Skutečně rok?!? To snad není možné... Přijde mi to jako včera, co jsem stál u nás na balkóně, sledoval při západu slunce letadla a přemýšlel nad tím, že zanedlouho poletíme na druhou stranu planety do Austrálie... Byl jsem nervózní z toho, co nás tam všechno potká, kolik lidí, míst a věcí, na dlouhou dobu opouštím, ale zároveň jsem se neskutečně těšil!
Nápad, odjet do Austrálie, se mi reálně vyobrazil přibližně na konci mých studií na konzervatoři, kdy jsme poslouchali na jedné hodině zvuky didgeridoo a jeden můj spolužák začal mluvit o tom, že by chtěl v budoucnu do Austrálie odjet... Já se přidal, že mám také v plánu k protinožcům odcestovat, ale to jsem ještě stále byl jen v tom snu, který mě doprovázel již od malička... Od té doby jsem ale reálně začal uvažovat nad tím, co by, kdyby a jak by. Začal jsem sledovat blogy a shánět jakékoliv informace. Vyhledával jsem fotky, mluvil s lidmi, kteří v Austrálii byli nebo měli sebemenší znalosti o této zemi a postupně jsem se dopracoval k tomu, že jsem seděl v agentuře a bookoval letenky... :) Před tím vším jsme ale s Markétou řešili dost podstatnou věc, jak na to všechno sehnat peníze...
Kupříkladu většině mladých lidí, kteří do Austrálie odjíždějí, jsme si i my museli vypůjčit peníze. Zde jsme udělali první chybu, že jsme dali výpověď v práci před tím, než jsme požádali o půjčku v bance. Ale neztráceli jsme naději a snažili se situaci vyřešit jinak. Nakonec se k nám dostalo pomoci hned z několika stran, za což opět moc děkuji!!! Každopádně jsem ale věděl, že budu muset prodat moje milované auto. :( Do poslední chvíle mi můj kamarád vylepšoval přední nárazník a dělal to tak dlouho, že jsem ho musel prodat hodně pod cenou, aby se to stihlo. Auto jsem prodal během pár dní, či týdnů a skoro měsíc před odletem! Pro Austrálii jsem holt obětoval hodně a i když mě to v Čechách poslední dobou už docela štvalo, opouštěl jsem poměrně velmi dobrý život, kde mi toho moc nechybělo...
Moje BMW - má bývalá láska... :)
Já vím, že je tento blog především o Austrálii, ale je také o mně, jak to tu na mě působí a nějaké ty vzpomínky k tomu přece také patří... Opravdu, když nad tím tak přemýšlím, tak jsem byl v Čechách také šťastný, ale stále jsem chtěl někam vycestovat, naučit se anglicky a těch důvodů bylo samozřejmě víc. Chtěl jsem se více poznat s Markétou, osamostatnit se a poznat lidi z jiných zemí. To všechno už se mi vlastně povedlo a jsem za to moc rád... Ale i když jsem tu nyní spokojený, když se podívám na fotky z Čech, na moje kamarády, rodinu a oblíbená místa, stejně bych nejradši odjel hned domů. :( Ovšem to je vlastně další splněný bod, který jsem si určil, že splním. Rozhodnout se, zda chci bydlet v ČR nebo v jiné zemi. Samozřejmě nemůžu stále říct, že je toto rozhodnutí na 100%, ale člověk si tady uvědomí hodně věcí...
Když už jsem se tu opět tak rozepsal o sobě, budu v tom pokračovat. Mimo klavír a bicí, které jsem studoval na konzervatoři v Praze, se řekněme spíše amatérsky věnuji djeingu. A když jsem si koupil někdy před sedmi lety své první gramce, ve stejně době jsem si začal ze spodního patra našeho domu vytvářet takový menší VIP klub. :) Postupem času z toho vznikly dvě místnosti, z toho jedna podúvéčkovaná místnost s muzikou, různými efekty a sezením a z druhé se stala čajovna. Dalo se vyjít ven na BBQ, prostě skvělé a také s tím jsem se musel rozloučit... :(
Říkali jsme tomu Komín
Při své úpřímnosti musím ale uznat, že nejšťastnější se citím na Třeboňsku, kde máme v takové malé a úžasné vesničce chalupu a kde jsem strávil nepřeberné množství krásných zážitků... Na Cep jezdím od malička a citím se tam jako doma, vlastně, jsem tam doma a mám tam také ty nejlepší kamarády.
