Květen 2010

Sbalil jsem si kufr a odešel...

26. května 2010 v 3:28 | Jakub
Vím, že jsem slíbil, že co nevidět přibyde další nový článek, ale bohužel téhož dne, kdy jsem se chystal celý večer blogovat, jsem místo toho balil kufr. :( Bohužel, už jsem neviděl jiné východisko a myslím, že jsem udělal tu správnou věc...

Celý měsíc jsem bydlel s někým, kde proudila láska jen z jedné strany a už to, je samo o sobě docela těžká věc. Navíc se na nás začaly valit další starosti a to v podobě prodloužení víz, tzn. zaplacení víza a školy. Jelikož jsme neměli ušetřený ani dolar, fakt, že musíme za měsíc zaplatit $3000 moc příjemný nebyl. Také se rozmyslet, jestli zůstaneme spolu a tudíž budeme stále na našich velice výhodných společných vízech, kde musí chodit do školy pouze jeden a vízum se platí také pouze jednou. Výhod je mnohem víc, ale o tom už jsem psal v jiných článkách.

Už jenom tyto starosti mě jednoduše nedaly klidně spát a každý den jsem si nad nimi lámal hlavu. Do toho jsem samozřejmě musel chodit do práce a Markéta zase do školy, takže na jednu stranu sice odreágování, ale já bych byl radši doma a řešil, jak to udělat. Samozřejmě, že jsem alespoň věděl, že vydělávám, ale výdělek byl tak akorát na pokrytí naších nákladů. Markéta zase chodila do školy, což je zároveň i povinnost a tak člověk věděl, že když je v tý práci nebo škole, je prostě tam, kde má být. Ovšem naše názory se začaly rozcházet na základě našich řešení a reakcí na naše nezávidihodné problémy. Zatím co já jsem byl ze všeho smutný a dnes a denně jsem se snažil věci řešit a mluvit o nich, Markéta bych tak řekl neměla tolik zájem se o tom bavit a spíše tak nějak už velice dlouho spoléhala, že si na vše vydělá z již zmíněného projektu a to v podobě otevření "svého" kadeřnického salónu. Ono to není nikterak nereálné a díky našim přátelům se vše začalo pomalu skutečně realizovat. Přesto, že výsledek možná bude více než pozitivní, už teď je pro nás vlastně negativní, protože už je pozdě. :( Tedy pozdě vydělat si teď na školu.

Jestli jste si všimli, tak jako v předchozím článku se zde nesnažím rozepisovat nějaké osobní věci, kritiky, narážky a mé jednostranné pohledy. Ovšem musím zde prostě zmínit to, že Markéta se mohla více snažit najít si práci a to především v poslední době "spoléhání". Dřív se snažila opravdu hodně, vyplňovala kvanta aplikací a odepisovala na inzeráty. Chodila po městě s životopisy a snažila se. Navíc neuměla tolik anglicky. Nyní už ale mluví velice slušně a na veškeré mé rady a upozornění v jaké jsme situaci reagovala poslední dobou ignorantně a nebyla ke mně zrovna dvakrát příjemná. Ale ona se se mnou vlastně rozešla, takže proč by mě měla v něčem poslouchat...

Co jsem ale opravdu nedokázal pochopit, jak se Markéta může neustále tak bezstarostně bavit, když je situace taková a já jsem z toho každý den navíc tak smutný. Hlavně tedy z toho, že už jí miluji pouze já. :( V domě na Maroubře, kde jsme bydleli s Ondrou a Andrejkou a ještě s dalšími spolubydlícími to docela žije. :) A Markéty smích, za který bych byl za normálních okolností nepředstavitelně šťastný, mě naopak trochu začínal dostávat v zamyšlení, jestli si to celé vůbec uvědomuje... :( Uvědomuje tedy nejenom to, že jsem opravdu hodně smutný a že je asi něco špatně, ale např. také fakt, že nemáme peníze ani na další pobyt, ani na zpáteční letenku!

V pátek se konala narozeninová oslava našeho kamaráda. Všichni jsme byli zvaní, ale já jsem měl být v práci, takže jsem o tom nijak dál ani neuvažoval. A z již zmíněných důvodů se mi stejně nikam nechtělo... Bylo mi jasné, že Markéta na oslavu určitě půjde a tak jsem se jí pak později zeptal, jestli jí to třeba není alespoň trochu blbé, že ona na tu párty půjde a já budu jako dřít v práci. Vzhledem k situaci, že jaksi vydělávám jenom já a že díky tomu, o čem jsem psal před chvílí, ani nemáme na ty víza a školné, bych prostě čekal krapet nějakého soucitu. Místo toho mi bylo řečeno, že se mě nemusí ptát a že můžu přijít na párty klidně v noci po práci... Ano, to vše je vlastně pravda...

