Markéty nehoda na Clovelly Beach

4. února 2010 v 10:54 | Jakub
Tak jsme se s Markétou dohodli, že o tom nakonec napíši já, takže:

Během jednoho odpoledne, kdy jsme se koupali na Clovelly jsem si chtěl trochu zpestřit potápění a šel jsem o kousek dál ke skalám, kde byly takové různé zajímavé vodní plochy. Šnorchloval jsem tam v hloubce ani né půl metru a pak se procházel v takovém mořském minipotůčku porostlým mechy. Řekl jsem si, že to musím ukázat Markétě. Té se to následně moc líbilo a také nás tam zaujala moc hezká malá laguna. Dále jsme došli ke skupině mladých kluků, kteří se bavili tím, že skákali do takového koryta. V podstatě, vypadlo to tak, že z moře byla ve skalách nějakým způsobem vytvořená taková prasklina a podle toho, jak se přihrnuly vlny se buď zatopila nebo téměř vypustila. Byla pravidělně široká cca dva metry a dlouhá zhruba 7 metrů. Když se tam nahrnula voda, kluci tam skákali jak pominutí a když se voda za pár sekund začala silným proudem vracet zpět, museli se přidržet skal a rázem se hladina snížila přibližně o 1 - 2 metry. Vcelku nebezpečná zábava, zvlášť při takových vlnách. Chvíli jsme je tam pozorovali a po chvíli nás zaujaly veliké vlny, lámající se o skalnaté břehy. Všude po zemi byly tisíce malých mušliček, které byly trochu jiné, než bývají všude možně po plážích. Tyto byly s takovou ostrou špičkou nebo ve tvaru jakoby malé sopky a byly taktéž neoddělitelně přikované ke skalnaté zemi. Nijak jsme je neskoumali, ale zvažovali jsme každý krok, neboť ta chůze po nich nebyla nikterak příjemná. Pamatuji se, jak jsme si s Markétou říkali, že by nebylo dvakrát příjemné po nich upadnout... Na nepohodlnou chůzi jsme rázem zapomněli, když jsme viděli ty obrovské vlny, jak narážely do skal. Bylo to úžasné... Někdy byly tak veliké vlny, že dostříkly až na nás a byli jsme celí mokří! Byli jsme ovšem v dostatečné vzálenosti od břehu, ze kterého by člověk mohl teoreticky spadnout tak dva metry dolů, kde by možná nebyl nejhorší ten pád, ale voda, která se tam v závislosti na vlnách všelijak mlela a točila a nevypadalo to zrovna na ideální místo ke šnorchlování.

Bohužel, nakonec této příjemné procházky nás čekala nemilá věc. V momentu, kdy jsme se otočili, že půjdem zpět, narazila o skály veliká vlna. Já už byl několik metrů vpředu a vyjímečně jsem zrovna nebyl vedle Markéty. Stejně jako ostatní větší vlny vytvořily po "zemi" takový potok. Pokud jsme stáli směrem k moři, nebylo to nic co by člověk neustál, ale tato vlna byla mnohem větší, než ty předešlé a tím, jak byla Markéta už na odchodu a tudíž byla zády k té valící se vodě, podkosilo jí to nohy. Díky tomu jak zakříčela jsem to i viděl, jak padá a několikrát se ještě po těch mušlích otáčí. Muselo to být hrozně nepříjemné a také bylo. Když jsem k ní doběhl, byla chudák už celá taková krvavá a okamžitě jsme se vydali zpět na pláž k záchranářům. Na pomoc tam přiběhli ještě dva kluci, kteří skákali opodál do toho koryta, ale viděli, že to není nic vážného a že to zvládnem sami. Na krev už byli asi zvyklí. První obava byla o nohu, protože sí jí Markéta nějak divně zkroutila, ale naštěstí mohla normálně jít. Ta slaná voda musela na ty rány hrozně pálit, ale na druhou stranu to byla perfektní dezinfekce. Udělali jsme krátkou prohlídku a zjistili, že to nevypadá na žádné hluboké rány a hlavně na nic horšího. Např., že si nějak neporanila hlavu, díky Bohu. Po těch rozbitých chodidlech ještě musela přejít přes ty mušle a konečně jsme nakonec došli k našim věcem. Tam nám hned lidé okolo poradili, kde je záchranář. Museli jsme ještě obejít celou pláž a nakonec jsme k němu došli. Napřed jí ošetřoval venku, ale jelikož byla Markéta odřená skoro všude a na chodidlech měla trochu hlubší rány, přesunuli jsme se k němu na ošetřovnu. Já jsem po cestě zakopl a nakonec jedna náplast padle i na můj palec u nohy. Za půl hodinky jsem došel pro naše věci, vyždímal krvavý ručník a s Markétou, která vypadala skoro jak mumie jsme vyrazili domů.