Chybí mi jihočeské pískovny...
Jihočeské houbaření...
Jihočeské rybaření... :)
Pořádné jihočeské kalby... :D
Nebo jen sezení v křesle na chalupě, Martini a praskání dřeva v kamnech...
Válení se jen tak na poli nebo na louce mezi pampeliškama...
... Moji kamarádi, rodina... :( Nemůžu se dočkat, až se zase vrátím, ale ještě ne! Když vynechám poslední 2 týdny, začalo se mi tady hodně dařit a byla by teď ještě škoda odjet domů. A stále mám několik nesplněných "bodů", které chci ještě splnit. Mimo to všechno mě Austrálie stála vztah s Markétou, s kterou jsem u nás bydlel asi 4,5 roku. :( Když ale vemu v potaz všechny události za poslední rok, beru to už jako plus a naopak se teď cítím silnější, volnější a také jsem se docela osamostatnil... :)
S Markétou jsem jinak v kontaktu docela často. (Zrovna teď - jak jsem o ní začal psát, mi volala.) :) Tím, že jsme spolu žili a že jsme tady byli na společná víza, stále máme mezi sebou všelijaké nesrovnalosti a tím pádem za tím vším prostě nemohu udělat tu pomyslnou tlustou čáru, což by asi bylo nejlepší. Každopádně s ní už mohu normálně mluvit a nedávno jsme se poprvé sešli. Byl to takový kamarádský rozhovor a když pominu závěrečné rozloučení a to, že jsem si pak doma nalil "pár skleniček", proběhlo to celé v klidu a celkem bez emocí. Každopádně Markéta stále hledá práci, ve které by mohla být už na dýl nebo mohla pracovat více hodin. Do teď to byly spíše takové zkoušky a na práce měla hodně smůlu... Bez pořádného jobu to tu je těžké, takže nevím, jak dalece je šťastná nebo ne, ale žije. Přestěhovala se z Maroubry někam jinam a rozhodně tady dostala také školu do života. Nyní máme každý svůj život a jen mě štve, že i po tom všem co se stalo a co se postupem času dozvídám, mi na ní stále tak záleží... Ale tomu pomůže jen doktor "Čas"...
Přemýšlel jsem, že bych zde krátce zrekapituloval můj australský život, ale když jsem se o tom začínal rozepisovat, zjistil jsem, že se jen zbytečně vracím zpět a stejně většina z vás ví, jak to tu přibližně probíhalo a nakonec by to pro vás ani nebylo zábavné čtení. Ale koho by zajímalo, jak jsem zde žil, kde všude jsem bydlel, např. s pavouky a blechami, nechť si klikne na archiv s články, kde je převážná a podstatná většina mých zážitků z Austálie. Víceméně tedy ze Sydney.
A jak jsem mé výročí vlastně oslavil? Ani se raději neptejte... :D Ale začnu od začátku. Týden před víkendem, kdy to bylo přesně rok, podnikal kamarád Míra z práce fajn BBQ u Coogee Beach. V takovém parku s grily a výhledem na moře. O tomhle místě jsem věděl a byl jsem mile překvapený, že se BBQ konalo zrovna tam. Já osobně jsem právě tento den začal brát i jako takovou předoslavu mého roku v AU. Později dorazil i Ondra z Maroubry a bylo dobré ho po takové době zase vidět. Ani se mi ty vzpomínky z Maroubry nijak negativně nevybavovaly, takže jsem si mohl nerušeně užívat krásného dne, za kterého se dalo už značně opálit. A to např. při mé oblíbené činnosti a tou je frisbee, (létající talíř). :) Dokázal bych takto trávit celý den a podobně tomu vlastně bylo i na tomto BBQ. Během večera se vytratila většina lidí a zůstalo nás tam jen několik. Najednou přišla tma a večer nabral zase jiných hodnot. :) Měli jsme tam jako vždy hudbu, něco k pití a frisbee jsme hráli i v noci. A to bylo právě nejlepší! :D
