Září 2012

Centennial Parklands

25. září 2012 v 3:39 | Jakub
Centennial Park, Moore Park a Queens Park. Tyto 3 nádherné parky, které spadají pod společný název "Centennial Parklands", se rozkládají na přibližně 360 hektarech a tvoří tak nepřehlédnutelnou zelenou plochu, ležící asi 5 km jihovýchodně od centra.

Foto z internetu

Z Bondi Junction je to asi 15 minut pěšky a tak to máme co by kamenem dohodil. Po celý rok jsou tyto parky bezkonkurečně jedním z nejlepších míst, kde si můžete opravdu odpočinout a načerpat energii. Když jsem se byl v Centennial Parku podívat poprvé, hned jsem si vše začal fotit, ale nakonec jsem si řekl, že si napřed vše projdu a časem s rozmyslem nafotím. A tak jsem průběžně, při našich návštěvách Centennial Parklands, vytvářel extra galerii jen z těchto parků. :)

Queens Park, který je na fotce úplně vpravo, je z těchto parků nejmenší a takový nejjednoduší. Je to řekl bych takové velké hřiště ideální ke sportování. Možnost BBQ, které je hned vedle dětského hřiště, jistě ocení tatínci a maminky. V Queens Parku jsem oslavil mé 25tiny a jak jsem tehdy psal, asi díky tomu, že v parku není moc co zničit, neviděl jsem tam v noci žádné security. V tomto případě to beru jako pozitivum, protože v Sydney je sice celkem bezpečno, ale na úkor toho, že je všude spousta pravidel, zákazů a omezení a to včetně pití alkoholu na veřejnosti. V Queens Parku se mimojiné nachází 3 stromy Moreton Bay Figs, které jsou dokonce starší, než park sám a to byl založen už roku 1888. Fotky jsem na blog přidával už v minulých příspěvcích.

Centennial Park (uprostřed) je nejznámější a se 189 hektary je tak největším parkem v okolí City. Byl otevřen také roku 1888 a je v Evropském stylu. Je to stroprocentně jedno z míst, které stojí za to vidět a to i při kratší návštěvě Sydney. Mně osobně, celoročně zelený a životem kypřící Centennial Park, skutečně přirostl k srdci a o slunečném víkendu to opravdu nemá chybu...

Jak to o takové slunečné a teplé neděli vypadá v Centennial Parku? Představte si to asi takto:

"Je 11 hodin dopoledne a my vcházíme do parku, abychom se sešli s Amy kamarádkami na BBQ v thajském stylu. Už při vstupu vidíme z mírného svahu mnoho lidí, kteří postávají u grilů, drží v ruce láhev piva a evidentně ve společnosti dobrých přátel, se kterými se skvěle baví, se okolo nich prohánějí jejich děti, které se nemohou vydovádět na krásně zelených plochách, kde krmí papoušky. Pokračujeme směrem dolů, abychom našli dobré místo, kde bychom mohli umístit náš přenosný gril. Po cestě potkáváme sportovní nadšence, kteří si tento nádherný den zpestřují jízdou na kole, na koni a nebo po svých. Najednou z dálky slyšíme troubení a tůrování motorů. Co to?... Krátce na to před námi projíždí asi 10 Harley Davidson motorek a svatebčané ve Ferrari a dalších luxusních automobilech. Dáváme jim radši "přednost z prava" a pokračujeme dále. Procházíme kolem krásných zahrad plných palem všech druhů a velikostí, z kterých už je na dohled malebný rybník s mnoha druhy ptactva. U jednoho z těchto krásných rybníků rozkládáme náš gril a otvíráme první láhev bílého vína. Při pohledu vzhůru, do pohádkově modré oblohy bez jediného mráčku, nad námi neustále létají hejna ukřičených papoušků všech možných barev. Vidíme mnoho lidí, kteří piknikují ve stínu palem a nebo se naopak opalují pod zimním sluncem. Černé labutě a různé kachničky a husy, jsou až nad míru ochočené a tak mi pár minut trvá si na jejich společnost zvyknout. V dáli vidím kluka, který ovládá vrtulník na dálkové ovládání a nad vodou tak předvádí svou leteckou show. Nemůžu přehlédnout mnoho zamilovaných mladých páru, kteří si vyznávají lásku..."

