Nové bydlení a náš "rozchod"

12. května 2010 v 3:40 | Jakub
Ano, bohužel, je to tak... Už je tu podzim. Začíná přituhovat a listy začínají pomalu, ale jistě spadávat ze stromů. Hehe, samozřejmě si teď dělám srandu. :) Tedy, podzim tu opravdu je, ale většinu z vás bude asi zajímat to, co už název tohoto článku značně napověděl. Vezmu to tedy od začátku...

Je tomu už přibližně měsíc, co jsme konečně opustili ten "dům hrůzy", ve kterém jsme přečkali převážně špatné období a z Rydu jsme se přestěhovali na Maroubru. Tzn. ze západního Sydney do jižní části. Tady se můžete podívat, kde všude jsme už v Sydney bydleli. Ten Ryde je sice hodně na severu, ale stále je to západní Sydney a také to není zdaleka celá mapa tohoto města.

Vlevo dole Banksia, nahoře Ryde a vpravo dole Maroubra

Bydlení u pana Honzy nám tehdy sice zachránilo krk, protože jsme neměli peníze na jiné ubytování, ale na druhou stranu jsme tam prožili opravdové peklo a jak jsem se v jednom předchozím článku kasal, jak jsme to tam celé zvládli a že nás to jedině posílí, tak asi ne. Nezvládli jsme to... :( Sice jsme byli upozorněni do čeho jdeme, ale nikdo nám už ale neřekl o zamořeném baráku jedovatými pavouky, blechách, které na nás skákaly po desítkách a kočce, která nám bude dnes a denně mňoukat pod oknem! Ona teda spíše vila a to hlavně v noci. Ale jinak jak říkám, věděli jsme do čeho jdeme. Pan Honza je moc hodný člověk, ale je prostě řekněme "svůj" a museli jsme holt postupem času podstoupit určitým školením. Museli jsme se naučit, jak si správně mýt ruce, kolik používat plynu u vaření a kolik jaru na mytí nádobí, (jar byl náš). Nesměli jsme si domů vodit žádné přátelé a v bazénu, u kterého se časem rozbilo čištění a byl tudíž nepoužívatelný, jsme museli dávat pozor, abychom "nevycákali" moc vody. :D Stále se něco rozbíjelo a nefungovalo úplně tak, jak by mělo. Občas nám vyletěl kohoutek, když jsme myli nádobí, vypadla el. zásuvka nebo přestal fungovat signál u televize. V pračce se nám zničilo několik oblečení, klimatizaci, která byla v některých dnech opravdu nezbytná, jsme nesměli používat a troubu jsme měli vypojenou. :( Největším paradoxem je ale právě to, že tohle všechno pan Honza nemá ani v nejmenším zapotřebí. Také jsme měli samozřejmě spousty úkolů, o co se jak máme starat, ale to nebyl žádný problém. Dokonce jsem i překonal to, že budu žít v domě, kde je kočka, protože já jsem na kočky hodně alergický. Ale ty koberce, které obzvláště za vlhkého počasí poněkud více smrděly (možná od koček), mi daly docela zabrat a nejen mně. A v podstatě každý den, co jsme přišli domů, jsme napřed museli vyvětrat celý barák. Pamatuji si, že když jsme tam přijeli poprvé a viděli jsme, kde budeme bydlet, byli jsme z toho nadšeni, já hlavně z té zahrady a hned se mi vybavovaly určitě plány, kde a co budu dělat. Např. když jsem viděl tu terasu z výhledem do zahrady plné palem s krásným bazénem, už jsem se nemohl dočkat, až si na ní s Markétou dám třeba sklenku vína nebo něco dobrého k jídlu. Ovšem i na tuto terasu mi bylo zakázáno chodit, jelikož je podlaha v dezolátním stavu. :D Nebo ten bázen. Sice jsme se v něm párkrát opravdu hezky