Říjen 2011

2 roky v Sydney a 10. stěhování

30. října 2011 v 10:22 | Jakub
Uteklo to jako voda a už jsem v Sydney 2 roky. :) Vůbec bych před odjezdem do Austrálie neřekl, že tu budu tak dlouho a to se ještě domů zatím nechystám. Přemýšlím, co vlastně bych měl v tomto článku napsat. :) Všechno tak hezky a přirozeně plyne a o všech podstatných událostech se vždy postupem času zmiňuji na blogu. Když ale tak přemýšlím nad tím, že jsem v Sydney už 2 roky, nutí mě to se ohlídnout na mé minulé výročí, tedy 1. rok.

Kdybych měl stručně shrnout, co se během této doby událo, tak bych jistě zmínil fakt, že jsem se konečně a skoro definitivně odpoutal od Markéty. Už mi i začíná být jedno, že se usadila v mém rodném městečku kousek ode mě s novým přítelem a že tím, že dělá v hospodě jí vlastně bude každý znát a až se jednou vrátím a ona tam stále bude, budu jí mít neustále na očích. Nikde není řečeno, že musím v budoucnu bydlet zrovna tam. Ale chci říct, že po roce se na to vše už dívám s mnohem větším nadhledem a tak věřím, že za další rok to bude ještě lepší a časem mi to možná bude už úplně jedno. Peněžní nesrovnalosti už tady na blogu řešit nechci, ale i to bude v budoucnu důležitým faktem k uzavření toho všeho...

V práci bych také viděl určitý postup směrem vpřed. Jelikož je to vlastně stále ta samá práce každý den, člověk si to všechno časem tak spontálně vychytá a to pak souvisí i s tím, že děláte i méně chyb a tudíž je pak i šéf více spokojen. Za další pozitivum bych zmínil nového parťáka z Polska. I když je jeho angličtina na samém začátku, stále musíme mluvit anglicky a to je to, co jsem přesně chtěl. V práci anglicky, doma anglicky, volný čas trávím převážně také s Amy a ve škole se česky domluvím jen s jedním člověkem. Takže paráda. :D (Jenom pro srozumitelnost - stále dělám v pekárně.)

O škole už jsem nepsal delší dobu. Vlastně ani o prodložení mých víz, které proběhlo přibližně před čtvrt rokem. Pořád chodím na jazykovou školu La Lingua do třídy EAP - Academic English. Naší předchozí vyučující Prue vystřídal nový učitel Andy. Na to, jak mám Prue rád, musím uznat, že Andy do nás tu angličtinu dokáže nasoukat mnohem lépe a skutečně cítím, že se má angličtina zlepšuje. To ale zdaleka neznamená, že jsem s mou angličtinou spokojený! :D Takže sice je Andy, který původně učil na škole Elsis , velmi přísný co se týše školní docházky, ale ať chci nebo ne, musím uznat, že i to vede k pozitivnímu výsledku. I když mi někdy příjde, že to vyjde tak na stejno - přijít do školy unavený a nevyspalý na 4 hodiny nebo odpočatý a vyspalý, ale jen na 2 hodiny. Každopádně on nám oproti Prue nedává na výběr. Andy je také Australan, ale snaží se vyhýbat australštině a učí nás především britské angličtině, což je celkem dobře. Za ten rok jsem ve škole pochopitelně potkal mnoho zajímavých lidí z různých zemí a v neposlední řadě také Amy. :) V jiných třídách jsou převážně Asiati, ale v EAP je národností mix vždy nejbohatší. V této době jsem měl spolužáky např. ze Srbska, Iránu, Španělska, Brazílie, Kolumbie, Thajska a Japonska. Na celé škole jsem česky mluvící jen já a Silva ze Slovenska, která pracuje také u nás v pekárně. Sice si myslím, že jsme měli dřív lepší kolektiv, než máme zrovna teď, ale stále to jde. Hlavně jsem rád, že máme ve třídě cizince a nejenom skoro samé Čechy a Slováky, jak se tomu stalo např. tento rok na Elsisu.

