Červenec 2010

Australská zima

25. července 2010 v 3:47 | Jakub
Tak jsem si uvědomil, že jsem toho vlastně tolik nezmínil o tom, že tu momentálně každý den stavíme sněhuláky a čas od času si jdeme zabruslit na zmrzlý oceán. ... :D Samozřejmě si dělám srandu, ale zase tak moc daleko od pravdy nejsem. Zatímco vy si v Čechách užíváte nádherné a teplé počasí, my, "Down Under" (dole pod) - jak se také jinak Austrálii říká, tady docela klepeme kosu. V červnu se překonaly až 60 let staré hodnoty a zima byla opravdu veliká. K ránu jsme tu měli v některých oblastech (např. tam kde pracuji) i pod nulou. Přes den je tu průměrně 15°C. Ale jakmile zapadne slunce, zima přidá na síle. Oproti ČR je tu zima rozdílná hned v několika věcech. Především tím, že se tu v domech ani bytech netopí. Pouze hodně vyjímečně. A tak si lidé kupují různá topení na elektřinu, kterých je v těchto dnech všude docela velký výběr. Ovšem elektřina je zde drahá a tak se kolikrát topit moc nedoporučuje nebo přímo zakazuje. Mně bylo řečeno něco podobného. Že elektrické topení používat nemám a když bude velká zima, mohu si půjčit jedno, které tu holky mají. A tak co jsem se nastěhoval do Randwicku, spím každý den v tričku, roláku a mikině. V teplákách a ve spacáku. :( Ale jelikož pracuji až v -25°C, po cestě z práce i do práce je zima a doma také, nevydržel jsem to a koupil jsem si malé eletrické topení - fofrník jak říkám. :) Je to opravdu na nic, když jste 24 hodin denně v zimě a jediné teplo prožijete asi 15 minut denně ve sprše. Slyšel jsem od mnoha lidí to samé. Jak doma spí zabalení ve všem možném a klepou se zimou. Ovšem docela nedlouho na to, co jsem fofrník pořídil, se udělalo v Sydney docela teplo. Dny začaly být příjemné, bez mraků a také přes noc už to bylo lepší. A tak je tomu vlastně do teď. Okamžitě jsem toho využil a vyrazil k moři, které mám od mého bydlení asi 4 minuty autobusem. :)

Pohled z naší ulice

Rozdíl oproti ČR je také v tom, že zde fouká ostrý vítr od moře. Ale upřímně jsem čekal více větrných dnů. Přelom června a července byl opravdu studený a také hodně pršelo. :( Ale nyní je jakési slunečné období (až na posledních pár dní) a hned je to vše veselejší. Také je moc fajn, jak neopadávají všechny stromy. Většina zůstává stále zelená, což také jistě dopomáhá k celkové atmosféře mezi lidmi a vůbec v člověku samotném. :)

Některé ale opadávají...

To už je ale asi měsíc zpátky. Teď se vraťme z podzimu zpět do zimy, protože ta je v Sydney v poslední době docela příjemná. :) Nedávno jsem si udělal výlet tady k moři na Coogee Beach. Byla sobota a vypadalo to spíš na nějaké jaro nebo léto.

Děti řádily o sto šest

A hned vedle nich se hrálo rugby

A tento pohled jsem si extra užil... Naprosto skvělá plážová pohoda. Lidé grilovali, kopali si s míčem, házeli s lítajícím talířem, hráli plážový volejbal nebo jen tak seděli a kochali se krásným výhledem. Viděl jsem kluka, co seděl pod borovicí s kytarou a hrál. Jen místo zpěvníku měl notebook. :D Ptáci zpívaly jako na jaře a tráva se zelenala jako čerstvě vyrostlá. Prostě nádhera...

Coogee

Úžasně rozfoukané mraky

Dunningham Park po pravé straně

Na Coogee jsem vyrazil i další dni a hodlám to dělat co nejčastěji :)

Coogee Beach

Tohle místo mám moc rád

Je odsud krásný výhled na oceán a krásně se mi tady přemýšlí. Sice si zde člověk uvědomuje, jak je daleko od domova, ale na druhou stranu je tento pohled opravdu ideální k načerpání dobré energie.

Pár tisíc kilometrů rovně a jste na Tahiti :)

To je tak úžasný pohled... Tak dlouho jsem se těšil, až si takhle sednu u oceánu a budu jen tak koukat a přemýšlet nebo ještě lépe vůbec nepřemýšlet. :) A teprve teď, skoro po roce tady si tento klid dopřávám. Jen tak sledovat třeba i několik hodin oceán... Navíc v těchto dnech se dají spatřit také velryby.

