Říjen 2010

Bez práce nejsou koláče

31. října 2010 v 17:42 | Jakub
... a v Sydney to platí dvojnásob. :D Konečně se dostávám k tomu, abych napsal něco málo o mé práci a o práci v Sydney všeobecně. Už jsem na blog vložil několik příspěvků na toto téma, ale je to asi rok zpátky a od té doby jsem získal mnoho dalších informací a zkušeností, za které jsem moc rád. Celkově musím uznat, že jsem doufal v trochu větší úspěch, co se hledání práce týče. A nejen u mě a Markéty, ale snad naprosto každý, koho jsem v Sydney potkal, má podobné zkušenosti. Tzn. bezvýsledné rozesílání stovek životopisů, vyplňování dotazníků, obvolávání zaměstnavatelů a to vše v angličtině, což není vždy úplně jednoduché. Bohužel doba, kdy bylo Sydney tak trochu "zlatým dolem" je už dávno pryč a také díky finanční krizi, to tu už není tak jednoduché, jako před pár lety.

Není vůbec špatné rozeslat inzeráty, že hledáte práci. Nám se tímto způsobem ozvalo hodně lidí, ale jelikož jsem je vkládal především na Gumtree, web, který není prověřován vládou a ještě jsem tam přikládal i fotku, polovina nabídek byla sexuálního charakteru. :( Jednou se mi i stalo, že mi volal chlap, který chtěl Markétu k telefonu. Já mu řekl, že tu není a že může mluvit se mnou. Po chvíli jsem zjistil, že chlápek na druhé straně u telefonu onanoval a tak jsem ho poslal někam a zavěsil. Každopádně, ať už vybíráte na Gumtree bydlení nebo práci, není od věci být trochu více opatrný. Jednou jsem měl pohovor na nějaké úklidy, ale bylo to už někdy v 6 ráno a zrovna v takové horší čtvrti. Potřeboval jsem nutně práci a tak jsem řekl, že přijdu. Ráno, za tmy jsem se vzbudil a něco mi říkalo, že tam jít nemám a tak jsem zůstal doma... Ale možná jsem si jen chtěl ještě trochu pospat. :) Jindy jsem zase hledal bydlení a ten chlápek mě vyzvedl autem na Randwicku. I když to byl fajn kluk, Turek a nebyl žádný problém, stejně bych už tohle asi příště neudělal. Každopádně jsem tehdy zavolal Markétě, že jdu tam a tam, že inzerát jsem přečetl na Gumtree, poslal jsem jí číslo na něj a podobně. Alespoň něco. Gumtree je takový asi takový nejčtenější server a je zdarma. Oproti Praze je v Sydney myslím ještě hodně bezpečno, už jen např. z pohledu klubového prostředí, kde jsou samozřejmě všudepřítomní Security, kteří okamžitě vyhodí člověka, který by se přestal jakkoliv kontrolovat nebo se jen trochu motal. Sydney je vcelku bezpečné město, tak jen pozor na takové ty podezřelé nabídky a podobně.

Nejvíce prací, které se zde dají rychle najít, jsou práce v restauracích a café. Téměř vždy zde ale vyžadují experience - zkušenosti a k tomu také často RSA certifikát. Dalším problémem se může stát úroveň angličtiny, kterou disponujete. Finanční ohodnocení může být hodně rozdílné... Můžete mýt nádobí za $8/hod. v Indické restauraci nebo za $20/hod. a víc v luxusních hotelech. Nejčastěji chtějí číšníky a podobné pozice a na to já jsem si tady nikdy netroufl. Nikdy jsem to nedělal a i když se docela pohodlně domluvím, nechtěl bych se pak dohadovat s nepříjemnými zákazníky, když bych jim prostě něco nerozuměl. Ale každopádně si můžete v restauracích vydělat i dost peněz, cca od 8$-25$ za hodinu. Dobré peníze se dají také vydělat v těch velkých supermarketech s jídlem, ale tam pracuji převážně Indové a není vůbec jednoduché se tam dostat. Většinou vás odkáží na internet, kde musíte vyplňovat dlouhé dotazníky, které snad ani nikdo stejně nečte... :( Vždy je dobré si i tak nechat zavolat managera a mluvít přímo s ním - i když vás stejně asi opět odkáže na internet. Další možností, jak si vydělat i něco navíc, jsou práce na stavbách, kde si můžete odnést např. $200 za den nebo i víc. Opět to chce ale zkušenosti, vhodné oblečení, boty a různé certifikáty - školení. A já se navíc bojím výšek, takže to by byl třeba pro mě další problém.

Před rokem jsme s Markétou pracovali asi měsíc jako cleaneři, uklízeli jsme základní školu. Tehdy jsme dali z několika důvodů výpověď, ale teď bychom v té situaci asi jednali trochu jinak. Cleaning je každopádně další variantou na sehnání práce. Na jaře mě přijali ještě do jedné cleaningové firmy a stejně jako u té první byl plat cca $20/hodina. Pak můžete dělat v myčce aut. Jeden můj kamarád tam pracoval za $8, jiný zase za $15. Ale je to velká dřina a poslouchat celý den řvoucího Inda, ať makám, asi také není dvakrát příjemné. Navíc je někdy tato práce placená pouze za odvedenou práci - tzn. žádné peníze, když zrovna není auto k umytí a musíte čekat. Dále hlídání dětí, různé sklady, balení, reklamní akce, pekárny, práce za barem, zahradničení, rozvážení zboží... Je toho hodně. Vše okolo $15-$20/hodina. Pak se dají samozřejmě sehnat lepší práce, v kancelářích, recepční nebo přímo práce v oboru. Markéta kdysi byla na tréningu v jednom luxusním kadeřnictví a holky si tam vydělávaly každá třeba $500 za den! To jsem tehdy Markétu obdivoval, jak se dokázala zapojit do takového salónu a mluvit s těmi nafoukanými paničkami, co tam chodily. Škoda, že jí ta práce nakonec nevyšla. Ale skutečně i lidé, kteří mají různé dobré školy a mají ve své zemi třeba i svůj business, tady např. myjí nádobí nebo čistí záchody. :) Tak z toho nemějte špatný pocit!

Je toho všeho samozřejmě víc a vy, co sháníte informace, jelikož se sem chystáte, na internetu seženete hromadu informací naprosto o všem. Ale pravdou je, že když jsem takto vyhledával já, některé věci byly trochu zkreslené nebo neaktuální. Takže kdyby vás někoho zajímalo něco konkrétně, klidně mi napište vzkaz nebo mail. O dalších podrobnostech, jako Tax File Number a podobně už jsem psal v příspěvcích asi před rokem, tak tam také lecos najdete.