vykoupali a dokonce si pamatuji i moc hezké chvilky, ale zanedlouho se rozbilo čištění a přes všechno moje úsilí a konzultace s panem Honzou, se mi to nepodařilo opravit. Jeho nefunkčnost mě např. velice naštvala, když jsem měl narozeniny. :( To bych tam býval skočil hned. Nebo ta přední terasa... Jak já jsem se těšil, až si tam na ní pod tou krásnou borovicí posedím a budu koukat na západ slunce... Věřte mi, že když jenom na cca dvouch metrech čtverečních (v podstatě po hranách té terasy) najdete několik hnízd pro člověka velice jedovatého pavouka, více, než na západ slunce, se pak díváte spíše okolo sebe, jestli to jak vás něco drbalo na krku nebyl zrovna třeba Redback. :( Asi se nabízí otázka, jestli ty pavouky a blechy mají také ostatní lidé, např. v té samé ulici. Mám pocit, že už jsem o tom psal, jak jsem mluvil s jedním místním a on mi řekl, že má na zahradě ty Redbacky opravdu také a že to tak nějak moc neřeší. Ale o jiných pavoucích v domě se už nezmiňoval a teprve ti nám začali dělat opravdové starosti. Nedávno mi tady jeden kamarád ukazoval kousnutí od Redbacka a i po té době, (snad mnohem více než po roce) mu z toho někdy trochu vytéká hnis, či co. Každopádně ty potvory, co nám pak běhaly uvnitř mají ještě mnohem nepříjemnější následky, ale o tom všem už jsem psal dříve. Nikdo, s kým jsme mluvili, tady neměl takové pavoučí zážitky jako my! A i ten místní, s kterým jsem mluvil, byl prostě jen jeden místní. Jiní mi zase říkali, že si nechávají barák čas od času "vyderatizovat", tak, jako tomu nakonec bylo i u nás a samozřejmě nám to bylo ve výsledku vyčteno, že to bylo zbytečné... Nejhorší ale byly ty blechy a ptáte se, jestli i ty mají také ostatní? No, nejspíš to byl nějaký druh zahradních blech a skutečně se tady s tím lidé občas potkávají. Ale jakmile se objeví v domě, tak se to ihned razantně řeší! Kočka nám jich ale natáhla do baráku opravdu hodně a navíc jsme na ty případné blechy nebyli nijak upozorněni a ty prvotní rady od pana Honzy, jak na ně, byly naprosto neúčinné. :( Měl jsem v plánu vám ještě popsat, jak třeba vypadal náš typický den v tomto domě, ale myslím, že už toho bylo dost. Okolí našeho bydlení bylo moc krásné a chtěl jsem o tom napsat speciální článek. Nakonec se mi to už po tom všem ani psát nechce a fotky z těchto "výletů" už jsem stejně dal dávno do galerie. To jsem se také těšil, jak do těch parků budeme chodit, v jednom z nich byly i takové cvičící přístroje a říkali jsme si, jak tam budeme chodit posilovat. Ale nálada na to prostě nebyla. Poslední dny v Rydu jsem se ještě snažil Markétu donutit, aby se se mnou šla naposledy projít po okolí. Nakonec jsem tedy vyrazil sám a na jednom místě alespoň popil trochu vína. :)

To místo bylo tady

Rozloučit jsem se chtěl ještě také s tímto místem, ale nakonec jsem tam už nedošel. Tak třeba tam někdy zajedu...

Jo, určitě tam zajedu...

Dále přikládám alespoň dvě fotky z ulice, kde jsme bydleli. Na obou stranách je krásný park, jo a ten trávník tady před naším domem jsem sekal já. :)

Tahkle to vypadá, jako ideál...


A tak tedy, když už jsme u těch fotek, tohle je typický pohled z našeho okna v pokoji, kde jsme spali.