Jenže v práci jsem nakonec dostal volno a tak mě samozřejmě napadlo, jestli bych na párty přece jenom nešel. Ale náladu jsem poslední dobou neměl nejlepší a navíc jít na párty s partnerem, který už vlastně váš partner není, to zrovna nepovažuji za lákavou nabídku. :( A také jsem se už těšil, až budu hezky v klidu psát na blog. Během odpoledne jsem si ale uvědomil, že tím mým smutněním a fňukáním Markétu zpět asi nezískám! Opravdu se mi nikam nechtělo a bral jsem to jako hotovou věc. Absolutně jsem na to neměl náladu, ale řekl jsem si, že pokud chci Markétu zpátky, tak musím bojovat. A tak jsem si dal horkou sprchu, že se ze mě kouřilo a rozhodl se, že na tu párty teda půjdu!

Ovšem mé nadšení opadlo ve chvíli, když přišla domů Markéta, která z mého překonání očividně nadšená moc nebyla. :( Pak mi ale řekla, že zpátky už ale není místo v autě a že pojedu sám autobusem! Napřed jsem tomu nerozuměl, proč by jako nejela se mnou. Ale ona to myslela naprosto vážně! :( Mrzelo mě nejen jak mi to řekla, ale už jen ten fakt, že po těch skoro pěti letech, kdy jsme spolu žili, po tom, jak jsme spolu odjeli do Austrálie, kterou jsem tedy tak trochu vlastně celou vymyslel, zařídil a zajistil, bych měl jet z párty sám autobusem? :( Argument, že jsem to měl dát dřív vědět, je sice oprávněný, ale moje snaha o to, udělat cokoliv, abych Markétu získal zpět, byla zbytečná a pokud by mě měla alespoň trochu ráda, tak by mě přece takhle nenechala jet samotného... :( Když jsem si to tak najednou celé uvědomil a viděl, že se mě ani nikdo z ostatních nezastává, pomyslel jsem si, "co já tady vlastně ještě dělám" a jestli tady nejsem tak akorát za ... :( I když jsem psal, že sem takovéto osobnější věci psát nechci, tohle jsem prostě napsat chtěl a vlastně to je takový klasický příklad toho, jak pokračoval po každé večer hned potom, co jsem vždy přišel z práce a dostal jsem od Markéty dobré jídlo, při čemž se ke mě chovala i hezky. Ale tohle už jsem prostě neustál... :( Sbalil jsem si kufr a odešel...

Vlastně jsem ho balil docela dlouho a na to právě nikdy nezapomenu. :( Bylo to dost hrozný a byl jsem ze všeho pochopitelně hodně smutný... Když Markéta odešla na párty, zavolal jsem mému kamarádovi, bývalému parťákovi z pekárny, aby pro mě přijel nebo aby prostě "jen" přijel. Díky Pepovi jsem nezůstal v domě dlouho sám a tudíž jsem se naštěstí nedostal do těch panických a zoufalých stavů, které jsem během této doby několikrát zažil... Mluvím o tom, kdy člověk není jenom smutný a zoufalý, ale kdy už to nemůže ustát a musí "něco" udělat. Těžko říct co, ale něco. Je těžké si jen tak lehnout a snažit se to přečkat. Tohle jsem zažil poprvé v životě až tento měsíc a už to zažít dlouho nechci. Je to dost strašný... A tak jsme s Pepou snědli celou čokoládu a diskutovali o tom, co by teď tedy bylo nejlepší udělat. To rozhodování, jestli ten kufr mám nebo nemám dobalit, bylo opravdu těžké a nepříjemné... Zároveň člověk vidí, že už toto rozhodnutí možná nepůjde vrátit a na druhou stranu jsem už cítil, že i ze zdravotních důvodů bych si měl trochu "odpočinout". A tak jsem se nakonec rozhodl, že ten kufr dobalím. Od té chvíle jsem se cítil naprosto podobně, jako když nás rodiče tehdy vezli na Ruzyňské letiště. Byl jsem v takovém "tranzu", kdy strach střídalo těšení a těšení zase obavy. V krátkosti jsem se tam se vším rozloučil, zabouchl dveře a Pepa mě odvezl k sobě domů...

Tam se o mě s přítelkyní hezky postarali, konečně jsem měl i trochu chuť k jídlu, tak jsem se i dobře najedl a zanedlouho jsme vyrazili na kutě. Neusínalo se mi zrovna nejlépe, ale naštěstí únava udělala své. Druhý den jsme vyrazili na geocaching, což je taková celosvětová hra, kdy hledáte jakýsi "poklad" pomocí GPS. Procházka to byla příjemná a při nejmenším to bylo dobré odreágování od těch hrozných pomíchaných snů, které se mi v noci zdály. Ráno a k večeru jsem měl zase takové panické nutkání, že se musím za každou cenu vrátit k mojí Markétce, :( ale naštěstí jsem neudělal žádné unáhlené rozhodnutí. Večer jsem vyrazil do kostela trochu zameditovat, ale nakonec jsem to tam víc než promeditoval spíš ... ;(

Pak mě odvezli Pepa s Ájou do severního Sydney, kde jsem byl domluvený s mými známými, že u nich budu moct na pár dní pobýt. Vlastně to jsou lidé, které jsem poznal asi před třemi týdny a jsou to přátelé našich přátel v ČR. Každopádně se o mě neuvěřitelně postarali a od té doby se mám jako v pohádce...