Každopádně lidová moudrost "bez práce nejsou koláče" zde sedí na 100%. I když v naší pekárně, kde pracuji, by to sedělo spíš "bez práce není chleba"... Zažil jsem tu i dobu, kdy nám došly peníze a ten chleba se nám ještě opravdu hodil. A vůbec jsem tu potkal několik lidí, mladých kluků jako já, kteří tu zažili opravdový hlad. Doma, kde má člověk zázemí a většinou rodiče, kteří se o něj starají, se tohle stát moc nemůže. Tady je všechno tak drahé, že pokud člověk nemá práci, není to nic moc. Tím ale nechci nikoho strašit, ale spíš upozornit na to, že je dobré si o práci trochu nastudovat a snažit se jí najít co nejdříve. Také počítat s finanční rezervou! Nenechat se zlákat pohodlným a skvělým životem v Sydney a vyčkat alespoň do té doby, než se sežene práce. Nabídek na práci je moc, ale lidí ucházejících se o ní ještě víc. Např. Anča, co bydlela se mnou si našla práci do týdne. I když o ní pak přišla, je vidět, že když se člověk snaží, má už třeba nějaké zkušenosti a v neposlední řadě také štěstí, dá se práce sehnat velmi rychle. Vždy je ale lepší počítat i s tou horší variantou. Chce to obrovskou trpělivost. Já např. nikdy nezapomenu, jak jsme s Markétou chodili v létě, v těch největších vedrech, po vyprahlé Victoria Road a naprosto zničeni jsme obcházeli každý obchod, každou restauraci, co jsme potkali. Je velmi těžké sehnat práci, když je člověk naštvaný, zklamaný, unavený a takový bez naděje. Chce to přijít suveréně, s úsměvem na tváři a snažit se vždy nabídnou nebo zaujmout něčím extra. Jak říká můj kamarád Štěpán, nejlépe se hledá práce, když už jednu máte. :) Člověk je pak mnohem klidnější, lépe se vyjadřuje a na zaměstavatele to pak působí o hodně líp! Hlavně neztrácet naději, protože pokud není člověk úplný jouda, dřív nebo později si nějakou práci každý najde a je to jen otázka času. Hodně podstatné je seznamovat se s lidmi, většinu prací stejně seženete přes známé! Hrozně mě mrzí, když vidím, co jsou někdy holky schopné udělat pro to, aby sehnaly práci nebo aby si vydělali peníze, tak tohle prosím ne... :(

Pár typů a doporučení ještě zmíním ke konci článku, tady teď ještě přikládám fotku, jak např. vypadá nabídka na práci na výloze restaurace.


Před odjezdem do Austrálie jsem si na půl roku vyzkoušel práci ve skladu s knížkami. Nejen, že jsem potřeboval narychlo nějakou práci na kratší dobu, ale zároveň jsem si říkal, že by to bylo dobré zkusit, že třeba něco podobného budu dělat také tady. A hle, v lednu jsem sehnal práci v pekárně. Ovšem není to pekárna, kterou si většina z vás asi vybaví. Nemůžete si tam koupit 10 rohlíků a půlku chleba. K nám jezdí kamiony pro celé palety. :) Ale začnu od začátku.

Práci jsem sehnal přes jednoho kluka. První měsíc jsem si byl jistý, že tam nevydržím moc dlouho a že si co nejrychleji najdu něco jiného. Situace byla o to horší kolem března, kdy bylo málo práce a jelikož Markéta práci žádnou neměla, měli jsme co dělat, abychom to zvládli. :( Časem se to v pekárně zlepšilo a já měl zase dostatek práce. Ale za to, že jsem musel chodit stále do práce, abychom měli co jíst a že jsem chodil domů v noci, jsem si tehdy akorát vysloužil narážky, že jsem stále pryč a že ona je tam sama... :( Celá pekárna je jedna veliká budova, která je rozdělena na několik hlavních částí. V jedné se těsto míchá, v další se pokládá na pás, který vede do další místnosti, kde se vše balí. Mezi tím ještě těsto samozřejmě projede pecí. Pak je tam další část, kde jsou různé krabice a další pece a pak různé kanceláře a místnost, kde máme lednice, stůl, zdarma různé nápoje a podobně. Pak je tam ještě mrazák a ten máme právě na starost my. :)

Některé pečivo se denně vyváží čerstvé a některé se zamražuje. Mezi mrazákem a "venkem" je taková mezimístnost, kde právě to pečivo na zamražení balíme. Zde ale také připravujeme objednávky a mimo balení také kontrolujeme, aby pečivo nebylo pod váhou, nad váhou, jakkoliv poškozené a podobně. V celé pekárně je více než 100 zaměstanců, z toho asi polovina z Čech a Slovenska. :) Okolo pecí a v místnosti, kde se těsto míchá, pracuje poměrně hodně lidí z Asie a místních Australanů. Tzn., že bohužel většinu času v práci mluvím česky. :( Když vemu v potaz, že jsem většinou bydlel s Čechy a do školy jsem do srpna vůbec nechodil, pro zlepšení angličtiny to není zrovna ideální varianta. Ale s bydlením to bylo jak bylo a po čase jsem začal být za práci v pekárně moc rád, protože jsem si tam udělal nové kamarády a finančně jsem také spokojený. Mohu tam ovšem pracovat pouze 3 dny v týdnu a tak mám mimo jiné dostatek volna. Anglicky si na druhou stranu občas popovídám také. Musíme komunikovat s pekaři, jelikož jim pomáháme péct a oní se nás pak zas ptají, jestli,kolik a proč jsme něco vyhodili a podobně. Nebo když přijede kamión, tak se s nimi musíme domluvit a naložit je. Majitel mluví také jen anglicky a v kancelářích jsou také Australani, takže když to tak vemu, kolikrát si anglicky také dobře popovídám. V mrazáku pracujeme ve dvou. Původně mě tam zaučoval jeden kluk, kterého jsem nahrazoval a pak ten kamarád, který mě do pekárny vlastně dostal. Časem jsem pracoval s Pepou z Coogee a později s jedním asi 40ti letým pánem. To byl shodou okolností manžel jedné holky z Banksie, s kterou jsme sdíleli naše první bydlení. Asi po půl roce ale odjel do ČR. Pak odešel další kluk a společně se Zbyňkem a ještě jedním klukem, jsme zůstali v mrazáku jen my, plus několik nových lidí. Já pracuji odpolední směny a tehdy se mnou právě začal pracovat Richard, který se stal v Sydney mým dobrým kamarádem a momentálně s ním i bydlím na hotelu. (Tedy na té ubytovně... :D) Richard už ale v pekárně nepracuje, což je škoda, protože s ním byla sranda. V té době se mi podařilo do pekárny dostat mého kamaráda Štěpána, se kterým pracuji do teď a docela si tu práci i někdy užíváme. :) Během času jsem pracoval i s jinými kluky a jelikož jsem tam byl nejdýl, postupem času jsem jim ukazoval co a jak a práci tak nějak organizoval. Do té doby jsem nad tím nemusel tolik přemýšlet, protože jsem jen pracoval a poslouchal, co mám dělat. Takže od této doby mě práce na jednu stranu začala více bavit, protože jsem si vše vychytal a naučil se co bylo potřeba, ale na druhou stranu na mě padla veškerá odpovědnost nejen za to, co udělám já, ale také můj kolega. Pro vaší lepší představu bych možná mohl zkusit popsat náš den v pekárně.

Předem ale něco málo o cestě. Do pekárny jedu hodinu vlakem z centra. Z většiny míst, kde jsem bydlel, mi cesta do práce zabrala denně cca 4 hodiny. Někdy i víc. Ze školy musím odcházet dřív a jelikož chodím z práce pozdě v noci a ráno vstávám do školy, (pokud mám zrovna školu - tzn. cca 4-5 hodin spánku), čas ve vlaku nevyužívám k učení angličtiny, jak jsem si původně plánoval, ale spíše na takový relax a poslech hudby.

Toto je fotka z vlaku, když jsem jel někdy v květnu do práce a viděl jsem už v dálce obrovský, zvláštně zbarvený mrak. Zaujalo mě to, jak náhlý byl přechod mezi tím mrakem a průzračně modrou oblohou. Na fotce je už jasně vidět, že se jedná o požár, nejspíš úmyslně zapálený v buši, jak jsem se po sléze bavil s místními. Ale v dálce to vypadalo, jako nějaký roj kobylek nebo písková bouře. Ono to na té fotce tak nevypadá a nemám to celé zachycené, ale ten kouř zabral poměrně velkou část oblohy.