Přibližně kolem desáté jsme vyrazili k nám a po cestě ještě dokoupili pití. :) Část lidí se odpojila a my ještě pokračovali u nás. Před půlnocí jsem se ale spojil s Richardem a jeli jsme ho vyzvednout na Coogee Beach. Říkám jeli, protože mě Vojta naložil do nákupního košíku z Colesu a jeli jsme. :D Po vyzvednutí Richarda náš Štěpán pozval na pizzu, kterou jsme si vychutnávali přímo uprostřed silnice, ale auta nás objet nemohla a tak jsme náš piknik museli přesunout na chodník, kde jsme si taktéž sedli doprostřed a v klidu se najedli. :) Bylo to trochu crazy a bylo to super... Doma jsem ale chytnul druhý dech a zásadně jsem chtěl (vlastně podle plánu) vyrazit někam do města. A tak jsme jeli jen s Richardem. Vojtu, Štěpána a Anne jsme nechali doma. Po jedné hodině jsme dorazili do Star Baru, kde jsme si výborně zatancovali až do konce. Po třetí hodině jsme toho stále neměli dost a tak jsme obcházeli ještě různé další bary nebo kluby. Ale někde už nepouštěli další lidi, někde to nebylo to, co jsme chtěli a tak jsme nakonec skončili v Colombian Hotelu, který je ovšem rájem gayů a lesbiček. :) To jsem se dozvěděl až uvnitř, ale ani mi to ze začátku tak nepřišlo. Jelikož ale hráli výborný house, nemohl jsem prostě odejít a ten večer jsem si tam neskutečně užil. Stále jsem jen tancoval a chvílema s někým popovídal. Ale jen trochu, to víte, přece jen jsem tam byl spíše kvůli tomu tanci a nechtěl jsem se moc seznamovat. :D Po čase se párty přesunula do spodního baru, kde jsme to opět rozjeli naplno. Kolem šesté už bylo venku vidět a tak jsme se rozhodli, že už půjdeme. Jenomže to jsem ještě nevěděl, že se běží jakýsi marathon a že mě čeká tříhodinové, bezvýsledné čekání na autobusové zastávce. :( Kolem deváté hodiny mě jedna moc milá asiatka dovedla na jednu zastávku, z které měl autobus údajně jet. Ještě s dvěmi dalšími přestupy jsem se konečně kolem jedenácté dopodledne vrátil v pořádku domů. :) Na tuto akci prostě nikdy nezapomenu a i když jsem byl v Gay klubu, nemělo to chybu. Jen mi pak kamarádi z práce řekli, že to není zrovna nejbezpečnější místo a že můžu být rád, že jsem odešel, jak jsem odešel. :D Jo, to se mi pak vybavily ty vzpomínky, jak jsem si na záchodě povídal s jedním urostlým chlapíkem v latexových oblečcích a nakonci našeho rozhovoru jsme si ještě "plácli", jak nejlepší kamarádi... :D Každopádně jsem tam někde měl kdyžtak Richarda. Nijak špatně to tam na mě ale nepůsobilo, prostě normální klub nebo bar, jako všude jinde...
V dalším týdnu jsem se sešel s Markétou a tak trochu jsme začali přemýšlet o tom, že bychom toto výročí možná měli strávit spolu, ale nakonec z toho sešlo a v ten den se vlastně zorganizovala taková docela neplánovaná, ze začátku nevinně vypadající, párty. :) Napřed za mnou a za Anne dorazil Štěpán s jeho kamarádem Kryštofem, který nedávno přiletěl a na Coogee Beach se k nám ještě připojily dvě kamarádky z práce. Později ještě dorazil Vojta, který je v Sydney také jen chvilku. Na pláži to byla paráda, opět frisbee a jako vždy byla sranda. :D
Kryštof a já
Štěpán
My, Anne a holky z práce - Markét a Niky
Mám vás :D
Sice bylo tak polojasno, ale bylo hezky
Na zdraví a na rok v Austrálii... :)
Voda byla skvělá :)
K večeru se pláž celkem vylidnila...
Moc hezká fotka od Anne
Pak jsme se chtěli přesunout do toho parku s BBQ, co pořádal Míra. Ale nakonec jsme došli k nám, odkud jsme po čase pouze přešli ulici a zakotvili v Baker Parku. Skvělý to večer...
Konečně se k nám připojil i Vojta
Ovšem v noci jsme se přesunuli k nám a to právě asi nebyl nejlepší nápad. :( Zábava ale byla, to se musí nechat...