Tedy až do dneška, kdy jsem zase musel jít do práce... Ten víkend byl ale moc hezký. :) Hned po tom, co jsem se s nimi přivítal, mě seznámili s dalšími přáteli, kteří u nich byli zrovna na návštěvě. Po výborné večeři, která byla formou spíše takové hostiny, jsem si zahrál také na klavír a to mě dostalo do příjemné pohody. Další den jsme vyrazili za dalšími přáteli, kde jsem opět poznal příjemné lidi, byť trochu jiné generace, než té mojí. Opět jsem okusil mnoho výtečných pokrmů a anglicky jsem mluvil tolik, že jsem měl pak trochu problém mluvit na skypu česky. :) Včera jsem hrál vcelku dlouho na piáno a jsem rád, že jsem si na hodně skladeb vzpomněl. Z toho mám moc radost a myslím, že je i to hraní na dobré cestě. Ale nic nechci uspěchat a zatím si hraju jen tak pro radost. Pro ty z vás, co mě neznají osobně, tak já jsem hrál jako poměrně malý vcelku úspěšně na piáno a po dokončení konzervatoře jsem hraní z jistých důvodů přerušil/ukončil. A věřím, že bych si s tím tady mohl také něco přivydělat. Třeba i jako učitel. Hudební učitelé jsou v Sydney velmi dobře placeni a praxi jako učitel mám. Ale to je zase jiná kapitola, teď jsem vůbec rád, že jsem se trochu zklidnil a pomalu si zvykám na to, že už vedle mě není ta moje Markétka...

Já jsem tento článek napsal už včera, ale když jsem ve tři ráno kliknul na "dokončit a zveřejnit", skoro celý se mi vymazal! Ta včerejší verze byla možná nabitější určitým optimismem co se týče mého pohledu do budoucna. Dnes se mi po Markétě zase dost stýská a nejradši bych teď ležel vedle ní. :( Mám se tady sice moc hezky, ale do té práce se mi opravdu nechce. Dům, kde momentálně bydlím je situován v krásné čtvrti, kde mají ovšem všichni auta a na nejbližší vlakovou zastávku to je 35 minut rychlé chůze přes několik kopců. Ale to je v tom výsledku vlastně jen detail.

Co dál... Budu hledat nové bydlení. Ale stále tak tajně doufám, že se k Markétě třeba ještě vrátím. :( Že mě třeba ještě začne mít ráda... Možná nám naše odloučení prospěje a za týden, měsíc, či rok se k sobě vrátíme... A i když mám teď "na dosah ruky" všechny ty krásné slečny, ze kterých se mi tady ty první měsíce tak točila hlava, stejně bych dal cokoliv za to, abych ucitíl alespoň kousíček lásky ze strany Markéty ke mně. Já už jsem myslel, že spolu budeme na pořád... :( Opravdu jsem se do ní tak nějak více zamiloval, tak jak jsem popisoval v předchozím článku a je to pro mě moc těžký, že jí mám stále tolik rád...

Omlouvám se, že jsem tento článek nakonec pojal tak, jak jsem ho pojal, ale koho to psaní nezajímalo, tak se sem nakonec stejně ani nedočetl. Ale myslím, že spousta z vás řešilo v životě podobné problémy. Naše situace je bohužel o to složitejší, že se to celé děje zrovna tady, na druhé straně planety, kde máme jen jeden druhého...

Ať už to dopadne jakkoliv, určitě chci v Sydney zůstat a vypadá to, že asi začnu chodit do školy. :) Z toho, jak to budu snášet sám tady v severním Sydney, jsem se dost obával a myslím, že to jde nakonec líp, než jsem čekal. Vůbec netuším, co teď bude dál. Ve výsledku je několik možností, ale já se bohužel musím smířit i s tím, že už možná zůstanu bez mojí princezny a vyjdu vstříc novým zážitkům, dobrodružstvím a novým lidem...

Takže nám oběma držte palce!!!

Nové bydlení a náš "rozchod"

12. května 2010 v 3:40 | Jakub
Ano, bohužel, je to tak... Už je tu podzim. Začíná přituhovat a listy začínají pomalu, ale jistě spadávat ze stromů. Hehe, samozřejmě si teď dělám srandu. :) Tedy, podzim tu opravdu je, ale většinu z vás bude asi zajímat to, co už název tohoto článku značně napověděl. Vezmu to tedy od začátku...