Toď byla taková malá "citovaná" ukázka toho, jak to v Centennial Parku někdy vypadá. Já jsem většinu fotek pořídil ještě před začátkem jara a tak, aby tam naopak moc lidí nebylo. Pro větší představivost už přikládám jen fotky, které se mi nejvíc líbí. Více jich naleznete opět v mé fotogalerii na Rajčeti.

























Navečer ožívají netopýři













Rozmanitá příroda v Centennial Parku mě prostě vždycky dostane a jak denní, tak noční procházky, mě vždy nabíjí pozitivní energií. V noci, kdy papoušky střídají hejna netopýrů, to sice může vypadat trochu strašidelně, ale musím říct, že to pak má výbornou atmosféru. :)

Moore Park, který byl oproti předchozím založen už roku 1869, je ve znamení golfu. Naleznete zde také tenisové kurty a mimo jiné opět mnoho pohledů do zeleně. Za zmínku by stálo místo, které jsem objevil posledně, když jsem se byl s Amy v Moore Parku projít. Vlastně jsem si to místo docela zamiloval... Je to na kopci s krásným výhledem na City a při pohledu opačným směrem vidíte golfová hřiště. Kde oslavím mé zítřejší tříleté výročí v Austrálii už vím, ale hned další párty udělám přesně tady. :)



Melbourne a městečko zlatokopů

8. září 2012 v 10:58 | Jakub
Melbourne - hlavní město státu Victoria a po Sydney druhé největší město v Austrálii. Evropské osídlení se datuje od roku 1835, kdy bylo město založeno synem trestance ze Sydney Johnem Batmanem. Melbourne se začalo rozrůstat vlivem zlaté horečky v 50.letech 19.století a v současné době žije v Melbourne už asi 4 milióny obyvatel. Je tedy celkem jasné, že je Melbourne a Sydney často srovnáváno, což není dané pouze rozlohou či počtem obyvatel, ale také díky dalších věcem. Tato více než 700 km od sebe vzdálená města se kdysi prala o to, které z nich bude zvoleno za hlavní město Austrálie. V letech 1901 - 1927 bylo Melbourne hlavním městem. Po té se ale volilo znovu a jako kompromis se tehdy vytvořila nová metropole zvaná Canberra. Melbourne je známé svým klidným životem, spoustou příjemných kaváren a restaurací, uměním nebo sportem. V roce 1956 se zde konaly letní olympijské hry, které se tak staly prvními olympijskými hrami na jižní polokouli. Každému se asi také vybaví Australian Open nebo Formule 1. Melbourne je krásné město, které je výbornou alternativou na pobyt v Austrálii, pokud se vám např. nezamlouvá kosmopolitní Sydney. Tento rok se Melbourne už podruhé v řadě pyšní titulem celosvětově nejlepšího města pro život. A tak jsme to chtěli vidět...


Já bych do Melbourne nejraději vyrazil v březnu na formule, ale zatím to vypadá, že budu mít v té době jiné plány a navíc je při takové události všude až moc lidí. Amy slavila v srpnu své 34. narozeniny a tak jsme se rozhodli, že podniknem takový narozeninový výlet. :)

Letenky jsem pořídil asi měsíc předem. Jednosměrná do Melbourne byla za asi $35! Necelé 2 hodiny práce v pekárně. :) Dohromady s druhou (o trochu dražší) letenkou a poplatky za booking, stála letenka necelých $100 na osobu, což je krásné. Letenky na Tullamarine Airport, tj. hlavní letiště, bývají o trochu dražší, ale nachází se v blízkosti centra. Avalon Airport je asi 50 minut z centra, ale lety jsou tam levnější. Na druhou stranu nejlepší východisko, jak se dostat z obou letišť do města, jsou airport buses. Za bus z Avalonu si pochopitelně připlatíte a tak ta celková cena vyjde skoro stejně. Takže jsme se pak rozhodovali především podle časů. Jetstar letěl již brzo ráno a to se nám zamlouvalo. Také jsem si říkal, že není od věci si po cestě z Avalonu prohlídnout okolí Melbourne. Zpáteční lístek z Avalonu od společnosti Sita Coaches stál $38 a zabookoval jsem ho už předem.

