Červenec 2011

Za dobrotu na žebrotu

1. července 2011 v 14:32 | Jakub Litoš
V tomto článku bych se s vámi chtěl podělit o tom, jak se vyvinula situace mezi mnou a bývalou přítelkyní Markétou. Je tomu už totiž rok, co jsme se rozdělili a já za tím vším stále nemůžu udělat tlustou čáru. Proč? … Když jsem o tom, co se u nás dělo v posledních šesti měsících, někomu povídal, všichni mi dali za pravdu, že je to hodně nepříjemná situace, do které jsem se díky pomoci někomu jinému sám dostal. Bohužel jsem se v tom neocitl sám a tak bych se vám chtěl i tak trochu vypovídat o tom, jaká je druhá strana mého super života tady v Sydney... Nechci a nebudu v tomto článku nikoho urážet ani pomlouvat. Chci jen popsat to, co se v poslední době odehrávalo za "oponou".

Ti z vás, kteří jste četli můj blog postupně a od začátku, jistě vite, jak moc jsem měl Markétu rád a jak těžce jsem nesl to, když se tady v Sydney se mou rozešla. Byla to pro mě obrovská zkouška, kterou jsem si myslel, že nezvládnu. To jsem ale ještě nevěděl, jak moc mě to pozvihne dál, když to překonám... O tom všem jsem již psal mnohokrát a nebojte se, budu se snažit neopakovat. Chtěl bych se více zaměřit na to, jak to vše bylo po té, co jsem se trochu sebral a začal opět žít.

Přibližně po půl roce od našeho rozchodu, musela Markéta odjet zpět do Čech. Důvody byly hned dva, i když si myslím, že by bez toho prvního stejně neodjela. Prvním důvodem bylo její koleno, se kterým si údajně ve spánku hýbla a od té doby nemohla chodit. (To se jí stalo už jednou v Čechách.) Jelikož ji ale doktor řekl, že musí na operaci a že by to v Sydney bylo drahé, musela rychle vyřešit, jak odjet na otočku do ČR. Druhý důvod byl ale neméně důležitý. Odjeli jsme do Sydney na partnerská víza a tudíž u nás měla Markéta trvalý pobyt. Bohužel, těsně před naším odjezdem do Austrálie se jí ozvali od soudu, že musí vyřešit nějaké záležitosti s předešlých let, za které dřív ona neměla zodpovědnost, ale postupem času (věku) padl tento problém přímo na ní, (hmm-české zákony ) a tak jsme mysleli, že půjde vše vyřešit na dálku. Nakonec musela dorazit k soudu osobně a bylo alespoň o důvod víc, proč si udělat výlet do Čech. Jsem ale přesvědčen o tom, že s jejím přístupem k životu a jednoduše po tom, jak jsem ji postupem času poznal, bych tipoval, že nebýt toho problému s kolenem, nikdy by se do Čech tak rychle nedostavila a nakonec by k mým rodičům jen opět chodily dopisy od soudu. Už tak z toho byli samozřejmě dost nervózní!

Zpáteční letenkou přes Dubai byla Markéta záhadně obdarována od jakéhosi starého pána, Čecha, kterého kdysi někde potkala tady v Sydney. Budiž. Aspoň jí to nakonec nemusela půjčovat moje máma, která už nám tak půjčila více, než mohla. Varoval jsem jí, že se soud může protáhnout a že by si měla školu přerušit na delší dobu. Ona měla samozřejmě svou hlavu a tak prostě odjela. Nezapomenu na to, když jsem jí viděl naposledy. To jsem ji ještě vezl berle, které jsem jí koupil a také poslední penize, které jsem ještě měl... A když jsem se s ní loučil, měl jsem takový zvláštní pocit, že jí nejspíš delší dobu neuvidím. Tehdy jsem sledoval i její letadlo z Burwoodu, kde jsem v té době bydlel a doufal jsem, že není moc smutná... To je jeden z mnoha momentů, které mám v souvislosti s ní, byť už dlouho po rozchodu, pevně vryty do mé paměti.