Je tomu už přibližně měsíc, co jsme konečně opustili ten "dům hrůzy", ve kterém jsme přečkali převážně špatné období a z Rydu jsme se přestěhovali na Maroubru. Tzn. ze západního Sydney do jižní části. Tady se můžete podívat, kde všude jsme už v Sydney bydleli. Ten Ryde je sice hodně na severu, ale stále je to západní Sydney a také to není zdaleka celá mapa tohoto města.

Vlevo dole Banksia, nahoře Ryde a vpravo dole Maroubra

Bydlení u pana Honzy nám tehdy sice zachránilo krk, protože jsme neměli peníze na jiné ubytování, ale na druhou stranu jsme tam prožili opravdové peklo a jak jsem se v jednom předchozím článku kasal, jak jsme to tam celé zvládli a že nás to jedině posílí, tak asi ne. Nezvládli jsme to... :( Sice jsme byli upozorněni do čeho jdeme, ale nikdo nám už ale neřekl o zamořeném baráku jedovatými pavouky, blechách, které na nás skákaly po desítkách a kočce, která nám bude dnes a denně mňoukat pod oknem! Ona teda spíše vila a to hlavně v noci. Ale jinak jak říkám, věděli jsme do čeho jdeme. Pan Honza je moc hodný člověk, ale je prostě řekněme "svůj" a museli jsme holt postupem času podstoupit určitým školením. Museli jsme se naučit, jak si správně mýt ruce, kolik používat plynu u vaření a kolik jaru na mytí nádobí, (jar byl náš). Nesměli jsme si domů vodit žádné přátelé a v bazénu, u kterého se časem rozbilo čištění a byl tudíž nepoužívatelný, jsme museli dávat pozor, abychom "nevycákali" moc vody. :D Stále se něco rozbíjelo a nefungovalo úplně tak, jak by mělo. Občas nám vyletěl kohoutek, když jsme myli nádobí, vypadla el. zásuvka nebo přestal fungovat signál u televize. V pračce se nám zničilo několik oblečení, klimatizaci, která byla v některých dnech opravdu nezbytná, jsme nesměli používat a troubu jsme měli vypojenou. :( Největším paradoxem je ale právě to, že tohle všechno pan Honza nemá ani v nejmenším zapotřebí. Také jsme měli samozřejmě spousty úkolů, o co se jak máme starat, ale to nebyl žádný problém. Dokonce jsem i překonal to, že budu žít v domě, kde je kočka, protože já jsem na kočky hodně alergický. Ale ty koberce, které obzvláště za vlhkého počasí poněkud více smrděly (možná od koček), mi daly docela zabrat a nejen mně. A v podstatě každý den, co jsme přišli domů, jsme napřed museli vyvětrat celý barák. Pamatuji si, že když jsme tam přijeli poprvé a viděli jsme, kde budeme bydlet, byli jsme z toho nadšeni, já hlavně z té zahrady a hned se mi vybavovaly určitě plány, kde a co budu dělat. Např. když jsem viděl tu terasu z výhledem do zahrady plné palem s krásným bazénem, už jsem se nemohl dočkat, až si na ní s Markétou dám třeba sklenku vína nebo něco dobrého k jídlu. Ovšem i na tuto terasu mi bylo zakázáno chodit, jelikož je podlaha v dezolátním stavu. :D Nebo ten bázen. Sice jsme se v něm párkrát opravdu hezky vykoupali a dokonce si pamatuji i moc hezké chvilky, ale zanedlouho se rozbilo čištění a přes všechno moje úsilí a konzultace s panem Honzou, se mi to nepodařilo opravit. Jeho nefunkčnost mě např. velice naštvala, když jsem měl narozeniny. :( To bych tam býval skočil hned. Nebo ta přední terasa... Jak já jsem se těšil, až si tam na ní pod tou krásnou borovicí posedím a budu koukat na západ slunce... Věřte mi, že když jenom na cca dvouch metrech čtverečních (v podstatě po hranách té terasy) najdete několik hnízd pro člověka velice jedovatého pavouka, více, než na západ slunce, se pak díváte spíše okolo sebe, jestli to jak vás něco drbalo na krku nebyl zrovna třeba Redback. :( Asi se nabízí otázka, jestli ty pavouky a blechy mají také ostatní lidé, např. v té samé ulici. Mám pocit, že už jsem o tom psal, jak jsem mluvil s jedním místním a on mi řekl, že má na zahradě ty Redbacky opravdu také a že to tak nějak moc neřeší. Ale o jiných pavoucích v domě se už nezmiňoval a teprve ti nám začali dělat opravdové starosti. Nedávno mi tady jeden kamarád ukazoval kousnutí od Redbacka a i po té době, (snad mnohem více než po roce) mu z toho někdy trochu vytéká hnis, či co. Každopádně ty potvory, co nám pak běhaly uvnitř mají ještě mnohem nepříjemnější následky, ale o tom všem už jsem psal dříve. Nikdo, s kým jsme mluvili, tady neměl takové pavoučí zážitky jako my! A i ten místní, s kterým jsem mluvil, byl prostě jen jeden místní. Jiní mi zase říkali, že si nechávají barák čas od času "vyderatizovat", tak, jako tomu nakonec bylo i u nás a samozřejmě nám to bylo ve výsledku vyčteno, že to bylo zbytečné... Nejhorší ale byly ty blechy a ptáte se, jestli i ty mají také ostatní? No, nejspíš to byl nějaký druh zahradních blech a skutečně se tady s tím lidé občas potkávají. Ale jakmile se objeví v domě, tak se to ihned razantně řeší! Kočka nám jich ale natáhla do baráku opravdu hodně a navíc jsme na ty případné blechy nebyli nijak upozorněni a ty prvotní rady od pana Honzy, jak na ně, byly naprosto neúčinné. :( Měl jsem v plánu vám ještě popsat, jak třeba vypadal náš typický den v tomto domě, ale myslím, že už toho bylo dost. Okolí našeho bydlení bylo moc krásné a chtěl jsem o tom napsat speciální článek. Nakonec se mi to už po tom všem ani psát nechce a fotky z těchto "výletů" už jsem stejně dal dávno do galerie. To jsem se také těšil, jak do těch parků budeme chodit, v jednom z nich byly i takové cvičící přístroje a říkali jsme si, jak tam budeme chodit posilovat. Ale nálada na to prostě nebyla. Poslední dny v Rydu jsem se ještě snažil Markétu donutit, aby se se mnou šla naposledy projít po okolí. Nakonec jsem tedy vyrazil sám a na jednom místě alespoň popil trochu vína. :)