Náš letoun :)

Z výšky bylo krásně vidět City nebo východní pláže - (na fotce Bondi Beach)

Ze Sydney, kde bylo dva dni před naším odletem naměřeno 29,2°C, jsme letěli přes Snowy Moutains, kde se momentálně vesele lyžuje. :D Např. v Canbeře naměřili v noci 1.září -6.8°C. Nejsem si jistý, ale řekl bych, že jsem vyfotil i přímo nejvyšší vrchol Mt. Kosciusko, kde jsem před 2,5 rokem byl. Jinak let byl naprosto bez problémů a trval asi hodinu a půl.



Melbourne - City

Tato fotka vypadá jako z nějakého katastrofického filmu. :D Skutečnost je ale taková, že jsme zrovna letěli v jemném mraku, díky jemuž byla fotka celkem nečitelná. Podařilo se mi ho odstranit na úkor barev. Tak alespoň je to takto o trochu zajímavější. :)

Autobus nás dovezl do centra, kde jsme si dobili credit na Myki cards na MHD. Ty jsme si zapůjčili od mého kamaráda, jinak se dají samozřejmě za pár dolarů koupit. O víkendu stačí nabít za asi $3,5 a jezdíte za to celý den a kamkoliv. Tak i tak nám to chvíli trvalo, než jsme se v tom jejich systému zorientovali. Kartu pak musíte pípnout i při vstupu do MHD, i při odchodu. A to pokaždé, což mi přijde zbytečné, když je to "lístek" platný na celý den. Někdo to ale udělal jen při vstupu a v informacích nám řekli jednou tak a jednou tak a že to pak má i vliv na credit. Navíc je to pak ještě komplikovanější, když je všední den. To pak podle toho, jak a kdy pípnete Myki, jezdíte buď za celodenní nebo jen dvouhodinový "lístek". A pak jsou tam různé zóny. Do teď jsem tomu pořádně neporozuměl. Po Melbourne je velice rozvinutá tramvajová doprava. Jenom v té tramvaji jsou 2 typy různých označovačů lístků + jeden automat na koupi lístků. Ale prostě nikde to nebylo jasně vysvětlené, co, kam, kdy, na jak dlouho a za kolik si koupit. Přišlo mi to, že ani lidé, kterých jsem se pak ptal, pořádně sami nevěděli. Ale budiž. Věřím tomu, že to zase tak komplikované není. My jsme už hlavně potřebovali chytnout tu správnou tramvaj na St. Kilda, kde jsme měli zamluvené bydlení.


Na recepci nás uvítal sympatický Ozík a nabídl nám odložení věcí v uložném prostoru, protože byl pokoj k dispozici až od jedné hodiny. Rozhodli jsme se pro takový malý a rodinný backpacker, kde jsme si zamluvili svůj pokoj s vlastní koupelnou. Nahlédl jsem do čtyřlůžkových pokojů a musím uznat, že jsme se v našem pokoji oproti jiným měli jak králové. :D Ani jsem nečekal, že to bude tak hezké. Čisté, útulné, vybavené, s funkční moderní televizí a vestavěným topením. Navíc taková vlastní koupelna je v backpackru docela luxus. V podstatě to bylo takové malé studio. Naprosto nám to stačilo, protože jsme potřebovali jen 2 noci někde přespat. Dohromady nás to vyšlo na $160 za obě noci. Celkem slušná cena. Venku byl i pink-pongový stůl, společenská místnost a kuchyň.