Ani jsme nebyli tak zásadně hluční, ale tím, že majitelka má pokoj nad tímto, snažila se mi dovolat, abychom to ukončili. Já ale telefon nezvedal a tak si pro mě musela dojít. Slovo dalo slovo a my se začali pomalu přesouvat zase ven. Nakonec jsme vyjeli ještě do centra, ale né každý měl u sebe ID (např. pas), takže jsme po nějaké době venku a v Hyde Parku přijeli zpět domů. Tedy už bez kluků. Do rána jsme ještě koukali na film a laxně popíjeli a kolem sedmé šli spát...
Ráno bylo ovšem zajímavé. První budíček byly holky kolem půl deváté, že se jde do moře. Já odmítl a během pár sekund stačil opět usnout. Ony se však vrátily během chvilky a to i s majitelkou domu, kterou potkaly. Musel jsem vyjít ven, kde ke mně měla proslov. Vadilo jí víc věcí, včetně toho, že tam spali další lidé a že jsem také měl v noci nějaké řeči na její dceru-y. Ale bylo toho opravdu víc a narovinu mi řekla, že musíme odpoledne odejít... :( Takže jsem musel po dvou hodinách spánku, po oslavování až do rána, sbalit všechny věci a během pár hodin najít jakékoliv bydlení. Naštěstí jsem na tuto dost nepříjemnou situaci nebyl sám... Ale na druhou stranu mě mrzelo, že se ke mně Anne teprve nedávno nastěhovala a teď se mnou musela čelit takovýmto potížím. :(
Pepa nám navrhl, že by možná věděl o jednom šikovném a především levném hotelu. Odpoledne se tam kvůli nám i zajel podívat a my zatím ballili věci. Postupem času mi začalo docházet, co se stalo a začalo mě to velice mrzet, protože jsem mé dosavadní bydlení naprosto miloval... :( Ten výhled z okna do parku, výhled na moře, dvě hezky vybavené místnosti, blízko kamarádů a dobrá cena... Udělal jsem chybu a tentokrát jsem za ní zaplatil. :( A to docela dost, protože mi ta majitelka následující den řekla, že mi nevrátí ani mou záloha, což byla hromada peněz... Ale rozpočítala mi to tak, že už jsem měl jakoby nájem platit v sobotu, (byli jsme totiž domluveni na neděli) a že tedy normální den u ní stojí $50. Tzn. sobota, neděle, (2 lidi), plus ti, co tam spali a pak si ještě navymýšlela, že bylo ucpané umyvadlo, že musela volat odborníka a Bůh ví co ještě... Pokoj jsme skutečně opustili ve stejném stavu, nic se nerozbilo a prostě jsme jen chvíli pobyli v obýváku, nic víc. Vyloženě si chtěla namastit kapsu, ale na druhou stranu hluční jsme stejně byli, lidé tam spali a navíc po tom, co jsem jí údajně vše řekl a také asi té dceři, tak jsem si nemohl vyskakovat, už vůbec né jako zahraniční student a jakékoliv mé návrhy a domluvy, že chci mých víc než $400 zpět byly bezvýsledné... :( Každopádně, když jsem opouštěl můj krásný byt, o tom bondu jsem ještě ani nevěděl...
V hotelu s námi již počítali a nezbývalo, než vyrazit. Původně si ta paní měla jít zkontrolovat pokoj před naším odjezdem, ale bylo už pozdě a tak jsme se domluvili, že to udělá další den a že mi nechá bond u Pepy. To byla chyba, že jsem jí nevytáhl hned, ale stejně říkala něco o tom, že by napřed musela do banky a podobně... Asi polovinu věcí jsem si nechal u Pepy a Áji a vyrazili jsme. Snažili jsme se to brát s humorem a tak jsme si říkali, že jedeme na dovolenou na Fiji. :) Na zastávce jsme ještě našli jednu skleničku z kuchyně. Hehe. Z několika důvodů jsme měli trochu zpoždění a tak jsem jim volal, jestli nevadí, když přijdeme do devíti večer - o hodinku později. Bylo mi řečeno, že je to v pořádku. Byli jsme jen nervózní, abychom se skutečně ubytovali, protože domluva s pánem z hotelu byla taková všelijaká a cena $150 na týden pro dva byla také celkem podezřelá. Ale ukllidňoval jsem se tím, že je to dále od City. Hotel jsme našli přesně na čas, akorát byly všechny vchody zavřené... Byla už tma a nikdo nikde. Tak jsem mu zavolal, že jsme před hotelem a on řekl, že pro nás jde. To trvalo asi dalších 10 minut. Nakonec jsme se tedy dočkali a byli jsme odvedeni do našeho pokoje.