Naše současná třída

V červnu jsem nastoupil do třídy IELTS preparation, ale vydržel jsem tam jen 3 dny. Hned vám řeknu proč. :) Výuka v této třídě je asi nejnáročnější. Navíc učitel Garry je velmi přísný a na nějaké fórky si moc nepotrpí. Především se v této třídě všichni snaží dosáhnout takové úrovně, aby pak byli schopni udělat IELTS test, který je celkem těžký. Aby měl test nějakou hodnotu, musíte ho udělat na určitou úroveň. Test s touto úrovní pak vyžadují některé odborné školy nebo univerzity. Je ovšem platný jen po určitou dobu a váhu má především tady v Austrálii, než v Evropě a tak když k tomu připočtu, že poplatek za zkoušku je $330, nemám vlastně jediný důvod si tento test udělat. Do této třídy jsem nastoupil jen proto, abych měl větší šanci při schválení prázdnin v mém CoE - takovém rozvrhu školy a prázdnin, který vám udělají v agentuře a následně se to pak celé posílá na imigrační. Za tu dobu, co jsem byl v této třídě, jsem se snažil plnohodnotně zapojovat, ale oproti ostatním pěti studentům, kteří měli zájem o test, jsem to tam nebral celé zase tak vážně. Ale jak říkám, nijak jsem nevyrušoval nebo tak něco. Jelikož jsem měl ale v té době hodně práce v pekárně a chodil jsem domu pozdě v noci, přišel jsem někdy trochu později nebo jsem nepřinesl úkol. A to se právě stalo klíčovým problémem mezi mnou a jednou Japonkou. Úkol spočíval pouze v krátkém proslovu o daném tématu. Když si vzal učitel za dveře prvního žáka k vyzkoušení, zmínil jsem před ostatními, že jsem neměl čas se na tento úkol připravit. Nebyl to žádný společný projekt a tak to bylo jen mé mínus. Japonka ale začala vyvádět, že jak to, že nemám úkol a že tím narušuju celou atmosféru a přidala k tomu ještě hromadu dalších věcí a byla z toho celá rozrušená. Tak jsem jí řekl, ať se z toho hlavně ještě nerozbrečí a ona opravdu začala. :D Bylo to absurdní a nikdo to nepochopil. I když jsem neměl proč, cítil jsem se špatně, tak jsem jí řekl, že mě to mrzí, ale že to není její věc, jestli mám úkol nebo ne. :D Do toho pak přišel učitel a tak si mě samozřejmě hned vyvolal, abych mu přednesl můj úkol. Ten jsem nakonec vymyslel na místě, takže na to ani nemohl nic říct a jen mi pak řekl, ať jdu za ředitelkou. S tou jsem celou záležitost s úsměvem probral a vlastně k tomu ani nebylo co říct. Nikdo se na mě zlobit nemohl, protože jsem nic špatného neudělal. Zpětně jsem se jen dozvěděl, že ta Japonka už asi 5x neudělala test a tak je z toho už prostě hodně nervózní. Jestli je to tak, jak mi bylo řečeno, tak to znamená, že za ten test vyhodila už přes $1600. Další den si sedla do kouta úplně sama, jen aby nemusela sedět do kruhu s ostatními - tedy se mnou. Evidentně byla hodně přecitlivělá a nevyrovnaná. Atmosféra ve třídě ale stála po tomto incidentu za draka a tak jsem další den zašel za ředitelkou, aby mě přeřadila zpátky do EAP. Tím to celé skončilo, už jsem jí nikdy neviděl. :D Mimo tuto událost jsem ve škole jinak spokojený a jsem rád, že máme toho nového učitele. :) Někdy nás také supluje Gabriela, učitelka původem z Peru, která učí jinak na škole Selc. Je také fajn a jenom potvrzuje pravidlo, že jsou Peruánky krásné ženy. :)

S Amy se máme stále moc hezky, oba pracujem, chodíme do školy a o víkendech vždy něco podniknem. Minulý týden začalo být konečně teplo a hezky a tak už se chodíme i koupat. Minulý víkend jsme např. společně s novým kamarádem Kubou, který si píše také svůj blog , vyrazili na Freshwater na Manly. Voda byla sice ještě ledová, ale i tak to bylo super. :D


To, že jsem se seznámil s Amy, pro mě bylo asi tou nejpodstatnější událostí, která za ten rok stala. Všechno je od té doby lepší. :) Díky ní jsem se také rozhodl v Sydney ještě zůstat a mít tak také čas na splnění všeho, co jsem chtěl. Amy si prostě nemůžu vynachválit a jen se snažím tolik nemyslet na to, jak to bude s námi dál. :( Dalo by se vymyslet lecos, ale budu o tom přemýšlet konkrétněji, až na to přijde čas. Teď jsem tady a co bude časem řešit nechci. Snažím se to neřešit...