Podobný výlet jsem si udělal také na Manly a samozřejmě jsem něco málo vyfotil. Bylo to ve všední den, ale počítám, že o víkendu tam musí být za takového počasí hodně moc lidí. Po delší době jsem se svezl Ferry a projížďku jsem si moc užil.

Přístav Manly

Tady jsem si chvíli poseděl

Cesta na Manly Beach

Ještě že palmy neopadávají - to by to vypadalo :D

A moje vysněná Manly a Shelly Beach

Podobné fotky už jste na mém blogu vidět mohli, ale myslím, že je zajímavé se podívat na australské pláže v zimě. Tedy samozřejmě jsme stále v Sydney. O pár set kilometrů severněji to momentálně vypadá asi trochu jinak...

Když už jsem načal tu exotiku, nedávno jsem kousek od mého bydlení objevil takovou malou přírodní rezervaci. Představte si to asi tak, že jen tak mezi domy je malý lesík, kde teče jakási malá říčka. :) Takových různých parků, vyhlídek a lesíků je tu docela dost. Většinou jsou tam lavičky a cesty jsou dobře průchozí. Prostě takových hezkých míst, kde si můžete jen tak sednout a kochat se krásnou a často velice nevšední přírodou, je tu habaděj.

Fred Hollows Reserve

Takové malé údolíčko mezi domy

Ale dost bylo už té přírody. Mimo velkého výběru přírodních atrakcí je v Sydney také nepřeberné množství všelijakých klubů a společenských akcí. A to i v zimě.

Např. jsem se byl podívat v jednom z jazzových klubů, kde jsem se seznámil s dalšími příjemnými lidmi - přáteli těch lidí, co jsem u nich bydlel. Kapela byla skvělá a kombinovala hudbu z různých částí světa. I tady se odráží výhoda toho úžasného mezinárodního mixu obyvatel, který se tady v Sydney vyskytuje.

Jeden z jazzových klubů, který jsem navštívil

V ulicích Sydney je po hudební stránce také na co koukat a za poslední dobu mě velice zaujala jedna kapela, na kterou jsem narazil cestou z práce. Bezkonkurenční byl bubeník, který byl nejenom naprosto přesný, ale místo do bubnu mlátil do kýblu a místo Hi-hatky měl na zemi jen jeden činel, který nohou nazdvihával. :) Bylo to skvělé... Abych byl přesný, tak ten kýbl používal jako "kopák" a k tomu tam měl jeden bubínek. Ten zvuk byl super a atmosféra také úžasná. Lidé tancovali a bavili se... A když jsem to tam tak poslouchal, viděl okolo sebe jen samé mrakodrapy a po ulicích jen bílé taxíky, opět to byla jedna z těch chvil, kdy jsem si znovu uvědomil, kde to jsem a že jsem za to moc rád.


A když už jsem u té muziky a společenských údálostí, ještě sem vložím několik fotek z nedávných dvou oslav narozenin. Obě narozeninové párty byly kluků od nás z práce a konaly se na Redfernu, což tedy není zrovna nejbezpečnější čtvrť, ale žádný problém jsem nezaznamenal. :D Já jsem moc nefotil a tak vlastně skoro všechny fotky fotil někdo jiný. Z té první akce mám jen dvě a obě jsou tak hezké, (ale podobné), že sem přidám obě. Bylo to skvělé odreágování a jsem rád, že jsem na párty dorazil. Pamatuju si, jak se mi tam nechtělo, byl jsem unavený a líný. :) Mé dvě spolubydlící tedy vyrazily beze mě, ale já se nakonec rozhodl, že přijedu. Koupil jsem po cestě něco málo k pití a na akci jsem dorazil sice později, ale alespoň už v náladě. :D



Můj příjemně naladěný večer se bohužel pozastavil ve chvíli, kdy mě na vlakové zastávce zastavila policie. :( Samou radostí jsem zapomněl, že se na takových místek pít nesmí. I když jsem měl jen malý kelímek, problém to byl. Mohli mi dát pokutu přibližně $100, ale ani jsem je moc nepustil ke slovu a naprosto upřímně jsem jim začal povídat o mojí situaci. Jak jsem přijel do Sydney, že se tu se mnou po takové době rozešla přítelkyně, jak jsem byl smutný a že je tohle vlastně první akce od toho rozchodu. Vsadil jsem na upřímnost a povedlo se. :) Naštěstí...