Zvuk mám zachycený ve videu, které jsem natočil

Z centra jsme domů jezdili přes tři mosty a byl z nich krásný výhled. Měl jsem v plánu to ještě také nějak nafotit, ale už jsem se k tomu pak nedostal. Potom jsem chtěl zmínit jeden moment, když jsem si jednou kupoval v centru lístek na autobus, rozepnul jsem baťoh a vylezl z něj šváb! :D To spíše tak pro zasmátí, nějaký ten šváb se tady v Sydney občas vyskytne asi v každém domě. Takže abych už ukončil celou tu kapitolu o našem teď již minulém bydlení, musím říct, že mě velice mrzí, že jsem se musel hádat s člověkem, o kterým jsem si myslel a stále myslím dobré věci. A navíc, že mu nás doporučila naše rodinná známá. :( Byly to těžké časy a opravdu jsem si myslel, že jsme to zvládli, ale poslední noc v tomto domě mě čekalo ještě mnohem větší trápení. :( Horší fakt, než kdyby mě tam kousnul nějaký jedovatý pavouk. Po této probdělé noci mi Markéta řekla, že už mě delší dobu nemiluje... ;(

Než jsme odjeli do Sydney, přibližně rok jsem se na to psychicky připravoval, kam že to vlastně jedeme, jak to tam asi bude vypadat a jaké situace by mohly případně nastat. Věděl jsem, že tam bude hodně hezkých slečen, ale moc dobře jsem si uvědomoval, že obzvláště tam nesmím Markétě jakkoliv ublížit a že to budu muset zvládnout. Přijeli jsme spolu a měli bychom spolu také odjet. Ovšem jeden z důvodů, proč jsem jel vůbec do Austrálie bylo také to, že jsem chtěl Markétu více poznat a zkusit s ní žít úplně sám. Síce jsme spolu po ty čtyři roky bydleli společně, ale Austrálie je a vždycky bude velkou zkouškou pro všechny páry. Tady v Sydney žije přece jenom spíše mladší polulace a řekněme určitá "konkurence" je zde obrovská. Navíc většina studentů bydlí z více lidmi najednou, takže pro některé lidi to může být podobné, jako v nějaké reality show a to není žádná sranda. Každopádně se mi tady podařila věc, za kterou jsem byl a vlastně jsem moc rád. Mohu říci, že i když jsem s tím bojoval docela dost, podařilo se mi překonat to pokušení v podobě těch krásných exotických slečen, které tady člověk dnes a denně potkává a uvědomil jsem si přesně tak, jak jsem potřeboval, že Markétu opravdu miluji a vlastně se mi začala líbit ještě víc! Přestal jsem stále vnímat její nedostatky a začal se soustředit na ty přednosti, prostě jsem objevil a přijal takovou další etapu lásky...

Nikdo si nedokáže představit, jak jsme si v tom baráku s pavouky a blechami "užili", ale na druhou stranu jsem měl pocit, že to právě docela zvládáme. :( Obdivoval jsem i Markétu, že to zvládá a "funguje". To, že jsme kvůli tomu všemu měli často špatnou náladu a byli jsme na sebe někdy nepříjemní, to všechno jsem já osobně bral jako období, který musíme přežít a když to přežijem, tak to pak bude mnohem lepší, než předtím! Bohužel mimo tyto problémy v domě u pana Honzy se vyskytl další problém, další zkouška a to v podobě kluků, kteří se začali ve škole o Markétu zajímat. Případně, Markéta se začala zajímat o ně. :( Pokud bych si byl jistý její láskou ke mně, vůbec by mi nevadilo, že se jde někam bavit nebo že se líbí ostatním klukům. To jsem nakonec i rád! Ale poslední dobou, když jsem se v noci vracel z práce domů, jsem místo o jiných věcech slyšel spíše o nějakém klukovi a celkově se ke mně Markéta začala chovat hrozně moc cize... Dokonce i to, že jsem často v práci, lépe řečeno, že se vracím tak pozdě, mi bylo vyčteno. Je mi jasné, že tam pak byla sama, ale z něčeho se jíst musí a i když mám teď hodně práce a poměrně dobré peníze, pokud pracuji pouze já, stačí to tak pro nás oba na to, abychom se tu uživili a poplatili věci, co potřebujem. Markéta totiž bohužel stále "nemůže" najít práci. Ale čeká teď na jeden projekt, který by mohl vyjít, takže se uvidí. Během té noci a rána a vůbec během několika dalších dní jsem se dozvěděl spousty absurdností, které bych opravdu nečekal a byl jsem ze všeho pochopitelně dost smutný, zmatený a především zklamaný. :( Ráno mi teda Markéta řekla, že už mě delší dobu nemiluje a v klidu jsme si o tom celém ještě promluvili. V poledne nás pak vyzvedla Andrejka autem a odvezla nás do našeho nového bydlení...