O Amy bych mohl napsat klidně speciální článek... :D Těch rozdílů mezi námi a také rozdílů mezi Čechy a Thajci a Asiaty vůbec, je mnoho. Po těch dvou letech už trochu umím rozpoznat Thajce, Japonce, Filipínce, Číňana nebo Vietnamce. Např.: Řekl bych, že Thajci jsou asi nejpřátelštější a nám asi nejpříjemnější Asiati a řekl bych, že nejsou mentálně tak daleko od Filipínců. Ale možná se pletu, to jsou jen mé názory. Japonci mi zase příjdou, jak z naprosto jiného světa. A na všechno, co jim řeknete odpoví: "Óóóóóóóóóóóó..." :D I vizuelně jsou dost jiní, ať už barvou kůže nebo stylem oblékání. Mnoho věcí, které jsou třeba pro mě normální a přirozené, jsou zase pro Thajce nepřípustné nebo nevhodné. Tohle je takové téma, o kterém se lépe povídá osobně, než o tom psát. Každopádně je to celkem zajímavé. Když jsem mluvil o Amy s jinými lidmi, kteří mají nebo měli za přítelkyně Thajky, vždy jsme se shodli v tom, jak se o nás starají, dobře vaří a jsou také velmi žárlivé. Chtějí nás mít jen pro sebe a jakmile se chceme jít někam bavit a to nejlépe s kamarády, je to celkem problém a v zásadě nám to vždy chtějí oplatit! O tom, jaké jsou Thajky hodné, krásné a převážně rodinné tipy, se už ví dávno a je to vcelku ověřená věc. Ale až když máte tu možnost si to vše vyzkoušet na vlastní kůži, tak teprve pocítíte ten rozdíl, mít za přítelkyni Češku (Evropanku) nebo Asiatku. Nemůžu ale zatím porovnávat s odstupem času. Např.mi říkal jeden učitel, že byl jeho známý v podobné situaci jako já, také žil v Austrálii s Thajkou, která byla od něj také starší. A po té, co se odstěhovali do Thajska, se jeho přítelkyně hodně změnila, řekněme v takový přehnaně rodinný typ. To je samozřejmě hodně individuální. O tom, jak se ženy dokáží najednou úplně otočit nebo změnit, už jsem ponaučený myslím dost a tak vše beru s nadhledem a počítám už vždy se vším. Každopádně si ten momentální čas s Amy moc užívám a jsem moc šťastný. Nejvíc se mi asi líbí ta její pozitivita. Naprosto pokaždé, když jí zavolám, zvedne telefon a je příjemná a nadšená, že mě slyší. Je smutná, když se zdržím v práci a je opět nadšená, když volám, že už jedu domů a tak mi může připravit nějaké výborné jídlo. Z většiny jejích vlastností, které jsou danné hlavně její kulturou, by si mohlo vzít příklad mnoho těch namyšlených paniček, kterých je v Čechách víc než dost. Ta oddannost,( a v hodně procentech i věrnost), kterou se vyznačují Thajky, je prostě k nezaplacení... Neříkám, že jsou všechny takové, ale z pravidla je tomu tak... Když přijdu třeba večer domů, ať už dělá zrovna cokoliv, podstatné je pro ní to, že jsem přišel a tak se mi okamžitě věnuje. Tedy skočí na mě a min. 10 minut mě drží a objímá. :D Ovšem běda, když je tomu obráceně - když ona přijde a já zrovna něco dělám na notebooku a nevěnuji se jí okamžitě. To se mnou pak jednou třeba nemluvila asi den a půl! :D To je zase pak ta druhá stránka, jak už jsem zmínil. Nebo jsem nedávno potřeboval jít něco zařídit a ona mi hned řekla, že půjde se mnou! Já jí odpověděl, že bezva, aspoň nepůjdu sám. Ale ona řekla, že chce být hlavně se mnou. Vidíte ten rozdíl? Pro mě je podstatné, že nepůjdu sám, ale pro ní, že bude se mnou... No a jak se učí česky? Už něco málo rozumí, ale většinou jí učím takové zdrobněliny a nepotřebné věci. :D Ale nedávno mě rozesmála, když si v kuchyni zpívala melodii ze "Skákal pes", ale slova byla: Chicken wings, chicken wings, či či či či chicken wings... :D

Jinak další podstatnou událostí bylo naše nedávné stěhování. Nájem našeho studia na Bondi Beach se totiž přes léto rapidně zvyšoval a tak jsme už dopředu věděli, že se v této době budeme stěhovat. Do teď jsme platili $300 dohromady za týden. Majitel ale na léto nájemné zvyšuje a za $420 už si můžete pomalu pronajmout dvoupokojový byt. :) Myslel jsem, že něco najdeme už v srpnu, kdy nám vypršela smlouva, ale během 14 dnů jsme nic rozumného nenašli a tak jsem si řekl, že následující 2 měsíce, v kterých jsem už musel něco najít, využiji skutečně k tomu, abych našel něco pěkného. A tak jsem každý den prohlížel Gumtree a realitky, abych si udělal co nejlepší přehled. Následně jsem začal chodit osobně do realitních kanceláří a sbíral informace. Byli jsme rozhodlí, že si chceme opět pronajmout studio a že se nechceme stěhovat daleko. V podstatě pouze na Bondi nebo Coogee. Překvapilo nás, že jsem po návštěvě několika realitek na Coogee nenašli skoro jediné studio v ceně do $350. To byl náš limit. Nakonec jsme se dozvěděli, že je většina bytů na Coogee dvoupokojových a jednopokojové (studia) tam moc nenajdeme. Za to na Bondi ano a tak jsme už pak hledali pouze tam. Čas ale ubíhal rychle a my stále nemohli nic rozumného najít. Všechno bylo okolo $400. A tak jsme začali přemýšlet i o vzdálenějších lokalitách. Realitky měly spousty nabídek v oblasti Potts Point, což je hned vedle Kings Cross - jedna z těch "horších čtvrtí." Kings Cross je známé především svým nočním životem. Pokud chcete někde v Sydney najít co nejvíce klubů, nočních barů a bordelů pohromadě, běžte na Kings Cross. To ovšem odpovídá bezpečnosti v ulicích. Několikrát jsem tam v noci byl a to v různých časech (od večera po ranní hodiny) a i když jsem tam já osobně neměl žádný incident, bydlet bych tam nechtěl. Do oblasti Potts Point se ale dostanete právě nejlépe skrz Kings Cross. Byl jsem se tam podívat na jeden byt, ale ještě než jsem tam došel jsem věděl, že bych tam bydlet nechtěl. Už jen ty lidi, které jsem potkával, budovy, takové šedé, tmavé, nic moc. Bál bych se tam v noci chodit z práce, natož tam nechat chodit Amy. I když by se z 90% asi nic nestalo, necítili bychom se tam ani jeden dobře. Byt byl každopádně celkem hezký a byl se tam na něj podívat ještě jeden kluk z Tahiti. Na co myslíte, že jsem se ho zeptal první... ? Ano, Bora Bora je ráj na zemi... :D