V Čechách vyřídila soud a na operaci s kolenem nakonec nešla, protože se jí koleno zlepšilo a tak měla i nějaký čas navštívit své známé a rodinu. Pak ale zjistila další věc, na kterou jsem jí upozorňoval. Potřebovala peníze na další školu a víza. V Praze údajně potkala nějaké pány, kteří jí chtěli školu zasponzorovat a tak zase začala na někoho spoléhat, což se ji samozřejmě nakonec vymstilo a byla nucená si letenku přebookovat na pozdější datum.

V tu dobu pobývala u své mámy, která se ovšem v té době zrovna stěhovala do Anglie. Když Markéta viděla, že v Čechách asi na nějakou dobu ještě pobyde, snažila se najít práci. Ale nebylo snadné něco tak rychle najít, zvlášť když bydlíte v malé vesničce poblíž Liberce. Pak nastala situace, při které nám jí (mně a mým rodičům) bylo upřímně líto. Její maminka se odstěhovala do Anglie a Markéta zůstala v bytě téměř sama. Neměla vůbec žádné peníze, práci, nic... Jen zpáteční letenku. Ocitla se v podstatě úplně sama a tak pro ní moje máma přijela a "naší Markétku" přivezla k nám domů... Ani neměla zimní oblečení, protože si nechala většinu věcí v Sydney... Když si její situaci představíte detailně a ještě by jste jí k tomu trochu více poznali, bylo by vám jí také moc líto...

Na druhou stranu mi hodně ublížila a mohl jsem se na ní také vykašlat a být rád za to, jak se jí to pěkně všechno vrací. Ale já takový nejsem a tak jsem schválil to, aby pro ní máma přijela. Jen mimochodem, tím, že mi ublížila nemíním to, že se se mnou rozešla. Ale myslím tím všechny ty okolnosti. Např., že mi to udělala v Sydney, na ročním výletě, který jsem tak dlouho plánoval a připravoval, zadlužil se i za ní částkou, že bych si za to mohl koupit nové levnější auto a že když viděla, že jsem to období po rozchodu vůbec nezvládal a že jsem opravdu potřeboval pomoc, vykašlala se na mě, jako kdybych byl jen nějaký známý... Vlastně, ani to ne... Kdyby mi jen známý takto volal a byl na tom tak, jako já tehdy, okamžitě bych si vzal taxi, i kdyby to stálo $500 a přijel bych. Hned. Jinak bych si pak vyčítal, že jsem třeba mohl někomu pomoct, přičemž by už mohlo být také pozdě... Ale reakce tipu, "promiň, já jdu dneska na fotbal s klukama..." Nebo " já teď nemůžu, peču doma nějaké koláče do práce..." - prostě neberu... Né od člověka, s kterým jsem bydlel 4,5 roku...

A tak se Markéta opět nastěhovala k nám... Kupodivu to na mě nepůsobilo nějak negativně a naopak jsem byl klidnější, že už se tak netrápí. Moje rodiče jí měli vždycky moc rádi a ona měla ráda je. Na základě toho se u nás mohla cítit opět jako doma... Zároveň jsem ale věděl, že z pohledu našeho vztahu, to není ideální a normální, aby tam bydlela. Navíc jsem tím riskoval také to, že bude chodit ven s mými kamarády nebo s lidmi, s kterými si zrovna nemám moc co říct a tak jsem jí požádal o to, že pokud chce bydlet u nás, v mém pokoji, na dobu neurčitou a to vše zadarmo včetně jídla, energií, internetu, nájmů, prostě všeho, aby si s nikým v Roztokách nezačínala jakýkoliv typ vztahů... Přišla k nám, protože neměla kam jít a neměla nic a na tuto mojí podmínku mi samozřejmě kývla...

