Únor 2010

Mt. Kosciusko - nejvyšší hora Austrálie

28. února 2010 v 23:59 | Jakub
Minulý víkend nás vzali Ondra s Andrejkou na krásný výlet do Snowy Mountains (Sněžných hor), kterým se také říká Australské Alpy. (Některé fotky jsem "ukradl" z facebooku některých členů naší výpravy, tak jsem tyto fotky alespoň označil hvězdičkou).

Vyjeli jsme už v 6 hodin ráno, protože do národního parku Kosciuszko to je asi 500 km. Jelo nás celkem 10 (CZ/SK) a většinu posádky jsme už znali z Maroubry, tak to bylo fajn. V podstatě celou cestu ze Sydney jsme jeli v přírodě, což se nám velice líbilo.

Australské luhy a háje :)
327

328

329

*Naše výprava - téměř celá
332

Na Charlotte Pass jsme zaparkovali a přemýšleli, jakou trasou se vydat. Nakonec jsme zvolili tu náročnější trasu (Main Range Track), přes hřebeny hor a zpátky jsme měli v plánu jít tou kratší a jednoduší cestou, která se jmenuje Summit Walk.

330

Od zdolání vrcholu nás dělilo 12,5km (4,5 h.) - vrchol odsud není ani vidět
331

Na začátku naší cesty jsme museli přejít Snowy River (Sněžnou řeku). Markéta se i přes nedávnou nehodu na Clovelly Beach nikterak neobávala a vyrazila po kamenech jako první. Voda byla krásně čistá a člověk měl z té přírody takovou přirozenou radost.

Snowy River
333

Po přebrodění řeky se šlo docela dlouho do kopce, což nám dalo vcelku zabrat. Později jsme se zapotili hlavně před vrcholem, jinak během cesty jsme to zvládali dobře. Markétu jen někdy pobolívaly nohy, což se po té Clovelly není čemu divit. Šlo se stále po cestě a sníh tu v tuto dobu ještě není, takže jsme si akorát postupem času dooblíkli nějakou tu mikinu nebo čepici, protože vítr byl docela silný a chladný.

Někdy jsem měl pocit, že do nás ty mraky narazí :)
334

A zase do kopce...
335

Výhled byl vskutku překrásný a to jsme byli teprve asi v půlce cesty
336

*Takhle bych ležel klidně hodiny (třeba příště) :)
337

Občas i nějaká ta kytička
338

Že by sněženky? :)
339

*Obří rousnice jako zákusek, netuším, kde se tam tak najednou vzala...
340

Ondra se nám snažil uletět :D
341

Stále bylo na co koukat
342

Docela blízko vrcholu...
343

*A konečně nahoře... Nejvyšší místo celé Austrálie - Mt. Kosciusko (2228 metrů nad mořem)
344

S Ondrou a Andrejkou
345

To jsme ještě nevěděli, že o tyto krásné fotky skoro příjdem!
346

Na vrchol jsme došli přibližně po sedmé hodině a jelikož jsme nechtěli jít dolů za tmy, bohužel jsme nahoře moc dlouho nepobyli. Potkali jsme tam jednoho cestovatele, který se chystal někde pod vrcholem přespat. Cestou zpátky jsme viděli u takových skal několik stanů. Poblíž nich byla malá chaloupka, přesněji chata Seamen's Hat, kterou v roce 1929 postavili rodiče američana Laurie Seamana, který tady umrzl. Byli jsme se podívat uvnitř a zrovna tam nějací dva lidé rozdělávali v kamnech oheň. Myslím, že se tam může zdarma přespat a jeho rodiče mají stále zajištěné, aby tam bylo suché dřevo. To jsem jen tak zaslechl, když jsme se o tom bavili... Dolů jsme šli tedy tou lehčí cestou a třetí třetinu už jsme šli za tmy, což se mi hrozně moc líbilo. Dolů i nahoru se lze také dostat lanovkou, ale tou jsme jet nechtěli a stejně už byla dávno zavřená. Markéta už byla hodně unavená, i když myslím, že pro všechny by představa jít zpátky stejnou cestou přes vrcholky hor byla stejně "hrozná". A tak jsme byli opravdu rádi, když jsme došli k autu, protože na takovéto dvacetikilometrové výpravy nejsme zvyklí. Každopádně to byl úžasný zážitek! Když jsme pak jeli autem v noci do našeho ubytování, přes cestu nám často skákali klokani, což byl naprosto úžasné, vidět je takto volně v přírodě. Někteří byli ale opravdu velcí, obzvlášť ten první stařík, který vypadal spíše jako kráva a jen tak si stál v protisměru a koukal na nás, ani neutekl. Ale měli jsme štěstí, že jsme do žádného nenabořili, protože by to byla nepříjemná komplikace.