Opravdu, díky Bohu, že to dopadlo, jak to dopadlo a že se nestalo nic horšího. Ty vlny a vůbec všechny ty mořské proudy jsou pěkně zrádný a je potřeba si na ně dávat pozor. Markéta měla okolo sebe omotaný ručník, když spadla a i přesto se docela hodně poškrábala. Samozřejmě jsme to všechno nafotili, ale vkládám sem jen ukázku takových škrábanců, že si člověk řekne "au", ale nechtěl jsem sem dávat fotky typu "fuj".

Ruka

Noha

Vnitřní strana stehen

Markétě zrovna začaly prázdniny a tak je fajn, že nemusí do školy. Asi za týden se jí to krásně zahojilo a už jí jen někdy trochu pobolí kotník, prst na noze a zápěstí. Já, jak jsem na Clovelly zakopl a jak jsem přes ty mušle běžel za Markétou jsem měl nakonec taky takový "ranky" a cestou do práce jsem to někdy taky trochu dokulhával.

Opravdu jsem rád, že už se jí to zahojilo a že teď máme síly na to, řešit další komplikaci, která tady u nás nastala. Budu o tom psát co nejdříve a někteří lidé z facebooku již vědí, že se to týká pavouků!!!
 


Komentáře

1 Vojta "the Blogger" :-) Vojta "the Blogger" :-) | Web | 6. února 2010 v 8:44 | Reagovat

Ty fotky jsem už viděl předtím na FB a jak to tam Markéta popisoval, tak mi bylo jasný jak to asi bylo "příjemný". Po těch mušlích jsem kráčel na Coogee a někdy je to fakt mazec, jak bolej chodidla, natož se v tom vykutálet! Ještě že to dopadlo "jen" takhle...  ;-)

2 Jitka Litošová Jitka Litošová | Web | 6. února 2010 v 13:07 | Reagovat

Chudinka Markýtek :( 8-O

3 Jakub Jakub | 8. února 2010 v 6:15 | Reagovat

[1]: Přesně tak, hlavně, že nic horšího...

4 Jakub Jakub | 8. února 2010 v 6:17 | Reagovat

[2]: To jo, už je vcelku dobrá, ale noha jí ještě furt bolí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Kdo jsem a proč píši tento blog


S některými z Vás, čtenáři tohoto blogu, se neznám osobně. Rád bych Vám sebe a můj blog stručně představil.

Jmenuji se Jakub Litoš, je mi 28 let a pocházím z Roztok u Prahy. Jako malý kluk jsem se začal spontálně věnovat hudbě, ve které mě rodiče a také další významní lidé, velice podporovali. Hudbě jsem se věnoval naplno a vystudoval hudební konzervatoř. Tam mi začalo nové období mého života, na které rád vzpomínám. Především jsem si začal svobodně a bez omezení užívat mladistvého života. Vždy jsem ale tak nějak vybočoval ze standardů a vyhýbal se klišé, nedokázal se smířit s některými pravidly a zaběhlými postupy - jak v hudbě, tak v životě.