Následující den jsem si naplánoval několik prohlídek v jeden den. Většina realitek totiž pořádá inspekce bytů v sobotu dopoledne a přes týden nic! Nebylo tedy lehké vše zorganizovat. Do mého rozvrhu jsem ještě zařadil jeden interát z Gumtree, ale nebyly u něho přiloženy žádné fotky, tak jsem si říkal, že to asi nebude nic moc... Na tento byt jsme se byli s Amy ráno podívat jako první a hned napoprvé se nám moc zalíbil! Majitelka byla velice příjemná. Po této prohlídce jsme měli jen pár minut na přesun na Bondi Road, kde bylo na inspekci asi 10 lidí. Sice blízko pláže a na střeše bazén, ale budova byla v rekonstrukci, která byla hned za oknem. Jedna věc je, že oni sami nevěděli, jak dlouho ta rekonstrukce potrvá a další mínus bylo to, že bychom museli čekat, jestli si z těch všech kandidátů vyberou zrovna nás. Byl to už druhý byt v této budově, který jsme navštívili, ale na minulé inspekci bylo také hodně lidí. A koho myslíte, že si vyberou? Dva studenty s vízy na rok nebo Australany s trvalým pobytem? My jsme neměli čas čekat tak i tak. Pak jsme ještě jeli na další místa, ale trochu jsme zabloudili. No, po pravdě jsme se už spíše tak procházeli, protože jsem hned po té první návštěvě zavolal majitelce, že to berem. Měli jsme ještě asi 3 hodiny čas na rozhodnutí a případně najítí něčeho lepšího. Ale všechna studia byla okolo toho Kings Cross a tento byt byl přímo na Bondi Junction, hned u vlaku, vedle Colesu a naproti autobusové zastávce. Na Bondi Beach v podstatě jen pár minut busem a na většinu pláží jedete stejně přes Bondi Junction. Nebylo co řešit. Na Bondi Beach jsme museli dát vědět týden předem, že se stěhujeme a většina bytů byla k nastěhování ihned. Mandi, majitelka, nám řekla, že nám týden počká, že nemusíme platit žádný extra nájem. Navíc nám slíbila, že nám zařídí i nějaký nábytek, protože byl byt naprosto nevybavený. Prostě jen kuchyňský kout s hezkou novou lednicí, podlaha, záchod, umyvadlo a sprcha. Takzvaně "unfurnished" bývá většina studií a to hlavně od realitek. Za tu dobu, co jsme v Sydney, se nám už pár věcí nastřádalo a tak jsme pro začátek potřebovali hlavně nějakou postel a tu nám právě Mandi slíbila. Po té, co jsme se rozhodli pro toto bydlení, ze mě spadla celkem velká starost...

Mé 10. bydlení v Sydney :D

Ano, už 10. bydlení! Neznám vlastně nikoho, kdo se v Sydney tolikrát stěhoval. Ale jak už jsem kdysi zmínil, vidím v tom docela dost pozitiv. Především si člověk vyzkouší žít v různých částech města a tím také poznává více a více lidí. V neposlední řadě se člověk také nenudí. :) Já měl ale pro mé stěhování vždy pádný důvod a nedělal jsem to jen tak pro zábavu nebo z nudy. Přece jenom je okolo toho spousta starostí a zařizování. Také je to vždy risk, na jaké sousedy narazíte a podobně.

Týden uběhl raz dva a přišlo finální stěhování. Den před tím po nás chtěla Mandi zaplatit nájem a bond. Bond je u studií zpravidla 4 nájmy. Cena za týdenní nájem je u našeho nového studia $350, takže jsme museli zaplatit $1400. To je hodně peněz a tak jsem si dával se vším extrémní pozor. Mandi po nás chtěla zaplatit nájem a bond už dopředu, ale klíče jsme měli dostat až následující den. Přišlo mi to trochu divné a tak jsem jí řekl, že chci alespoň kopii smouvy. Na tuto variantu přistoupila s tím, že jí napřed musím přinést doklad o zaplacení peněz. Nevěděl jsem co dělat. Ten byt jsme opravdu chtěli a tak jiná varianta, než to risknout, nebyla. Ale přirozeně jsem se bál někomu poslat na účet $1400 vlastně jen tak... Na druhou stranu bych to mohl teoreticky otočit já proti ní, kdybych měl tu kopii smlouvy, kde už bylo podepsané, že jsem jí dal bond. Poradili jsme se tedy s lidmi, kteří tu bydlí už déle a údajně je to takto normální postup a tak jsem jí ty peníze poslal. Následné vyzvednutí smlouvy už pak stejně nemělo význam (kdyby měla zlé úmysly, stejně by mi jí pak nedala) a tak jsem čekal, co bude druhý den. Aby toho nebylo málo, poslední noc v našem bytě na Bondi Beach jsem se vůbec nevyspal. :( Naproti v hostelu byla párty až do rána. Skončila asi v 8 hodin a to jsme akorát vycházeli na schůzku s Mandi. Nespal jsem ani chvilku, tak jsem byl celkem zničený... Mandi měla malé zpoždění a s každou další minutou se má nervozita zvyšovala. Nakonec ale skutečně přišla a pak už nás čekaly jen samé hezké věci. :) Nejen, že nám Mandi nastěhovala do našeho studia téměř novou postel s novou matrací, ale ještě nám tam dala 2 noční stolky, 4 skříňky, novou microvlnku, závěs do koupelny a 2 lampy. Veškerý nábytek je dřevěný a podlaha je plovoučka, takže se už nemusíme bát o politý koberec. :) Byli jsme samozřejmě moc rádi a tak jsme už jen dořešili pár věcí a konečně jsme obdrželi klíče od našeho nového bydlení.