Nyní tedy bydlíme na Maroubře a sválně, jestli uhádnete, kde přesně. :) Je to přímo v tom domě, jak jsme tam byli na několika akcích... Máme tu fotbálek, projektor, venkovní posezení a k pláži je to několik minut. :) Hlavně tu jsou také moc příjemní spolubydlící, které máme moc rádi. Nyní nás tu bydlí šest a měl by ještě přijet Libor, který je teď v ČR. Všichni jsou z ČR/SR. Dokonce i cena je tu příjemná a když to tak shrnu, takhle jsme si to snad ani nepředstavovali. :) Na tohle jsme se těšili, až budeme bydlet tak, jako bydlíme tady. A v tom to bylo a je celé o to víc smutné, že jsme se sem nastěhovali vlastně v ten den, co jsme se rozešli... :( To, jestli se to dát takto nazvat jsme se domluvili až později a učinili jsme tak až v době, když jsem já byl schopný to vlastně přijmout. Protože ode dne, kdy jsme se tu zabydleli, mi všechno začalo tak nějak docházet a začal jsem z toho být opravdu hodně smutný a zklamaný. I přesto, jak je to tu všechno moc fajn, na těch prvních cca 10 dní nikdy nezapomenu... Nebo možná naopak doufám, že na to zapomenu, protože můžu upřímně říct, že takový smutek a zoufalství jsem ještě nikdy nezažil a opravdu jsem měl velké problémy to všechno nějak ustát. :( V podstatě jsem byl stále zavřený v pokoji, nikde jsem se ani nebyl projít, protože mi bylo opravdu hodně špatně a byl jsem prostě zalezlý v pokoji, jako jezevec v noře. :) Ani jsem vlastně moc nejedl. Hned první večer tady byla párty a já stále nemohl pochopit, jak se Markéta může přesto všechno bavit a smát se... Já jsem mojí náladou nechtěl nikomu kazit večer a tak jsem byl radši v posteli. Možná to někomu přijde směšné, že jsem takto vyváděl, ale věřte mi, že když sem přijedete s někým, s kým jste toho už tolik prožili, jste s ním skoro 5 let, bydlíte s ním, máte různé plány a ten člověk vám prostě řekne, že už vás nemiluje a vypadá to, že jste mu naproto lhostejný a navíc to celé udělá zrovna tady v Austrálii, na druhé straně planety, kde máme jen jeden druhého, to opravdu nepotěší... Celé jsem to zařídil, promyslel a veškeré dluhy jsou vlastně napsané na mě nebo mé rodiče. Jakou já jsem měl radost, když šla Markétka poprvé do školy a stal se z ní zase takový malý školáček. Prostě ze všeho, co se jí tu líbilo, co se naučila a poznala jsem měl vždy ticíckrát větší radost, než kdybych to zažil já a tak to bylo vždycky. Myslím, že jsem se pro ní snažil vždy udělat maxium a tak nějak mi to celé přišlo líto a litoval jsem sám sebe, že si tohle opravdu nezasloužím... V dalším týdnu jsem v práci řekl, že jsem nemocný, protože jsem nebyl vůbec schopný cokoliv dělat. :( To už alespoň začal fungovat internet, (který tady mimochodem máme perfektní - tzn. hodně GB) a já mohl moje starosti konzultovat s rodinou a s kamarády alespoň online. To mi hodně pomohlo a ten druhý týden jsem už začal zvládat líp. Ten předchozí jsem byl v práci a bylo to strašný... Ale to volno mi skutečně prospělo a konečně jsem se byl projít na pláž, kde jsem si sedl a krásně přemýšlel...