Po škole jsem začal pracovat, i když v hlavě už jsem promýšlel můj nový plán. Jednou ve škole na lekci o moderní hudbě, jsem za zvuků didžeridu dostal nápad zrealizovat můj sen a odjed na druhou stranu světa - do Austrálie. V podstatě celý rok jsem se připravoval, pročítal blogy, sbíral informace, sháněl peníze. A hlavně jsem se na to psychicky připravoval, jelikož jsem byl dost fixovaný na domov, rodiče a takové to pohodlí a zázemí. Přede mnou bylo něco, co jsem znal jen z obrázků. Něco, na co jsem se neskutečně těšil a bál zároveň.

Naštěstí jsem na to nebyl sám. Několik let jsem bydlel s mou teď už bývalou přítelkyní Markétou a Austrálii jsme brali jako takové naše společné dobrodružství a utvrzení našeho vztahu. 25.9.2009 jsme opustili naši rodnou zemi a vydali se vstříc novým zážitkům. Po půl roce v Sydney, kdy jsme se už dostatečně rozkoukali a začínali se mít pomalu dobře, se se mnou Markéta rozešla a každý si šel svou novou cestou. Nestydím se říct, že to bylo mé zatím nejhorší období, co jsem kdy zažil. Měl jsem veliké potíže celou situaci rozumně zvládnout a dlouho mi trvalo, než jsem začal normálně fungovat. Byl to ale jeden z nejvýznamnějších bodů v mém životě - to rozhodnutí, že budu bojovat a víza si prodloužím.

Potom jsem začal chodit do školy. Poznal jsem mnoho nových lidí a začal se mít zase dobře. Po sedmi měsících jsem ve škole potkal Amy z Thajska. Oba jsme brzo zjistili, že si velice rozumíme a začali tak spolu bydlet. Později jsme si pronajmuli náš první byt, který byl minutu pěšky od vyhlášené Bondi Beach a mohu upřímně říct, že v té době mi začalo pro změnu to nejlepší období. Najednou jsem měl vše co jsem kdy chtěl, a tak jsem neváhal a naplno si to užíval. Oba s Amy jsme měli stálou práci a společné volné víkendy, které jsme vždy využili k výletům a dalším aktivitám. Byl to nádherný čas, na který nikdy nezapomenu. V prosinci 2012 jsme se v Sydney nakonec i vzali a Amy se tak stala dokonce i mou ženou.

1.4.2013 jsme společně opustili Austrálii a pro mě tak skončil 3,5 roční pobyt v mé vysněné zemi, kde jsem se stihnul rozejít s bývalou přítelkyní, oženit s Amy, vystřídat 10 různých bydlení, vystudovat 2 školy, získat mnoho pracovních zkušeností, vydělat nějaké peníze, potkat spoustu lidí z celého světa, ale především zažít něco, na co budu do konce života vzpomínat.

Po nezapomenutelném tříměsíčním cestování v Asii, jsme se na zkoušku usadili v Čechách, kde se nám podařila najít hezká práce a momentálně rozmýšlíme naše bydlení. V současné době mohu říct, že jsme již rozhodlí pro usazení se v Čechách, i když člověk nikdy neví, kam ho vítr zavane...

Blog jsem začal psát od mého odjezdu do Sydney. Věděl jsem, že budou mí nejbližší zvědaví, jak se mi tak daleko daří. Zároveň jsem si mohl zaznamenat více vzpomínek, které bych mohl časem zapomenout. Nakonec mě přes blog kontaktovalo i mnoho cizích lidí. S některými jsem se osobně setkal a poznal tak kolikrát i nové přátele. Stejným způsobem jsem poznal i mého nejlepšího kamaráda Kubu, který už se také vrátil domů. Jsem také rád, že mohu některým cestovatelům pomoci se do Austrálie dostat - inspirovat nebo poskytnout cenné, praktické a nezkreslené informace o tom, jak to v Austrálii funguje.

Děkuji Vám za Váš zájem, za Vaše zprávy a komentáře. Těší mě, že se Vám mé čtení a fotky líbí. A pokud zrovna vy také uvažujete do Austrálie odjet a nebo kamkoliv jinam třeba na Nový Zéland nebo do Kanady, přeji Vám upřímně hodně štěstí, odhodlání a trpělivosti. A také ať si to všechno moc užijete a načerpáte ze všeho co nejvíce nebo alespoň tak, jako já.