Březen 2010

Po půl roce v Austrálii

27. března 2010 v 12:00 | Jakub
Skutečně, je to tak, v Austrálii jsme už přesně 6 měsíců! K tomu mám dnes ještě narozeniny a tak to jsou hned dva důvody, abych si konečně udělal čas a zase něco po delší době napsal na blog.

Takže, jak se nám tu po půl roce vlastně líbí? Oba s Markétou se jistě shodneme, že se nám tu líbí moc! Je tu opravdu krásně, hlavně je tu hezké počasí, krásné moře a vůbec nádherná příroda. Také jsou tu příjemní lidé a člověk tady poznává spouty věcí, které by v ČR třeba ani nepoznal. Na druhou stranu jsme tady zažili taková tři období, kdy jsme se měli špatně a byla to obrovská zkouška našeho vztahu, života a vůbec toho, aby to tady člověk nevzdal.

Když už o tom mluvím, tak šlo především o to, když nám po prvním měsíci docházely peníze a kdybychom se nenastěhovali do domu u pana Honzy, nezbylo by nám už mnoho peněz na ubytování v Banksii. Samozřejmě jsme měli nějakou finanční rezervu, ale díky několika komplikacím před odjezdem do Sydney a díky tomu, že jsme běhěm toho prvního měsíce nenašli práci, jsme prostě moc peněz už neměli. Dalším nepříjemným obdobím jsme si prošli nedlouho na to. Po možná trochu unáhlené výpovědi v práci, jsme dlouho nemohli najít nic jiného a došlo to až k tomu, že jsme měli peníze asi na necelý týden dopředu a pak nevím co bychom dělali. Připomínám, že poslání peněz z ČR je drahé a už vůbec z principu by mě tohle hrozně štvalo, protože jsme měli v plánu už od listopadu posílat peníze domů a né naopak! V tomto kritickém týdnu, kdy jsme se přirozeně i někdy hádali mezi sebou, mi zavolal jeden kluk, že má pro mě práci v pekárně a tím nás tehdy naprosto zachránil! A třetí období bylo to, když jsme zjistili, že máme zamořenou zahradu jedovatými pavouky a později celý dům blechami! Ovšem hned po vyhubení naší zoo se vyskytl ještě větší problém a to ten, že mi v práci dali skoro 14 dní volno. Než jsem se to dozvěděl, zrovna jsme použili naše "přebytečné" peníze na nějaké oblečení pro mě k narozeninám a počítali jsme v příštím týdnu s další výplatou. Tomu se ale tak nestalo a tak jsme museli začít pořádně šetřit. Místo toho, abychom si užívali zbytek léta, museli jsme náš veškerý čas obětovat hledání nové práce. Ve středu jsem konečně opět nastoupil do práce, takže jsme si pořádně oddechli. Ale v těchto dnech jsme si vážili každého dolaru a kdyby dnes Markéta nešla stříhat a barvit tři kamarádky, nebylo by ani na láhev vínka, abychom si mohli připít na mé narozeniny. Samozřejmě na nějakou oslavu jsem musel zapomenou, (odložili jsme jí ) a na zítřejší závod F1 v Melbourne jet samozřejmě nemůžem, ale to jsme v podstatě věděli, už když mi dali to volno! (S prací to teď vypadá celkově lépe a budu o tom brzo psát speciální článek.)

Takže když to nyní celé shrnu, člověk by řekl "bohužel", ale né! Bohu dík! :) Vždyť to známe každý, když si člověk projde něčím špatným, v převážné většině to člověk může později využít pozitivně! Ať už jako dobrý příběh a nebo se to může stát takovým přirovnámím nebo životní laťkou. Např., že tohle není tak strašné jako tamto a že tohle se tedá srovnat s tam tím a vůbec už teď si mnoha věcí vážíme mnohem víc. Počínaje jídlem, klidným spánkem a podobně. Nebo si teď užívám toho, že si můžu po práci v klidu sednout do křesla a nemusím se každou chvíli ohánět po blechách. :) To je taková nádhera! Proto jsme sem také jeli! Proto jsme tady! Abychom viděli svět z druhé strany, abychom zažili dobré i špatné věci a to všechno se nám zatím úspěšně daří!

Západ slunce u nás před barákem...

Příroda a vůbec počasí je tu opravdu parádní a je tu stále na co koukat a co fotit! Pamatuji se, jak jsem psal jednou na blog, že tráva je tu opravdu zelená a nebe neskutečně modré. No, s tou trávou to záleží, jak moc je sucho, ale ty místní trávníky jsou jiné, než máme v ČR. V místních obchodech (na způsob OBI) se prodávají stočené celé pláty už s vyrostlou trávou a když se třeba projdu u nás po zahradě, trávník je měkký jako kobereček a tráva je krásně zelená! Roste rychle a není tak jemná, spíš hrubší, tlusčí. Možná i proto více vydrží a tolik neusychá při místních vedrech. Pokud je ale čerstvě posečená a přijde velké vedro, už tak zelená není. Ale to nebe je tu neuvěřitelně modré, když je jasno. Je to nádhera a i pan Honza si tu modř vždycky pochvaloval...

Pohled ze zahrady

Také na zahradě - plody palmy

Obědvající papoušek :)

Šnek s ulitou barevně připomínající želvu

Návštěva z Čech - Radka a Jirka

Jak už jsem psal, strávili jsme s nimi krásný večer. To byla vlastně ta noc, co jsem našel ty první Redbacky a nadedveřmi toho sklípkana - jestli to byl teda on. Radka s Jirkou nám přivezli od rodičů nějaké sladkosti a tak na ukázku přikládám foto, tady je to holt vzácnost...

