Palm Beach

5. prosince 2011 v 12:11 | Jakub
Opět s delší odmlkou se vám ozývám, že žiju a chtěl bych vám trochu poreferovat o našem výletě na vyhlášenou Palm Beach, na kterou jsem se už také chystal nějaký ten pátek. :) A tak konečně jsme si udělali čas a vydali se směrem na sever. Ještě společně s kamarádem Kubou, jsme chytli autobus z centra, který byl ovšem naprosto plný. Až po asi 2,5 hodinách stání jsme zjistili, že všichni ti mladí Ozíci nejedou na Palm Beach, ale na nějakou párty poblíž ní... Cesta byla tedy strašná, přece jenom je tato oblast už hodně daleko a jet takhle namačkaní nebylo nic moc. Když jsme dorazili do cíle, celá pláž, celá oblast byla v mlze, že jsme ani neviděli z pláže vodu. Byla i celkem zima a tak jsme jen doufali, že se vše v průběhu dne zlepší. Během dne měl dorazit můj kamarád Kuba, který nás právě seznámil s tím novým Kubou, :D a tak jsme zatím něco ogrilovali k obědu a čekali na něj. Mlha mezitím ustupovala a my se tak těšili víc a víc, jak si užijeme den. :)

Palm Beach z výšky - (foto z internetu)

Kubovi trvala cesta na skútru podobně dlouho, jak nám autobusem. Po cestě si ale mohl lépe vychutnávat okolní scenérie a že bylo na co koukat. V některých místech se jelo skoro džunglí, někdy bylo zase možné zastavit na různých vyhlídkách a podobně...




Palm Beach mě osobně nadchla. Moc se mi tu líbilo. :) Hlavně je celkem odlišná od těch pláží, na které se člověk běžně v Sydney vydává. Tady jsme si připadali jako v Thajsku a né v Austrálii. :D Tuto fotku jsem si vypůjčil od Zuzky, kterou jsem poznal nedávno na Bondi Beach. Tento den jsme jí společně s jejími přáteli potkali naprostou náhodou již v autobusu. :)


Na pláži se už slavily i Vánoce :)


Po grilování jsme to už nemohli vydržet a skočili konečně do vody. Kuba se k nám připojil v zápětí. Moře už konečně není tak studené a nebo jestli je to tou teplotou venku? To nevím, ale bylo to super. :D



Na pláži se k nám ještě připojila kamarádka Ballantines :D

...A pak už to nemělo chybu. :D Blbli jsme ve vodě, na pláži a tak různě. Kuba ve vodě akorát ztratil sluneční brýle a hledali jsme je do té doby, než nám řekli záchranáři, ať se přesuneme jinam, že v tom místě budou do půl hodiny silné proudy.




Ještě než jsme se vydali na procházku směrem na sever, ogrilovali jsme nějaké maso v parku, který byl hned za pláží. Navazoval na golfové hřiště, které pak zase navazovalo na pláž na druhé straně. Šikmo přes vodu se pak nachází mé oblíbené místo Basin, kde jsme byl před rokem a půl.




Svatba


Měli jsme s sebou celkem dost věcí, takže jsme nešli až nahoru k majáku, ale náš cíl bylo takové vyvýšené a pískem pokryté místo pod tím severním kopcem. Po cestě jsme se fotili a pozorovali kitesurfisty. :)


Kuba pak ale vypil moc Red Bullu :D








Jak už jsem předem shlédl na netu, z toho místa kam jsme došli, byly krásně viděl obě strany poloostrova. Krásný výhled a hezký plácek hned u skály. Super místo... Kuba udělal panoramatickou fotku, na které je to vše vidět asi nejlépe. :)


Zpátky jsme se vraceli tím lesíkem uprostřed. Slunce už pomalu zapadlo a tak jsme se rozhodli jet domů. Kuba nasedl na svůj skútr a další Kuba a my s Amy, jsme čekali na autobus asi 30 minut. Tento Kuba už odjel zpět do Brisbane. Nedávno jsem se ho zeptal, jestli tam náhodou nepotkal mého kamaráda z města, kde v ČR bydlím. Jediný člověk, kterého znám, co žil v Brisbane. Oni spolu nakonec i pracovali. :D Každopádně Kubu bylo také fajn poznat a třeba se zase někdy někde potkáme.