Redfern

Druhá akce byla v podobném duchu. Jen tam bylo o hodně víc lidí a v noci jsme se přesunuli do Star Baru. Tam se mi moc líbilo a večer jsem si užil docela dobře. :)

Akce na Redfernu

Později tam bylo ještě mnohem víc lidí a všichni byli moc fajn. Dobře jsem také popovídal s několika asiatkami, ale zapomněl jsem se s nimi vyfotit. :(

Já, kluk z Čech (nebo Slovák) a holka z Nového Zélandu :)

Jinak mé barvení vlasů dopadlo úspěšně, ale žádná změna, zase černá :)

Takže musím uznat, že i takové akce jsou jistě dobrý lék na to, co mě potkalo a tak se těším, až zase někam vyrazím... Na závěr bych chtěl poukázat na jeden blog, který jsem přidal do "Oblíbených stránek". Je to blog Áji a Pepy, o kterých jsem se zde také už několikrát zmínil. Zrovna včera jsem se u Pepy stavil a vypili jsme spolu jednu vychlazenou Plzeň, mňam! :D

Vivid festival

16. července 2010 v 17:51 | Jakub
Také v zimě se v Sydney děje spousta věcí a jednou z nich byl např. Vivid festival. Neměl jsem bohužel tolik času zúčastnit se všech akcí, který tento festival nabízel. Ale alespoň jsem se byl podívat na krásně nasvícenou Operu a St Mary´s Cathedral. Tyto dvě akce s názvem Lighting the Sails a Macquarie Visions byly k vidění každý den přibližně po jeden měsíc. Bylo to opravdu nádherné a nebyly to jediné budovy, které byly takto nasvíceny. Dost slov, podívejte se sami. :)

St Mary´s Cathedral

Plamen těch svíček byl opravdu v pohybu



Fontána v Hyde Parku

K Opeře jsem se dostal až nedávno a to kolem půlnoci po práci. Moc hezky jsem si tam pobyl a udělal několik zajímavých fotek.

Opera House








Umělecká fotka :) (zrovna projížděla Ferry)




Já a noční City

Je tu takových krásných míst, kde stačí jen tak stát a kochat se. Třeba tento pohled a stačí se jen otočit a vidíte Operu a na další stranu je zase vidět Harbour Bridge. Hlavně to moře, to člověka vždycky tak příjemně naladí...

Bushwalking

15. července 2010 v 14:46 | Jakub
My bychom řekli "jít se projít do lesa" :) , ale tady se tomu říká bushwalking. A jelikož jsem se jednoho takového výletu zúčastnil, něco málo o tom musím jistě také napsat. Nebyl to žádný celodenní výlet do hluboké buše. Bylo to spíše takové odpolední zrelaxování po těžkém týdnu. Na výlet mě vzali opět ti lidé, u kterých jsem cca měsíc bydlel.

Náš cíl se nazýval The Cascades - Garigal National Park

Často byly k vidění ohořelé stromy

Rostlina jménem Banksia - tak se jmenuje ta oblast, kde jsme dříve bydleli

Já pod skálou

Trochu jiné, než jihočeské lesy :)

Museli jsme přebrodit řeku

Né vždy jsme šli po cestě :D

The Cascades

Moc hezké místo...

A na večír zase domů...

Výlet to byl moc fajn. Po cestě jsem dobře procvičil angličtinu a krásně si odpočinul od náročné práce.

Jak pokračuje mé australské putování

5. července 2010 v 17:50 | Jakub
Konečně se opět dostávám k tomu, abych napsal něco málo na blog. Věřte, že má blogerská neaktivita nemá co dočinění s leností, ale skutečně jsem měl poslední měsíc důležitější věci na práci a především jsem se stále rozmýšlel, zda v Sydney ještě zůstanu.

Ti z vás, kteří čtete můj blog pravidelně nebo jste alespoň četli mé poslední příspěvky, víte, že jsem odešel od mé přítelkyně, protože se tady se mnou v Sydney rozešla. :( Měsíc jsme spolu ještě bydleli. Ale i když jsme konečně měli ideální bydlení, na které jsme se tak těšili a navíc se skvělými lidmi, postupem času jsem se dostal do situace, kdy jsem prostě už odejít musel. Opustil jsem nejen to vysněné ubytování, které jsme sdíleli také s Ondrou a Andrejkou, které jsem rok před odjezdem do Austrálie sledoval upěnlivě na blogu a z našeho skamarádění jsme měli takovou radost, ale především jsem musel opustit po 4,5 roce našeho společného žití mojí Markétku, která pro mě byla naprosto vším. :( Ona zůstala na Maroubře a já jsem první noc bez ní strávil u mého kamaráda Pepy a jeho přítelkyně. Pak jsem bydlel zhruba měsíc u jednich moc hodných lidí, s kterými jsem se v Sydney seznámil. Jak jsem už psal, první víkend tam byl jako z pohádky. :) Přijel jsem do krásného domu, kde bylo všechno tak krásné, všude teplo, klavír a především příjemní lidé, nyní mohu říct přátelé, kteří se o mě postarali, jako o vlastního syna.