Škoda jen, že mě po celou tu cestu na Kosciusko bolela hrozně hlava, vzal jsem si tak raději na vrcholu nějaký prášek a večer nepil žádný alkohol. Noc jsme přečkali v hostelu v městečku Jindabyne. Ondra usmlouval cenu za ubytování asi jen za $20/osoba, což je opravdu dobrá cena. Spali jsme teda všichni v jednom pokoji, ale to nám vůbec nevadilo. :)

Pohled z balkónu hostelu v Jindabyne
347

Druhý den jsme vyrazili na krátky výlet do Canberry - hlavního města Austrálie. Po cestě jsme se ještě podívali do nejznámějšího australského lyžařského střediska Thredbo, kde byla také půjčovna kol. Za půjčení kola plus vybavení a celodenní vstupenku na vlek si ale zaplatíte vcelku velké peníze - asi $300!

Lyžařské středisko Thredbo
348

I když jsme po cestě v autě stihli malou přeháňku, tady nám opět krásně svítilo sluníčko, a tak jsme si ještě udělali malou procházku podél řeky.

*Okolí Thredbo
349

Já :)
350

V hlavním městě Austrálie jsme se zdrželi jen chvíli. Dali jsme si tam dobrý oběd a pak jsme se jeli podívat na vyhlídku, kde bylo krásně vidět celé město. Celkově mi nepřišla Camberra nijak zajímavá, ale opravdu jsme spíše tak projížděli, protože jsme před sebou měli ještě dlouhou cestu domů. Na fotce je vidět např. parlament, kam se podíváme třeba příště. Každopádně výhled tady byl moc hezký.

Camberra
351

*Po cestě zpět jsme ještě mimo pár mrtvých klokanů u silnice viděli také Emu!
352

*Také jsme často viděli různé koně a krávy, ale beran nás teda dostal :D
353

Hrozné zjištění ale bylo následující den, když jsem po cestě z práce zapnul foťák a ukázal si mi tam nějaký error. Když jsem ho zapnul podruhé, fotky byly všechny vymazané! To bylo pro mě a pak také pro Markétu hrozné zjištění! Markéta pak ale někde vykoumala, že existuje program, který dokáže vytáhnout fotky z paměťové karty, i když se karta zformátuje. Nemožné se stalo skutečností a druhý den, když jsem přišel z práce, jsem měl 99% fotek zpět!!! To se teda Markéta zase jendou ukázala...

Výlet byl opravdu moc hezký a těšíme se, že se na Mt. Kosciusko někdy podíváme znovu a třeba v zimě!


Ability - můj třítýdenní kurz

19. února 2010 v 12:17 | Markéta
Po prvních prázdninách jsem se opět vrátila do školy do své třídy jménem Beginner. Původně jsem měla nastoupit na Business English, to je kurz s obchodní angličtinou. Počítalo se ale s tím, že na něj co se týče angličtiny ještě nebudu připravená a byl to spíš chytře vymyšlený plán od naší agentury, protože mezi každým kurzem mohu mít prázdniny a tudíž o to déle tu vlastně můžeme být. Takže jsem nastoupila opět do General English.


Kurz mi začínal v pondělí a tak jsem se nevyhla testu. První dvě hodiny jsem měla svojí původní, mojí velmi oblíbenou učitelku Toniu. Zbytek hodin jsem měla Jane, což je rodilá Australanka, tak bylo vždy zajímavé poslouchat její "ozíjštinu". Ve třídě jsem měla nový národnostní mix. Dva Thajce, dva kluky ze Saúdské Arábie, potom tam byla hodně "China" a nepřehlédnutelný Španěl David. Seděla jsem vedle něj, takže jsem měla o zábavu postaráno. Mluvil chvíli anglicky a chvíli španělsky, takže i Tonia měla co dělat, aby mu rozuměla. No a aby jste nepřišli o nějaké ty naše "beginnerské seky", tak tady jeden je. Tonia ukazuje na prst na noze a ptá se: "Jak se to jmenuje?" A Dilí, China girl odpověděla: "Fish fingers" - (rybí prsty). No legrace jako vždy. Tuto třídu jsem nestihla vyfotit, ale určitě se s nimi ještě setkám, tak o to snad nepřijdete.