Moc děkujem!

Jinak počasí v ČR neustále sledujeme a všechny, co jste v naší rodné zemi, obdivujeme, že jste přečkali tak dlouhou a tuhou zimu. My tu máme už sice podzim, ale stále se tu drží teploty kolem 30°C. :) U moře bývá zpravidla chladněji, než např. u nás ve Western Sydney a rozdíl může být klidně až 10°C, jak kdy. Většinou je tam prostě jen o pár stupňů méně. Co jsme ale nečekali, že bude celé léto tak studené moře. Vlastně, je to oceán a to je ono. Voda by mohla být teplejší, ale v těch vedrech, co tady často panují, to myslím nikomu ani nevadí.

Lidé jsou tu také moc příjemní, často vás pozdraví úplně cizí lidé a většinou se zeptají, jak se máte. :) Někdy se odpověď očekává, někdy ne. Já ani přesně nevím, prostě se tady člověk opravdu cítí jako doma, což pociťuje především Markéta, které se tu po této stránce líbí asi ještě víc, než mně. Většina lidí tu jsou vlastně cizinci a i když to jsou rodilí Ozíci, tak mají většinou rodinu pocházející z jiné země. Určitě i proto se k sobě lidé v Austrálii chovají tak, jak se chovají. Mohu to zatím posoudit jen ze Sydney, ale v těch větších městech to bude jistě podobné. Někdy mi to připadá, že se tu každý tak trochu chová, jako když je na návštěvě, což pro někoho třeba znamená, že může dělat bordel, ale většina lidí to bere podle mě jinak. Člověk tady má pocit, že se vám každý snaží vyjít vstříc a pomoct vám. Je to dané také životní úrovní, lidé tu mají peníze a nemají za potřebí krást nebo se prostě jen neustále mračit. Je tu krásné počasí, oceán, dobří lidé, peníze, tak proč se mračit. :) Teď si vybavuju, jak jsme jeli autobusem a na zemi v uličce ležel asi dvou dolar, (cca 35 kč). Byl dostatečně vidět a nikdo si ho nevzal. A když už se pro něj jeden pán sehnul, tak proto, aby ho položil na sedačku, kde ležel po několik dalších zastávek, než jsme vystoupili. Hehe, kdyby to bylo v tomto týdnu, tak bych si ho asi vzal! :D Nebo mi říkala Markéta, jak šla ze školy přes Hyde Park a v trávě tam ležel foťák, zrcadlovka, kterou tam někdo evidentně zapomněl. Když šla potom po několika hodinách stejnou cestou zpět, ten foťák tam stále byl!!! Musíme přiznat, že co se týče lidí, citíme se v Sydney o 100% lépe, než v Praze. Tam je hrozný chaos, furt tam někdo něco krade a je tam spousta namachrovaných týpků, kteří si myslí, že dobyli svět tím, že si na sebe vemou nějaká dlouhá pyžama nebo co to je. :) (Viz skupina na Facebooku: "Proč máš na sobě pyžamo? Jo aha, ty si hiphoper...") Hehe, to byl vtip, nechci nikoho urazit, RESPECT TO ALL! :)

Také jsem se jednou zmiňoval o tom, jaké tady máme slečny. :) Psal jsem, že jsou v Čechách hezčí. Ó anó, jistě, ale měl bych asi podotknout, že v Čechách se zase nikdy nedočkáte takového pestrého mezinárodního mixu, jako je tady. A celkově s Asiatkami se tady člověk seznámí raz dva, což je fajn. :) Řekl bych, že méně dostupné jsou třeba okouzlující Brazilky nebo nádherné Turky, ale ty vynahradí např. exotické Thajky a spousty dalších národností. :D Nebudu se o tom nijak dlouze rozepisovat, jen si myslím, že to jistě některé z vás také zajímá. :) Musím uznat, že jsem s tím tady docela bojoval, ale Markétu si nemůžu vynachválit a moc jí miluji, takže já to mám vyřešené.

Jinak jsme čekali, že s naší angličtinou budou mít místní lidé trochu trpělivost. Ale není tomu tak. Ještě nikdo, když jsem třeba něco nerozuměl, na mě nemluvil pomaleji. Prostě ta "Ozíjština" je opravdu těžká a i lidé po několika letech v Austrálii s tím bojují. To např. komplikuje situace s hledáním práce, mohl bych dělat v obchodě s oblečením, ale pouze, kdyby mi tam chodili jen cizinci.

Jsme rádi, že i přesto, že jsme zatím neměli tolik volného času poznávát nové kamarády, tak i tak tu máme několik přátel, za které jsme velice rádi. Moc si rozumíme s Ondrou a Andrejkou a také nám jsou velice sympatiční Pepa s Alicí, se kterými jsme ovšem nestihli ještě udělat tolik akcí! Takže na to se těšíme a přikládám alespoň pár fotek z jednoho večera u nich doma.