To místo bylo tady

Rozloučit jsem se chtěl ještě také s tímto místem, ale nakonec jsem tam už nedošel. Tak třeba tam někdy zajedu...

Jo, určitě tam zajedu...

Dále přikládám alespoň dvě fotky z ulice, kde jsme bydleli. Na obou stranách je krásný park, jo a ten trávník tady před naším domem jsem sekal já. :)

Tahkle to vypadá, jako ideál...


A tak tedy, když už jsme u těch fotek, tohle je typický pohled z našeho okna v pokoji, kde jsme spali.

Zvuk mám zachycený ve videu, které jsem natočil

Z centra jsme domů jezdili přes tři mosty a byl z nich krásný výhled. Měl jsem v plánu to ještě také nějak nafotit, ale už jsem se k tomu pak nedostal. Potom jsem chtěl zmínit jeden moment, když jsem si jednou kupoval v centru lístek na autobus, rozepnul jsem baťoh a vylezl z něj šváb! :D To spíše tak pro zasmátí, nějaký ten šváb se tady v Sydney občas vyskytne asi v každém domě. Takže abych už ukončil celou tu kapitolu o našem teď již minulém bydlení, musím říct, že mě velice mrzí, že jsem se musel hádat s člověkem, o kterým jsem si myslel a stále myslím dobré věci. A navíc, že mu nás doporučila naše rodinná známá. :( Byly to těžké časy a opravdu jsem si myslel, že jsme to zvládli, ale poslední noc v tomto domě mě čekalo ještě mnohem větší trápení. :( Horší fakt, než kdyby mě tam kousnul nějaký jedovatý pavouk. Po této probdělé noci mi Markéta řekla, že už mě delší dobu nemiluje... ;(

Než jsme odjeli do Sydney, přibližně rok jsem se na to psychicky připravoval, kam že to vlastně jedeme, jak to tam asi bude vypadat a jaké situace by mohly případně nastat. Věděl jsem, že tam bude hodně hezkých slečen, ale moc dobře jsem si uvědomoval, že obzvláště tam nesmím Markétě jakkoliv ublížit a že to budu muset zvládnout. Přijeli jsme spolu a měli bychom spolu také odjet. Ovšem jeden z důvodů, proč jsem jel vůbec do Austrálie bylo také to, že jsem chtěl Markétu více poznat a zkusit s ní žít úplně sám. Síce jsme spolu po ty čtyři roky bydleli společně, ale Austrálie je a vždycky bude velkou zkouškou pro všechny páry. Tady v Sydney žije přece jenom spíše mladší polulace a řekněme určitá "konkurence" je zde obrovská. Navíc většina studentů bydlí z více lidmi najednou, takže pro některé lidi to může být podobné, jako v nějaké reality show a to není žádná sranda. Každopádně se mi tady podařila věc, za kterou jsem byl a vlastně jsem moc rád. Mohu říci, že i když jsem s tím bojoval docela dost, podařilo se mi překonat to pokušení v podobě těch krásných exotických slečen, které tady člověk dnes a denně potkává a uvědomil jsem si přesně tak, jak jsem potřeboval, že Markétu opravdu miluji a vlastně se mi začala líbit ještě víc! Přestal jsem stále vnímat její nedostatky a začal se soustředit na ty přednosti, prostě jsem objevil a přijal takovou další etapu lásky...