Naše nové studio :)

Byt se nachází v osmém, nejvyšším patře a okna máme směrem na východ. Jelikož jsme se rozhodli přestěhovat sami autobusem, museli jsme jet přesně desetkrát a to ve dvou dnech. Nebylo to zrovna jednoduché, ale autobusová zastávka nebyla daleko ani u starého, ani u nového bydlení a tak to šlo. Největším problémem bylo asi piáno. Ufff... :) Není to totiž takové to lehké plastové, ale s piánovou mechanikou, takže "stroj". :) Mou poslední starostí už pak bylo jen navrácení plného bondu od majitele studia na Bondi Beach. Nakonec mi mých $1200 vrátil bez jakýchkoliv připomínek. :) Starost to byla, protože i když jsme věděli, že jsme tam nic nerozbili a ani koberec neponíčili, vždycky vám někdo může říct, že tahle skvrna na koberci tam předtím nebyla. Do smlouvy se prostě nedá vypsat každý detail a např. položení nového koberce může stát i nad $1000. Těžko se pak budete někde hájit jako zahraniční student. :D

Na předchozí fotce je vidět takový malý stoleček, na kterém mám notebook. Ten jsem jel kupovat až na Manly a nakonec jsem si vzal od předchozího majitele rovnou dva. Ještě jeden pro Amy na vaření, protože sporák máme dvouplotýnkový přenosný. Ten už tam (včetně takové trouby) Mandi měla. Stolek jsem tedy koupil za $10/kus.

Pak jsme potřebovali sehnat nějakou televizi. Původně jsem chtěl koupit malé starší LCD, ale všechny nabídky byly nad $150. Nechtěl jsem za televizi vyhazovat moc peněz. Když už bych kupoval něco lepšího, chtělo by to i domácí kino a tím bych pak zase rušil sousedy a riskoval tím tak můj bond. Starou CRT televizi jsem ale nechtěl, protože bych zase musel dokoupit set-top box a přece jenom jsem koukal alespoň po nějakých širokoúhlých. A také jsem se nechtěl s tak těžkou televizí tahat. I když ta televize není zase tak důležitá, sám učitel nám doporučoval, abychom jí sledovali a učili se tím tak i anglicky. Nakonec jsem pořídil Philips 32", wide flat screen, ale CRT. Už jsem byl rozhodlý pro jinou TV a těsně před tím, než jsem odešel na autobus, jsem v rychlosti skouknul Gumtree a našel tam nový inzerát o této Philips. Výhodou bylo to, že jsem to měl jen 10 minut pěšky a tak jsem nakonec vyrazil pro tuto. Majitel mi slíbil, že mě pak hodí autem zpět, tak to bylo skvělé. Televize byla totiž neuvěřitelně těžká a i když jsme měli odvoz až domů (Amy šla nakonec se mnou), dostat jí pak nahoru do bytu, byť výtahem, bylo dost náročné. Amy se zase táhla se stolkem, který byl u TV v ceně. Každopádně jsem ještě dokoupil ten set-top box ($20) - analogový signál tu totiž není nic moc. A tak konečně máme zase televizi a vlastně i docela hezkou. :) Cena $80 je přijatelná a za takovou TV mi to nepříjde až tak moc.


Na fotce pak můžete vidět vchod do koupelny, která je rozdělena ještě dalšími dveřmi. V první předsíni je skříň na šaty a umyvadlo. Vedle něho je také botník, který jsme pořídili za $20 nový. Podobné věci a cokoliv do bytu, můžete velmi levně pořídit v obchodech typu Smart Dollar a jiných. To jsou takové ty pouliční krámy, kde najdete úplně vše. Je tam toho tolik, že se vám z toho až točí hlava. Kvalita sice není nic moc, ale např. botník mít kvalitní prostě nepotřebuju. Rozhodně ne tady v Sydney. A tak jsme tam asi za $60 nakoupili spoustu věcí, které jsme holt ještě museli koupit. (Některé nádobí a podobně.) V druhé místnosti je pak záchod a sprchový kout. Vše funkční a bez problémů. :)