Naše učitelka Jane ale po pár dnech odjela na dovolenou a tak místo ní nastoupila nová suplující učitelka jménem Penny. Byla to dost stará šik paní, ale sympatická moc nebyla. No a tím začalo mé trošku nepříjemné období na Ability. Další den jsme dostali výsledky testu a já jsem hrozně chtěla do Elementary - vyššího kurzu, protože tam byli všichni moji bývalí spolužáci. Tonia mi dala test s výsledkem a nic neřekla, tak jsem byla smutná, že jsem nepostoupila. Potom jsem prošla celý test a na písemné práci zezadu bylo napsáno: "Welcome back Peggy. It is great to see you again. Good luck in Elementary next week." - (Vítej zpátky Peggy. Je skvělé tě znovu vidět. Hodně štěstí v Elementary v příštím týdnu.) Tak to jsem byla moc šťastná, jen jsem se na ní podívala a usmála... Tonia je opravdu best teacher na Ability, není tam nikdo, kdo by jí neměl rád. Takže jsem strávila v Beginnru poslední týden a těšila jsem se na novou třídu.

Naše stará třída - Beginner

Penny, tu starší učitelku jsme tedy měli místo Jane a to nebylo dobré. Začalo mi takové menší peklo. Byl pátek a já jsem zrovna neměla moc náladu na zábavu. Pátky jsme měli vždy učitele Ashleyho, jenže změny byly snad všude. Ráno jsem přišla do třídy a tam byla ta stará učitelka a vůbec nikdo jiný, žádný spolužák! A učitelka, aniž bych si stihla sednout mi položila otázku: "What do you want???" - (Co chceš???) Obvykle se vás tu lidi ptají: "How are you"? - (Jak se máš? ) - pozdrav, na který se nemusí ani odpovídat. A teď tohle! Nic jsem ji neodpověděla a ona na mě koukala jak na vola! Tím se mi dokázalo, že se zrovna nemusíme. Načež to peklo začalo pěkně hřát, když jsem zjistila, že jsem ve třídě úplně sama a že na páteční školu není napsaný nikdo jiný! Takže jsem to s ní musela přežít od 8:30 do 14:30. PEKLO!

Penny

Na můj první den v Elementary jsem se hrozně těšila, ale ten úvodní vstup nebyl moc příjemný. Přišla jsem do třídy a tam mě "uvítala" Penny. A hned řekla: "Co tu děláš? To není tvoje třída!" Já jsem jí odpověděla, že je! Ona tak zakroutila očima a řekla, ať se posadím. Kráva. No ale ve třídě byli super lidi, tak aspoň něco dobrého! Hlavně tam byl můj bývalý spolužák Vašek, což jsem měla radost. On asi hned ne, protože není dobré, když se bavíme česky. A také tam byl Denis, nádherný chlapec ze Slovenska, tak mi ho popsala Tonia. Denis se jí moc líbí. Psala jsem také svůj první test v nové třídě a spíš to bylo takové Bingo. Odpoledne nám přibyl ještě jeden spolužák z New Caledonie, ale o tom radši psát nebudu.