V práci, hned po tom, co se převlíknu, vemu si rukavice a pekařskou čapku, musím jít do mrazáku a dostat instrukce od předchozí směny. Jestli ten den ještě přijede nějaký kamion, jestli jsou nějaké speciální požadavky, popřípadě co zabalit, které palety kam přesunout a podobně. Po té si zorganizujeme práci spolu, tzn. mimo jeden den vždy se Štěpánem a můžeme začít. V mrazáku je cca -25 st. Je to místnost, kam se uskladňují celé palety a krabice. Není to ovšem tak veliký prostor a tak je někdy trochu obtížné zde manévrovat s ještěrkou. Většinu času trávíme v té mezimístnosti před mrazákem, což je ideální v létě, kdy je v celé pekárně celkem horko. Takže začátek naší směny začínáme většinou balením. Např. chleby nebo preclíky, kterou nejsou upečené a tudíž tam ještě musíme přikládat instrukce a sůl. Každý produkt má jiné označení, balí se po různých počtech a do různých krabic. Musíme tisknout nálepky, na které musíme napsat aktuální kód a datum spotřeby. Těch různých věcí, co si člověk musí zapamatovat a naučit se, je na této pozici v mrazáku opravdu hodně a tak trvá celkem dlouho si vše zafixovat. Jak jsem již zmínil, v naší náplni práce je také nakládání kamionů. Většinu objednávek sice vyřídí první směna, ale obvykle tak jeden či dva musíme udělat i my. Tzn., že řidič jde automaticky za námi a my musíme vyvézt z mrazáku palety a naložit je. Někdy přijedou i dva najednou a to může být dohromady i více, než 10 palet. Názvy objednávek mohou být i velmi podobné a pokud bychom naložili špatnou objednávku, řidič s ní pak zbytečně jede třeba do úplně jiné části Austrálie. Takže to je opět poměrně velká zodpovědnost. Po naložení se musí vyplnit různé papíry.

Odpoledne pak jdeme k pecím, kde pomáháme pekařům nandavat pečivo do pecí a po té ho zase vyndavat. Pečivo je na takových plátech, které dva lidé vemou, položí na vysouvací pec a ve stejný čas škubnou. Po naložení první pece nakládáme další a mezitím se upeče to v té první. Do toho musíme vždy pece rychle vyluxovat, což se dělá takovým speciálním dlouhým luxem. U pecí je samozřejmě vedro a v létě je to tam někdy jak v pekle. Do toho všude lítá ten moučný prach, který, jak je známo, není zrovna ideální na dýchání a tak jsem rád, že v pekárně rozhodně neplánuji zůstat celý život. Po veškerém dopečení a úklidu musíme pečivo převézt do mrazáku a připravit část z toho na objednávku, která je tedy čerstvá, nezamražená. Pro ní si vždy přijede řidič večer a my si vše musíme rozplánovat tak, aby se to stihlo. Né jednou se mi stalo, že jsem byl na směně sám, dřel jsem tam jak blbec a pak jsem to samozřejmě nestíhal. Řidič mi stál za zády a chvátal na mě. Né mojí vinou jsem mou práci nestíhal a nakonec mi za to ještě strhli bonusy. Holt i spoustu nespravedlností jsem zažil a kolikrát i o peníze přišel.

Abych řekl pravdu, v prvním půlroce mě tam hodně štvalo, jak nám skoro každý den za něco vynadávali a v 90% jsme za to nemohli. :( Na naší pozici je holt hodně věcí co vyřizovat, hodně se musíme radit a věci promýšlet a počítat. A holt někdy to může vypadat tak, že nic neděláme. Ale takových situací bych mohl popsat desítky... Přes všechny nespravedlnosti a absurdnosti, které jsem i zde zažil, se situace zázračně zlepšila a v drůhem půlroce jsem přestal mít s kýmkoliv problém. Navíc, práci teď děláme opravdu dobře, bez chyb a v ničem není žádný problém. Za to jsem opravdu moc rád. Jediný, kdo tam momentálně dělá problémy je jeden Ozík, který tam pracuje každý den ranní směny a jakoby je takový náš šéf. Ale nikdo ho moc nerespektuje, protože on nerespektuje nás. Absolutně nikoho nezdraví, i když ho jasně do očí pozdravíte, on ne. Na všechny v pekárně je nepříjemný a nedávno jsem měl tu čest s ním pracovat dvě směny. Děkuji, už prosím ne... Je to opravdu šílenec! :D

Po dokončení objednávky si dáváme pauzu a pak až do konce směny pracujeme v té mezimístnosti u mrazáku. Často jsme také uvnitř v mrazáku, kde je nejen zima, ale také vítr a tak máme speciální bundy.


Druhá polovina směny je mnohem zábavnější. Převážně jen balíme a třídíme pečivo a u toho posloucháme svou hudbu. Pak musíme udělat speciální vzorky, zvážit pečivo, vyplnit papíry a další úkony. Nakonec se musíme pokusit udělat v mrazáku co nejvíce místa, protože se přes noc zaplňuje spousty trolejemi na zamražení. Tzn., že palety všelijak spojujeme, doplňujeme a popřípadě převážíme do venkovních mrazáků. Dříve se tyto venkovní mrazáky musely vypínat a zapínat. Tzn. další veliká zodpovědnost. Nyní se už zapínají samy. Práce máme někdy tolik, že se ke konci směny solidně honíme, protože chceme chytit poslední vlak nebo první noční bus. Většinou končíme kolem 11té večer a jelikož nás pak ještě čeká cca dvouhodinová cesta domů, obvykle si koupíme v bottle shopu nějakou odměnu a po cestě domů pak bývá často velmi veselo. Domů pak přijíždím v noci a než si dám sprchu, večeři a mrknu na internet, je docela dost hodin a tak se moc nevyspím. Pokud ale zrovna nechodím do školy a mám volno, je to samozřejmě zase o něčem jiném.

Ještěrku, u které se chodí, jsme si ochočili, jako své vlastní auto :)

Štěpán už se mnou pracuje celkem dlouho a naučil se všechno, co bylo potřeba a tak už to vyplňování papírů a dalších nezáživných a zodpovědných blbůstek není jen na mně a tak to mám někdy také ulehčené. Navíc jsme se perfektně sehráli a práce nám jde od ruky. Škoda jen, že už nepracuji také s Richardem. :( Ale díky pekárně jsem ho vůbec potkal, tak aspoň tak! Jeden den pracuji s Janem ze Slovenska, který je také moc fajn.

Práce je to i celkem fyzicky náročná. Stále samé ohýbání, tahání palet a podobně. Ale od té doby, co pracuji v pekárně, mě naopak přestaly bolet záda a cítím se líp. :) Takže mi to naopak vyhovuje a také v tom není žádný problém. Ani ta zima a teplotní rozdíly mi nedělají problém. V létě je to rozdíl i 70°C! Uvnitř - 27°C a venku ve stínu 40°C. Na slunci pak mnohem víc a kolik je u pecí vědět ani nechci. Nemocný jsem byl jen jednou. I když po mně někdo chce jen vyndat pár chlebů z mrazáku, vždy si beru bundu a tak jsem ve výsledku v Austrálii míň nemocný, než v ČR. Doma stonám každou chvíli a tady jen jednou. To mi ale bylo dost špatně a když jsem řekl, že zůstanu doma, bylo mi řečeno, že takto se nepracuje a tak jsem chodil i nemocný. :( To bylo v době, kdy jsem smutněl z rozchodu s Markétou a věřte, že to byly chvilky, kdy mi bylo hodně zle... V té době, v zímě, to na mě působilo 5x tolik depresivněji. Byla brzo tma, já byl hodně špatný z toho rozchodu a denně jsem vždy, když začala tma, trpěl takovýma nepříjemnýma depkama... Teď jsem tam musel skládat housky, počítat a tak dále. A když jsem byl do toho ještě nemocný, že se mi točila hlava a bylo mi zle, ufff, ani na to nechci vzpomínat...