Hladoví papoušci

Horší to bylo ve chvíli, kdy jsem musel jít v úterý opět do práce. :( Nejen že jsem na to neměl vůbec myšlenky, protože v pekárně nyní připravuji různé objednávky, jelikož nám přibyli noví kluci, tak také organizuji práci a musím u toho někdy dost myslet, ale problém byl také v tom, že abych se dostal na vlakovou zastávku, z které to bylo do mé práce ještě s jedním dalším přestupem cca 2 hodiny, musel jsem na ní dojít pěšky asi 40 minut a to do kopce a z kopce a v té době v zásadě v dešti. :( Samozřejmě jsem vždy táhnul těžký batoh a né jednou jsem se trochu ztratil. Ale to všechno by nebylo tak hrozné, kdybych u toho neustále nepřemýšlel nad celou tou mojí situací... Takže doma jsem se měl krásně, ale když jsem musel jet do práce, vypadalo to tak, že jsem "jel" skoro 3 hodiny tam, pak jsem pracoval a práce je to docela náročná, potom zase 2 hodiny vlaky a pak 40 minut pěšky a to většinou po půlnoci. Možná to teď zbytečně dramatizuji, ale při té mé situaci to nebylo nic extra. Např. ta závěrečná procházka v noci a většinou v dešti, z kopce do kopce a v jednom úseku téměř ve tmě a okolo jen buš, opravdu to bylo někdy takové zoufalé... Především, když jsem myslel na to, že další den bude vypadat stejně a opět připomínám, že nejhorší bylo to, že jsem stále myslel na Markétu a naše společné plány, vzpomínky a podobně... :( Naštěstí jsem se u těchto lidí cítil skutečně jako doma a tak jsem si pak nesmírně važil toho, když jsem si v klidu lehl do postele a před spaním si krátce zavolal na Skypu s mojí mámou. Měl jsem hodně různého vyřizování a rozmýšlení a tak jsem chodil spát každý den ve 3 hodiny ráno, což mělo ovšem výhodu tu, že jsem lépe stihl na Skypu rodinu a přátelé z ČR, kteří v tu dobu většinou končili v práci. A v neposlední řadě jsem pak také únavou lépe usnul. :)

Postupem času se na mé pěší cestě na vlakovou zastávku změnilo několik věcí. Nejen, že se postupem času udělalo hezké počasí, ale dařilo se mi z práce odcházet o trochu dříve a tudíž pro mě někdy ti lidé přijeli autem na zastávku. A pokud měli volno, tak mě i dokonce někdy odvezli na vlak i na cestě do práce. Autobus jezdí v té oblasti především školní, ale především! Zjistil jsem, že tam opravdu jeden městský autobus jezdí, i když s velkými časovými intervaly. Poslední bus mi ale jel vždy kolem půl deváté večer, takže v noci jsem musel pěšky. Pokud jsem pak šel jen jednu cestu, už to nebylo tak hrozné a navíc jsem si také někdy hezky popřemýšlel a přišel na mnoho zajímavých věcí...

Docela nerad ovšem vzpomínám na jeden večer, kdy jsem odjížděl z práce později a jelikož se té noci opravovalo cosi na trati, musel jsem jet náhradní autobusovou dopravou. To ale znamenalo, že jsem se dostal na Central až v půl jedné ráno a to mi akorát ujel poslední vlak. :( Z Centrálu mi už nejel ani žádný autobus, nenapadlo mě, že by mohlo jet něco z Town Hallu, což jsem po čase zjistil. Tak jsem se zeptal taxikáře, za kolik by mě odvezl domů, ale bylo to tak daleko, že bych se nedoplatil a tak mě nenapadlo nic lepšího, než mu říct, aby mě odvezl na Maroubru k Markétě. Ta byla zrovna nemocná, přespat jsem tam ale mohl. Ve výsledku jsem spal až k ránu asi 50 minut a celou noc jsem byl zoufale smutný a s Markétou jsem se v podstatě loučil... Tohle bylo dost hrozné... :( Ale i za těch 50 minut spánku se mi zdál sen. A zdálo se mi přesně o tom, jak sem na tom byl a jak se cítil. Byl to takový ten sen, že jste opravdu rádi, že jste se z toho probudili. Jenomže po krátkém okamžiku jsem si uvědomil, že to sice sen byl, ale naprosto totožný s realitou! To jsem také myslel, že se zblázním. :( Ráno jsem jel až domů, (tzn.skoro přes celé Sydney), osprchovat se, najíst a hned zase do práce. Docela náročné...