Ve třídě Elementary jsme měli ještě druhého učitele Eftyho, ten byl moc fajn, původem Angličan. První týden byl hezký, ale ten druhý a poslední už tak veselý nebyl. Penny mě neměla ráda, to asi tušili tak nějak všichni, tak mi vyměnila třídu, což jsem nechápala a byla jsem opravdu moc naštvaná. Ve své nové třídě jsem se zdržela zhruba 10 minut a šla jsem do své původní. Zrovna byli v půlce psaní testu, když jsem přišla. A byla jsem opravdu moc rozčílená! Zeptala jsem se jí, proč mi vyměnila třídu a ona ironicky odpověděla: "Sorry Peggy." A já jí řekla: "I hate you, because on Friday ending my course! I don´t like my new class! I liked this class!" - (Nenávidím tě, protože v pátek mi končí můj kurz! Nelíbí se mi má nová třída! Líbila se mi tato třída!) A ona jenom zírala a odešla. Potom se vrátila a řekla, ať se vrátím zpátky. Byla jsem ráda a bylo mi jedno, že jí mám, ale chtěla jsem tam prostě být s mými kamarády. Druhý den jsem až odpoledne zjistila, že jeden spolužák s námi už nebude chodit do třídy, že ho Penny dala jinam. A znovu jsem byla naštvaná, jenže ten človek si to taky vybojoval zpátky stejně jako já, takže jsme se tam druhý den spolu zase viděli. Oba jsme se nevyhnuli narážkám od Penny, ale byli jsme rádi, že jsme zase celá třída pohromadě. V pátek jsme měli velice příjemného učitele z Irska. Ten měl bývalou přítelkyni v Čechách. Trošku česky rozumí, hlavně mi řekl, že má rád bramboračku, tak jsem mu jí uvařila a on pak měl strašnou radost! Od té doby mi říká Bramboračko.

Zprava: Grace-Korea, Amy-Korea, Denis-Slovakia, Já, Alejandro-Columbia (Bogota), Amaury-New Caledonia, Frank Eduardo Zappa Gonzalez-Columbia, Luis-Brazil, teacher Cyran-Ireland, Dylan-Korea




Někdy se do naší třídy přimíchali i jiní studenti z jiných tříd (také Elementary), takže tady jsme zrovna na pláži ještě navíc s dvěmi Thajkami





Teď mám momentálně opět asi dva měsíce prázdniny. Jinak jsem se dozveděla, že Penny už na naší škole neučí, protože si na ní stěžovalo hodně lidí, tak jsem ráda. Nyní se hodně starám o to, abych sehnala nějaký job, ale zároveň se už teď moc těším zase zpátky do školy.

(Některé fotky v tomto článku jsou foceny od mých spolužáků.)

Arachnofobie

14. února 2010 v 4:06 | Jakub
Ti, kteří mají velký strach z pavouků by si nyní měli asi dobře rozmyslet, jestli si tento článek chtějí opravdu přečíst, protože následující čtení pro ně může být fatální.

O tom, že se v Austrálii vyskytuje velké množství jedovatých živočichů a to převážně hadů a pavouků jsme moc dobře věděli, ale možná také proto jsme si vybrali město Sydney, které je v tomto ohledu vcelku bezpečné. Na druhou stranu je to samozřejmě velmi lákavé, když by člověk mohl vidět volně v přírodě nějaké jedovaté živočichy. Tady na zahradě, kde nyní bydlíme jsem už viděl spouty pavouků a některé fotky už jsem na blog dával. Teď v létě ale pavouků podstatně přibylo a chtěl bych se s vámi nyní podělit o to, jak tady v Austrálii prožíváme posledních asi 14 dnů.

Většinou jsem chodil z práce až po půlnoci a jelikož jsou pavouci převážně noční lovci, obzvlášť u nás v západním Sydney jsem měl cestou domů vždy o zábavu postaráno. Tak, jako když v jižních Čechách chodím sbírat houby a občas obličejem narazím do nějaké pavučiny, která je mezi stromy, tak i tady se téměř každý den do nějaké pavučiny v noci zamotám. Po pár zkušenostech si na to už ale dávám větší pozor. Jedno takové nepříjemné pavučinové zamotání mě asi před 14 dni postihlo cestou z práce.