Mimo naší běžnou náplň práce jsme někdy také pověřeni jakýmsi čištěním stěn a stropu té mezimístnosti. Nedávno jsem to dělal právě s tím nepříjemným Ozíkem a to byla také docela sranda. Prostě jsem čistil a myslel na to, že za 2 hodiny končím. Tato fotka je ale ještě z jara, když jsem pracoval se Zbynďou, který mě do pelárny dostal. Takže jsem si musel oblíct plášť a jelikož byla rouška proti té chemikálii, kterou jsem rozstřikoval, velmi slabá, přilepil jsem si na pusu rukavice. :D


V kleci jsem byl pak vyzdvyžen ke stropu, kde jsem čistil... Na jaře, vždy na konci směny, jsme ještě museli odmrazovat zadní strany větráků horkovzdušnými pistolemi. Větráky už jsou nové a tak už to dělat nemusíme. To bylo v době, kdy jsme pracoval s Pepou, který mě pak vždy hodil autem do města. Jo, s ním to bylo také super... No, a to je asi tak vše, co bych o mé práci napsal...

Snad jsem vás tímto článkem moc neunudil. :) Těch pár fotek, které jsem zde použil, jsou foceny jen z mobilu a více jsem fotit nechtěl. Doufám, že pro vás, kteří se sem chystáte, bylo alespoň něco z mého psaní nápomocné a na závěr bych vám ještě rozhodně doporučil koupit si hodně kreditu, až budete obvolávat zaměstnavatele. My si ze začátku kupovali za $20 a nevěděli jsme, že když si připlatíme ještě dalších $9, dostaneme bunus asi $130 a dalších cca $130 na stejného operátora. Také doufám, že jsem dostatečně popsal mou práci, protože občas se mě někdo ptal, co vlastně dělám za práci a já si uvědomil, že jsem se o tom zatím ještě nerozepsal. Tak snad dnes.

Takže pokud se chystáte do Sydney mimo jiné pracovat, nezapomeňte na má slova a vemte si větší finanční rezervu. Ale na druhou stranu se nebojte! A neztrácejte naději! Každý práci časem najde a pokud najdete práci dobrou, za dobré peníze, věřte, že se tu budete mít moc dobře. Jen, pro zahraniční studenty s pracovním omezením, je to trochu složitější situace a tak znovu říkám, neztrácet naději. Nečekejte, až vám někdo zavolá. To je tak vždycky! Řeknou vám, že se jim líbíte, že se určitě ozvou. Ale i když to vypadá sebe víc nadějněji, shánějte práci dál a při nejmenším pak budete mít více z čeho vybírat... Vždy říkejte, že máte hodně zkušeností a že jste to už dělali a tak dále. S tím vám také poradí v agenturách... A pak snažit se seznámit s co nejvíce lidmi a mluvit o tom, že sháníte práci. Tak se to povedlo i mě a zrovna nedávno, když jsem balil paletu a z dálky jsem slyšel z rádia jednu dobrou písničku, úplně jsem se zastavil a uvědomil si, jak je to super, že jsem tady v Sydney a mám v rámci možností i dobrou práci. Takže mé poděkování směřuje mimo jiné také k Radkovi, který mě se Zbynďou seznámil a já dostal práci. Pekárna je celkem známá a kolikrát jsem slyšel od lidí, že je to celkem náročné. Já jsem moc rád, že se mi tam podařilo překonat několik věcí, které jsem myslel, že třeba nepřekousnu. To všechno jsou zkušenosti a určité výhry, za které jsem samozřejmě moc rád... :)


Rok v Austrálii, vzpomínky a další stěhování...

9. října 2010 v 17:52 | Jakub
Skutečně rok?!? To snad není možné... Přijde mi to jako včera, co jsem stál u nás na balkóně, sledoval při západu slunce letadla a přemýšlel nad tím, že zanedlouho poletíme na druhou stranu planety do Austrálie... Byl jsem nervózní z toho, co nás tam všechno potká, kolik lidí, míst a věcí, na dlouhou dobu opouštím, ale zároveň jsem se neskutečně těšil!

Nápad, odjet do Austrálie, se mi reálně vyobrazil přibližně na konci mých studií na konzervatoři, kdy jsme poslouchali na jedné hodině zvuky didgeridoo a jeden můj spolužák začal mluvit o tom, že by chtěl v budoucnu do Austrálie odjet... Já se přidal, že mám také v plánu k protinožcům odcestovat, ale to jsem ještě stále byl jen v tom snu, který mě doprovázel již od malička... Od té doby jsem ale reálně začal uvažovat nad tím, co by, kdyby a jak by. Začal jsem sledovat blogy a shánět jakékoliv informace. Vyhledával jsem fotky, mluvil s lidmi, kteří v Austrálii byli nebo měli sebemenší znalosti o této zemi a postupně jsem se dopracoval k tomu, že jsem seděl v agentuře a bookoval letenky... :) Před tím vším jsme ale s Markétou řešili dost podstatnou věc, jak na to všechno sehnat peníze...

Kupříkladu většině mladých lidí, kteří do Austrálie odjíždějí, jsme si i my museli vypůjčit peníze. Zde jsme udělali první chybu, že jsme dali výpověď v práci před tím, než jsme požádali o půjčku v bance. Ale neztráceli jsme naději a snažili se situaci vyřešit jinak. Nakonec se k nám dostalo pomoci hned z několika stran, za což opět moc děkuji!!! Každopádně jsem ale věděl, že budu muset prodat moje milované auto. :( Do poslední chvíle mi můj kamarád vylepšoval přední nárazník a dělal to tak dlouho, že jsem ho musel prodat hodně pod cenou, aby se to stihlo. Auto jsem prodal během pár dní, či týdnů a skoro měsíc před odletem! Pro Austrálii jsem holt obětoval hodně a i když mě to v Čechách poslední dobou už docela štvalo, opouštěl jsem poměrně velmi dobrý život, kde mi toho moc nechybělo...

Moje BMW - má bývalá láska... :)

Já vím, že je tento blog především o Austrálii, ale je také o mně, jak to tu na mě působí a nějaké ty vzpomínky k tomu přece také patří... Opravdu, když nad tím tak přemýšlím, tak jsem byl v Čechách také šťastný, ale stále jsem chtěl někam vycestovat, naučit se anglicky a těch důvodů bylo samozřejmě víc. Chtěl jsem se více poznat s Markétou, osamostatnit se a poznat lidi z jiných zemí. To všechno už se mi vlastně povedlo a jsem za to moc rád... Ale i když jsem tu nyní spokojený, když se podívám na fotky z Čech, na moje kamarády, rodinu a oblíbená místa, stejně bych nejradši odjel hned domů. :( Ovšem to je vlastně další splněný bod, který jsem si určil, že splním. Rozhodnout se, zda chci bydlet v ČR nebo v jiné zemi. Samozřejmě nemůžu stále říct, že je toto rozhodnutí na 100%, ale člověk si tady uvědomí hodně věcí...