Bath Arms Hotel
Myslel jsem, že půjdeme přímo těmi hlavními vchody, ale on nás odvedl k zadní části hotelu, kde byly schody kamsi nahoru a upřímně se mi to v té tmě moc nelíbilo, ale na druhou stranu jsem si řekl, že furt je to normální hotel, v Sydney, tak jsme šli.
Zadní strana
Po otevření těch dveří nás lehce šokoval první dojem. Věděli jsme, že to nebude nic extra, ale stejně jsme museli trochu skousnout zuby. Hned za těmi dveřmi je jakási společenská místnost s balkónem. Na fotce to nevypadá tak špatně, ale detaily udělají své. Myslím tím různé skvrny na koberci, nevyluxováno a takový divný Asiat, kterej tam seděl na gauči a kouřil.
Společenská místnost
Takhle to nevypadá tak špatně a vlastně to ani není tak špatné, jen to byl asi až moc velký skok z toho, na co jsme byli zvyklí. Těmi dveřmi rovně, se dostanete na balkón, kde je výhled na několik palem, ale jinak nic moc.
Tam vzadu je můj pokoj, odkud teď bloguji :)
Dále jsme prošli okolo kuchyně, která na fotce taktéž vypadá o dost lépe, ale to také především proto, že jí někdo asi trochu umyl. :) Voda, kterou chcete vypít se tady musí převařit, ale když jsem viděl tu konvici, z ní bych se nenapil ani kdybych musel. Ale po pár dnech mi to přišlo, že to celé někdo trochu umyl, takže to teď není tak strašné. Každopádně příborů, talířů nebo skleniček se tu nedočkáte, takže jsme první den večeřeli jen suchý křupky do mlíka. Tedy jen já, Anne asi nejedla radši vůbec. Ale aby to neznělo tak tragicky, kdykoliv jsme si mohli jít něco koupit, jídlo i pití, akorát se nám už nikam takhle nechtělo.
Kuchyň
Když nám ale otevřel pokoj, musel jsem mu říct, ať nám dá 5 minut na rozmyšlenou, protože to byl na nás vážně trochu bordel. Koberec, jako kdyby se nikdy neluxoval, (když jsem se časem zeptal na lux, prý tady žádný nemají), na zemi byl nějaký špinavý ručník, ve skříni jakási pasta nebo mastička, v další poličce pro změnu stará bunda a na spodní polici byla přilepená použitá náplast. :( Prostěradlo, peřinu a polštář nám dali jen pro jednoho člověka, i když věděli, že budeme pár a navíc nám to přišlo také nevyprané, byly na tom chvílema nějaké vlasy nebo co to bylo. No docela hnus. :( Do toho nám začal před námi skládat vrchní postel z nějakých obručí a na stropě jsme spatřili klasický australský požární alarm, který ovšem, stejně jako na chodbě, každou minutu tůtne. Zhruba jednou tolik nahlas, než když vám slečna v Tescu namarkuje Kinder Bueno. :D Z toho alarmu jsem si dělal asi největší starost, ale tak řekli jsme si, že to ten týden vydržíme a že kdyžtak odejdeme dřív...