Houstičky z pekárny, skvělé maso a výborná vodečka - paráda :D

Klokaní špízy :)

Markéta a Pepa na Shelly Beach

Ještě jsem chtěl zmínit několik věcí ohledně dopravy v Sydney. Městská hromadná doprava je v Sydney opravdu velice drahá a i když se město Sydney všude pyšní svou velice propracovanou dopravní sítí, má svoje mouchy. Stále např. nechápu, jak mají lidé v autobusech poznat, kde mají vystoupit. Autobus nehlásí stanice, není tam ani takový ten display, co máme třeba v ČR a název zastávky je ve stanici napsán tak malým písmem, že to z autobusu nejde přečíst. Všechny zastávky jsou na znamení. A ve vlaku? Tam je to nádhera, v těch novějších typech jsou displaye, cedule na zastávkách jsou jasně viditelné a navíc většinou řidič vlaku živě mluví k lidem a říká jim zastávky a popřípadě jiné informace. Takže ta autobusová doprava mi přijde docela nedokonalá. Ve většině busech jsou navíc sedačky tak blízko u sebe, že tam prostě není místo na nohy, jedině musíte sedět úplně vzorově opření celými zády, aby jste se tam trochu vešli. Ale zase je např. příjemný zvyk to zdravení řidiče, to se nám líbí. I ti řidiči jsou vcelku příjemní. Už jsem několikrát viděl, že třeba nastoupil pán a chtěl si koupit lístek v austobusu. Jenomže hodně busů je zde Pre-Pay - že už musíte mít lístek koupený, no a ten řidič počkal, než si ten pán skočil do trafiky pro lístek, aby autobus stihl. Není to asi moc časté, ale teď si vzpomínám, že se nám to někdy v listopadu stalo také a to jsme zrovna jeli na pohovor na ten cleaning a kdyby na nás nepočkal, tak bychom to třeba nestihli.

Mladí lidé jsou v autobusech někdy jako na párty. Řidiči to často tolerují, vlastně jsem ještě nikdy neviděl, aby někoho řidič okřikl a to je někdy co říct! Mnohdy jsou místní Ozíci např. neskutečně hluční. Třeba předevčírem jeden školák v autobusu stále na kamarády strašně hlasitě pokřikoval a když vystupoval, u řidiče na celý bus ještě něco zakřičel, že to muselo lidem okolo utrhat uši a řidič indické národnosti se jen pouze laksně podíval do zrcátka a zavřel dveře. Pak si pamatuji, jak se něco v noci dělo na silnici a auta, včetně našeho autobusu, musela docela dlouhý kus vycouvat zpět na křižovatku, aby mohla jet v protisměru. Mladý kluk na zadní sedačce vzal okamžitě věc do svých rukou a přes celý autobus ho začal navigovat. To bylo zase třeba hezký. :) Další věc, mapy, které jsou všude možně vyznačené jsou docela přehledné, ale nedávno mě hrozně zmátla dopravní pásma, versus název dopravních linek. Totiž, Sydney má několik pásem a podle toho si kupujete různě drahé (barevné) lístky. Člověk by řekl, že když jsou na těch nástěnkách různě barevné trasy, že to bude tak, že můžu jen třeba s červeným tam a tam, pak to musím objet a podobně. Jenomže já si to spletl s rozlišením linek, např. severní linky, západní linky... I tak by si člověk myslel, že podle toho budou rozlišeny ty kupóny, ale ne, není tomu tak. A tak jsem zjistil, že jsem jezdil po celou dobu do pekárny se špatným lístkem za $48, teď si ovšem musím kupovat za $63, to je na 6 dní! Tj. cca 1080 kč! Tento lístek má fialovou barvu, je nejdražší a dostanete se s ním všude. Jinak se dá také koupit např. denní (fialový) a ten je asi za $18, (tj. cca 300 kč). Lístek v automatech na některých nádražích můžete platit i kartou. Rozhodně se vyplatí koupit auto, ale o autech budu psát v jiném článku.

Ještě mě napadá hodně věcí, co bych chtěl napsat, ale to bych zase psal až do noci. Tak jen pár věcí, co mě ještě napadá:

Prý tady teď hodně rostou houby, tak bychom někdy chtěli také vyrazit. Já jsem nedávno vyšel před dům vybrat poštu a na trávě u silnice jsem našel jedlou houbu, takový ten suchohřib či co. Hned jsem si zavzpomínal na ČR, jak tam vždy sbíráme houby.

Oblíbili jsme si asijskou kuchyni, především thajskou. Restaurací je tu ohromné množství a např. v čínské čtvrti je samozřejmě jedna vedle druhé. Ceny jsou většinou podobné jako třeba v Mc Donalds, kolikrát levnější. Opravdu, je levnější si zajít na výtečný a exotický oběd do thajské restaurace, než si koupit menu v KFC. Nejsou to restaurace jako u nás v Čechách, taková ta čínská bistra, tohle u nás není, tohle nám pak jednou bude chybět! Někde vám už automaticky přinesou žbán s čistou vodou, to je v těch vedrech také příjemné. Teď mi to připomnělo ten levný přenosný gril, jak jsme si tehdy koupili a já jsem psal, že doufám, že z něj třeba nepoteče barva. Jo, tekla, takže jsem ho vyhodil a s pytlem uhlíků ještě nevím co udělám. Stejně je levnější a exotičnější si zajít např. do té thajské restaurace, tak na co gril. :) Také sushi jsme ochutnali a stali se závislými. :D

Ještě mě napadá hodně věcí, o kterých se nedá moc dlouze rozepsat. Že jsem si tady nechal změřit oči, (celých $58 mi pojišťovna v zápětí vrátila). Nebo že jsme se tady naučili dodržovat pitný režim, opravdu neustále pijeme čistou vodu. Pak se ještě někdy zmíním o čtvrti Kings Cross... Také jsme rádi, že naše agentura dala odkaz na náš blog na své stránky, velice nás to těší. :)

Ostatní postřehy a myšlenky rozepíši v dalších článcích a snad už zítra se mi opět podaří obnovit naší fotogalerii. Všem děkujeme, že čtete náš blog a podporujete nás. Držte nám palce, ať nám to co nejříve dobře dopadne s prací a ať nás tu hlavně nesežere nějaký pavouk nebo had. :)