Foto z jedné společné akce na Maroubře :)

Jinak cesta zpátky nebyla tak jednoduchá a běžná, jak jsme si mysleli. Sice jsme si sedli, protože byl autobus prázdný, ale po pár stanicích se k nám připojil dav mladých Australanů, který se vracel z té samé akce, na kterou předtím jel busem s námi. Cestou tam s námi jely skutečně skoro jen samé slečny a to moc hezké. :D Tentokrát ale převládali spíš kluci a to v průměru 13 - 26 let. Všichni totálně na mol a autobus byl opět narvanej. Ovšem skutečně JEN těmito lidmi, nikdo jiný krom nás a jich v tom busu necestoval. Ty první stanice jsem si vzadu pustil i muziku, ale po jejich příchodu by to stejně ani nebylo slyšet, protože takovej hluk co oni dělali si neumíte nikdo představit. Kvůli nim byli v autobusu i dva securiťáci, ale stejně to nemělo moc význam. Autobus stál na několika místech 20-30 minut a to jen kvůli tomu, že se sucuriťákům nemohlo podařit dostat některé lidi z busu ven. Nebo byl zase problém při vstupu. Bylo to šílený! Naprosto šílený... Docela rychle nás to začalo štvát, ale nemohli jsme nic dělat. V jednu chvíli se tam začali uprostřed všichni prát, securiťáci a kluci a holky okolo, někdo chtěl ven, někdo dovnitř, všichni křičeli a strkali se. Vedle nás byl tak 15ti letej kluk, kterej nejevil skoro známky života a ten vedle do něj celou cestu strkal a furt mu nadával. Neustále se ho snažil postavit na nohy a já jen čekal, kdy tam ten kluk hodí šavli! Asi by nebyl první, protože v jednu chvíli securiťáci začali vystlávat novinama celý střed autobusu. Byl to ten velký dvouautobus. Ten kluk potom vytáhl zapalovač a začal toho "spícího" kamaráda pálit. Né že by ho jen ožahnul, prostě čekal až uhne. Ptal jsem se kluka vedle mě, co to do háje dělá. On říkal, že jsou kamarádi. Nevím no, já mám teda asi trochu jiné hodnoty a měřítka... Byla to vážně šílená jízda, ženský oblečený jako šlapky a jak říkám, některým mohlo být klidně pod 15 let. Samozřejmě se v busu pilo a i cigaretový kouř jsme cítili... A tak jsem si tak říkal, že tady v Austrálii bych ani rodinu mít nechtěl. Nechci, aby moje děti měli takovouhle společnost... A o drogách ani nemluvím... To by si zasloužilo speciální článek. Na druhou stranu v porovnání s ČR by to moc velký rozdíl nebyl - myšleno ohledně těch drog. Každopádně tohle byl bordel, fakt bordel... Když vystoupili všichni v centru, bylo to, jak kdyby v tom autobusu převáželi stádo koní. Šílený...

A tak tedy až na tu jízdu tam i zpět, to byl krásný den a jsem moc rád, že jsem konečně navštívil Palm Beach - vždyť už tak dlouho jsem se tam chtěl podívat... :)

(Děkuji klukům za pěkné fotky, které jsem zde také použil a nepřehlédněte ještě jeden nový příspěvek o výstavě moderního umění.)
 


Komentáře

1 Pája Pája | 5. prosince 2011 v 15:51 | Reagovat

Nádhera :)

2 Jakub Jakub | 6. prosince 2011 v 1:08 | Reagovat

[1]:Určitě by se ti tady Pájí moc líbilo! :-)

3 Jana Jana | 14. prosince 2011 v 10:18 | Reagovat

Ta blba mladez v autobuse byli asi 'schoolies' ne? Oslavuji konec studia na High School. Je to znama vec ze se chovaji jako prasata...

4 Jakub Jakub | 14. prosince 2011 v 15:21 | Reagovat

[3]: Je to dost mozny, muselo to byt neco takoveho... Dnes jsem zazil ve vlaku podobny ulicniky. :-?  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Kdo jsem a proč píši tento blog


S některými z Vás, čtenáři tohoto blogu, se neznám osobně. Rád bych Vám sebe a můj blog stručně představil.

Jmenuji se Jakub Litoš, je mi 28 let a pocházím z Roztok u Prahy. Jako malý kluk jsem se začal spontálně věnovat hudbě, ve které mě rodiče a také další významní lidé, velice podporovali. Hudbě jsem se věnoval naplno a vystudoval hudební konzervatoř. Tam mi začalo nové období mého života, na které rád vzpomínám. Především jsem si začal svobodně a bez omezení užívat mladistvého života. Vždy jsem ale tak nějak vybočoval ze standardů a vyhýbal se klišé, nedokázal se smířit s některými pravidly a zaběhlými postupy - jak v hudbě, tak v životě.