Nikdo si nedokáže představit, jak jsme si v tom baráku s pavouky a blechami "užili", ale na druhou stranu jsem měl pocit, že to právě docela zvládáme. :( Obdivoval jsem i Markétu, že to zvládá a "funguje". To, že jsme kvůli tomu všemu měli často špatnou náladu a byli jsme na sebe někdy nepříjemní, to všechno jsem já osobně bral jako období, který musíme přežít a když to přežijem, tak to pak bude mnohem lepší, než předtím! Bohužel mimo tyto problémy v domě u pana Honzy se vyskytl další problém, další zkouška a to v podobě kluků, kteří se začali ve škole o Markétu zajímat. Případně, Markéta se začala zajímat o ně. :( Pokud bych si byl jistý její láskou ke mně, vůbec by mi nevadilo, že se jde někam bavit nebo že se líbí ostatním klukům. To jsem nakonec i rád! Ale poslední dobou, když jsem se v noci vracel z práce domů, jsem místo o jiných věcech slyšel spíše o nějakém klukovi a celkově se ke mně Markéta začala chovat hrozně moc cize... Dokonce i to, že jsem často v práci, lépe řečeno, že se vracím tak pozdě, mi bylo vyčteno. Je mi jasné, že tam pak byla sama, ale z něčeho se jíst musí a i když mám teď hodně práce a poměrně dobré peníze, pokud pracuji pouze já, stačí to tak pro nás oba na to, abychom se tu uživili a poplatili věci, co potřebujem. Markéta totiž bohužel stále "nemůže" najít práci. Ale čeká teď na jeden projekt, který by mohl vyjít, takže se uvidí. Během té noci a rána a vůbec během několika dalších dní jsem se dozvěděl spousty absurdností, které bych opravdu nečekal a byl jsem ze všeho pochopitelně dost smutný, zmatený a především zklamaný. :( Ráno mi teda Markéta řekla, že už mě delší dobu nemiluje a v klidu jsme si o tom celém ještě promluvili. V poledne nás pak vyzvedla Andrejka autem a odvezla nás do našeho nového bydlení...

Nyní tedy bydlíme na Maroubře a sválně, jestli uhádnete, kde přesně. :) Je to přímo v tom domě, jak jsme tam byli na několika akcích... Máme tu fotbálek, projektor, venkovní posezení a k pláži je to několik minut. :) Hlavně tu jsou také moc příjemní spolubydlící, které máme moc rádi. Nyní nás tu bydlí šest a měl by ještě přijet Libor, který je teď v ČR. Všichni jsou z ČR/SR. Dokonce i cena je tu příjemná a když to tak shrnu, takhle jsme si to snad ani nepředstavovali. :) Na tohle jsme se těšili, až budeme bydlet tak, jako bydlíme tady. A v tom to bylo a je celé o to víc smutné, že jsme se sem nastěhovali vlastně v ten den, co jsme se rozešli... :( To, jestli se to dát takto nazvat jsme se domluvili až později a učinili jsme tak až v době, když jsem já byl schopný to vlastně přijmout. Protože ode dne, kdy jsme se tu zabydleli, mi všechno začalo tak nějak docházet a začal jsem z toho být opravdu hodně smutný a zklamaný. I přesto, jak je to tu všechno moc fajn, na těch prvních cca 10 dní nikdy nezapomenu... Nebo možná naopak doufám, že na to zapomenu, protože můžu upřímně říct, že takový smutek a zoufalství jsem ještě nikdy nezažil a opravdu jsem měl velké problémy to všechno nějak ustát. :( V podstatě jsem byl stále zavřený v pokoji, nikde jsem se ani nebyl projít, protože mi bylo opravdu hodně špatně a byl jsem prostě zalezlý v pokoji, jako jezevec v noře. :) Ani jsem vlastně moc nejedl. Hned první večer tady byla párty a já stále nemohl pochopit, jak se Markéta může přesto všechno bavit a smát se... Já jsem mojí náladou nechtěl nikomu kazit večer a tak jsem byl radši v posteli. Možná to někomu přijde směšné, že jsem takto vyváděl, ale věřte mi, že když sem přijedete s někým, s kým jste toho už tolik prožili, jste s ním skoro 5 let, bydlíte s ním, máte různé plány a ten člověk vám prostě řekne, že už vás nemiluje a vypadá to, že jste mu naproto lhostejný a navíc to celé udělá zrovna tady v Austrálii, na druhé straně planety, kde máme jen jeden druhého, to opravdu nepotěší... Celé jsem to zařídil, promyslel a veškeré dluhy jsou vlastně napsané na mě nebo mé rodiče. Jakou já jsem měl radost, když šla Markétka poprvé do školy a stal se z ní zase takový malý školáček. Prostě ze všeho, co se jí tu líbilo, co se naučila a poznala jsem měl vždy ticíckrát větší radost, než kdybych to zažil já a tak to bylo vždycky. Myslím, že jsem se pro ní snažil vždy udělat maxium a tak nějak mi to celé přišlo líto a litoval jsem sám sebe, že si tohle opravdu nezasloužím... V dalším týdnu jsem v práci řekl, že jsem nemocný, protože jsem nebyl vůbec schopný cokoliv dělat. :( To už alespoň začal fungovat internet, (který tady mimochodem máme perfektní - tzn. hodně GB) a já mohl moje starosti konzultovat s rodinou a s kamarády alespoň online. To mi hodně pomohlo a ten druhý týden jsem už začal zvládat líp. Ten předchozí jsem byl v práci a bylo to strašný... Ale to volno mi skutečně prospělo a konečně jsem se byl projít na pláž, kde jsem si sedl a krásně přemýšlel...