Když už jsem se tu opět tak rozepsal o sobě, budu v tom pokračovat. Mimo klavír a bicí, které jsem studoval na konzervatoři v Praze, se řekněme spíše amatérsky věnuji djeingu. A když jsem si koupil někdy před sedmi lety své první gramce, ve stejně době jsem si začal ze spodního patra našeho domu vytvářet takový menší VIP klub. :) Postupem času z toho vznikly dvě místnosti, z toho jedna podúvéčkovaná místnost s muzikou, různými efekty a sezením a z druhé se stala čajovna. Dalo se vyjít ven na BBQ, prostě skvělé a také s tím jsem se musel rozloučit... :(

Říkali jsme tomu Komín

Při své úpřímnosti musím ale uznat, že nejšťastnější se citím na Třeboňsku, kde máme v takové malé a úžasné vesničce chalupu a kde jsem strávil nepřeberné množství krásných zážitků... Na Cep jezdím od malička a citím se tam jako doma, vlastně, jsem tam doma a mám tam také ty nejlepší kamarády.

Chybí mi jihočeské pískovny...

Jihočeské houbaření...

Jihočeské rybaření... :)

Pořádné jihočeské kalby... :D

Nebo jen sezení v křesle na chalupě, Martini a praskání dřeva v kamnech...

Válení se jen tak na poli nebo na louce mezi pampeliškama...

... Moji kamarádi, rodina... :( Nemůžu se dočkat, až se zase vrátím, ale ještě ne! Když vynechám poslední 2 týdny, začalo se mi tady hodně dařit a byla by teď ještě škoda odjet domů. A stále mám několik nesplněných "bodů", které chci ještě splnit. Mimo to všechno mě Austrálie stála vztah s Markétou, s kterou jsem u nás bydlel asi 4,5 roku. :( Když ale vemu v potaz všechny události za poslední rok, beru to už jako plus a naopak se teď cítím silnější, volnější a také jsem se docela osamostatnil... :)

S Markétou jsem jinak v kontaktu docela často. (Zrovna teď - jak jsem o ní začal psát, mi volala.) :) Tím, že jsme spolu žili a že jsme tady byli na společná víza, stále máme mezi sebou všelijaké nesrovnalosti a tím pádem za tím vším prostě nemohu udělat tu pomyslnou tlustou čáru, což by asi bylo nejlepší. Každopádně s ní už mohu normálně mluvit a nedávno jsme se poprvé sešli. Byl to takový kamarádský rozhovor a když pominu závěrečné rozloučení a to, že jsem si pak doma nalil "pár skleniček", proběhlo to celé v klidu a celkem bez emocí. Každopádně Markéta stále hledá práci, ve které by mohla být už na dýl nebo mohla pracovat více hodin. Do teď to byly spíše takové zkoušky a na práce měla hodně smůlu... Bez pořádného jobu to tu je těžké, takže nevím, jak dalece je šťastná nebo ne, ale žije. Přestěhovala se z Maroubry někam jinam a rozhodně tady dostala také školu do života. Nyní máme každý svůj život a jen mě štve, že i po tom všem co se stalo a co se postupem času dozvídám, mi na ní stále tak záleží... Ale tomu pomůže jen doktor "Čas"...

Přemýšlel jsem, že bych zde krátce zrekapituloval můj australský život, ale když jsem se o tom začínal rozepisovat, zjistil jsem, že se jen zbytečně vracím zpět a stejně většina z vás ví, jak to tu přibližně probíhalo a nakonec by to pro vás ani nebylo zábavné čtení. Ale koho by zajímalo, jak jsem zde žil, kde všude jsem bydlel, např. s pavouky a blechami, nechť si klikne na archiv s články, kde je převážná a podstatná většina mých zážitků z Austálie. Víceméně tedy ze Sydney.

A jak jsem mé výročí vlastně oslavil? Ani se raději neptejte... :D Ale začnu od začátku. Týden před víkendem, kdy to bylo přesně rok, podnikal kamarád Míra z práce fajn BBQ u Coogee Beach. V takovém parku s grily a výhledem na moře. O tomhle místě jsem věděl a byl jsem mile překvapený, že se BBQ konalo zrovna tam. Já osobně jsem právě tento den začal brát i jako takovou předoslavu mého roku v AU. Později dorazil i Ondra z Maroubry a bylo dobré ho po takové době zase vidět. Ani se mi ty vzpomínky z Maroubry nijak negativně nevybavovaly, takže jsem si mohl nerušeně užívat krásného dne, za kterého se dalo už značně opálit. A to např. při mé oblíbené činnosti a tou je frisbee, (létající talíř). :) Dokázal bych takto trávit celý den a podobně tomu vlastně bylo i na tomto BBQ. Během večera se vytratila většina lidí a zůstalo nás tam jen několik. Najednou přišla tma a večer nabral zase jiných hodnot. :) Měli jsme tam jako vždy hudbu, něco k pití a frisbee jsme hráli i v noci. A to bylo právě nejlepší! :D



Přibližně kolem desáté jsme vyrazili k nám a po cestě ještě dokoupili pití. :) Část lidí se odpojila a my ještě pokračovali u nás. Před půlnocí jsem se ale spojil s Richardem a jeli jsme ho vyzvednout na Coogee Beach. Říkám jeli, protože mě Vojta naložil do nákupního košíku z Colesu a jeli jsme. :D Po vyzvednutí Richarda náš Štěpán pozval na pizzu, kterou jsme si vychutnávali přímo uprostřed silnice, ale auta nás objet nemohla a tak jsme náš piknik museli přesunout na chodník, kde jsme si taktéž sedli doprostřed a v klidu se najedli. :) Bylo to trochu crazy a bylo to super... Doma jsem ale chytnul druhý dech a zásadně jsem chtěl (vlastně podle plánu) vyrazit někam do města. A tak jsme jeli jen s Richardem. Vojtu, Štěpána a Anne jsme nechali doma. Po jedné hodině jsme dorazili do Star Baru, kde jsme si výborně zatancovali až do konce. Po třetí hodině jsme toho stále neměli dost a tak jsme obcházeli ještě různé další bary nebo kluby. Ale někde už nepouštěli další lidi, někde to nebylo to, co jsme chtěli a tak jsme nakonec skončili v Colombian Hotelu, který je ovšem rájem gayů a lesbiček. :) To jsem se dozvěděl až uvnitř, ale ani mi to ze začátku tak nepřišlo. Jelikož ale hráli výborný house, nemohl jsem prostě odejít a ten večer jsem si tam neskutečně užil. Stále jsem jen tancoval a chvílema s někým popovídal. Ale jen trochu, to víte, přece jen jsem tam byl spíše kvůli tomu tanci a nechtěl jsem se moc seznamovat. :D Po čase se párty přesunula do spodního baru, kde jsme to opět rozjeli naplno. Kolem šesté už bylo venku vidět a tak jsme se rozhodli, že už půjdeme. Jenomže to jsem ještě nevěděl, že se běží jakýsi marathon a že mě čeká tříhodinové, bezvýsledné čekání na autobusové zastávce. :( Kolem deváté hodiny mě jedna moc milá asiatka dovedla na jednu zastávku, z které měl autobus údajně jet. Ještě s dvěmi dalšími přestupy jsem se konečně kolem jedenácté dopodledne vrátil v pořádku domů. :) Na tuto akci prostě nikdy nezapomenu a i když jsem byl v Gay klubu, nemělo to chybu. Jen mi pak kamarádi z práce řekli, že to není zrovna nejbezpečnější místo a že můžu být rád, že jsem odešel, jak jsem odešel. :D Jo, to se mi pak vybavily ty vzpomínky, jak jsem si na záchodě povídal s jedním urostlým chlapíkem v latexových oblečcích a nakonci našeho rozhovoru jsme si ještě "plácli", jak nejlepší kamarádi... :D Každopádně jsem tam někde měl kdyžtak Richarda. Nijak špatně to tam na mě ale nepůsobilo, prostě normální klub nebo bar, jako všude jinde...