Šel jsem si tak v klidu po chodníku, poslouchám cvrkání těch všelijakých cvrčků a užívám si exotického, popůlnočního, třiceti stupňového tepla. Už jsem byl téměř doma, ale mezi lampou a takovým větším keřem jsem přímo obličejem naboural do pavučiny. Mně pavouci nějak nevadí a tak jsem se pouze pozastavil, abych si pavučinu z obličeje sundal. Jak jsem se ale tak zastavil, rozhlídl jsem se okolo sebe a to co jsem uviděl by asi pro některé lidi mohlo být důvodem k infarktu. Na tom keři bylo na první pohled vidět asi 10 opravdu obrovských pavučin s opravdu obrovským pavoukem uprostřed. Skutečně jsem si v tu chvíli připadal, jako v hororu o pavoucích, protože ti spiders byli opravdu velcí a takové pavučiny jsem také nikdy neviděl. A právě o to byla nepříjemnější má situace, že jsem se do té pavučiny zamotal, tudíž nebylo vyloučené, že toho obřího pavouka mám právě zrovna někde za krkem! Já se naštěstí pavouků nebojím a proto jsem celou situaci vyřešil v klidu a nebylo to pro mě katastrofický. Jak jsem se později dočetl, tak faktem zůstává to, že mnozí lidé mohou z takovýchto situací dostat např. infarkt, takže pozor na to. Později jsem našel také jednoho stejného pavouka u nás na zahradě a tak jsem ho vyfotil. Ta velká rodinka tam u toho keře tam stále je, i když mi přijde, že se již někteří bratři odstěhovali jinam. Vyfotit se mi je ale nepovedlo, tak vám musí stačit tento kousek.

Název pavouka zatím bohužel neznám

Když jsem přišel k našemu domu, to samé se mi stalo málem znovu. Už by mě ani nepřekvapilo, že byla pavučina opět ve výšce očí, ale byla natáhlá mezí stromem a keřem, kudy vede vybetonovaná cesta do garáže na dodávku. Obrovská vzdálenost! Do téhle pavučiny jsem se chytal téměř denně, ale od této noci jsem jí vždy podešel nebo něčím rozbil. U vedlejšího vchodu byla také, takže jsme se některé večery dobývali domů mácháním hadicí.

V této době jsem si také natočil památkové video, jak sprejem zastříkávám jednoho velkého Huntsmana, který nám seděl u vstupních dveří. To je ten pavouk, jak jsem o něm už také psal a není pro člověka nijak extrémně nebezpečný. Tento pavouk je velmi rychlý a umí se odrazit a skočit.

S Huntsmanem se v Sydney setká asi každý

Rozpětí nohou mohl mít dobrých 10 cm

Hnízdo Huntsmana - foto z internetu

Samozřejmě jsem fotil ještě další nejrůznější pavouky. U tohoto malého, bílého pavoučka jsem např. pozoroval, jak postupně zdolával včelu, která byla několikrát větší, než on sám.

Nakonec jí zdolal

Další pavouk - ideální fotka na plochu

Tohoto pavouka jsem včera vyfotil u Shelly Beach - krásný kousek

Do této doby to byla vesměs sranda. Ale později vyšla najevo mnohem horší skutečnost. Jedné krásné a horké noci jsem si ještě před spaním vyšel na verandu, abych nasál příjemnou atmosféru tropického léta. Na vstupních dveřích jsem uviděl takovou zvláštní pavučinu podobné té, které mají vždy pavouci u nás na chalupě v rozích garáže a podobně. Nenápadně jsem se k pavučině přiblížil a uviděl jsem v ní známého, téměř nejlépe rozpoznatelného a velice obávaného pavouka jménem Redback!

Redback Spider (Latrodectus hasselti)

Už jsme o něm lecos slyšeli a především tedy to, že je smrtelně jedovatý a že si na něj musíme dávat pozor! Markéta z toho samozřejmě začala docela šílet, ale to jsme ještě zdaleka nevěděli, co nás čeká v následujících dnech. Pavouka jsem zastříkal sprejem a dřevem rozmáčkl. Když jsme šli spát, tak nám pár centimetrů nad postelí laksně přeběhl nějaký pavouk, nevypadal nebezpečně, ale věřte mi, že to na tom pocitu bezpečí moc nepřidalo. Nedávno jsme ale měli i pavouka v posteli, takže už jsme na to vlastně zvyklí...