Arachnofobie pokračuje - přibyly blechy

15. března 2010 v 14:12 | Jakub
Je mi jasné, že už s tím některé lidi trochu otravujeme, stále mluvíme o pavoucích a teď navíc ještě o blechách, o kterých se zmíním později. No jo, ale podívejme se na to i z té naší stránky, už jsme z toho všeho hodně unavení a prostě když to řešíme dnes a denně, tak o tom mluvit jednoduše musíme, protože je to aktuální a také jsme z toho někdy viditelně unavení. Momentálně se naštěstí situace trochu uklidnila, takže jsme rádi a konečně jsme se o víkendu vyspali. V minulém článku o pavoucích jsem na konci zmínil, že by se zde měla provádět jaká si deratizace, což tedy není správný výraz, je to dezinsekce. To jen tak na okraj, důležité je, že tu ta firma skutečně byla. My jsme u toho nebyli a zařizoval to kamarád pana Honzy.

Ten den jsme domů přicházeli za tmy. Neměli jsme z toho zrovna nejlepší pocit, vcházet do baráku, kde tentýž den proběhla dezinsekce na jedovaté pavouky. :( Už u vchodu jsme našli mrtvé šváby a také jednoho Redbacka. Uvnitř byl všude poodsunutý nábytek a vypadalo to, že byli docela pečliví. Ale přece jenom jsme se báli, že ti pavouci spíš naopak zalezou někam za skříně nebo pod postel, protože tyto postřiky by měly pavouky spíše zahnat k sousedům, než je zabít. To jsme ale ještě nevěděli, že pan Honza objednal postřik pouze proti Redbackům, kterých jsme tu tedy měli opravdu hodně, ale venku. Několik dní jsme skutečně neviděli žádné pavouky, což nám alespoň na nějakou dobu zmírnilo naše noční můry.

Ovšem po několika dnech Markéta vybírala poštu ze schránky a když mi ukázala noviny, vypadl z nich malý pavouček. Podle toho, jaké pavouky jsem viděl v hnízdech Redbacků bych řekl, že to byl malinký Redback a nebo samec. To se opravdu nedá moc rozeznat. Každopádně nám to trochu narušilo ten pocit bezpečí, ale brali jsme to jako náhodu... Redbacky jsme už později opravdu žádné nenašli, ale pár dní na to jsme doma objevili nového návštěvníka. Když jsme těsně před spaním vyklepávali peřiny od pavouků (starý zvyk), vyběhl od postele směrem nahoru po zdi zvláštní pavouk. Bohužel jsme zjistili, že máme doma White-tailed Spidera! Oproti Redbacku nebo Funnel Webovi se tento pavouk neřadí mezi ty nejjedovatější pavouky s možným následkem smrti. Ale po vyprávění o jednom kamarádovi, kterému se po kousnutí tímto pavoukem udělala obří boule a pak ho odvezli po kolapsu do nemocnice jsme opravdu začali být velmi rozrušení! Byli jsme hodně naštvaní, že i po té dezinsekci tu stále pavouky máme a začali jsme velmi reálně přemýšlet o přestěhování. Pavouka jsem musel samozřejmě vyfotit!

White-tailed Spider

Nechce se mi opět vyhledávat tisíce informací o pavoucích, ale z toho co jsem přečetl bylo zajímavé to, že ve většině článcích tohoto pavouka nepovažují za větší problém. Ovšem stačilo si někdy přečíst diskuze pod článkem, kde psali lidé o tom, jak je pavouk kousl. Skutečně někteří lidé popisují velké otoky s boulí, která buď sama splaskla nebo museli k doktorovi či do nemocnice. Dokonce i někteří lidé, co žijí v Austrálii už hodně dlouho mi řekli, že na Redbacky pozor, ale od White-tailed Spidera se radši nechávat kousat nemám, že je to hnus a že ta kůže pak zčerná a odpadne i s masem. Je to prý hodně nechutné a pro představu sem přikládám jednu fotku z internetu.

Kousnutí White-tailed Spiderem

Nejvíc nás naštvalo, když nám pan Honza napsal, že tento pavouk není vůbec nebezpečný a že se nemusíme bát! Od této doby jsem k němu přestal mít sebemenší důvěru a začali jsme vážně pochybovat, jestli tam ta firma na ty pavouky vůbec byla. Později, jak jsem už psal, jsme se dozvěděli, že to byl postřik pouze na Redbacky a ti tedy opravdu zmizeli. Ale představa, že by nás v noci tento pavouk kousnul třeba do obličeje nebo např. také někam jinam, ppfffff, tu noc jsme spali opravdu špatně a naše myšlenky směřovaly pouze na to, jak se co nejrychleji odstěhovat! Podle různých statistik a zjišťování je procentuelně nejvíce lidí White-tailed Spiderem napadeno v noci při spánku. Pavouci jsou všeobecně plaší, ale pokud se po něm ze spaní oženete třeba rukou, tak se není čemu divit, že vás může kousnout. Prostě ta představa, když jde člověk večer spát a ví, že mu tam lezou takovéto potvory je strašná! To vážně nikomu nepřejeme. :(

Pak bych mohl vyjmenovat řadu snů, které nás pronásledovaly za poslední dobu, jak nás koušou pavouci a podobně. Jedno ráno Markéta mluvila ze spaní a říkala: "Pozor, ať tě nekousne ta žížala!" Nebo: "Ucpal si ty díry za tou skříní?" A podobně... :( Někdy mi bylo Markéty opravdu líto a bylo to i vidět na jejích očích, jak se ve spánku míhaly.