Opravdu se tady rozchází hodně, až skoro většina párů a říká se, že těm, co to vydrží, to už vydrží na vždy. Jak jsem psal, já se zde do Markéty zamiloval ještě víc a chtěl jsem společně s ní být právě tím párem, kterému to vydrží a obstojí v této těžké zkoušce. Moc mě to mrzí, že zrovna nám se ten sen rozplynul... :( Nebo možná mně, Markéta je ráda, že je volná a může si dělat co chce. I když také mi říkala, že jí to mrzí, že mě přestala milovat a že je z toho zmatená a neví co se to děje. Ale jindy mi zase řekla, že už je to delší dobu a tak nevím, co přesně si z toho mám vzít a čemu věřit. Každopádně jsem si od našeho rozchodu povídal s hodně lidmi, kteří mi také říkali o jejich podobných situacích. A v podstatě skoro každý mi řekl, že prožil něco podobného. Ale snad nikomu se to nestalo tak jako mně, tedy na druhé straně zeměkoule. :( Také je rozdíl, jestli bych s ní "jen chodil" a vídal se třeba každý den nebo žil a my jsme spolu bydleli, měli se krásně a vždy jsme se spolu podělili o sebemenší zážitek nebo co se ten den stalo a byli jsme jako jeden. Každý den jsem jí dal večer před spaním méďu a usínali jsme vedle sebe... Najednou jsem ale úplně sám a navíc v cizí zemi, kde to není žádná sranda. Není to zdaleka můj první rozchod, aby jste si nemysleli. Ale rozhodně ten nejkomplikovanější... Jeden kluk z práce mi nedávno řekl zajímavou věc. Tedy, člověk to většinou ví, ale musí to od někoho jednou za čas zase slyšet. Povídal o tom, jak ho opustila přítelkyně po sedmi letech. A mluvil o tom, že je vcelku normální a časté, když se např. ten jeden po pár letech trochu odmiluje. Může to trvat třeba i rok. Ale nakonec se k sobě spousta těch párů třeba vrací, pokud se tedy rozejdou. Ale že se taková to období dají vydržet a že to pak zase může být dobré. Kolikrát lepší! Možná je to škoda, že to se mnou Markéta vzdala, protože jak říkám, měli jsme se docela dobře a slušelo nám to spolu. :( Je to zajímavé, jak jsem vždycky spoustu lidem radil, jak se v různých situacích zachovat a co té holce třeba napsat... Nyní je to obráceně, i když já dám opravdu vždy nejvíc sám na sebe...

Já budu možná časem také rád, že jsem volný, můžu si dělat úplně co chci a za partnerku můžu mít třeba holku z Thajska nebo z Brazílie. :) Ale stále na ní nemůžu zapomenout nebo se s tím spíš smířit a zhruba hodinu denně, většinou po setmění na mě padne taková hodně depresivní a zoufalá nálada, kterou se mi někdy nedaří moc ovládat. :( Pravda, už jsem si našel pár fíglů, jak na to... Ale nedávno se mi to stalo v práci a myslel jsem, že budu muset odejít. Najednou vše začnu vidět tak negativně a už téměř bookuji letenku domů! Ovšem i tady jsem se dostal do úzkých, protože když pominu, že na ní ani nemám v podstatě peníze, uvědomil jsem si, že si nejsem zdaleka jistý, jestli bych byl teď schopný domů sám vůbec odletět. Ta představa, jak jsme sem odjeli spolu, ta cesta tím letadlem, vždyť se podívejte na první příspěvky tohoto blogu! :( Já bych to v tom malém prostoru asi ani nevydržel... Ta představa, jak opouštím s prohrou mou vysněnou Austrálii, kde se každou minutou vzdaluji mnoho kilometrů od Markéty, to je prostě strašné... Opět to možná píšu jaksi dramaticky, ale tak to prostě je! Takže jsem se postupem času ocitnul v takové situaci, že jsem chtěl opravdu nejradši odjet domů, ale nejen, že bych to v tom letadle asi nevydržel, ale nechtěl jsem to tady prostě a jednoduše řečeno vzdát!!! Mám několik jasně stanovených bodů, proč jsem do Austrálie přijel. Např. udělat si kamarády z různých částí světa. Nejvíce lidí ale poznáte ve škole a tam jaksi chodila pouze Markéta, která má teď spoustu kamarádů z jiných zemí a zrovna teď (0:56) je s nimi na párty a představa, co teď dělá, s kým je a kde bude dnes spát, mi prostě trhá srdce, ale nic s tím neudělám... :( Jsem rád, že jsme jí vybrali hezkou školu... Takže jelikož já byl většinu času v práci a moc kamarádů jsem si nestihl udělat, tohle je jeden z mnoha bodů, které chci splnit. Nebo naučit se ještě lépe anglicky, vydělat nějaké peníze, cestovat a podobně... Odjet nyní domů by byla prohra a už jen ten fakt, jak je to pro mě nyní všechno tak hrozně moc těžké, všude je zima a cítím se tady tak moc sám, je pro mě výzva, abych to překonal a načerpal z toho hodně síly a zkušeností! Ale řeknu vám, že je to opravdu hodně těžké...