Maroubra Beach




Byl to parádní relax a navíc počasí je v Sydney už dlouho stejně krásné, tzn. jasno a kolem 24 stupňů a tak, když jsem zjisitil, že je voda ještě stále teplá, neváhal jsem a vrátil se pro brýle a šnorchl a šel do vody. :) Šnorchloval jsem okolo takových kamenů a nemohl jsem uvěřit, jakou krásu jsem pod mořskou hladinou objevil...










Bylo to úžasné, jen tak ležet nad těmi travinami a pozorovat různé rybky. To moře mě opravdu naplnilo takovým klidem a možná byla škoda, že jsem se tam nerozhodl jít už ten první týden, kdy bylo také krásně, jasno a teplo.

To moře, všichni vy, co jste mě podporovali a především vyšší pomoc shora, mě dostalo do takové fáze, že už neřeším, jesti odjedu do Čech a všechno to tady vzdám, už nejsem tolik smutný a naopak se těším, co bude dál. :) Buď mě čeká krásná svoboda, dobrodružství a svým způsobem nový život a nebo posilněný vztah s Markétou a to by bylo také samo o sobě velké dobrodružství nebo ne? Od té doby, co bydlíme na Maroubře jsme si několikrát zajímavě popovídali a musím holt Markétu pochopit, že je to pro ní také těžké. Sama neví kudy kam a mrzí jí, jak to je. :( A tak se k sobě alespoň snažíme chovat hezky a uvidíme, jak to mezi náma celé dopadne. I já jsem během našeho pobytu v Rydu řekl a udělal několik špatných věcí, které ze mě prostě v tom afektu vyšly. Teď se hlavně začínáme soustředit na to, jak to uděláme dál s vízy, po případě s bydlením a podobně, protože víza nám budou brzo končit a určitě tu chceme ještě zůstat a zkusit to spolu. Po případě každý zvlášť. Takže nám držte palce, ať jsou ta rozhodnutí, která v následujících dnech uděláme, jen a jen správná.

A hlavně, co vás bude asi také hlavně zajímat, že tento blog nijak nezanikne a naopak již nyní připravuji spousty dalších zajímavých článků od protinožců. :) Ale z prvu mě to také hodně mrzelo, že jsem tento blog psal mimo jiné i jako takovou vzpomínku pro nás dva, abychom to měli celé zaznamenané a měli pak lépe na co vzpomínat. Takže se jinak moc omlouvám, že jsem na blog více než měsíc nic nenapsal, ale většina z vás to celé jistě pochopí...

Co na závěr. Dalo by se zde připomenou několik známých přísloví a přirovnání, které jsou často vcelku pravdivé. Ale také se mi moc líbilo, co mi napsal páter Tomáš Halík, že "všechno, co je kvalitní, musí někdy projít těžkými zkouškami."

Při nejmenším se po tom všem co teď bylo cítím silnější a vlastně si myslím, že se ze mě stal konečně chlap...

Kdo jsem a proč píši tento blog


S některými z Vás, čtenáři tohoto blogu, se neznám osobně. Rád bych Vám sebe a můj blog stručně představil.