Než jsme se nastěhovali, zašli jsme si na oběd a na dort. Výběr dortů a všelijakých cukrovinek tam měli takový, že se nám z toho až točila hlava. :)

Takových výloh tam bylo hned několik vedle sebe


St. Kilda je jedna z nejhezčích oblastí v Melbourne a nachází se asi 7 km jižně od centra hned vedle pláže. Je to asi 30 minut tramvají z centra. Tramvaje totiž staví skoro na každém metru. Prošli jsme si ještě místní lunapark, který byl docela podobný tomu v Sydney a vrátili jsme se zpět, abychom se ubytovali. Trochu jsme si odpočinuli a vyrazili do centra.

Tam jsme si počkali na historickou tramvaj, která jezdí po City Circle (po centru) a to zdarma. Byla to celkem hezká projížďka, ale polovinu cesty byla tramvaj naprosto nacpaná. Každopádně jízda tramvají byla dobrá volba, jak vidět centrum z různých koutů.


Docela nás zaskočilo chladné počasí, které v Melbourne panovalo. Ráno bylo kolem 3°C. Přes den bylo samozřejmě tepleji, ale vítr byl celkem chladný. Hlavně večer po západu slunce byla opravdu zima.



Někdy mi Melbourne připomínalo Sydney, někdy Brisbane, ale chvílema dokonce i Prahu. Skutečně, Melbourne je tak trochu v Evropském stylu. Už jenom ty tramvaje a mnoho historických budov. Občas jsem si vážně připadal, jako v Praze. :)


Royal Exhibition Building

St. Paul´s Cathedral

Melbourne!!! :D

Supermarket IGA

Chinatown

V Chinatown jsme zašli do korejské BBQ restaurace, kde nám grilovali veškeré maso přímo na našem stole. :) Bylo to vynikající a najedli jsme se tam k prasknutí. Pak jsme se dokutáleli domů, trochu ještě popili a šli spát.

Druhý den ráno byla nádherně modrá obloha a tak nám vyšlo počasí i tento den. Sice byla zima, ale oproti počasí, které bylo v Melbourne před naším příjezdem, jsme měli celkem štěstí.

St. Kilda - u pláže


Na tento den jsme měli v plánu výlet do města Ballarat, které leží asi hodinu a půl vlakem na západ od Melbourne. Město se proslavilo, když zde bylo roku 1851 nalezeno zlato. Po vypuknutí zlaté horečky se tehdy stalo největším městem ve Victorii. Roku 1858 byl v Ballaratu, v místě zvaném Bakery Hill, nalezen největší kus ryzího zlata na světě. "The Welcome Nugget", s váhou 69 kg, byl nalezen v 55 metrech pod zemí ve stropu tunelu. O 11 let později byl nalezen ve městě Moliagul (poblíž Ballaratu) ještě větší kus zlata, zvaný "The Welcome Stranger" s váhou 72 kg. Byl ukryt pouze 5 cm pod povrchem a dodnes je to největší samostatný kus zlata na světě. "Welcome Nugget" je tedy druhý největší. Později byla sice v NSW v Austrálii nalezena další, ještě mnohem větší hrouda zlata, ale o tomto nálezu už se nemluví jako o "nugget", tedy o samostatném kusu zlata. Většina velkých nálezů se časem zpracuje a tak momentálně největším existujícím kusem zlata na světě je "Hand of Faith", který byl nalezen roku 1980 poblíž Moliagulu. Tento více než 27 kg vážící exemplář, byl nalezen pomocí detektoru kovu a je stále k vidění v Las Vegas v Nevadě.

Southern Cross Station

Lístek na regionální vlak V/Line jsme zakoupili na stanici a to za $24/zpáteční. Jízda byla pohodlná a po cestě jsme si mohli prohlédnout západní okolí Melbourne, což byly především různé farmy, pole a neobydlená krajina. Vlak byl velice moderně vybavený. Např. záchod byl jako z nějakého futuristického filmu. Vše se ovládalo jen stisknutím tlačítek a to včetně otevírání/zavírání/zamykání dveří nebo vody. K dispozici bylo speciální místo na přebalování miminek a další vychytávky. Vše naprosto čisté a přehledné... No nesmějte se, vždyť to přece není taková samozřejmost... :)