Po čase se Markéta psychicky srovnala a našla také vcelku dobrou práci, v které se brzo ukázalo, že je i velmi úspěšná. Všichni jsme byli moc rádi, že začíná být spokojená a že se pro ní vše zase obrací. V této době stále myslela, že dostane peníze od těch sponzorů, které jsme jí věřili asi jenom my. Vše se ale neustále oddalovalo a tak si letenku prodloužila znovu. Jak už jsem řekl, přijela k nám naprosto bez peněz a tak jí moji rodiče půjčili nějaké peníze, aby mohla jezdit do práce a podobně... Člověk by čekal, že tyto "extra money" splatí hned z první výplaty, ovšem nestalo se tomu tak úplně. Část sice zaplatila, ale se zbytkem jsme museli čekat celkem dlouho. Od týdnu k týdnu, ode dne ke dni, stále nám slibovala a slibovala... Po čase to začalo být otravné a Markéta pomalu začala ztrácet naší důvěru.

Během té doby jsme si vyslechli několik záhadných okolností, proč peníze nepřinesla. Jednou odeslala pár tisíc za telefon, platba nedošla a muselo to poslat znovu a pak zase jiné oddalovací taktiky... Začalo mi velmi vadit, že jsem viděl, jak využívá dobroty mých rodičů a tak jsme se začali bavit o tom, kdy se odstěhuje. Před tím jsme s ní ale chtěli podepsat smlouvu o penězích, co nám dluží a tak jsem začal vše řešit s právníkem. Píšu teď celé tak ve zkratce, ale toto období neslo spousty dalších podstresů, o kterých se podrobně rozepisovat nechci. Ale mohl bych rozepsat hned několik variant toho, jak celá situace mohla dopadnout... Nakonec jsme tedy připravili pro notáře smlouvu a dohodli schůzku, na kterou se Markéta nakonec skutečně dostavila a vše podepsala. Tuhle dohodu tedy dodržela, alespoň něco.

Jenomže po skoro půl roce, co u nás bydlela, se u nás v Roztokách samozřejmě seznámila s mnoha lidmi a časem jsem se dozvěděl, že není v té práci tak dlouho, jak nám říkala, ale že posedává v jedné hospodě kousek ode našeho domu. Už takhle za ní platíme dluhy, úroky z půjčky a ještě jsme jí půjčili další peníze, které nám měla problém vrátit. Ale na posedávání v hospodě peníze má... Ale já bych i tohle pochopil. Já mám pro tyhle věci velké pochopení. Měla to těžké, hodně pracuje, tak se potřebuje trochu odreágovat. Zajít na pár piv nemusí být tak velká položka. Ale stejně by mi to bylo trochu blbé. Ovšem před jejím odstěhování jsem se dozvěděl, že začla dokonce chodit s jedním klukem z Roztok. Jak jsem již psal, byla to taková naše nepsaná dohoda, kterou jsem opravdu čekal, že dodrží... Na toho kluka být samozřejmě naštvaný nemůžu a ani nejsem. Jen doufám, že jí nenaučí nějaké špatné věci, protože lecos se doneslo až ke mně k protinožcům.

Když jsem o tomto vyprávěl mým kamarádům tady v Sydney, jejich názory se dělily na dvě varianty. Asi tak 70% z nich mi dali za pravdu, tedy - jak tohle ještě může udělat, a ti druzí se mě jen ptali, "proč mě to ještě trápí??? " Ono se to celé nedá vysvětlit ve zkratce a také proto píši tento článek, aby mě v mém znepokojení lidé více pochopili. Já mám Markétu svým způsobem stále rád. Rád ve smyslu, že když jsem vybíral pár starých fotek mě a jí k tomuto článku, šly mi slzy do očí, rád ve smyslu, že mi není jedno, jestli je spokojená nebo nešťastná... Chtěl jsem po jejím odstěhování za vším udělat tlustou čáru a vše ukončit. Nakonec se Markéta přestěhovala přímo k tomu klukovi, pár ulic ode mne, 30 metrů od mámy práce a tím jsem pochopil, že ke mně nemá už absolutně žádný respekt a že mi to vlastně dělá naschvál. :(