Dalšího White-tailed Spidera našla Markéta, ovšem v tu chvíli, když jsem byl zrovna na cestě do práce. Samozřejmě se jí ho nechtělo zastříkávat, on je tento pavouk také nezvykle rychlý. Takže jsem uvažoval, že se vrátím a do práce příjdu později, protože večer bychom ho už nemuseli najít. Nakonec ho Markéta zastříkala sama, za což má ode mě velikou pochvalu! Pár dní na to zlikvidovala ještě jednoho malého.

Dospělý pavouk má v průměru 1 - 2 cm dlouhé tělo

White-tailed Spider se bohužel často vyskytuje v domech, kde si nejvíce libuje v lůžkovinách, v oblečení, ideální jsou pro něj různé ručníky, či pohozené oblečení po zemi. Venku jsou to pak různé keříky, komposty, suché kůry, listy, kamení a podobně. Samotné kousnutí často vyvolá pouze menší otok v místě kousnutí nebo zabarvení kůže a svědění. Pavouk často přenáší různé infekce a situaci to pak ještě více komplikuje. Opět je to velice individuální věc a připomínám, že jsme oba s Markétou alergici, takže se v zásadě snažíme kousání od pavouků vyhýbat. Už jsme si docela zvykli na to, že před každým oblíknutím čehokoliv se oblečení musí vyklepat. Ale docela nás to zdržuje a když si člověk uvědomí, proč to vlastně dělá, tak zjistí, že je to vlastně docela hrozné. Třeba když jsme jeli na ty hory a potřebovali jsme s sebou vzít něco teplejšího, i po vyklepání jsem musel obětovat ruku a strčit jí do kabátu, abych se ujistil, že tam žádný pavouk není. Ta samá situace je u bot, napřed vyklepat a pak se raději ujistit rukou. Tu totiž mohu v případě kousnutí rychle vyndat, oproti noze, kterou mám pak zavázanou tkaničkou. Jak jsem v předchozím článku o pavoucích psal o těch velkých pavučinách, do kterých jsme se pravidelně chytali, musím říct, že na dlouhou dobu opravdu zmizely. Ale nedávno se opět objevily na těch samých místech a tak se zase občas trochu zachytíme. Někdy je to vážně otravné, např. když šla ráno Markéta na pohovor a první, co se jí po dlouhé době strávené v koupelně venku stalo, bylo naboření obličejem do velké pavučiny. To prostě naštve nebo ne?

Jak jsme tady měli ty Redbacky, tak jsme si říkali, že dokud budou ti pavouci venku, že to tu ještě vydržíme. Stále mi bylo proti srsti tento dům opustit, když jsem panu Honzovi, který je na několik měsíců v ČR slíbil, že se tady o to postaráme. Ale jak jsem se už zmínil, určité sympatie k němu už odezněly a tak jsem opravdu myslel, že se přestěhujeme. Kočku bych sem jezdil krmit obden a poštu bych také mohl vyřizovat. Trávník jednou za čas posekat a auto jednou za týden nastartovat kvůli baterce. Jenomže peněz moc nebylo a ubytování je všude jinde pekelně drahé, takže jsme nakonec ani moc neměli na výběr! Jeden by řekl, že už to nemůže být horší, ale může! Kocour nám do baráku natáhl blechy!

Začalo to tak nevinně, první jsem našel, když jsem se šel koupat. Pak jedna v posteli, na gauči a pak už to bylo každou chvíli někde. Ale to nejhorší nás čekalo v zadním pokoji u pana Honzy, kam chodí někdy kočka spát. Když jsem tam šel jednou naskenovat nějaký dokument, z koberce na mě během pár sekund naskákalo několik blech najednou a okamžitě jsem musel utíkat do sprchy! Bylo to hrozné a ten počítač jsem se odvážil vypnout až k večeru, kdy jsem pak musel zase utíkat do sprchy. Blechy nás tu pronásledovaly až do tohoto víkendu a jejich vojsko se rychle rozšiřovalo. Konečná fáze byla ta, že jsem např. přišel domů, šel jsem do koupelny a hned blecha. Po osprchování jsem se po těžkým dnu posadil do křesla a hned blecha! Do toho za dveřma začal mňoukat kocour, no bez urážky, tohle si neumíte nikdo představit, co jsme tady zažívali... Navíc připomínám, že při každém kousnutí od blechy člověk neví, jestli je to pavouk či blecha! Poslední dny nás také hodně štípaly v noci, takže má Markéta třeba štípanec i na tváří a to není zrovna ideální, když chodí každou chvíli na nějaký pohovor na práci. Finální den byl ve čtvrtek, když jsem se naštval, že nám nejde několik dní internet. Věděl jsem, že budu muset jít do toho zablešeného pokoje a přeštelovat tam nějaké kabely. Jak to ale udělat, když je tam tuna blech? Bylo nám sice doporučeno vystříkat koberce Raidem, ale to jsme udělali v ostatních pokojích, tam kde jsme my a blechy jako kdyby naopak ožily. :( Navíc v tom zadním pokoji jich bylo tolik, že by na nějaké mačkání spreje nebyl čas. Tak mi Markéta zabalila celé nohy do alobalu a v tričku a trenkách jsem dobrovolně vyrazil mezi stovky blech!