Televize nefunguje
Vystlali jsme si jednu postel spacákem a pokusili se přečkat první noc. Bylo fajn, že jsme měli internet na mém notebooku, jinak by to bylo celé o dost horší... Postupem času jsme si tu i docela zvykli, ale stejně jsme už byli dohodlí, že se nejspíš rozdělíme a tak si Anne našla asi po týdnu nové bydlení. Pro mě to ale znamenalo to, že budu opět sám, navíc tady v tom "hotelu" a počínaje zrovna tím dnem, kdy jsem měl v práci vyjímečně ranní a musel jsem dělat s jedním naprostým magorem. :( Do toho jsem se ten den dozvěděl od Markéty ještě několik zajímavých věcí o jejím samostatném putování v Sydney a jeden by řekl, že už to bylo příliš... :( Ale zde jsem právě pocítil něco nového. Uvědomil jsem si, jak jsem o moc silnější než dřív, nesrovnatelně silnější a tak nějak připravený zvládat i horší věci a tak i když jsem do toho trochu i něco popil, zvládl jsem to. :) A tak je tomu vlastně do teď. Stále jsem v hotelu a pomalu hledám něco jiného... Zatím nikam nechvátám, protože si chci ještě v klidu dopromyslet, jestli chci bydlet sám nebo s někým, potřebuju čas, abych našel něco opravdu dobrého a u moře. Navíc to mám odsud jen hodinku do práce. Ale dlouho tu zůstávat už nechci. Ten alarm jsem vymontoval, ale následně se dozvěděl, že za to můžu ztratit bond a že když to špatně nasadím zpět, tak se spustí alarm na celý hotel a přijedou hasiči, což pak musím zaplatit. To ale nějak vyřeším. Nyní jsem rád, že mi to tu netůtá. :D
Začal jsem to tady brát z té lepší stránky a mám už i lepší náladu. Např.dole v hotelu je dobrý bar s kulečníky, kde se skoro každý den něco děje. Zrovna teď tam místní staříci houkají do mikrofónu a snaží se zpívat karaoke. :D Každý den to ale končí nejdýl v půlnoci, takže mě to u spaní neruší a nedávno jsem si tam dole i dobře zatrsal. :)
Dalším plusem je krásný park, který se nachází kousek od mého bydlení
Jedna fotka od Anne - šachová skupinka... Tyto šachy jsou také v Hyde Parku
Místo, kde tedy nyní bydlím se jmenuje Burwood a hotel leží přímo na Parrmatta Road. Pro mě to znamená to, že mám blízko autobus i vlak, spousty obchodů a za rohem mám dokonce salón s automobily Škoda. Člověk se hned cítí více jako doma. :D Co mě ale nenechalo klidným bylo to, když jsem viděl v obchodním centru psy v akváriích. Byl to obchod pro domácí mazlíčky, ale s tímhle si myslím, že už to docela přehnali...
Děti budoucnosti - hned vedle byly kočky
Takže abych tuto kapitolu už ukončil, zatím zůstanu v hotelu, ale nechtěl bych už na déle, než 14 dní. Musím teď platit za celý pokoj a už to ani není tak výhodné, jako když jsem tu byl s Anne. Navíc, Sydney se začalo krásně zelenat, sluníčko začalo pálit a moře už přestalo být tak studené. A každým dnem se do Sydney hrne obrovské množství nových lidí. Najít teď dobré bydlení nebude sranda a tak s tím ani nechci dlouho otálet. Nejspíš budu hledat pokoj sám pro sebe a časem, kdybych třeba potkal nějakou šikovnou spolubydlící, bych s ní začal pokoj shareovat. Ale nechci mít na pokoji nikoho cizího a kamaráda asi také ne. Ještě uvidím. Musím uznat, že v posledních dnech sleduji nabídky především na Manly. :)
Když jsem už zmínil to Manly, minulý víkend zde proběhl Manly International Jazz Festival 2010. Trval tři dny a dva z nich jsem si nenechal ujít. Potkal jsem tam také dva Čechy, kteří by si chtěli čas od času s někým zajamovat, takže se případně těším. :) Mezi přístavem a Manly Beach bylo několik pódií, kde se v průběhu odpoledne vystřídalo několik kapel. K večeru to byly převážně Funky Fusion a Acid Jazzové kapely, které mě zajímaly především a tak jsem si tam také přišel na své... Druhý den festivalu bylo špatné počasí a jednou za čas se zprudka rozpršelo. Tak se lidé většinou přesunuli do místních obchodů a kaváren a posléze zase vylezli. Někteří ale zůstali pod deštníky a nebo naopak začli v dešti tancovat. Bylo to fajn to celé vidět a slyšet...
Má oblíbená Shelly Beach v dáli
Tihle byli naprosto nejlepší
Pak tam byl také tento "blázen", který v podstatě přesně napodoboval Bobby Mc Ferrina. Ale šlo mu to dobře a mimo jiné také dobře pracoval s publikem.