Po příjezdu do Ballaratu jsme vyhledali autobusovou stanici, odkud jsme vyrazili do Sovereign Hill. Milé bylo, že nám platil vlakový lístek i na tento autobus. Cestou městem bylo k povšimnutí mnoho hezkých, historických a honosných budov, které se zde vyskytly na základě již zniňované zlaté horečky. Sovereign Hill je asi tou nejznámější turistickou atrakcí široko daleko. Jedná se o skanzen zlatokopeckého městečka z 50. let 19. století, na jehož navštívení jsem se už delší dobu těšil. :)


Ještě před vstupní budovou hrála v křoví ukrytá stylová hudba, která dodávala místu správnou atmosféru. Dostali jsme mapu, na které byla vyznačená doporučená trasa a také program, jak často se konají různé události nebo prohlídky, které stojí za to vidět.

Sotva jsme se ocitli na první cestě ve zlatokopeckém městečku, prohnal se okolo nás kočár tažený čtyřmi koňmi. Jeden z prvních pohledů byl na malou řeku, kde si lidé mohou zkusit rýžovat zlato. Na to jsem se těšil nejvíc, ale nechali jsme si to na později.


Zajímavá byla obydlí tehdejších zlatokopů, kde hořel i oheň


Tato budova byla taková tehdejší lekárna

Na hlavní ulici se nacházelo mnoho obchodů se suvenýry, dobovými kostými a podobně. Více než místní pekárna, nás zaujala stylová restaurace a tak jsme dobře poobědvali. Hrála živá hudba a veškerá obsluha byla v dobových krojích. I venku byli k vidění různí lidé, vojáci, servírky, kuchařky a další postavy, které působily zároveň jako herci. Prostě navození jedinečné atmosféry bylo vskutku dobře propracované a né náhodou byl tento skanzen oceněn za jednu z nejlepších turistických atrakcí v Austrálii.





Pokud se prokážete studentskou kartou, vstupné se snižuje ze $45 na $38. Jediné co se mi nelíbilo, že tato vstupenka neobsahovala vstup na projížďku kočárem nebo exkurzi v tunelu pod zemí. Dostali jsme sice zdarma lístky do muzea, které bylo situované naproti skanzenu, ale na to jsme už čas neměli. Zajímala nás ta výprava do tunelu, kde se těžilo zlato.

Za asi $7 na osobu, nás vzali takovým malým hornickým vláčkem do podzemí, kde nás průvodce prováděl v úzkých, přítmě osvícených tunelech a za pomocí videoprezentace jsme se pak dozvídali další a další informace o zajímavých událostech. Strmá jízda vláčkem v úzkém tunelu a to až do 100 metrů pod zemí, trvala asi minutu a půl a to v naprosté tmě! Nikdy jsem o sobě nevěděl, že jsem tak trochu klaustrofobik. :)


Jedna z prohlídek tunelu byla i zdarma a vcházelo se do něj po schodech

V Sovereign Hill bylo mnoho dalších zajímavých míst, které by stály za zmínku. Např. prostory, ve kterých se opravovalo vše, co bylo potřeba. Už jen ta údržba všeho vybavení, které bylo převážně plně funkční a v chodu, musí stát mnoho času.

Nebo jsme si mohli zkusit zahrát tehdejší bowling

Kostel

Katolická škola



Amy se ve skanzenu hrozně moc líbilo. Ona má ráda historické budovy a v Sovereign Hill byla jako v ráji. :D Na Amy vždycky obdivuji, jak se dokáže ze všeho tak upřímně radovat. A tak je to radost s ní kdekoliv a kamkoliv cestovat. I kdyby to bylo jen "za barák" do parku... Toho si moc cením a jsem rád, že mám takového dobrého parťáka, se kterým se můžu radovat z každé maličkosti. :)


Nakonec jsme si zkusili rýžování zlata :) Pravděpodobnost, že vyrýžujete nějaká zlatá zrnka, je celkem vysoká. I když za celou dobu jsme viděli pouze jednu paní, která něco našla. Už vyrýžovaná zrnka si také můžete za pár dolarů koupit, ale já jsem si chtěl něco najít sám, protože pokud najdete, můžete si úlovek nechat.