Kuchyň

Do tohoto prostoru jsme ještě dokoupili 2 barové židle a to za cenu $5 obě! Neuvěřitelná cena. Kupovat použité zboží v Austrálii má jednu obrovskou výhodu. Lidé se většinou zbavují věcí proto, že odjíždějí ze země a né proto, že se něco např. porouchalo. Pamatuji si, jak tehdy Berkay rušil svůj pronajmutý byt na Vaucluse. Všechno prostě vyhodil na ulici. Krásnou, nově vypadající a velikou lednici s mrazákem, různé žídle, stolky, skříně a podobně. A tak to dělá i mnoho dalších. Lidé nemají zapotřebí někoho "podělávat" tak, jak je tomu zvykem v Čechách. :( Pro tyto židle jsme se tedy vydali do Wiley Parku. Napřed jsme ale na Narwee vyzvedli 2 kuchyňské židle za $10 obě a Amy s nimi pak čekala na nádraží, protože už tak jsme se s nimi natahali až až. O víkendu tam moc nejezdily autobusy a tak se to celé dost natahovalo. Z Narwee jsem nakonec chytnul bus do Roselands, kde jsem čekal půl hodiny na další bus do Wiley Parku. Tam jsem se setkal s Indickou rodinou a koupil 2 barové židle. Dotáhl jsem je na autobusovou zastávku, ale ani po hodině nejel žádný autobus. Jízdní řád tam nebyl. Nakonec jsem jel tedy tágem, které mě stálo stejně, jako ty 4 židle. :) Pak jsme je teprve táhli domů vlakem a autobusem. Ale máme je a jsme za ně moc rádi. Člověk si takto aspoň začne vážit maličkostí, jako jsou např. ty židle a nebo jiné, jinak samozřejmé, věci. Pro stůl jsme si pro změnu dojeli na Pyrmont, kde jsme náhodou potkali Vojtu blogera. :D Paní chtěla za stůl $30.


Teď jsem si uvědomil, proč jsme vlastně všechno stěhovali MHD, když máme tak veliké auto! :D Dostali jsme ho od Amy předchozího šéfa, který se musel náhle vrátit do Thajska. Mimo to, jsme také dostali klimatizaci, která je vidět pod stolem na předchozí fotce a pak spoustu jídla atd...


Pohled z okna

Aspoň si také vyzkouším žít tak trochu více ve městě. V centru jsem totiž ještě nebydlel a ani nechci. Když ale chytnu vlak nebo bus přímo tady od nás, jsem tam přibližně za 15 minut. Na další fotce je vidět v dálce Queens Park, který jsem si také oblíbil. Pěšky tam jsme za 15 minut nebo dřív a skvělé je, že tento park navazuje na velký Centennial Park, kam se chystáme brzo na výlet.


Takto vypadá naše budova

Pohledy z naší ulice kolem našeho bydlení

Na konci této ulice je velké obchodní centrum Westfield

Zvykli jsme si tu velice rychle a až na pár maličkostí už máme vše zařízené. Moc se nám tu líbí a jsme moc rádi, že máme takové bydlení. Samozřejmě by se dalo najít i něco levnějšího, ale bylo by to mnohem dál od moře a pravděpodobně i od centra. Speciálně Asiati bydlí často v malých bytech a i když je byt třeba pro 4 lidi, je jich tam jednou tolik. Hlavní je pro ně vydělat peníze a tak chodí do práce 7 dní v týdnu. Toto je příklad, který je ale velmi častý a my se rozhodli, že takto žít nechceme. Pokud tady nehodláme zůstat, máme tak omezený čas na to, abychom si to tu také mohli užít a tak máme hezké bydlení, vaříme si dobrá jídla a jednoduše řečeno se tu máme hezky. I tak se dají ušetřit nějaké peníze, i když né tolik. Ale nechci mít na toto (zatím nejlepší období v mém životě) vzpomínky, že jsem jen chodil do práce a nic si tu neužil. Smlouvu jsme museli podepsat na půl roku. Tzn., že když se nám tu bude líbit i nadále, po šesti měsících si smlouvu prodloužíme.

Elektřinu si musíme platit sami a vodu za nás platí Mandi. Naštěstí už teď nemusíme topit. Pro příklad, za 4 měsíce na Bondi Beach jsme zaplatili cca $500. Elektřina se jinak platí po 3 měsících a v průměru by to bez přítápění mělo vyjít asi na polovinu. Stejně jako všude jsme se i v tomto bydlení setkali se šváby a tak jsem koupil v Colesu Control Bomb, což je ten plyn, kterým jsme tehdy na Rydu likvidovali blechy. Musíte otevřít všechny zásuvky, skříně, zabalit všechny otevřené potraviny, zavřít okna a pak na 2 hodiny odejít. Vše jsme připravili a plyn vypustili. Jenomže plyn, spíše takový sprej, byl tak hustý, že jsem se začal silně obávat, že se spustí náš požární alarm. Rychle jsem volal Mandi, která mě uklidnila, že by to mělo být dobré. Alarm by totiž mohl aktivovat alarmy v celé budově a automaticky by pak přijeli hasiči. Dopadlo to tedy dobře. Nedávno jsem se ale byl podívat ve 3. patře, kde je společná prádelna a před výtahem na mě skočila blecha! Rychle jsem jí odcvrnkl a zavřel výtahové dveře. Tak jen doufám, že blechy snad už ne... :D

Jinak, jak jsem vlastně 2 roky v Austrálii oslavil? Plánovanou párty jsem neustále odkládal, kvůli špatnému počasí, které trvalo skoro celý měsíc. Po tom měsíci už se mi nechtělo pořádat párty na oslavu něčeho, co bylo před měsícem a tak "pouze" pokračujeme v různých výletech, setkáních a menších párty s kamarády. Na ukázku jsem tedy připravil několik fotek. :)