Mr. Percival
Festival jsem si minulý rok nechal ujít, tak jsem rád, že letos jsem ho stihl. Jen škoda, že jsem nebyl tak úplně v náladě, vzhledem k těm všem okolnostem za poslední dny. Myslím, že by se tu líbilo i Štěpánovi, který by to měl na Manly Beach pár minut autobusem, ale bohužel nedávno skočil na Manly z takové zídky a momentálně nemůže moc chodit. V té době nemohl vůbec. Dnes jsem u něj spal a už se moc lepší, naštěstí...
Pokud se mě ptáte, jak dlouho tu ještě hodlám zůstat, tak nejspíš asi do května, ale rád bych se pak třeba na 3 týdny někde zastavil. To vše se uvidí, ale zůstat tady nechci. Většina lidí sem přijíždí tak na rok na dva a vlastně by se tu člověk neustále s někým loučil a já se nemůžu dočkat, až přijedu domů mezi své přátelé a rodinu a budu zase doma. :) To mi připomnělo mého parťáka z práce, když jsem se ho ptal, jak je tu dlouho a kdy plánuje návrat. Odpověděl, že je v Sydney už asi 10 let a že se prý brzo chystá domů. Tím brzo myslel za 2 roky! :D Ale proč ne. Já chci ale na příští léto domů a mám v plánu si ho neskutečně užít. :) Práci tady mám dobrou a jak neustále slibuji, brzo o ní napíšu. Práce je dobře placená, ale můžu tam pracovat pouze 3 dni. A když připočtu všechny fakty, jak je Sydney drahé, placení školy a drahého nájmu, moc si tady také neušetřím, takže i po téhle stránce to nebude zase takový skok po návratu domů. Nedávno mi byly navráceny daně, dokonce 100%, takže jsem splatil nějaký dluh a pomalu se snažím platit další. Ale jde to pomalu a příjemná finanční injekce bude částečné navrácení Super Fundu, které je ale možné až po návratu do ČR. Plus opět daně v červnu. O navrácení daní se mi psát nechce, ale můžete si je vyplnit sami na internetu nebo někomu zaplatit, cca $60 a máte to z krku.
V Sydney jsem si už doopravdy zvykl a citím se tu dobře. Nepřekvapí mě už jen tak něco, ani podnikatel v kvádru, co jede do práce na skateboardu. :D Angličtina se mi nejspíš také trochu zlepšila. I když někdy je to komedie. :) V červnu jsem si kupoval deštník a zeptal jsem se prodavače, jestli je ten deštník opravdu za pět kachen! (Five ducks/five bucks) :D Ale to bylo jen přeřeknutí.
Také jsem si všiml, že je můj blog celkem čtený, za což jsem moc rád a děkuju vám za váš zájem. :) Dnes jsem doplnil kompletně mojí galerii na Rajčeti, kde naleznete více fotek a především v lepší kvalitě. Také děkuji za fotky pořízené mými kamarády, které jsem zde také použil...
Děkuju vám všem za podporu, že mi píšete, voláte a že jste na mě nezapomněli. Skutečně to celé vidím jako snad ten nejlepší nápad, co jsem kdy dostal - odjet do Austrálie... I kdybych měl odjet hned domů, tak bych věděl, že to tu nebylo ztrátové, že jsem tady tak trochu vyrostl a stále se to děje a že jsem teď mnohem silnější a zkušenější ve více směrech. Rád bych zde ještě poznal více lidí, více míst a mám stále pár nesplněných bodů, které hodlám splnit. Čas na to ještě mám a navíc, zachvíli začíná léto. :D
Děkuju vám všem, co na mě myslíte a jakkoliv mě podporujete, že jsem se i díky vám dostal tak vysoko...
V tento moment byli nademnou pouze ptáci a lidé v letadlech...
(Mt Kosciuszko - nejvyšší bod Austrálie)
Všechny vás moc zdravím a přeji vám jen to nejlepší. :)
Andrea | 
O těch problémech jsem slyšel, tak co takhle ty víza poslat rovnou do AU? To by mělo jít. Možná by to bylo i bez kulišáren. 
Ale mě to i docela bavilo. 
Zde hledá
Nádhernej článek, přečetla jsem to jednim dechem a ted začnu znova pomalu. Z Tebe měl být spisovatel. Krásnéééééé!!!!! Dál na Tebe myslíme a držíme palce, je vidět, že už Tě hned tak nic neskolí:)
mami a tati.