Po škole jsem začal pracovat, i když v hlavě už jsem promýšlel můj nový plán. Jednou ve škole na lekci o moderní hudbě, jsem za zvuků didžeridu dostal nápad zrealizovat můj sen a odjed na druhou stranu světa - do Austrálie. V podstatě celý rok jsem se připravoval, pročítal blogy, sbíral informace, sháněl peníze. A hlavně jsem se na to psychicky připravoval, jelikož jsem byl dost fixovaný na domov, rodiče a takové to pohodlí a zázemí. Přede mnou bylo něco, co jsem znal jen z obrázků. Něco, na co jsem se neskutečně těšil a bál zároveň.

Naštěstí jsem na to nebyl sám. Několik let jsem bydlel s mou teď už bývalou přítelkyní Markétou a Austrálii jsme brali jako takové naše společné dobrodružství a utvrzení našeho vztahu. 25.9.2009 jsme opustili naši rodnou zemi a vydali se vstříc novým zážitkům. Po půl roce v Sydney, kdy jsme se už dostatečně rozkoukali a začínali se mít pomalu dobře, se se mnou Markéta rozešla a každý si šel svou novou cestou. Nestydím se říct, že to bylo mé zatím nejhorší období, co jsem kdy zažil. Měl jsem veliké potíže celou situaci rozumně zvládnout a dlouho mi trvalo, než jsem začal normálně fungovat. Byl to ale jeden z nejvýznamnějších bodů v mém životě - to rozhodnutí, že budu bojovat a víza si prodloužím.

Potom jsem začal chodit do školy. Poznal jsem mnoho nových lidí a začal se mít zase dobře. Po sedmi měsících jsem ve škole potkal Amy z Thajska. Oba jsme brzo zjistili, že si velice rozumíme a začali tak spolu bydlet. Později jsme si pronajmuli náš první byt, který byl minutu pěšky od vyhlášené Bondi Beach a mohu upřímně říct, že v té době mi začalo pro změnu to nejlepší období. Najednou jsem měl vše co jsem kdy chtěl, a tak jsem neváhal a naplno si to užíval. Oba s Amy jsme měli stálou práci a společné volné víkendy, které jsme vždy využili k výletům a dalším aktivitám. Byl to nádherný čas, na který nikdy nezapomenu. V prosinci 2012 jsme se v Sydney nakonec i vzali a Amy se tak stala dokonce i mou ženou.

1.4.2013 jsme společně opustili Austrálii a pro mě tak skončil 3,5 roční pobyt v mé vysněné zemi, kde jsem se stihnul rozejít s bývalou přítelkyní, oženit s Amy, vystřídat 10 různých bydlení, vystudovat 2 školy, získat mnoho pracovních zkušeností, vydělat nějaké peníze, potkat spoustu lidí z celého světa, ale především zažít něco, na co budu do konce života vzpomínat.

Po nezapomenutelném tříměsíčním cestování v Asii, jsme se na zkoušku usadili v Čechách, kde se nám podařila najít hezká práce a momentálně rozmýšlíme naše bydlení. V současné době mohu říct, že jsme již rozhodlí pro usazení se v Čechách, i když člověk nikdy neví, kam ho vítr zavane...

Blog jsem začal psát od mého odjezdu do Sydney. Věděl jsem, že budou mí nejbližší zvědaví, jak se mi tak daleko daří. Zároveň jsem si mohl zaznamenat více vzpomínek, které bych mohl časem zapomenout. Nakonec mě přes blog kontaktovalo i mnoho cizích lidí. S některými jsem se osobně setkal a poznal tak kolikrát i nové přátele. Stejným způsobem jsem poznal i mého nejlepšího kamaráda Kubu, který už se také vrátil domů. Jsem také rád, že mohu některým cestovatelům pomoci se do Austrálie dostat - inspirovat nebo poskytnout cenné, praktické a nezkreslené informace o tom, jak to v Austrálii funguje.

Děkuji Vám za Váš zájem, za Vaše zprávy a komentáře. Těší mě, že se Vám mé čtení a fotky líbí. A pokud zrovna vy také uvažujete do Austrálie odjet a nebo kamkoliv jinam třeba na Nový Zéland nebo do Kanady, přeji Vám upřímně hodně štěstí, odhodlání a trpělivosti. A také ať si to všechno moc užijete a načerpáte ze všeho co nejvíce nebo alespoň tak, jako já.