Opravdu netoužím po tom, abych jí vídal v "mém" městě, až přijedu. V hospodě, s mými kamarády a nekamarády, na autobusové zastávce, prostě kdekoliv... To je její dík, to je její dar za to, co jsem pro ní udělal... A ani mí rodiče z toho nejsou nadšeni, že budou Markétu na dále vídat. Mají ji stále moc rádi, ale celý ten náš vztah je nebo byl něčím ojedinělý, byli jsme jako rodina a tak pokud se stalo, co se stalo a vypadá to, že to tak zůstane, všichni bychom to chtěli ukončit a ne si vše jen neustále připomínat... Kdyby byla Markéta původně ze stejného města, bylo by to trochu jiné. Ale původem je z Loun, kde si nyní údajně našla novou práci. A do Roztok přišla bydlet ke mně. Samozřejmě, že nemůžu nikomu přikazovat, kde má bydlet, ale vemte v potaz vše co jsem napsal a také tu naší "dohodu"... Mimo pár hovorů na Skypu asi před půl rokem, jsem se od ní nedočkal téměř žádné mailové odpovědi na to, jak se má, natož třeba slovíčka "díky" a pokud jsem potřeboval, aby mi nutně odpověděla, musela jí to moje máma vytisknout a před ní odpovědět... Ona by mi odpověděla, že neměla vůbec čas... Já bych odpověděl, že do hospody jít čas měla... Nebo od člověka, který nás tehdy s Markétou seznámil, jsem se pro změnu dozvěděl, že jsem jí údajně mlátil a přehnaně žárlil. Přečtěte si článek v tom období a dostanete se do obrazu... To plácnutí přes zadek mělo velké opodstatnění a po čase, jsem zjistil, že to bylo asi málo, když mi po našem rozchodu jednou volala břečící, co udělala! (Byl jsem ochotný okamžitě vystoupit z vlaku do práce a jet za ní...) A ten kluk na kterého jsem žárlil? Po čase s ním prý stejně byla... Řekla mi to...

Všechno co jsme pro ní udělali nás stálo dost peněz a především často hodně nervů, které vám nikdo nezaplatí a ona si to nikdy ani neuvědomí... Všechno bych dokázal tolerovat, ale to že se nakonec ještě nastěhuje o pár bloků ode mě už mi přijde docela nefér... Vlastně i s tím jsem se již pomalu vyrovnal, ale můj návrat to zatím bude zásadně oddalovat...

Tohle je její dík za to vše... Takže, co k tomu dodat... Za dobrotu na žebrotu...
Kdo jsem a proč píši tento blog


S některými z Vás, čtenáři tohoto blogu, se neznám osobně. Rád bych Vám sebe a můj blog stručně představil.

Jmenuji se Jakub Litoš, je mi 28 let a pocházím z Roztok u Prahy. Jako malý kluk jsem se začal spontálně věnovat hudbě, ve které mě rodiče a také další významní lidé, velice podporovali. Hudbě jsem se věnoval naplno a vystudoval hudební konzervatoř. Tam mi začalo nové období mého života, na které rád vzpomínám. Především jsem si začal svobodně a bez omezení užívat mladistvého života. Vždy jsem ale tak nějak vybočoval ze standardů a vyhýbal se klišé, nedokázal se smířit s některými pravidly a zaběhlými postupy - jak v hudbě, tak v životě.

Po škole jsem začal pracovat, i když v hlavě už jsem promýšlel můj nový plán. Jednou ve škole na lekci o moderní hudbě, jsem za zvuků didžeridu dostal nápad zrealizovat můj sen a odjed na druhou stranu světa - do Austrálie. V podstatě celý rok jsem se připravoval, pročítal blogy, sbíral informace, sháněl peníze. A hlavně jsem se na to psychicky připravoval, jelikož jsem byl dost fixovaný na domov, rodiče a takové to pohodlí a zázemí. Přede mnou bylo něco, co jsem znal jen z obrázků. Něco, na co jsem se neskutečně těšil a bál zároveň.