"Deratizátor" opět v akci (kamarádi mi už říkají zoolog)

Chvilku mi trvalo, než jsem se tam odvážil vůbec vejít. Nakonec jsem tam tedy vlítl, restartoval jsem modem přehodil jeden kabel a do půl minuty po mně lezly desítky blech! Bylo to hrozné... Utíkal jsem rychle do sprchy. Bohužel se mi internet nepodařilo rozchodit, takže to ještě k tomu bylo zbytečné! Pak jsem šel do práce, kde jsem byl opět asi jen 4 hodiny, (dohromady 4 hodiny do práce jedu). Po cestě domů mi volala Markéta, že ten internet zapojila! Neuvěřitelné... Opět mě hrozně moc překvapila. Ovšem zároveň jsem se hodně rozčílil, protože v tom pokoji byla asi 30 minut!!! Já tam byl 30 sekund! Neustále okolo sebe rozstřikovala Raid, ale stejně byla celá seštípaná. :( Také se nějak obalila ledasčím, ale Markéta má hlavně dlouhé husté vlasy a tak mě naštvalo, že riskovala kvůli internetu to, že se pak bude muset nechat ostříhat dohola. Měla prý nějaký šátek, ale já měl na sobě také alobaly a nejhorší právě bylo, když mi začaly zalízat za ně! Prostě to tam zapojila a pak se celá asi 1/2 hodiny drhla mýdlem. Večer nám ale oběma nějak ruply nervy a začali jsme na sebe ohledně celé té naší situace tak nějak pokřikovat. Tak jsem vzal notebook a vše jsem to napsal panu Honzovi, jak to tady máme a prostě ať s tím už něco konečně udělá. Navíc i ta kočka je docela chudák! Místo nějakých omluv jsme se dočkali spíše několika nesmyslně napsaných vět. A nakonec nám bylo řečeno, že je to pro něj už také hodně starostí a že si přebookovává letenku a přijede třeba do tří dnů sem, což pro nás znamenalo se odstěhovat, ale momentálně nemáme moc peněz a tak jsme začali řešit docela fatální problémy. Nebylo to moc příjemné a nechci se o tom dále rozepisovat, každopádně to dopadlo tak, že sem nakonec poslal pan Honza opět toho svého kamaráda a ten v domě vypustil několik plynových bomb, které nám tu ty blechy opravdu všechny zahubily! Navíc jsme se s panem Honzou trochu usmířili a nakonec tedy přijede až v té polovině dubna, kdy se budeme konečně stěhovat. Odblešování proběhlo v sobotu ráno, když jsme byli zrovna na těch surfařských závodech (nepřehlédněte nový článek, který jsem přidal včera) a v neděli, včera, jsme se konečně krásně vyspali...

Nyní je pondělí, vlastně už je 5 minut úterý a zatím opravdu žádné blechy! Pavouky jsme tu už také dlouho neměli a tak to vypadá, že už možná bude po všem. :) Také se už pomalinku ochlazuje, tak se ti pavouci stahují. Jsem moc rád, že jsme to s Markétou celé zvládli a myslím, že zde skutečně platí pravidlo: "Co tě nezabije, to tě posílí." Na závěr přikládám odkaz na jedno vtipné video o White-tailed Spider, podívejte se až do konce, je to krátké. Zde.

Surfařské závody a akce na Maroubře

14. března 2010 v 12:35 | Jakub
Včera jsme se byli na Bondi podívat na surfařské závody. Nejsme žádní surfařští nadšenci, ale i tak to bylo moc zajímavé a poutavé. Počasí se také povedlo, jen jsme si nevzali opalovací krém, protože nemělo být nějak zásadně teplo a ráno to vypadalo, že bude polojasno. Nakonec jsme toho krému docela litovali, protože po celou dobu bylo (alespoň nad námi) jasno a tak jsme se malinko přižahli. Akce trvala celý víkend a přilákala spousty diváků, i když jsme čekali lidí o trochu více.



Asi největší atrakcí byla jízda mistrů, kde se dalo spatřit např. Kellyho Slatera - několikanásobného mistra světa. Byli jsme přímo u pláže, kde byla různá pódia, velká televize, hostesky a podobně. Několik těch mistrů potom procházelo mezi lidmi, až k takovému přístřešku, kde dělali rozhovory, podepisovali se a vlastně odtamtud rovnou vybíhali do vody. Jakmile se ukázali na pláži, seběhla se k nim hromada lidí. Pro mě to zase takové vzrušení nebylo, ale když procházeli pláží do toho přístřešku, tak šli zrovna okolo naší osušky a tak jsem možná nějakou tu fotku udělat mohl, ale v tu chvíli jsem si spíš hlídal svůj baťoh, protože se tam hrnulo dost lidí a já tam měl vyjímečně notebook.


Některé skoky byly opravdu úžasné a byla to skvělá podívaná

V kostce ledu si mohli lidé vydlabat mobilní telefony

Tady jsem vyfotil dva psy, byli jako utržení ze řetězu :)

Pak jsme se sešli s našemi kamarády a společně jsme se ještě procházeli po pláži, kde jsme našli několik jedovatých medúz. V této době se hodně vyskytují a občas od někoho slyšíme, že ho trochu žahla. Každopádně pokud vás žahne hodně, tak to může být velice nepříjemné a bolestivé a nějaký ten puchýř určitě vyfasujete. Na plážích byly cedule, že se jich momentálně ve vodě vyskytuje hodně, ale kluci skočili do vody i tak. :)

Blue Bottle Jellyfish

Odpoledne jsme vyzvedli Andrejku a vyrazili na Maroubru, kde se chystala párty. Než jsme všechno nakoupili, přijeli jsme tam až k večeru. Na Maroubře se nám moc líbí a jsme rádi, že jsme tam mohli poznat několik fajn lidí. Vlastně jsem ještě na blog nepřidal fotky z minulé párty a tak to nyní musím napravit...