Možná bych zde mohl nastínit takovou jednu mojí osobní výhru. :) Už dlouho před odjezdem do Austrálie jsem někdy měl trochu problém, když jsem změnil nějakým způsobem prostředí, na které jsem byl zvyklý. Takže mi někdy bylo třeba špatně, když jsem jel někam, kde jsem nevěděl, jak to tam bude vypadat, kdo tam bude a podobně. (I když jsem se tam moc těšil.) V některých měsících to už bylo docela omezující... A jelikož já problémy rád řeším a nenechávám je jen tak plynout, jeden z důvodů, proč jsem chtěl odjet do Austrálie bylo i právě toto. Věděl jsem, že když překonám takovou změnu, odjet na druhou stranu planety, opustit rodinu, kamarády, prodat auto, najít si v Sydney práci a bydlení, věřil jsem tomu, že je to asi jediný nebo ten nejlepší způsob, jak ten můj problém vyřešit. A světe div se, co se za mnou zavřely ty skleněné dveře na Ruzyňském letišti, od té doby je můj problém fuč... :) Docela dobré, že?

Ale také proto je pro mě pobyt tady tak důležitý a i když jsem některé "body" už splnil, s mojí cílevědomostí teď odjet prostě nedokážu. Plus bych to ani nezvládl, takže to tím mám vlastně nakonec ulehčené. :) Někteří moji kamarádi se rozhodli odjet do Sydney téměř ze dne na den, ale já o tom snil už od malička a tak si ten sen prostě vzít nenechám! Slyšel jsem o mnohých, co to tu v Sydney za různých okolností vzdali a né vždy se dá mluvit o "vzdávání se", ale já teď můžu být rád, že mám práci, mám co jíst a našel jsem si také nové bydlení! :)

Tady nyní bydlím - okno uprostřed vpravo

Vlastně teď bydlím poprvé v životě v bytě. :) Jsem moc rád, že jsem našel tohle bydlení, protože to bylo jediné, které se mi líbilo. Nyní je dobrá doba na shánění ubytování, protože v zimě odjíždí hodně lidí domů a tak se toho dost uvolní a také jsou různé slevy a dá se o ceně více smlouvat. Každopádně tyto asi 2 týdny pro mě byly také dost těžké, protože jsem si uvědomoval, že teď budu teprve opravdu sám! Na druhou stranu jsem chtěl mít zásadně svůj vlastní pokoj, protože jsem na žádný share neměl náladu. Chtěl jsem mít svůj klid. Ale během těch 14 dnů jsem viděl různé bydlení a někdy se mi z toho udělalo docela úzko, kde já bych to vlastně musel trávit dalších x týdnů nebo měsíců. :( Někde to smrdělo, někde byli divní lidé, někde to bylo takové špinavé a nebo byl ten pokoj prostě hrozně malinký a pouze s malým oknem. Kdybych byl na tohle připravený, tak by to neměl být takový problém, ale do Austrálie jsem odjel s Markétou a měl jsem to v hlavě srovnané tak, že budeme bydlet spolu a v podstatě mi je jedno kde, ale spolu! V těch krcálkách, co jsem navštívil, bych asi po pár dnech přišel o rozum. Navíc to bylo kolikrát docela drahé. Pak jsem ale navštívil jednu rodinu, která měla dvě krásné děti a měli tam i klavír! Cena byla nádherná a rodina sympatická. Ani nechtěli žádnou smlouvu na délku pobytu. To byl také velký problém, že po mně často chtěli podepsat papír, že tam musím být např. půl roku. Ale to jsem si v mojí situaci nemohl risknout. Ani finančně, ani psychicky. A tak tohle ubytování vypadalo docela dobře. Ale ten pokoj byl právě tak hrozně malinký a jelikož to bylo bydlení u rodiny, nemohl bych si tam brát kamarády-ky. :) A bylo to na Maroubře! Na opačné straně pláže, kde jsem bydlel s Markétou. Ale stejně by mi to tu Markétu stále připomínalo a tak když jsem vyšel z tohoto domu, opět se mě zmocnilo to, co jsem už popisoval a zase jsem musel zavolat Markétě. :( Opět klasická situace, kdy stojím kdesi v Sydney, ve tmě a opravdu si nevím rady co dál. Už jsem byl skoro rozhodnutý, že poletím domů...