Naštěstí jsem na to nebyl sám. Několik let jsem bydlel s mou teď už bývalou přítelkyní Markétou a Austrálii jsme brali jako takové naše společné dobrodružství a utvrzení našeho vztahu. 25.9.2009 jsme opustili naši rodnou zemi a vydali se vstříc novým zážitkům. Po půl roce v Sydney, kdy jsme se už dostatečně rozkoukali a začínali se mít pomalu dobře, se se mnou Markéta rozešla a každý si šel svou novou cestou. Nestydím se říct, že to bylo mé zatím nejhorší období, co jsem kdy zažil. Měl jsem veliké potíže celou situaci rozumně zvládnout a dlouho mi trvalo, než jsem začal normálně fungovat. Byl to ale jeden z nejvýznamnějších bodů v mém životě - to rozhodnutí, že budu bojovat a víza si prodloužím.

Potom jsem začal chodit do školy. Poznal jsem mnoho nových lidí a začal se mít zase dobře. Po sedmi měsících jsem ve škole potkal Amy z Thajska. Oba jsme brzo zjistili, že si velice rozumíme a začali tak spolu bydlet. Později jsme si pronajmuli náš první byt, který byl minutu pěšky od vyhlášené Bondi Beach a mohu upřímně říct, že v té době mi začalo pro změnu to nejlepší období. Najednou jsem měl vše co jsem kdy chtěl, a tak jsem neváhal a naplno si to užíval. Oba s Amy jsme měli stálou práci a společné volné víkendy, které jsme vždy využili k výletům a dalším aktivitám. Byl to nádherný čas, na který nikdy nezapomenu. V prosinci 2012 jsme se v Sydney nakonec i vzali a Amy se tak stala dokonce i mou ženou.

1.4.2013 jsme společně opustili Austrálii a pro mě tak skončil 3,5 roční pobyt v mé vysněné zemi, kde jsem se stihnul rozejít s bývalou přítelkyní, oženit s Amy, vystřídat 10 různých bydlení, vystudovat 2 školy, získat mnoho pracovních zkušeností, vydělat nějaké peníze, potkat spoustu lidí z celého světa, ale především zažít něco, na co budu do konce života vzpomínat.

Po nezapomenutelném tříměsíčním cestování v Asii, jsme se na zkoušku usadili v Čechách, kde se nám podařila najít hezká práce a momentálně rozmýšlíme naše bydlení. V současné době mohu říct, že jsme již rozhodlí pro usazení se v Čechách, i když člověk nikdy neví, kam ho vítr zavane...

Blog jsem začal psát od mého odjezdu do Sydney. Věděl jsem, že budou mí nejbližší zvědaví, jak se mi tak daleko daří. Zároveň jsem si mohl zaznamenat více vzpomínek, které bych mohl časem zapomenout. Nakonec mě přes blog kontaktovalo i mnoho cizích lidí. S některými jsem se osobně setkal a poznal tak kolikrát i nové přátele. Stejným způsobem jsem poznal i mého nejlepšího kamaráda Kubu, který už se také vrátil domů. Jsem také rád, že mohu některým cestovatelům pomoci se do Austrálie dostat - inspirovat nebo poskytnout cenné, praktické a nezkreslené informace o tom, jak to v Austrálii funguje.

Děkuji Vám za Váš zájem, za Vaše zprávy a komentáře. Těší mě, že se Vám mé čtení a fotky líbí. A pokud zrovna vy také uvažujete do Austrálie odjet a nebo kamkoliv jinam třeba na Nový Zéland nebo do Kanady, přeji Vám upřímně hodně štěstí, odhodlání a trpělivosti. A také ať si to všechno moc užijete a načerpáte ze všeho co nejvíce nebo alespoň tak, jako já.