Maroubra Beach




Byl to parádní relax a navíc počasí je v Sydney už dlouho stejně krásné, tzn. jasno a kolem 24 stupňů a tak, když jsem zjisitil, že je voda ještě stále teplá, neváhal jsem a vrátil se pro brýle a šnorchl a šel do vody. :) Šnorchloval jsem okolo takových kamenů a nemohl jsem uvěřit, jakou krásu jsem pod mořskou hladinou objevil...










Bylo to úžasné, jen tak ležet nad těmi travinami a pozorovat různé rybky. To moře mě opravdu naplnilo takovým klidem a možná byla škoda, že jsem se tam nerozhodl jít už ten první týden, kdy bylo také krásně, jasno a teplo.

To moře, všichni vy, co jste mě podporovali a především vyšší pomoc shora, mě dostalo do takové fáze, že už neřeším, jesti odjedu do Čech a všechno to tady vzdám, už nejsem tolik smutný a naopak se těším, co bude dál. :) Buď mě čeká krásná svoboda, dobrodružství a svým způsobem nový život a nebo posilněný vztah s Markétou a to by bylo také samo o sobě velké dobrodružství nebo ne? Od té doby, co bydlíme na Maroubře jsme si několikrát zajímavě popovídali a musím holt Markétu pochopit, že je to pro ní také těžké. Sama neví kudy kam a mrzí jí, jak to je. :( A tak se k sobě alespoň snažíme chovat hezky a uvidíme, jak to mezi náma celé dopadne. I já jsem během našeho pobytu v Rydu řekl a udělal několik špatných věcí, které ze mě prostě v tom afektu vyšly. Teď se hlavně začínáme soustředit na to, jak to uděláme dál s vízy, po případě s bydlením a podobně, protože víza nám budou brzo končit a určitě tu chceme ještě zůstat a zkusit to spolu. Po případě každý zvlášť. Takže nám držte palce, ať jsou ta rozhodnutí, která v následujících dnech uděláme, jen a jen správná.

A hlavně, co vás bude asi také hlavně zajímat, že tento blog nijak nezanikne a naopak již nyní připravuji spousty dalších zajímavých článků od protinožců. :) Ale z prvu mě to také hodně mrzelo, že jsem tento blog psal mimo jiné i jako takovou vzpomínku pro nás dva, abychom to měli celé zaznamenané a měli pak lépe na co vzpomínat. Takže se jinak moc omlouvám, že jsem na blog více než měsíc nic nenapsal, ale většina z vás to celé jistě pochopí...

Co na závěr. Dalo by se zde připomenou několik známých přísloví a přirovnání, které jsou často vcelku pravdivé. Ale také se mi moc líbilo, co mi napsal páter Tomáš Halík, že "všechno, co je kvalitní, musí někdy projít těžkými zkouškami."

Při nejmenším se po tom všem co teď bylo cítím silnější a vlastně si myslím, že se ze mě stal konečně chlap...

