejvíce nebo alespoň tak, jako já.