Pak jsem ale sehnal bydlení od kamarádky z práce. :) To byla pro mě nakonec nejlepší kombinace, svůj vlastní pokoj, ale zároveň blízko někomu, koho "znám". Navíc, když jsem ten pokoj viděl, na první pohled jsem se tam cítil dobře. :) Bydlíme tu čtyři. Dvě Češky a jeden Ir. Všichni jsou moc fajn! Tak jsem rád, že mám svůj vlastní klid a zároveň nové kamarády nablízku. Někdy je tu opravdu těžké najít dobré spolubydlící. Slyšel jsem od ostatních už lecos vyprávět a můžu být rád, že jsem tady. Oblast se jmenuje Randwick. Řekl bych, že je to hodně dobrá lokalita, protože v centru jsem cca za 15-20 minut (busem) a na Coggee Beach to mám asi 4 minuty (busem). Navíc nedaleko ode mě bydlí kamarádi Pepa s Ájou a také další známí.

Akorát jsem si musel koupit vlastní modem, takže jsem byl opět asi 14 dní bez internetu, ale občas jsem zašel do agentury. Myslím, že jsem už psal, že jsou tady v Austrálii s tím jejich omezeným internetem vcelku "zaostalí". Údajně tu už existuje neomezené připojení, ale každý koho znám, má omezený internet třeba na 30/80/120GB a pokud je to pro celý dům, kde žije např. 10 lidí, není to zrovna moc. Protože např. hodinový hovor na skypu s web kamerou vám stáhne klidně několik stovek MB. Já jsem sehnal velice výhodnou nabídku, kterou mi doporučil právě Pepa s Ájou. Je to od Exetelu, měsíčně platím $38 a mám limit 5 GB. Pokud to mám jen pro sebe, nekoukám na videa, seriály/filmy a nevolám tolik s web kamerou, v pohodě mi to vystačí. Navíc teď můžu být připojený kdekoliv, klidně ve vlaku nebo na pláži. Akorát bych si ještě musel koupit novou baterii do notebooku, která mi tady v Sydney odešla. Modem stál asi $100 a pak jsem ještě platil asi $25 aktivační poplatek. Tak to jen pár informací, kdyby jste se někdo nastěhoval někam, kde není internetové připojení. Tahle varianta je oproti jiným opravdu výhodná a celé jsem to vyřídil pouze po telefonu.

Takže abych tento článek už nějak zakončil. :) Poslední dny jsem na tom s tím mým smutněním o trochu lépe a spíše bojuji trochu v práci a taky jsem byl nemocný a včera se mi zablokovaly kompletně záda. :( Ale do práce jít musím. Už jsem si poprvé sám vypral, pomalu se budu učit vařit a prostě to sám také zvládnu. :) Jen to takhle bude všechno o hodně dražší a méně se ušetří. Znovu připomínám, že jsem tu celou Austrálii měl propočítanou pro mě a Markétu jako pár. Ale co teď nadělám... Jinak jsem rád, že jsem celou tu dobu od odstěhování od Markéty vydržel nepít a řešit vše střízlivě. Naopak o to je to teď lepší a vše teď vidím jasněji a začínám být někdy už i více rád, že jsem tu nakonec zůstal. :) Doufám, že se mi bude dál dařit na Markétu zapomenout a že budu ok. Nebo se s tím spíše smířit, jak mi psal na FB jeden moc chytrý kluk. Teď mě ještě napadlo, jak mi Markéta také několikrát řekla, že nemám žádné charisma. To je také docela nepříjemné slyšet po té době s ní. Ale když nad tím tak přemýšlím, na co jsem teda dřív sbalil všechny ty slečny??? Že by na mé svalnaté a v posilovně vypracované tělo??? :D Hehe. Já nevím, myslím, že budu asi ještě rád, že jsem sám a užiju si mládí. A tak jsem si nakonec i sám obarvil hlavu. :D Ale na výsledek si budete muset počkat. :)

Skoro po pěti letech jsem platil za kadeřníka

Omlouvám se, že mé články začaly být takové osobnější a citovější, ale musím teď myslet i sám na sebe a mně to pomáhá, tak se na mě prosím nezlobte. :)

Jo a mimochodem, dnes je první den, co jsem v Austrálii na mé nové, samostatné víza!
Tzn., že 2.8. nastupuji do školy. Ale o tom zase až jindy...
Kdo jsem a proč píši tento blog


S některými z Vás, čtenáři tohoto blogu, se neznám osobně. Rád bych Vám sebe a můj blog stručně představil.