 


Komentáře

1 Michael ŠOUREK Michael ŠOUREK | E-mail | Web | 12. května 2010 v 6:53 | Reagovat

Během čtení tvého článku jsem si pořád vzpomínal na scénky z filmu Léto s Monikou. I když tam bylo mnoho věcí jinak, plus těhotenství a ne zrovna šťastné rodičovství. Nicméně jisté věci byly podobné. Rozchod je pro každého nepříjemnou věcí, ale zase máme každý den mnoho možností, které na nás čekají. Vždyť každý den máme možnost se rozhodnout, jestli půjdeme do práce, nebo se vykašleme na závazky a někam pojedeme. Nejlepší cesta jak vyváznout z chmur je si dokázat, že můžeme cokoliv. :-)

2 Jitka Litošová Jitka Litošová | Web | 12. května 2010 v 10:25 | Reagovat

Moc hezký, i když smutný článek:( Bylo to fakt překvapení, ale život jde dál  a jsem šťastná, že jsi to překonal a uvědomil si, že můžeš existovat i sám. Uvidíme, ale tohle Tě hodně posílilo a myslim, že už Tě hned tak nic nerozhodí :) Je mi líto i Markéty, ale všichni děláme blbosti. Jde o to, aby se tento problém neobjevoval ještě někdy. Ale s p. Halíkem souhlasim a jestli to byl jen úlet, tak bude vztah ještě pevnější.Pokud Markéta cítí, že má pochybnosti, tak to nemá cenu neni všem dnům konec!!! :-) Myslíme na vás!!!

3 lukas lukas | 12. května 2010 v 11:45 | Reagovat

zajimavy cteni, pro ctenare je tohle mnohem zajimavejsi) ale vazne, doufam ze to date zase dohromady a zacnete si konecne uzivat)

4 Tomáš D. Tomáš D. | 12. května 2010 v 16:37 | Reagovat

Mám rád tvoje články o tom co u protinožců zažíváš ať už strasti nebo slasti,píšeš to velice poutavě a vždycky mě to zlepší náladu.Ale Markétčino rozhodnutí se mi nelíbí,ale pokud to Markétka tak cítí...Když srdce zavelí je rozum v pr*eli.Hlavu vzhůru Jakube,po bouřce vždycky vychází slunce 8-)  ;-)

5 Míša Koteček Míša Koteček | E-mail | 12. května 2010 v 18:07 | Reagovat

Ahoj Kubo, tak jsem si říkala právě co se to děje, že tady není nic nového, ale tohle nečekal asi nikdo. Je to smutné, ale jak jsi napsal:stal se z tebe chlap. A to je velmi cenná zkušenost. Nezahořkni, zůstań svůj a štěstí a láska příjde sama. Víš kolik ženských je ještě samo? Mraky a když jsou ty mraky tak modré jako v AUS, tak lets go!!!! Hlavička hore přece..pa pa ostravanda v Praze:-)

6 Jitka Litošová Jitka Litošová | Web | 13. května 2010 v 0:18 | Reagovat

Na tý poslední fotce Ti to mooooc sluší :) :-)

7 Jiří Litoš Jiří Litoš | 14. května 2010 v 15:21 | Reagovat

Ahoj Jakube, nechci hodnotit tenhle dopis jako smutný. Sám jsi to nazval "dobrodružstvím", které stále pokračuje, a jak sám už víš, neobsahuje jen báječné a úžasné zážitky, ale také ten druhý protiklad, bez kterého by vlastně nevyniklo to všechno pozitivní. Pokud si nesáhneš "na dno", tak se nemůžeš tolik radovat z toho, co je "nad hladinou". Ty už máš nějaké zkušenosti, tak víš, o čem mluvím. Sám jsi poznal, že pod tou skutečnou vodní hladinou je mnoho krásy a bohatství, které neuvidíš, dokud se neodvážíš a nebudeš chtít to vidět a vnímat. Ty záběry jsou krásné. A stejně tak potřebuješ odvahu a sílu prožívat to dobrodružství života, abys , když se náhodou "potopíš pod hladinu", zužitkoval všechno, co tě tam osloví.
Když budeš mít pevný pozitivní postoj, pak tě nerozhází nějaké to "polykání andělíčků".
Chci říct, že ti držím palce. My, tady v rádiu, se často řídíme heslem "nestahuj kalhoty, dokud je brod daleko". Věř mi funguje to.
Ahoj táta

8 Marcela Marcela | 14. května 2010 v 21:47 | Reagovat

Jakube, kdyby to nebolelo, tak tvoje "story" je proste zajimava, krasna, zivotni, odvazna, a jeste se chovas jako gentleman.  Jen tak dal!  Uz jsem rekla drive - neboj, neboj, neboj, take ver si, ver si, ver si (to pripomina ucit se, ucit se, ucit se - ale to uz nekdo rekl... :-). Pozdravuj Marketu a ty se drz!