Zeptal jsem se jednoho pána ze skanzenu, jak správně rýžovat a on mi na první pokus našel dvě zrnka! S Amy jsme pak v zápětí vyrýžovali několik dalších a poklad byl na světě. :D Za dolar jsme si koupili zkumavku s vodou, kam jsme zrnka uložili. Někteří kolemjdoucí byli unešení z toho, jaké máme štěstí, že stále nacházíme. Přitom se stačilo jen zeptat, jak správně na to... :)

To uprostřed je zlaté zrnko

Docela dobrý suvenýr, ne?

Kdyby to někoho zajímalo, tak tady přikládám odkaz na moc hezké prezentační video, které je umístěno na stránkách skanzenu. Ve skanzenu se můžete i ubytovat. Veškeré info je na webu.

Po celodenním výletu jsme večer už nic zásadního nepodnikli a zvolili jsme raději klidný večer na backpackru. Třetí den jsme se rozhodli, že vypustíme návštěvu Royal Botanic Gardens a uděláme si procházku po pláži ze St. Kilda směrem k městu. Krásné, byť chladné počasí, k tomu jen vybízelo...


Na obzoru jsme mohli vidět protější břehy Port Phillip Bay, ve kterém jsme se nacházeli. Za ním, dál na jih, už je jen ostrov Tasmania (AUS) a pak od něj 2500 km vzdálená Antarktida...






Jedna z mých upravených fotek

V poledne jsme se vrátili pro naše věci do backpackeru a vyrazili do města chytnout autobus, který nás pohodlně a na čas odvezl zpět na letiště Avalon. Tím náš třídenní výlet v Melbourne a okolí skončil. Neměli jsme čas navštívit např. "Twelve Apostles" (12 Apoštolů) na známé "Great Ocean Road", což je jedna z nejkrásnějších silnic na světě. Ale autobusem by to nemělo cenu, auto se nám půjčovat nechtělo, ve vrtulníku bychom se asi báli a 12 Apoštolů nám zase tak úchvatné nepřijde. A tak jsme tento jinak velmi známí výlet vynechali. Melbourne se nám moc líbilo, i když mně osobně je asi sympatičtější Sydney. Možná je to ale i tím, že se tam už cítím jako doma. Melbourne ale skutečně má něco do sebe a rozhodně stojí za to ho vidět...

Na závěr přikládám video, které jsem vytvořil pro Amy k narozeninám. Je to z období, kdy jsme se poznali, až do teď. Docela mě vytváření videa začalo bavit a tak chci časem udělat podobná videa o Sydney. Je to ale celkem časově náročné, tak to ještě chvíli potrvá... Amy z toho měla velikou radost, tak doufám, že se to bude líbit i vám. :)


Kdo jsem a proč píši tento blog


S některými z Vás, čtenáři tohoto blogu, se neznám osobně. Rád bych Vám sebe a můj blog stručně představil.

Jmenuji se Jakub Litoš, je mi 28 let a pocházím z Roztok u Prahy. Jako malý kluk jsem se začal spontálně věnovat hudbě, ve které mě rodiče a také další významní lidé, velice podporovali. Hudbě jsem se věnoval naplno a vystudoval hudební konzervatoř. Tam mi začalo nové období mého života, na které rád vzpomínám. Především jsem si začal svobodně a bez omezení užívat mladistvého života. Vždy jsem ale tak nějak vybočoval ze standardů a vyhýbal se klišé, nedokázal se smířit s některými pravidly a zaběhlými postupy - jak v hudbě, tak v životě.

Po škole jsem začal pracovat, i když v hlavě už jsem promýšlel můj nový plán. Jednou ve škole na lekci o moderní hudbě, jsem za zvuků didžeridu dostal nápad zrealizovat můj sen a odjed na druhou stranu světa - do Austrálie. V podstatě celý rok jsem se připravoval, pročítal blogy, sbíral informace, sháněl peníze. A hlavně jsem se na to psychicky připravoval, jelikož jsem byl dost fixovaný na domov, rodiče a takové to pohodlí a zázemí. Přede mnou bylo něco, co jsem znal jen z obrázků. Něco, na co jsem se neskutečně těšil a bál zároveň.