Fotbálek byl využíván o sto šest

"Kostičky" u nás v ČR nechyběly na žádné kalbě

Včera tam bylo o něco více lidí, než minule a bylo to super! Moc se nám to celé líbilo... Markéta upekla moc dobré bábovky a Andrejka udělala také moc dobrý dort. Pak se dělaly halušky, Markéta mixovala Cuba Libre a hudbu jsem měl na starost já. :)

Maroubra je prostě cool...



A nakonec ranní procházka k moři...

Mardi Gras 2010

7. března 2010 v 15:33 | Markéta
První Mardi Gras se konal 24. června 1978, kdy ho uspořádali homosexuálové jako protestní pochod. Tehdy průvod začal kolem desáté hodiny večer a byl násilně ukončen střetem s policií. Po každoročních protestech došlo k úpravě zákona v NSW, kdy zástupci gayů a lesbiček mohou organizovat demonstraci. Tím se stal Mardi Gras pochodem občanských práv za práva homosexuální komunity. Od té doby se akce rozrostla do jednoho z největších a nejbarvitějších průvodů, kterého se dnes účastní nejen homosexuálové. Zároveň je to v podstatě jedna z největších turistických událostí tady v Sydney.

A tak jsme si to nemohli nechat ujít. :D Pochod má každý rok nějaké téma a letos byl průvod s tématem "Mardi Gras History of the World". Je to oslava lidské sexuality v průběhu věků se všemi možnými variantami, takže v průvodu diváci mohli vidět kromě homosexuálních párů i divokou jízdu vyznavačů sadomasochistických praktik, či vyznavačů fetišismu.

Začátek byl naplánován zhruba na 7:45pm, ale doporučovalo se přijít mnohem dříve, kvůli nejlepším místům. A proto jsme se společně s několika dalšími kamarády sešli už během odpoledne a po zastávce v Hyde Parku jsme se přesunuli na Oxford Street, přes kterou vedla 2,4 km dlouhá trasa, až na Anzac Parade do Fox Studios, kde se průvod ukončil velkou párty. Celá trasa byla ohraničena ploty, kde bylo vše střeženo místní policií a potom také "gaylesbian security", kteří se nezůčastňovali pochodu a hlídali čekající diváky.

Hrozně jsme se těšili, jak průvod bude vypadat, protože ani jeden jsme nikdy nezažili podobnou akci. Celá Oxford Street byla plně obsazena netrplivě postávajícími lidmi a tak jsme byli trošku zoufalí, kde najdeme dobré místo na koukání. Kluci našli super flek asi v polovinně Oxford Street, kde zrovna začali security posouvat zábradlí, tak jsme šli přímo k němu. Čekali jsme asi hodinu, než celá akce začala, ale nuda nebyla. Security, jak jsem už psala, byli gayové nebo lesbičky a u nás stál starší pohledný muž se smyslem pro humor a furt nějak blbnul s míčem, pinkal ho různě do publika, tak jsme se i protáhli. Také tam stála starší šik paní (asi 60 let) a fakt pařanka, celé to tam uměla krásně rozjet. :) Před průvodem se rozdávaly vlajky a jiné drobnosti na podporu průvodu.

Celé to začalo jízdou na luxusních mašinách, na kterých byli účastníci průvodu různě oblečení nebo také ne. :) Byla to opravdu podívaná, hlavně pro milovníky motorek. Jakub byl unešen ze zvuků výfuků a někdy také udiven ze svlečených žen... Nebo mužů? Toť otázka. :D Po tomto velice vzrušujícím zážitku začala být slyšet hudba a vidět ozdobené alegorické vozy, na kterých zářila neonová světla a celá show začala. V podstatě to celé vypadalo tak trochu jako na Love Parade v Berlíně. Pomalu projížděla všelijak upravená auta, ze kterých hrála hudba a za auty vždy pochodovaly různé sekce lidí s rozdílnými tématy či motivy. Např. jelo hasičské auto a za nim šel průvod hasičů. Pak to samé s policií, plavčíky a podobně. Bylo to velice pestré! Dále přikládám jen fotografie, nedá se to ani popsat... Máme to také celé natočené na videu. Bylo to ohromující.

Ještě za světla (foto od Simony)




Tady jsem dostala od jedné lesbičky pusu :)



(Foto od Simony)








Publikum udělalo větší bordel, než celý průvod...

Mnoho dalších fotek se časem opět objeví v naší fotogalerii.

Mardi Gras doprovázelo po několik dní mnoho akcí a celé to skončilo 6.března velkou Dance Party, kde bylo cca 18 000 mezinárodních navštěvníků, kteří si mohli poslechnout taneční sety např. Davida Guetta, či Carla Coxe!

1.března se u Opery sešlo 5200 lidí na náhé pózování v různých polohách, za organizace fotografa Spencera Tunicka.