V dalším týdnu jsem se sešel s Markétou a tak trochu jsme začali přemýšlet o tom, že bychom toto výročí možná měli strávit spolu, ale nakonec z toho sešlo a v ten den se vlastně zorganizovala taková docela neplánovaná, ze začátku nevinně vypadající, párty. :) Napřed za mnou a za Anne dorazil Štěpán s jeho kamarádem Kryštofem, který nedávno přiletěl a na Coogee Beach se k nám ještě připojily dvě kamarádky z práce. Později ještě dorazil Vojta, který je v Sydney také jen chvilku. Na pláži to byla paráda, opět frisbee a jako vždy byla sranda. :D

Kryštof a já

Štěpán

My, Anne a holky z práce - Markét a Niky

Mám vás :D

Sice bylo tak polojasno, ale bylo hezky

Na zdraví a na rok v Austrálii... :)

Voda byla skvělá :)

K večeru se pláž celkem vylidnila...

Moc hezká fotka od Anne

Pak jsme se chtěli přesunout do toho parku s BBQ, co pořádal Míra. Ale nakonec jsme došli k nám, odkud jsme po čase pouze přešli ulici a zakotvili v Baker Parku. Skvělý to večer...

Konečně se k nám připojil i Vojta

Ovšem v noci jsme se přesunuli k nám a to právě asi nebyl nejlepší nápad. :( Zábava ale byla, to se musí nechat...





Ani jsme nebyli tak zásadně hluční, ale tím, že majitelka má pokoj nad tímto, snažila se mi dovolat, abychom to ukončili. Já ale telefon nezvedal a tak si pro mě musela dojít. Slovo dalo slovo a my se začali pomalu přesouvat zase ven. Nakonec jsme vyjeli ještě do centra, ale né každý měl u sebe ID (např. pas), takže jsme po nějaké době venku a v Hyde Parku přijeli zpět domů. Tedy už bez kluků. Do rána jsme ještě koukali na film a laxně popíjeli a kolem sedmé šli spát...

Ráno bylo ovšem zajímavé. První budíček byly holky kolem půl deváté, že se jde do moře. Já odmítl a během pár sekund stačil opět usnout. Ony se však vrátily během chvilky a to i s majitelkou domu, kterou potkaly. Musel jsem vyjít ven, kde ke mně měla proslov. Vadilo jí víc věcí, včetně toho, že tam spali další lidé a že jsem také měl v noci nějaké řeči na její dceru-y. Ale bylo toho opravdu víc a narovinu mi řekla, že musíme odpoledne odejít... :( Takže jsem musel po dvou hodinách spánku, po oslavování až do rána, sbalit všechny věci a během pár hodin najít jakékoliv bydlení. Naštěstí jsem na tuto dost nepříjemnou situaci nebyl sám... Ale na druhou stranu mě mrzelo, že se ke mně Anne teprve nedávno nastěhovala a teď se mnou musela čelit takovýmto potížím. :(

Pepa nám navrhl, že by možná věděl o jednom šikovném a především levném hotelu. Odpoledne se tam kvůli nám i zajel podívat a my zatím ballili věci. Postupem času mi začalo docházet, co se stalo a začalo mě to velice mrzet, protože jsem mé dosavadní bydlení naprosto miloval... :( Ten výhled z okna do parku, výhled na moře, dvě hezky vybavené místnosti, blízko kamarádů a dobrá cena... Udělal jsem chybu a tentokrát jsem za ní zaplatil. :( A to docela dost, protože mi ta majitelka následující den řekla, že mi nevrátí ani mou záloha, což byla hromada peněz... Ale rozpočítala mi to tak, že už jsem měl jakoby nájem platit v sobotu, (byli jsme totiž domluveni na neděli) a že tedy normální den u ní stojí $50. Tzn. sobota, neděle, (2 lidi), plus ti, co tam spali a pak si ještě navymýšlela, že bylo ucpané umyvadlo, že musela volat odborníka a Bůh ví co ještě... Pokoj jsme skutečně opustili ve stejném stavu, nic se nerozbilo a prostě jsme jen chvíli pobyli v obýváku, nic víc. Vyloženě si chtěla namastit kapsu, ale na druhou stranu hluční jsme stejně byli, lidé tam spali a navíc po tom, co jsem jí údajně vše řekl a také asi té dceři, tak jsem si nemohl vyskakovat, už vůbec né jako zahraniční student a jakékoliv mé návrhy a domluvy, že chci mých víc než $400 zpět byly bezvýsledné... :( Každopádně, když jsem opouštěl můj krásný byt, o tom bondu jsem ještě ani nevěděl...


V hotelu s námi již počítali a nezbývalo, než vyrazit. Původně si ta paní měla jít zkontrolovat pokoj před naším odjezdem, ale bylo už pozdě a tak jsme se domluvili, že to udělá další den a že mi nechá bond u Pepy. To byla chyba, že jsem jí nevytáhl hned, ale stejně říkala něco o tom, že by napřed musela do banky a podobně... Asi polovinu věcí jsem si nechal u Pepy a Áji a vyrazili jsme. Snažili jsme se to brát s humorem a tak jsme si říkali, že jedeme na dovolenou na Fiji. :) Na zastávce jsme ještě našli jednu skleničku z kuchyně. Hehe. Z několika důvodů jsme měli trochu zpoždění a tak jsem jim volal, jestli nevadí, když přijdeme do devíti večer - o hodinku později. Bylo mi řečeno, že je to v pořádku. Byli jsme jen nervózní, abychom se skutečně ubytovali, protože domluva s pánem z hotelu byla taková všelijaká a cena $150 na týden pro dva byla také celkem podezřelá. Ale ukllidňoval jsem se tím, že je to dále od City. Hotel jsme našli přesně na čas, akorát byly všechny vchody zavřené... Byla už tma a nikdo nikde. Tak jsem mu zavolal, že jsme před hotelem a on řekl, že pro nás jde. To trvalo asi dalších 10 minut. Nakonec jsme se tedy dočkali a byli jsme odvedeni do našeho pokoje.

Bath Arms Hotel

Myslel jsem, že půjdeme přímo těmi hlavními vchody, ale on nás odvedl k zadní části hotelu, kde byly schody kamsi nahoru a upřímně se mi to v té tmě moc nelíbilo, ale na druhou stranu jsem si řekl, že furt je to normální hotel, v Sydney, tak jsme šli.

Zadní strana

Po otevření těch dveří nás lehce šokoval první dojem. Věděli jsme, že to nebude nic extra, ale stejně jsme museli trochu skousnout zuby. Hned za těmi dveřmi je jakási společenská místnost s balkónem. Na fotce to nevypadá tak špatně, ale detaily udělají své. Myslím tím různé skvrny na koberci, nevyluxováno a takový divný Asiat, kterej tam seděl na gauči a kouřil.

Společenská místnost

Takhle to nevypadá tak špatně a vlastně to ani není tak špatné, jen to byl asi až moc velký skok z toho, na co jsme byli zvyklí. Těmi dveřmi rovně, se dostanete na balkón, kde je výhled na několik palem, ale jinak nic moc.

Tam vzadu je můj pokoj, odkud teď bloguji :)

Dále jsme prošli okolo kuchyně, která na fotce taktéž vypadá o dost lépe, ale to také především proto, že jí někdo asi trochu umyl. :) Voda, kterou chcete vypít se tady musí převařit, ale když jsem viděl tu konvici, z ní bych se nenapil ani kdybych musel. Ale po pár dnech mi to přišlo, že to celé někdo trochu umyl, takže to teď není tak strašné. Každopádně příborů, talířů nebo skleniček se tu nedočkáte, takže jsme první den večeřeli jen suchý křupky do mlíka. Tedy jen já, Anne asi nejedla radši vůbec. Ale aby to neznělo tak tragicky, kdykoliv jsme si mohli jít něco koupit, jídlo i pití, akorát se nám už nikam takhle nechtělo.