Včerejší nečekané setkání s Kubou, Richardem a jeho kamarádem Petrem, bylo velmi příjemným momentem v poslední době a alespoň jsme taky trochu oslavili ten Halloween. :) Sydney bylo v noci nejspíš dosti divoké. My jsme strávili nějaký čas na Bondi Beach v parku a po té se přesunuli právě do toho Queens Parku poblíž nás. Měli jsme muziku, hodně vína, frisbee a po západu slunce jsme pozorovali v dálce bouřku... Přesně takové akce mám rád a až na tu ješterku, která mi vlezla za triko, to bylo super. :D


Queens Park


Podobná akce proběhla asi před dvěmi týdny. Opět jsme začli na Bondi Beach, ale tentokrát přímo na pláži a i přes ledovou vody se koupali.


Nakonec se nás na pláži sešlo asi 15, ale polovinu lidí jsem v ten den viděl poprvé. :) Pak jsme šli do Queens Parku. Taktéž moc hezký den, pouze bylo pak večer trochu zima.

Zleva: Kuba, Amy a Lukáš

Cestou zpátky jsme se trochu projeli v nákupním košíku :D

Nakonec jsme zavítali do KFC, kde jsme na stolek postavili přenosné repráčky s Ipodem a začali tancovat. :D Trochu jsme si i zaházeli s lidmi míčem a pak už zase radši šli. :D Náhodou pohodové akce, není vždy nutné skotačit někde v klubu až do rána... Tento den byl s námi také Aleš, ale stejně jako třeba s Mirem a Dominikou, jsem si bohužel nestihl tak v klidu popovídat, protože večer už s námi nebyli, alespoň s Alešem jsme si to vynahradili na Clovelly Beach, kde jsme šnorchlovali.


S Amy jsme před měsícem byli na každoročním Manly Jazz Festivalu. Počasí bylo ale tradičně špatné a tak nemám ani žádné zajímavé fotky. Hudba byla dobrá a zaujala nás jedna kapela mladých hudebníků, kteří pochodovali ulicemi a jako bicí nástroje využívali mimo jiné také různé sloupky, lavičky a podobně.

Napadalo by mě ještě několik zajímavých věcí, ale myslím, že se o tom rozepíšu někdy příště. Tak tedy už jen pár postřehů na závěr. Na Sydney se mi mimo jiné líbí, že na to, kolik tu vedle sebe žije různých národností a to s různými kulturami a náboženstvími, stále to funguje a v tom poměru tu není zas takový rasismus. Můžu vám upřímě říci, že největší rasisti, s kterými jsem se tu setkal, jsou Češi a Slováci! Pravda, trávím s nimi nejvíce času. Ale zřídkakdy slyším nějaké urážky ve stylu rasistických keců od jiných cizinců. Češi jsou na tohle experti a vyloženě se bojím vzít případně Amy do Čech. Pravdou je, že bych pro Čechy a Slováky dokázal najít omluvu pro tento problém. Ale stejně. Další vlastnost, která je oproti naší kultuře dost odlišná, je závist. Ta bude a je vždy a všude. Ale stejně jsem ze Sydney vycítil, že je to tu trochu jiné. Většina lidí tady začinala stejně. Přijeli do Sydney jako zahraniční studenti a museli chodit do školy a dělat "podřadné" práce. Lidé, kteří tu jsou už dýl si to tu prostě vybojovali, něco je to stálo a tak jim to člověk až tak nezávidí, když ví, že to nebylo zadarmo. Samozřejmě to je jeden s úhlů pohledu. Není to pravidlem a rodilí Australani to mají přece jenom trochu lepší. Když jsem třeba bydlel na Vaucluse a viděl tam ty luxusní auta, zaparkovaná u nádherných domů s výhledem na moře, časem jsem si tam na to zvykl a připadalo mi to už normální. Chci říct, že tam nikdo nijak nevyčníval. A to není jenom Vaucluse, ale všechny tyto oblasti se zálivy a podobně. Celkově tu z lidí prostě tu závist tak necítím a každý je rád, že tu vůbec je. Takovýchto podobných postřehů bych mohl uvést více, ale stejně je nejlepší, když si je člověk může vytvořit na základě osobního pobytu tady. Ovšem, že si na Čechy často vzpomenu i v tom pozitivním světle. :) Český humor, příroda, české párty a podobně. Nedávno jsem v Colesu ochutnal malinu a najednou jsem byl jak u nás na chalupě v Jižních Čechách. :D I když se mi tu líbí opravdu dost, stejně mám v plánu se do Čech v budoucnu trvale vrátit, i když né ještě v nejbližší době... Nemálo lidí, byť Čechů, kteří jsou v Sydney již delší dobu, se shodují v tom, že jsou Australani takový burani a že je na nich vidět, že vlastně vznikli z trestanecké kolonie. Já na ně ještě nemám vyhraněný názor a tak třeba uvidím časem. Každopádně jako student bych tu na věky zůstavat taky nechtěl a dostat trvalý pobyt není vůbec jednoduché. Nechávám tedy vše osudu a jak říkám, snažím se tolik nemyslet dopředu...