Druhý den se nám ozvali naši známí z ČR, kteří sem nedávno přijeli na dovolenou. Strávili jsme společně moc hezký večer a také nám přivezli od rodičů nějaké sladkosti. Tu noc jsem s veselou náladou obcházel druhé vstupní dveře a pozoroval tamní pavučinky. Asi do dvaceti minut jsem našel další 3 malé Redbacky! Z toho Markéta šílela ještě víc a i já jsem trochu zneklidnil, protože občas tady člověk zaslechne, že někdo viděl Redbacka, ale najít jich několik během ani né půl hodinky začínalo být divné. Navíc jsem každého hned fotil a dlouho je pozoroval. Přišlo mi vhodné si o nich nastudovat nějaké informace a tak jsem se pokusil udělat stručný výtah z mnoha a mnoha internenových australských stránek, které jsem pročetl.

Redback Spider (Latrodectus hasselti) je blízkým příbuzným Black Widow Spider - Černé vdovy. Liší se v podstatě pouze červeným znakem na těle. Ještě do nedávna se Redback řadil právě k Černé vdově, ale nyní je vyhlášený jako samostatný druh a řadí se k nejjedovatějším pavoukům v Austrálii. Samice má tělo velikosti hrášku (cca 1cm) s výrazným červenooranžovým znakem na těle, připomínající přesýpací hodiny. Má štíhlé a dlouhé nohy a jejich tělo je u zralých samic černé jako uhel. Samec je podstatně menší (cca 3 - 4mm) a jejich tělo je obvykle hnědé, s bílými, nejasnými znaky, které jsou také někdy ve tvaru přesýpacích hodin. Ovšem nedospělé samice mohou být také nahnědlé a s bělavými znaky, takže je někdy těžko rozpoznatelné, zda jde o samce nebo mladou samici. Samci se dožívají podstatně nižšího věku a to především proto, že je samice během páření sní. Trvá jim asi 90 dnů, než se dovyvinou do statného pavouka, samici to trvá 4 měsíce a žijí v průměru 2 - 3 roky. Samci převážně nejsou pro člověka nebezpeční, protože jejich kusadla jsou příliš malá, za to samice mohou způsobit velké zdravotní potíže až smrt! Kousnutí bývá velmi bolestivé a přináší s sebou řadu obecných i individuálních příznaků: Velká, až nesnesitelná bolest, otok a pocení v místě kousnutí, nevolnost, zvracení, bolesti břicha, neklid, zrychlený nebo nepravidelný srdeční tep, bušení srdce, celkové pocení, horečka, bolesti hlavy, průjem, vyrážky, svalová slabost a křeče, ztráta koordinace... Jed napadá nervový systém a může způsobit až ochrnutí. Kousnutí Redbackem může být smrtelné především pro děti a starší osoby, případně pro alergiky a astmatiky. Při kousnutím Redbackem je doporučeno bez jakéhokoliv tlaku místo kousnutí zchladit a okamžitě zavolat lékařskou pomoc. Od roku 1956 je k dispozici protijed - Antivenom, který je ročně podán stovkám lidí. Podle statistik od této doby na kousnutí Redbackem nikdo nezemřel, což je ale pouze oficiální statistika. Ročně se v Austrálii ztratí tisíce a tisíce lidí. Každopádně některé příznaky mohou přetrvávat několik týdnů, měsíců a dokonce i let. V Sydney se Redback často vyskytuje na předměstích a drží se v blízkosti domů. Má rád suchá a tmavá místa, kde si staví své extrémně lepkavé pavučiny. Staví je velice chytře, trychtýřově, až chaoticky. Tzn., že když na jeho obydlí nastříkáte sprej na pavouky, nemusí se látka dostat až přímo k němu. Já mám tedy zkušenost, že se tam ten strej dostane a pavouk začne tančit velice rychle. Takže Redback si libuje právě např. na verandách, kde má skvělý úkryt před vysokým vedrem a deštěm, v garážích, na karoseriích automobilů, na střechách, v okapech, skalkách a různých škvírách. Ideální jsou pro něj různé pohozené cihly a vůbec stavební materiál všeho druhu, zahradní nábytek, poštovní schránky, venkovní toalety, keře, různá dřeva a podobně... V buši se často ukrývají pod kameny a kmeny. Pokud se pavouk vyskytuje v domě, doporučuje se před obutím vytřepat boty. Naštěstí není Redback agresivního charakteru a tak pokud ho opravdu nevyrušíte, neměl by být nijak zásadně nebezpečný. Živí se stejně jako většina pavouků hmyzem, ale do jeho lepkavých pavučin se může zachytit i malá ještěrka či žába. Samice umí uchovávat a používat spermie po dobu až dvou let. Po tuto dobu klade asi 1 cm velká vejce, které obsahují každé asi 250 malých vajíček. Redback Spider se vyskytuje po celé Austrálii, ale vyjímečně v chladnějších oblastech jako např. Tasmánie. S Redbacky se můžete setkat nejen v Austrálii, také např. v Indii, na Filipínách nebo na některých tichomořských ostrovech. Proti Redbackům se dělají různé postřiky a vykuřování, ale stejně jako jiní pavouci umí také Redback Spider uzavřít své plicní otvory a používat je po několik hodin pouze s minimálním vytížením. Takže to moje následné focení asi nebylo až tak bezpečné, jak jsem se domníval. Navíc veškeré deratizace zahubí i pavouky, kteří Redbacky loví.