Naštěstí jsem na to nebyl sám. Několik let jsem bydlel s mou teď už bývalou přítelkyní Markétou a Austrálii jsme brali jako takové naše společné dobrodružství a utvrzení našeho vztahu. 25.9.2009 jsme opustili naši rodnou zemi a vydali se vstříc novým zážitkům. Po půl roce v Sydney, kdy jsme se už dostatečně rozkoukali a začínali se mít pomalu dobře, se se mnou Markéta rozešla a každý si šel svou novou cestou. Nestydím se říct, že to bylo mé zatím nejhorší období, co jsem kdy zažil. Měl jsem veliké potíže celou situaci rozumně zvládnout a dlouho mi trvalo, než jsem začal normálně fungovat. Byl to ale jeden z nejvýznamnějších bodů v mém životě - to rozhodnutí, že budu bojovat a víza si prodloužím.

Potom jsem začal chodit do školy. Poznal jsem mnoho nových lidí a začal se mít zase dobře. Po sedmi měsících jsem ve škole potkal Amy z Thajska. Oba jsme brzo zjistili, že si velice rozumíme a začali tak spolu bydlet. Později jsme si pronajmuli náš první byt, který byl minutu pěšky od vyhlášené Bondi Beach a mohu upřímně říct, že v té době mi začalo pro změnu to nejlepší období. Najednou jsem měl vše co jsem kdy chtěl, a tak jsem neváhal a naplno si to užíval. Oba s Amy jsme měli stálou práci a společné volné víkendy, které jsme vždy využili k výletům a dalším aktivitám. Byl to nádherný čas, na který nikdy nezapomenu. V prosinci 2012 jsme se v Sydney nakonec i vzali a Amy se tak stala dokonce i mou ženou.

1.4.2013 jsme společně opustili Austrálii a pro mě tak skončil 3,5 roční pobyt v mé vysněné zemi, kde jsem se stihnul rozejít s bývalou přítelkyní, oženit s Amy, vystřídat 10 různých bydlení, vystudovat 2 školy, získat mnoho pracovních zkušeností, vydělat nějaké peníze, potkat spoustu lidí z celého světa, ale především zažít něco, na co budu do konce života vzpomínat.

Po nezapomenutelném tříměsíčním cestování v Asii, jsme se na zkoušku usadili v Čechách, kde se nám podařila najít hezká práce a momentálně rozmýšlíme naše bydlení. V současné době mohu říct, že jsme již rozhodlí pro usazení se v Čechách, i když člověk nikdy neví, kam ho vítr zavane...

Blog jsem začal psát od mého odjezdu do Sydney. Věděl jsem, že budou mí nejbližší zvědaví, jak se mi tak daleko daří. Zároveň jsem si mohl zaznamenat více vzpomínek, které bych mohl časem zapomenout. Nakonec mě přes blog kontaktovalo i mnoho cizích lidí. S některými jsem se osobně setkal a poznal tak kolikrát i nové přátele. Stejným způsobem jsem poznal i mého nejlepšího kamaráda Kubu, který už se také vrátil domů. Jsem také rád, že mohu některým cestovatelům pomoci se do Austrálie dostat - inspirovat nebo poskytnout cenné, praktické a nezkreslené informace o tom, jak to v Austrálii funguje.

Děkuji Vám za Váš zájem, za Vaše zprávy a komentáře. Těší mě, že se Vám mé čtení a fotky líbí. A pokud zrovna vy také uvažujete do Austrálie odjet a nebo kamkoliv jinam třeba na Nový Zéland nebo do Kanady, přeji Vám upřímně hodně štěstí, odhodlání a trpělivosti. A také ať si to všechno moc užijete a načerpáte ze všeho co nejvíce nebo alespoň tak, jako já.