9 Jakub Jakub | 16. května 2010 v 9:16 | Reagovat

Moc vám všem děkuju za krásné vzkazy. Moc bych si přál, aby to bylo zase v pořádku a s Markétou tu prožil a objevil spousty úžasných věcí a míst, ale ona se tu tak strašně moc změnila, že je jako jiný člověk. Nevím co to je, ale věci, tak které jsou naprosto jasné, tak s ní se na ničem nemohu dohodnout. Začíná opravdu přituhovat, protože musíme platit vízum a školu a vůbec netuším, jak to teď bude. Tak na nás myslete... Díky

10 Jitka Litošová Jitka Litošová | Web | 16. května 2010 v 9:48 | Reagovat

Jakube, MOC lidí na vás a hlavně na tebe myslí!!!!!!!!!!!!!!!! :-)

11 katka katka | E-mail | 31. ledna 2014 v 18:11 | Reagovat

ahoj, u tvýho blogu jsem jsi pěkně pobrečela,protože ač to zní naprosto neuvěřitelně, můj bratr zažívá naprosto stejný příběh nyní v Sydney... je to neuvěřitelný... máš krásný blog, je dobře,že něco takového píšeš... napiš,jak to dopadlo s Markétou a držím ti palce

12 Jakub Litoš Jakub Litoš | 3. února 2014 v 14:02 | Reagovat

[11]: Ahoj, díky. To je mi líto... A nepřijde mi to až tak neuvěřitelné, bohužel více než polovina párů se v Austrálii rozchází. Pokud by tvůj bratr chtěl, klidně mi může napsat nebo mi na něj dej kontakt. Klidně FB. Možná, že by mi tehdy pomohlo, kdyby se mi ozval někdo, kdo to měl tak podobné... Jak to dopadlo s Markétou? No to je dlouhý příběh a postupně jsem o tom na blogu psal. Třeba tady. http://vaustralii.blog.cz/1107/za-dobrotu-na-zebrotu
Jo, už má dvě děti. :-)

Měj se hezky,
Ahoj.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Kdo jsem a proč píši tento blog


S některými z Vás, čtenáři tohoto blogu, se neznám osobně. Rád bych Vám sebe a můj blog stručně představil.

Jmenuji se Jakub Litoš, je mi 28 let a pocházím z Roztok u Prahy. Jako malý kluk jsem se začal spontálně věnovat hudbě, ve které mě rodiče a také další významní lidé, velice podporovali. Hudbě jsem se věnoval naplno a vystudoval hudební konzervatoř. Tam mi začalo nové období mého života, na které rád vzpomínám. Především jsem si začal svobodně a bez omezení užívat mladistvého života. Vždy jsem ale tak nějak vybočoval ze standardů a vyhýbal se klišé, nedokázal se smířit s některými pravidly a zaběhlými postupy - jak v hudbě, tak v životě.

Po škole jsem začal pracovat, i když v hlavě už jsem promýšlel můj nový plán. Jednou ve škole na lekci o moderní hudbě, jsem za zvuků didžeridu dostal nápad zrealizovat můj sen a odjed na druhou stranu světa - do Austrálie. V podstatě celý rok jsem se připravoval, pročítal blogy, sbíral informace, sháněl peníze. A hlavně jsem se na to psychicky připravoval, jelikož jsem byl dost fixovaný na domov, rodiče a takové to pohodlí a zázemí. Přede mnou bylo něco, co jsem znal jen z obrázků. Něco, na co jsem se neskutečně těšil a bál zároveň.