Jmenuji se Jakub Litoš, je mi 28 let a pocházím z Roztok u Prahy. Jako malý kluk jsem se začal spontálně věnovat hudbě, ve které mě rodiče a také další významní lidé, velice podporovali. Hudbě jsem se věnoval naplno a vystudoval hudební konzervatoř. Tam mi začalo nové období mého života, na které rád vzpomínám. Především jsem si začal svobodně a bez omezení užívat mladistvého života. Vždy jsem ale tak nějak vybočoval ze standardů a vyhýbal se klišé, nedokázal se smířit s některými pravidly a zaběhlými postupy - jak v hudbě, tak v životě.

Po škole jsem začal pracovat, i když v hlavě už jsem promýšlel můj nový plán. Jednou ve škole na lekci o moderní hudbě, jsem za zvuků didžeridu dostal nápad zrealizovat můj sen a odjed na druhou stranu světa - do Austrálie. V podstatě celý rok jsem se připravoval, pročítal blogy, sbíral informace, sháněl peníze. A hlavně jsem se na to psychicky připravoval, jelikož jsem byl dost fixovaný na domov, rodiče a takové to pohodlí a zázemí. Přede mnou bylo něco, co jsem znal jen z obrázků. Něco, na co jsem se neskutečně těšil a bál zároveň.

Naštěstí jsem na to nebyl sám. Několik let jsem bydlel s mou teď už bývalou přítelkyní Markétou a Austrálii jsme brali jako takové naše společné dobrodružství a utvrzení našeho vztahu. 25.9.2009 jsme opustili naši rodnou zemi a vydali se vstříc novým zážitkům. Po půl roce v Sydney, kdy jsme se už dostatečně rozkoukali a začínali se mít pomalu dobře, se se mnou Markéta rozešla a každý si šel svou novou cestou. Nestydím se říct, že to bylo mé zatím nejhorší období, co jsem kdy zažil. Měl jsem veliké potíže celou situaci rozumně zvládnout a dlouho mi trvalo, než jsem začal normálně fungovat. Byl to ale jeden z nejvýznamnějších bodů v mém životě - to rozhodnutí, že budu bojovat a víza si prodloužím.

Potom jsem začal chodit do školy. Poznal jsem mnoho nových lidí a začal se mít zase dobře. Po sedmi měsících jsem ve škole potkal Amy z Thajska. Oba jsme brzo zjistili, že si velice rozumíme a začali tak spolu bydlet. Později jsme si pronajmuli náš první byt, který byl minutu pěšky od vyhlášené Bondi Beach a mohu upřímně říct, že v té době mi začalo pro změnu to nejlepší období. Najednou jsem měl vše co jsem kdy chtěl, a tak jsem neváhal a naplno si to užíval. Oba s Amy jsme měli stálou práci a společné volné víkendy, které jsme vždy využili k výletům a dalším aktivitám. Byl to nádherný čas, na který nikdy nezapomenu. V prosinci 2012 jsme se v Sydney nakonec i vzali a Amy se tak stala dokonce i mou ženou.

1.4.2013 jsme společně opustili Austrálii a pro mě tak skončil 3,5 roční pobyt v mé vysněné zemi, kde jsem se stihnul rozejít s bývalou přítelkyní, oženit s Amy, vystřídat 10 různých bydlení, vystudovat 2 školy, získat mnoho pracovních zkušeností, vydělat nějaké peníze, potkat spoustu lidí z celého světa, ale především zažít něco, na co budu do konce života vzpomínat.

Po nezapomenutelném tříměsíčním cestování v Asii, jsme se na zkoušku usadili v Čechách, kde se nám podařila najít hezká práce a momentálně rozmýšlíme naše bydlení. V současné době mohu říct, že jsme již rozhodlí pro usazení se v Čechách, i když člověk nikdy neví, kam ho vítr zavane...

Blog jsem začal psát od mého odjezdu do Sydney. Věděl jsem, že budou mí nejbližší zvědaví, jak se mi tak daleko daří. Zároveň jsem si mohl zaznamenat více vzpomínek, které bych mohl časem zapomenout. Nakonec mě přes blog kontaktovalo i mnoho cizích lidí. S některými jsem se osobně setkal a poznal tak kolikrát i nové přátele. Stejným způsobem jsem poznal i mého nejlepšího kamaráda Kubu, který už se také vrátil domů. Jsem také rád, že mohu některým cestovatelům pomoci se do Austrálie dostat - inspirovat nebo poskytnout cenné, praktické a nezkreslené informace o tom, jak to v Austrálii funguje.

Děkuji Vám za Váš zájem, za Vaše zprávy a komentáře. Těší mě, že se Vám mé čtení a fotky líbí. A pokud zrovna vy také uvažujete do Austrálie odjet a nebo kamkoliv jinam třeba na Nový Zéland nebo do Kanady, přeji Vám upřímně hodně štěstí, odhodlání a trpělivosti. A také ať si to všechno moc užijete a načerpáte ze všeho co nejvíce nebo alespoň tak, jako já.