(Foto z internetu)

Jsme moc rádi, že jsme tento průvod mohli vidět. Měli jsme totiž ještě nabídku jet kousek za Sydney na Bush Party, což bylo prý také dobré. Prostě párty v buši! Ale tohle byl skvělý zážitek, tak ničeho nelitujeme. Celý večer jsme pak ještě zakončili posezením u Opery, kde nám hrála i muzika. V boční části Opery byla diskotéka a z lodi na moři hrála živě kapela. :)

Tohle fotil Jakub jenom z ruky (bez stativu) - moc hezké

Výhled na moře a na výletní loď, kde hrála skvělá acid jazzová kapela

V Austrálii z nebe pršely ryby

4. března 2010 v 1:14 | Novinky.cz
Přikládám na blog jeden kuriózní článek o tom, jak v Austrálii pršely ryby. :) Přečíst si ho můžete zde.
Kdo jsem a proč píši tento blog


S některými z Vás, čtenáři tohoto blogu, se neznám osobně. Rád bych Vám sebe a můj blog stručně představil.

Jmenuji se Jakub Litoš, je mi 28 let a pocházím z Roztok u Prahy. Jako malý kluk jsem se začal spontálně věnovat hudbě, ve které mě rodiče a také další významní lidé, velice podporovali. Hudbě jsem se věnoval naplno a vystudoval hudební konzervatoř. Tam mi začalo nové období mého života, na které rád vzpomínám. Především jsem si začal svobodně a bez omezení užívat mladistvého života. Vždy jsem ale tak nějak vybočoval ze standardů a vyhýbal se klišé, nedokázal se smířit s některými pravidly a zaběhlými postupy - jak v hudbě, tak v životě.

Po škole jsem začal pracovat, i když v hlavě už jsem promýšlel můj nový plán. Jednou ve škole na lekci o moderní hudbě, jsem za zvuků didžeridu dostal nápad zrealizovat můj sen a odjed na druhou stranu světa - do Austrálie. V podstatě celý rok jsem se připravoval, pročítal blogy, sbíral informace, sháněl peníze. A hlavně jsem se na to psychicky připravoval, jelikož jsem byl dost fixovaný na domov, rodiče a takové to pohodlí a zázemí. Přede mnou bylo něco, co jsem znal jen z obrázků. Něco, na co jsem se neskutečně těšil a bál zároveň.

Naštěstí jsem na to nebyl sám. Několik let jsem bydlel s mou teď už bývalou přítelkyní Markétou a Austrálii jsme brali jako takové naše společné dobrodružství a utvrzení našeho vztahu. 25.9.2009 jsme opustili naši rodnou zemi a vydali se vstříc novým zážitkům. Po půl roce v Sydney, kdy jsme se už dostatečně rozkoukali a začínali se mít pomalu dobře, se se mnou Markéta rozešla a každý si šel svou novou cestou. Nestydím se říct, že to bylo mé zatím nejhorší období, co jsem kdy zažil. Měl jsem veliké potíže celou situaci rozumně zvládnout a dlouho mi trvalo, než jsem začal normálně fungovat. Byl to ale jeden z nejvýznamnějších bodů v mém životě - to rozhodnutí, že budu bojovat a víza si prodloužím.

Potom jsem začal chodit do školy. Poznal jsem mnoho nových lidí a začal se mít zase dobře. Po sedmi měsících jsem ve škole potkal Amy z Thajska. Oba jsme brzo zjistili, že si velice rozumíme a začali tak spolu bydlet. Později jsme si pronajmuli náš první byt, který byl minutu pěšky od vyhlášené Bondi Beach a mohu upřímně říct, že v té době mi začalo pro změnu to nejlepší období. Najednou jsem měl vše co jsem kdy chtěl, a tak jsem neváhal a naplno si to užíval. Oba s Amy jsme měli stálou práci a společné volné víkendy, které jsme vždy využili k výletům a dalším aktivitám. Byl to nádherný čas, na který nikdy nezapomenu. V prosinci 2012 jsme se v Sydney nakonec i vzali a Amy se tak stala dokonce i mou ženou.

1.4.2013 jsme společně opustili Austrálii a pro mě tak skončil 3,5 roční pobyt v mé vysněné zemi, kde jsem se stihnul rozejít s bývalou přítelkyní, oženit s Amy, vystřídat 10 různých bydlení, vystudovat 2 školy, získat mnoho pracovních zkušeností, vydělat nějaké peníze, potkat spoustu lidí z celého světa, ale především zažít něco, na co budu do konce života vzpomínat.

Po nezapomenutelném tříměsíčním cestování v Asii, jsme se na zkoušku usadili v Čechách, kde se nám podařila najít hezká práce a momentálně rozmýšlíme naše bydlení. V současné době mohu říct, že jsme již rozhodlí pro usazení se v Čechách, i když člověk nikdy neví, kam ho vítr zavane...

Blog jsem začal psát od mého odjezdu do Sydney. Věděl jsem, že budou mí nejbližší zvědaví, jak se mi tak daleko daří. Zároveň jsem si mohl zaznamenat více vzpomínek, které bych mohl časem zapomenout. Nakonec mě přes blog kontaktovalo i mnoho cizích lidí. S některými jsem se osobně setkal a poznal tak kolikrát i nové přátele. Stejným způsobem jsem poznal i mého nejlepšího kamaráda Kubu, který už se také vrátil domů. Jsem také rád, že mohu některým cestovatelům pomoci se do Austrálie dostat - inspirovat nebo poskytnout cenné, praktické a nezkreslené informace o tom, jak to v Austrálii funguje.

Děkuji Vám za Váš zájem, za Vaše zprávy a komentáře. Těší mě, že se Vám mé čtení a fotky líbí. A pokud zrovna vy také uvažujete do Austrálie odjet a nebo kamkoliv jinam třeba na Nový Zéland nebo do Kanady, přeji Vám upřímně hodně štěstí, odhodlání a trpělivosti. A také ať si to všechno moc užijete a načerpáte ze všeho co nejvíce nebo alespoň tak, jako já.