Kuchyň

Když nám ale otevřel pokoj, musel jsem mu říct, ať nám dá 5 minut na rozmyšlenou, protože to byl na nás vážně trochu bordel. Koberec, jako kdyby se nikdy neluxoval, (když jsem se časem zeptal na lux, prý tady žádný nemají), na zemi byl nějaký špinavý ručník, ve skříni jakási pasta nebo mastička, v další poličce pro změnu stará bunda a na spodní polici byla přilepená použitá náplast. :( Prostěradlo, peřinu a polštář nám dali jen pro jednoho člověka, i když věděli, že budeme pár a navíc nám to přišlo také nevyprané, byly na tom chvílema nějaké vlasy nebo co to bylo. No docela hnus. :( Do toho nám začal před námi skládat vrchní postel z nějakých obručí a na stropě jsme spatřili klasický australský požární alarm, který ovšem, stejně jako na chodbě, každou minutu tůtne. Zhruba jednou tolik nahlas, než když vám slečna v Tescu namarkuje Kinder Bueno. :D Z toho alarmu jsem si dělal asi největší starost, ale tak řekli jsme si, že to ten týden vydržíme a že kdyžtak odejdeme dřív...

Televize nefunguje

Vystlali jsme si jednu postel spacákem a pokusili se přečkat první noc. Bylo fajn, že jsme měli internet na mém notebooku, jinak by to bylo celé o dost horší... Postupem času jsme si tu i docela zvykli, ale stejně jsme už byli dohodlí, že se nejspíš rozdělíme a tak si Anne našla asi po týdnu nové bydlení. Pro mě to ale znamenalo to, že budu opět sám, navíc tady v tom "hotelu" a počínaje zrovna tím dnem, kdy jsem měl v práci vyjímečně ranní a musel jsem dělat s jedním naprostým magorem. :( Do toho jsem se ten den dozvěděl od Markéty ještě několik zajímavých věcí o jejím samostatném putování v Sydney a jeden by řekl, že už to bylo příliš... :( Ale zde jsem právě pocítil něco nového. Uvědomil jsem si, jak jsem o moc silnější než dřív, nesrovnatelně silnější a tak nějak připravený zvládat i horší věci a tak i když jsem do toho trochu i něco popil, zvládl jsem to. :) A tak je tomu vlastně do teď. Stále jsem v hotelu a pomalu hledám něco jiného... Zatím nikam nechvátám, protože si chci ještě v klidu dopromyslet, jestli chci bydlet sám nebo s někým, potřebuju čas, abych našel něco opravdu dobrého a u moře. Navíc to mám odsud jen hodinku do práce. Ale dlouho tu zůstávat už nechci. Ten alarm jsem vymontoval, ale následně se dozvěděl, že za to můžu ztratit bond a že když to špatně nasadím zpět, tak se spustí alarm na celý hotel a přijedou hasiči, což pak musím zaplatit. To ale nějak vyřeším. Nyní jsem rád, že mi to tu netůtá. :D

Začal jsem to tady brát z té lepší stránky a mám už i lepší náladu. Např.dole v hotelu je dobrý bar s kulečníky, kde se skoro každý den něco děje. Zrovna teď tam místní staříci houkají do mikrofónu a snaží se zpívat karaoke. :D Každý den to ale končí nejdýl v půlnoci, takže mě to u spaní neruší a nedávno jsem si tam dole i dobře zatrsal. :)

Dalším plusem je krásný park, který se nachází kousek od mého bydlení





Jedna fotka od Anne - šachová skupinka... Tyto šachy jsou také v Hyde Parku

Místo, kde tedy nyní bydlím se jmenuje Burwood a hotel leží přímo na Parrmatta Road. Pro mě to znamená to, že mám blízko autobus i vlak, spousty obchodů a za rohem mám dokonce salón s automobily Škoda. Člověk se hned cítí více jako doma. :D Co mě ale nenechalo klidným bylo to, když jsem viděl v obchodním centru psy v akváriích. Byl to obchod pro domácí mazlíčky, ale s tímhle si myslím, že už to docela přehnali...

Děti budoucnosti - hned vedle byly kočky

Takže abych tuto kapitolu už ukončil, zatím zůstanu v hotelu, ale nechtěl bych už na déle, než 14 dní. Musím teď platit za celý pokoj a už to ani není tak výhodné, jako když jsem tu byl s Anne. Navíc, Sydney se začalo krásně zelenat, sluníčko začalo pálit a moře už přestalo být tak studené. A každým dnem se do Sydney hrne obrovské množství nových lidí. Najít teď dobré bydlení nebude sranda a tak s tím ani nechci dlouho otálet. Nejspíš budu hledat pokoj sám pro sebe a časem, kdybych třeba potkal nějakou šikovnou spolubydlící, bych s ní začal pokoj shareovat. Ale nechci mít na pokoji nikoho cizího a kamaráda asi také ne. Ještě uvidím. Musím uznat, že v posledních dnech sleduji nabídky především na Manly. :)

Když jsem už zmínil to Manly, minulý víkend zde proběhl Manly International Jazz Festival 2010. Trval tři dny a dva z nich jsem si nenechal ujít. Potkal jsem tam také dva Čechy, kteří by si chtěli čas od času s někým zajamovat, takže se případně těším. :) Mezi přístavem a Manly Beach bylo několik pódií, kde se v průběhu odpoledne vystřídalo několik kapel. K večeru to byly převážně Funky Fusion a Acid Jazzové kapely, které mě zajímaly především a tak jsem si tam také přišel na své... Druhý den festivalu bylo špatné počasí a jednou za čas se zprudka rozpršelo. Tak se lidé většinou přesunuli do místních obchodů a kaváren a posléze zase vylezli. Někteří ale zůstali pod deštníky a nebo naopak začli v dešti tancovat. Bylo to fajn to celé vidět a slyšet...

Má oblíbená Shelly Beach v dáli



Tihle byli naprosto nejlepší


Pak tam byl také tento "blázen", který v podstatě přesně napodoboval Bobby Mc Ferrina. Ale šlo mu to dobře a mimo jiné také dobře pracoval s publikem.

Mr. Percival

Festival jsem si minulý rok nechal ujít, tak jsem rád, že letos jsem ho stihl. Jen škoda, že jsem nebyl tak úplně v náladě, vzhledem k těm všem okolnostem za poslední dny. Myslím, že by se tu líbilo i Štěpánovi, který by to měl na Manly Beach pár minut autobusem, ale bohužel nedávno skočil na Manly z takové zídky a momentálně nemůže moc chodit. V té době nemohl vůbec. Dnes jsem u něj spal a už se moc lepší, naštěstí...

Pokud se mě ptáte, jak dlouho tu ještě hodlám zůstat, tak nejspíš asi do května, ale rád bych se pak třeba na 3 týdny někde zastavil. To vše se uvidí, ale zůstat tady nechci. Většina lidí sem přijíždí tak na rok na dva a vlastně by se tu člověk neustále s někým loučil a já se nemůžu dočkat, až přijedu domů mezi své přátelé a rodinu a budu zase doma. :) To mi připomnělo mého parťáka z práce, když jsem se ho ptal, jak je tu dlouho a kdy plánuje návrat. Odpověděl, že je v Sydney už asi 10 let a že se prý brzo chystá domů. Tím brzo myslel za 2 roky! :D Ale proč ne. Já chci ale na příští léto domů a mám v plánu si ho neskutečně užít. :) Práci tady mám dobrou a jak neustále slibuji, brzo o ní napíšu. Práce je dobře placená, ale můžu tam pracovat pouze 3 dni. A když připočtu všechny fakty, jak je Sydney drahé, placení školy a drahého nájmu, moc si tady také neušetřím, takže i po téhle stránce to nebude zase takový skok po návratu domů. Nedávno mi byly navráceny daně, dokonce 100%, takže jsem splatil nějaký dluh a pomalu se snažím platit další. Ale jde to pomalu a příjemná finanční injekce bude částečné navrácení Super Fundu, které je ale možné až po návratu do ČR. Plus opět daně v červnu. O navrácení daní se mi psát nechce, ale můžete si je vyplnit sami na internetu nebo někomu zaplatit, cca $60 a máte to z krku.