Naštěstí jsem na to nebyl sám. Několik let jsem bydlel s mou teď už bývalou přítelkyní Markétou a Austrálii jsme brali jako takové naše společné dobrodružství a utvrzení našeho vztahu. 25.9.2009 jsme opustili naši rodnou zemi a vydali se vstříc novým zážitkům. Po půl roce v Sydney, kdy jsme se už dostatečně rozkoukali a začínali se mít pomalu dobře, se se mnou Markéta rozešla a každý si šel svou novou cestou. Nestydím se říct, že to bylo mé zatím nejhorší období, co jsem kdy zažil. Měl jsem veliké potíže celou situaci rozumně zvládnout a dlouho mi trvalo, než jsem začal normálně fungovat. Byl to ale jeden z nejvýznamnějších bodů v mém životě - to rozhodnutí, že budu bojovat a víza si prodloužím.

Potom jsem začal chodit do školy. Poznal jsem mnoho nových lidí a začal se mít zase dobře. Po sedmi měsících jsem ve škole potkal Amy z Thajska. Oba jsme brzo zjistili, že si velice rozumíme a začali tak spolu bydlet. Později jsme si pronajmuli náš první byt, který byl minutu pěšky od vyhlášené Bondi Beach a mohu upřímně říct, že v té době mi začalo pro změnu to nejlepší období. Najednou jsem měl vše co jsem kdy chtěl, a tak jsem neváhal a naplno si to užíval. Oba s Amy jsme měli stálou práci a společné volné víkendy, které jsme vždy využili k výletům a dalším aktivitám. Byl to nádherný čas, na který nikdy nezapomenu. V prosinci 2012 jsme se v Sydney nakonec i vzali a Amy se tak stala dokonce i mou ženou.

1.4.2013 jsme společně opustili Austrálii a pro mě tak skončil 3,5 roční pobyt v mé vysněné zemi, kde jsem se stihnul rozejít s bývalou přítelkyní, oženit s Amy, vystřídat 10 různých bydlení, vystudovat 2 školy, získat mnoho pracovních zkušeností, vydělat nějaké peníze, potkat spoustu lidí z celého světa, ale především zažít něco, na co budu do konce života vzpomínat.

Po nezapomenutelném tříměsíčním cestování v Asii, jsme se na zkoušku usadili v Čechách, kde se nám podařila najít hezká práce a momentálně rozmýšlíme naše bydlení. V současné době mohu říct, že jsme již rozhodlí pro usazení se v Čechách, i když člověk nikdy neví, kam ho vítr zavane...

Blog jsem začal psát od mého odjezdu do Sydney. Věděl jsem, že budou mí nejbližší zvědaví, jak se mi tak daleko daří. Zároveň jsem si mohl zaznamenat více vzpomínek, které bych mohl časem zapomenout. Nakonec mě přes blog kontaktovalo i mnoho cizích lidí. S některými jsem se osobně setkal a poznal tak kolikrát i nové přátele. Stejným způsobem jsem poznal i mého nejlepšího kamaráda Kubu, který už se také vrátil domů. Jsem také rád, že mohu některým cestovatelům pomoci se do Austrálie dostat - inspirovat nebo poskytnout cenné, praktické a nezkreslené informace o tom, jak to v Austrálii funguje.

Děkuji Vám za Váš zájem, za Vaše zprávy a komentáře. Těší mě, že se Vám mé čtení a fotky líbí. A pokud zrovna vy také uvažujete do Austrálie odjet a nebo kamkoliv jinam třeba na Nový Zéland nebo do Kanady, přeji Vám upřímně hodně štěstí, odhodlání a trpělivosti. A také ať si to všechno moc užijete a načerpáte ze všeho co nejvíce nebo alespoň tak, jako já.