Tak to byl pro mě vcelku vyčerpávající výtah o Redback Spider a teď tedy co bylo dál...

Následující den jsem vyšel opět na verandu a podíval se na první větší pavučinu, která mi přišla podezřelá. Během minuty jsem odhalil další samici, ale tentokrát s dvěmi kokony! Při té skutečnosti, že se z každého kokonu vylíhnout spousty dalších Redbacků jsme začili být zase o chlup nervóznější a to především Markéta. Já jsem byl ale na druhou stranu rád, že mám co fotit a tak jsem si udělal s Redbackem i společné foto.

V této pavučině se ukrýval Redback s vajíčky

Když jsem hnízdo zastříkal sprejem, tak vyběhli i nějací malý pavoučci, takže na této fotce je buď také jedno mládě a nebo se tam jen přimotal úplně jiný pavouk.

Redback s vajíčky

Společné foto na památku

Hráli jsme i divadlo

No, konec srandy, tyhle pavučiny jsem vlastně našel po celé zahradě a radši jsem je už pak nijak nevyhledával. Markéta z toho začala hodně šílet a já zase šílel z ní a situace víc a víc přituhovala...

Další den jsem opět vyšel na tuto verandu a opět jsem zlehka obešel několik pavučin. Po krátké chvíli jsem nahlédl do přilehlé cihly, která byla položená pod zábradlím. Na první pohled se mi zdála, jako ideální útočiště pro Redbacka. A skutečně, půl metru od minulého hnízda jsem v této cihle objevil další samici tentokrát s třemi kokony. Stejně jako minule po mé úspěšné deratizaci vyběhlo z hnízda ještě několik malých mláďat. Od této chvíle jsme si jasně uvědomili naší nepříjemnou situaci. Máme zamořenou zahradu jedovatými pavouky!!!

Ukryté hnízdo Redbacka

Rozjařený pavouk po mé úspěšné deratizaci, kterou jsem také natočil na video

Zde není vidět jeho červený pruh na těle - takto vlastně vypadá Černá vdova

Opatrně jsem do něj šťouchal klacíkem

Makro

Opravdu lepkavá pavučina

Bylo mi ho líto opět rozdrtit dřevem a zrovna jsem měl před obědem, takže...

Delikatesa

Nakonec mi to přišlo jako hloupý nápad a vymyslel jsem lepší variantu

Jako příloha: Klasický český nok

Jen tak mimochodem, zlehka jsem se v Austrálii naučil jíst rajčata

No prostě mňamka...

Během mého vyhledávání informací o pavoucích jsem také narazil na několik článků ze zpravodajství, kde jsem se dočetl, že díky letošním extrémním teplotám a vlhku se v západním Sydney (kde zrovna bydlíme) rozšířili jedovatí pavouci. Především mluvili o Funnel-webu - Australském sklípkanu, což je jeden z nejjedovatějších pavouků světa a jeden z nejnebezpečnějších volně žijících živočichů v Austrálii.