Děkuju všem co na mě myslíte a těším se, až se zase za čas uvidíme. :)

(Pro více fotek můžete navštívit mou obnovenou fotogalerii na Rajčeti.)
Kdo jsem a proč píši tento blog


S některými z Vás, čtenáři tohoto blogu, se neznám osobně. Rád bych Vám sebe a můj blog stručně představil.

Jmenuji se Jakub Litoš, je mi 28 let a pocházím z Roztok u Prahy. Jako malý kluk jsem se začal spontálně věnovat hudbě, ve které mě rodiče a také další významní lidé, velice podporovali. Hudbě jsem se věnoval naplno a vystudoval hudební konzervatoř. Tam mi začalo nové období mého života, na které rád vzpomínám. Především jsem si začal svobodně a bez omezení užívat mladistvého života. Vždy jsem ale tak nějak vybočoval ze standardů a vyhýbal se klišé, nedokázal se smířit s některými pravidly a zaběhlými postupy - jak v hudbě, tak v životě.

Po škole jsem začal pracovat, i když v hlavě už jsem promýšlel můj nový plán. Jednou ve škole na lekci o moderní hudbě, jsem za zvuků didžeridu dostal nápad zrealizovat můj sen a odjed na druhou stranu světa - do Austrálie. V podstatě celý rok jsem se připravoval, pročítal blogy, sbíral informace, sháněl peníze. A hlavně jsem se na to psychicky připravoval, jelikož jsem byl dost fixovaný na domov, rodiče a takové to pohodlí a zázemí. Přede mnou bylo něco, co jsem znal jen z obrázků. Něco, na co jsem se neskutečně těšil a bál zároveň.

Naštěstí jsem na to nebyl sám. Několik let jsem bydlel s mou teď už bývalou přítelkyní Markétou a Austrálii jsme brali jako takové naše společné dobrodružství a utvrzení našeho vztahu. 25.9.2009 jsme opustili naši rodnou zemi a vydali se vstříc novým zážitkům. Po půl roce v Sydney, kdy jsme se už dostatečně rozkoukali a začínali se mít pomalu dobře, se se mnou Markéta rozešla a každý si šel svou novou cestou. Nestydím se říct, že to bylo mé zatím nejhorší období, co jsem kdy zažil. Měl jsem veliké potíže celou situaci rozumně zvládnout a dlouho mi trvalo, než jsem začal normálně fungovat. Byl to ale jeden z nejvýznamnějších bodů v mém životě - to rozhodnutí, že budu bojovat a víza si prodloužím.

Potom jsem začal chodit do školy. Poznal jsem mnoho nových lidí a začal se mít zase dobře. Po sedmi měsících jsem ve škole potkal Amy z Thajska. Oba jsme brzo zjistili, že si velice rozumíme a začali tak spolu bydlet. Později jsme si pronajmuli náš první byt, který byl minutu pěšky od vyhlášené Bondi Beach a mohu upřímně říct, že v té době mi začalo pro změnu to nejlepší období. Najednou jsem měl vše co jsem kdy chtěl, a tak jsem neváhal a naplno si to užíval. Oba s Amy jsme měli stálou práci a společné volné víkendy, které jsme vždy využili k výletům a dalším aktivitám. Byl to nádherný čas, na který nikdy nezapomenu. V prosinci 2012 jsme se v Sydney nakonec i vzali a Amy se tak stala dokonce i mou ženou.

1.4.2013 jsme společně opustili Austrálii a pro mě tak skončil 3,5 roční pobyt v mé vysněné zemi, kde jsem se stihnul rozejít s bývalou přítelkyní, oženit s Amy, vystřídat 10 různých bydlení, vystudovat 2 školy, získat mnoho pracovních zkušeností, vydělat nějaké peníze, potkat spoustu lidí z celého světa, ale především zažít něco, na co budu do konce života vzpomínat.

Po nezapomenutelném tříměsíčním cestování v Asii, jsme se na zkoušku usadili v Čechách, kde se nám podařila najít hezká práce a momentálně rozmýšlíme naše bydlení. V současné době mohu říct, že jsme již rozhodlí pro usazení se v Čechách, i když člověk nikdy neví, kam ho vítr zavane...

Blog jsem začal psát od mého odjezdu do Sydney. Věděl jsem, že budou mí nejbližší zvědaví, jak se mi tak daleko daří. Zároveň jsem si mohl zaznamenat více vzpomínek, které bych mohl časem zapomenout. Nakonec mě přes blog kontaktovalo i mnoho cizích lidí. S některými jsem se osobně setkal a poznal tak kolikrát i nové přátele. Stejným způsobem jsem poznal i mého nejlepšího kamaráda Kubu, který už se také vrátil domů. Jsem také rád, že mohu některým cestovatelům pomoci se do Austrálie dostat - inspirovat nebo poskytnout cenné, praktické a nezkreslené informace o tom, jak to v Austrálii funguje.

Děkuji Vám za Váš zájem, za Vaše zprávy a komentáře. Těší mě, že se Vám mé čtení a fotky líbí. A pokud zrovna vy také uvažujete do Austrálie odjet a nebo kamkoliv jinam třeba na Nový Zéland nebo do Kanady, přeji Vám upřímně hodně štěstí, odhodlání a trpělivosti. A také ať si to všechno moc užijete a načerpáte ze všeho co nejvíce nebo alespoň tak, jako já.