Jmenuji se Jakub Litoš, je mi 28 let a pocházím z Roztok u Prahy. Jako malý kluk jsem se začal spontálně věnovat hudbě, ve které mě rodiče a také další významní lidé, velice podporovali. Hudbě jsem se věnoval naplno a vystudoval hudební konzervatoř. Tam mi začalo nové období mého života, na které rád vzpomínám. Především jsem si začal svobodně a bez omezení užívat mladistvého života. Vždy jsem ale tak nějak vybočoval ze standardů a vyhýbal se klišé, nedokázal se smířit s některými pravidly a zaběhlými postupy - jak v hudbě, tak v životě.

Po škole jsem začal pracovat, i když v hlavě už jsem promýšlel můj nový plán. Jednou ve škole na lekci o moderní hudbě, jsem za zvuků didžeridu dostal nápad zrealizovat můj sen a odjed na druhou stranu světa - do Austrálie. V podstatě celý rok jsem se připravoval, pročítal blogy, sbíral informace, sháněl peníze. A hlavně jsem se na to psychicky připravoval, jelikož jsem byl dost fixovaný na domov, rodiče a takové to pohodlí a zázemí. Přede mnou bylo něco, co jsem znal jen z obrázků. Něco, na co jsem se neskutečně těšil a bál zároveň.

Naštěstí jsem na to nebyl sám. Několik let jsem bydlel s mou teď už bývalou přítelkyní Markétou a Austrálii jsme brali jako takové naše společné dobrodružství a utvrzení našeho vztahu. 25.9.2009 jsme opustili naši rodnou zemi a vydali se vstříc novým zážitkům. Po půl roce v Sydney, kdy jsme se už dostatečně rozkoukali a začínali se mít pomalu dobře, se se mnou Markéta rozešla a každý si šel svou novou cestou. Nestydím se říct, že to bylo mé zatím nejhorší období, co jsem kdy zažil. Měl jsem veliké potíže celou situaci rozumně zvládnout a dlouho mi trvalo, než jsem začal normálně fungovat. Byl to ale jeden z nejvýznamnějších bodů v mém životě - to rozhodnutí, že budu bojovat a víza si prodloužím.

Potom jsem začal chodit do školy. Poznal jsem mnoho nových lidí a začal se mít zase dobře. Po sedmi měsících jsem ve škole potkal Amy z Thajska. Oba jsme brzo zjistili, že si velice rozumíme a začali tak spolu bydlet. Později jsme si pronajmuli náš první byt, který byl minutu pěšky od vyhlášené Bondi Beach a mohu upřímně říct, že v té době mi začalo pro změnu to nejlepší období. Najednou jsem měl vše co jsem kdy chtěl, a tak jsem neváhal a naplno si to užíval. Oba s Amy jsme měli stálou práci a společné volné víkendy, které jsme vždy využili k výletům a dalším aktivitám. Byl to nádherný čas, na který nikdy nezapomenu. V prosinci 2012 jsme se v Sydney nakonec i vzali a Amy se tak stala dokonce i mou ženou.

1.4.2013 jsme společně opustili Austrálii a pro mě tak skončil 3,5 roční pobyt v mé vysněné zemi, kde jsem se stihnul rozejít s bývalou přítelkyní, oženit s Amy, vystřídat 10 různých bydlení, vystudovat 2 školy, získat mnoho pracovních zkušeností, vydělat nějaké peníze, potkat spoustu lidí z celého světa, ale především zažít něco, na co budu do konce života vzpomínat.

Po nezapomenutelném tříměsíčním cestování v Asii, jsme se na zkoušku usadili v Čechách, kde se nám podařila najít hezká práce a momentálně rozmýšlíme naše bydlení. V současné době mohu říct, že jsme již rozhodlí pro usazení se v Čechách, i když člověk nikdy neví, kam ho vítr zavane...

Blog jsem začal psát od mého odjezdu do Sydney. Věděl jsem, že budou mí nejbližší zvědaví, jak se mi tak daleko daří. Zároveň jsem si mohl zaznamenat více vzpomínek, které bych mohl časem zapomenout. Nakonec mě přes blog kontaktovalo i mnoho cizích lidí. S některými jsem se osobně setkal a poznal tak kolikrát i nové přátele. Stejným způsobem jsem poznal i mého nejlepšího kamaráda Kubu, který už se také vrátil domů. Jsem také rád, že mohu některým cestovatelům pomoci se do Austrálie dostat - inspirovat nebo poskytnout cenné, praktické a nezkreslené informace o tom, jak to v Austrálii funguje.

Děkuji Vám za Váš zájem, za Vaše zprávy a komentáře. Těší mě, že se Vám mé čtení a fotky líbí. A pokud zrovna vy také uvažujete do Austrálie odjet a nebo kamkoliv jinam třeba na Nový Zéland nebo do Kanady, přeji Vám upřímně hodně štěstí, odhodlání a trpělivosti. A také ať si to všechno moc užijete a načerpáte ze všeho co nejvíce nebo alespoň tak, jako já.