V Sydney jsem si už doopravdy zvykl a citím se tu dobře. Nepřekvapí mě už jen tak něco, ani podnikatel v kvádru, co jede do práce na skateboardu. :D Angličtina se mi nejspíš také trochu zlepšila. I když někdy je to komedie. :) V červnu jsem si kupoval deštník a zeptal jsem se prodavače, jestli je ten deštník opravdu za pět kachen! (Five ducks/five bucks) :D Ale to bylo jen přeřeknutí.

Také jsem si všiml, že je můj blog celkem čtený, za což jsem moc rád a děkuju vám za váš zájem. :) Dnes jsem doplnil kompletně mojí galerii na Rajčeti, kde naleznete více fotek a především v lepší kvalitě. Také děkuji za fotky pořízené mými kamarády, které jsem zde také použil...

Děkuju vám všem za podporu, že mi píšete, voláte a že jste na mě nezapomněli. Skutečně to celé vidím jako snad ten nejlepší nápad, co jsem kdy dostal - odjet do Austrálie... I kdybych měl odjet hned domů, tak bych věděl, že to tu nebylo ztrátové, že jsem tady tak trochu vyrostl a stále se to děje a že jsem teď mnohem silnější a zkušenější ve více směrech. Rád bych zde ještě poznal více lidí, více míst a mám stále pár nesplněných bodů, které hodlám splnit. Čas na to ještě mám a navíc, zachvíli začíná léto. :D

Děkuju vám všem, co na mě myslíte a jakkoliv mě podporujete, že jsem se i díky vám dostal tak vysoko...

V tento moment byli nademnou pouze ptáci a lidé v letadlech...
(Mt Kosciuszko - nejvyšší bod Austrálie)

Všechny vás moc zdravím a přeji vám jen to nejlepší. :)
Kdo jsem a proč píši tento blog


S některými z Vás, čtenáři tohoto blogu, se neznám osobně. Rád bych Vám sebe a můj blog stručně představil.

Jmenuji se Jakub Litoš, je mi 28 let a pocházím z Roztok u Prahy. Jako malý kluk jsem se začal spontálně věnovat hudbě, ve které mě rodiče a také další významní lidé, velice podporovali. Hudbě jsem se věnoval naplno a vystudoval hudební konzervatoř. Tam mi začalo nové období mého života, na které rád vzpomínám. Především jsem si začal svobodně a bez omezení užívat mladistvého života. Vždy jsem ale tak nějak vybočoval ze standardů a vyhýbal se klišé, nedokázal se smířit s některými pravidly a zaběhlými postupy - jak v hudbě, tak v životě.

Po škole jsem začal pracovat, i když v hlavě už jsem promýšlel můj nový plán. Jednou ve škole na lekci o moderní hudbě, jsem za zvuků didžeridu dostal nápad zrealizovat můj sen a odjed na druhou stranu světa - do Austrálie. V podstatě celý rok jsem se připravoval, pročítal blogy, sbíral informace, sháněl peníze. A hlavně jsem se na to psychicky připravoval, jelikož jsem byl dost fixovaný na domov, rodiče a takové to pohodlí a zázemí. Přede mnou bylo něco, co jsem znal jen z obrázků. Něco, na co jsem se neskutečně těšil a bál zároveň.

Naštěstí jsem na to nebyl sám. Několik let jsem bydlel s mou teď už bývalou přítelkyní Markétou a Austrálii jsme brali jako takové naše společné dobrodružství a utvrzení našeho vztahu. 25.9.2009 jsme opustili naši rodnou zemi a vydali se vstříc novým zážitkům. Po půl roce v Sydney, kdy jsme se už dostatečně rozkoukali a začínali se mít pomalu dobře, se se mnou Markéta rozešla a každý si šel svou novou cestou. Nestydím se říct, že to bylo mé zatím nejhorší období, co jsem kdy zažil. Měl jsem veliké potíže celou situaci rozumně zvládnout a dlouho mi trvalo, než jsem začal normálně fungovat. Byl to ale jeden z nejvýznamnějších bodů v mém životě - to rozhodnutí, že budu bojovat a víza si prodloužím.

Potom jsem začal chodit do školy. Poznal jsem mnoho nových lidí a začal se mít zase dobře. Po sedmi měsících jsem ve škole potkal Amy z Thajska. Oba jsme brzo zjistili, že si velice rozumíme a začali tak spolu bydlet. Později jsme si pronajmuli náš první byt, který byl minutu pěšky od vyhlášené Bondi Beach a mohu upřímně říct, že v té době mi začalo pro změnu to nejlepší období. Najednou jsem měl vše co jsem kdy chtěl, a tak jsem neváhal a naplno si to užíval. Oba s Amy jsme měli stálou práci a společné volné víkendy, které jsme vždy využili k výletům a dalším aktivitám. Byl to nádherný čas, na který nikdy nezapomenu. V prosinci 2012 jsme se v Sydney nakonec i vzali a Amy se tak stala dokonce i mou ženou.

1.4.2013 jsme společně opustili Austrálii a pro mě tak skončil 3,5 roční pobyt v mé vysněné zemi, kde jsem se stihnul rozejít s bývalou přítelkyní, oženit s Amy, vystřídat 10 různých bydlení, vystudovat 2 školy, získat mnoho pracovních zkušeností, vydělat nějaké peníze, potkat spoustu lidí z celého světa, ale především zažít něco, na co budu do konce života vzpomínat.

Po nezapomenutelném tříměsíčním cestování v Asii, jsme se na zkoušku usadili v Čechách, kde se nám podařila najít hezká práce a momentálně rozmýšlíme naše bydlení. V současné době mohu říct, že jsme již rozhodlí pro usazení se v Čechách, i když člověk nikdy neví, kam ho vítr zavane...

Blog jsem začal psát od mého odjezdu do Sydney. Věděl jsem, že budou mí nejbližší zvědaví, jak se mi tak daleko daří. Zároveň jsem si mohl zaznamenat více vzpomínek, které bych mohl časem zapomenout. Nakonec mě přes blog kontaktovalo i mnoho cizích lidí. S některými jsem se osobně setkal a poznal tak kolikrát i nové přátele. Stejným způsobem jsem poznal i mého nejlepšího kamaráda Kubu, který už se také vrátil domů. Jsem také rád, že mohu některým cestovatelům pomoci se do Austrálie dostat - inspirovat nebo poskytnout cenné, praktické a nezkreslené informace o tom, jak to v Austrálii funguje.

Děkuji Vám za Váš zájem, za Vaše zprávy a komentáře. Těší mě, že se Vám mé čtení a fotky líbí. A pokud zrovna vy také uvažujete do Austrálie odjet a nebo kamkoliv jinam třeba na Nový Zéland nebo do Kanady, přeji Vám upřímně hodně štěstí, odhodlání a trpělivosti. A také ať si to všechno moc užijete a načerpáte ze všeho co nejvíce nebo alespoň tak, jako já.