Funnel-web (Atrax robustus) - foto z internetu

Tento pavouk je oproti Redbacku velmi agresivní a pokud ho jakkoliv vyrušíte, je velmi pravděpodobné, že na vás zaútočí a půjde po vás! Stejně jako Redback vás klidně kousne několikrát za sebou a jeho kousnutí je velmi bolestivé. Svými až 7 mm dlouhými a tvrdými "tesáky" pronikne i lebkou ještěrky a nebo nehtem dítěte. Tělo některých druhů Funnel-weba dosahuje až 5 cm a to především toho druhu, který žije na stromech. Nejčastějším úkrytem pro něj ale bývá zem, kde si tvoří až 50 cm hlubokou noru, s velice rafinovanou pavučinou. Ta je ve tvaru jakéhosi trychýře, který je ideální pastí pro všelijaký hmyz. Ve večerních a nočních hodinách sedí pavouk v noře hned u otvoru a jakmile mu pavučinová vlákna signalizují přítomnost kořisti, tak vyrazí a svoji oběť uštkne. V době páření (což je zrovna nyní) pavouk cestuje i ven z nory a hledá nevěsty. To je právě chvíle, kdy se s pavoukem člověk může živě setkat. Stejně jako Huntsman a údajně stejně jako Redback dokáže pavouk skočit. Od roku 1985 je k dispozici protijed, který je připraven ve většině velkých nemocnic, takže jeho ušktnutí nemusí být smrtelné. Ovšem pokud jste někde v přírodě dál od civilizace, máte v podstatě smůlu. Smrtelná dávka jedovatého koktejlu často vyvolá u dospělé osoby do deseti minut třesavku a posléze člověk upadá do hlubokého komatu, kdy může nastat poškození mozku. Bez podání séra postižený obvykle umírá na nedostatek kyslíku ve tkáních a nebo ztrátu krevního tlaku. V některých publikacích tyto příznaky trochu zlehčují, ale faktem zůstává to, že se tohoto pavouka místní obyvatelé kolikrát obávají více, než některých jedovatých hadů! Včera jsme mluvili s naší kamarádkou Simonou, která žije kousek od nás a včera zrovna našli dva Funnel-weby v garáži, kde je pro ně stejně jako pro Redbacky také ideální úkryt. Takže mám takový pocit, že už asi do garáže chodit startovat auto (kvůli baterce) nebudu!

Nejjedovatější sklípkan na světě

Mohu upřímně konstatovat, že nám celá tato pavoučí situace naprosto znechutila naše doposud velmi dobré ubytování. Domů chodíme s baterkami jako zloději a zvedáme nohy jako nějací čápi. Navíc u toho utíkáme a chaoticky odemykáme dvoje dveře. Večer už na zahradu nechodíme a před spaním vyklepáváme peřiny. V bazénu se nekoupeme, protože všude okolo něj jsou také pavučiny a je dokázané, že Funnel-web dokáže zůstat pod vodou až 30 minut. Boty máme v sáčkách, okna vůbec neotvíráme a dveře zavíráme co nejrychleji jak to jde. V noci často špatně spíme a mě se např. nedávno zdál sen, jak mě kousnul Redback a ochrnuly mi nohy. Docela nepříjemnej sen... Ventilační otvory v domě (např. nad postelí) jsem ucpal, protože v nich jsou samé pavučiny a po jedné neklidné noci jsem to hned ráno udělal. Zahradu sekám v ponožkách natažených, jak nějaký pantáta. Popelnice odtahávám rychlostí blesku a poštovní schránku vybírám, jako kdyby tam byla bomba. Prostě, zažíváme si tady vcelku nepříjemné období, při kterém je člověk nervózní a často nepříjemný i na lidi okolo sebe. Ale snažíme se to zvládnout a překonat. Asi se nabízí otázka, proč se neodstěhovat. To se holt špatně vysvětluje. Dal jsem panu Honzovi slovo, že se tady o to postaráme a že se nemusí bát. Po těch prvních pavoučích rodinkách, které jsem našel (nebo na ně spíš narazil) jsme se domluvili, že sem pošle Pest Control, což je vyhlášená firma na hubení všelijaké havěti včetně pavouků. K tomu se ale ještě dostatnu později. Každopádně jsme už několikrát měli chuť se okamžitě sbalit a odstěhovat se kamkoliv jinam! Dokonce i v naší agentuře o nás mají strach a doporučují nám se okamžitě odstěhovat.

Také jsem naší situaci konzultoval s místními a ti mi řekli, že se tu Redback vyskytuje velice často a že stačí vystříkat vchody sprejem na pavouky. Od Honzovo kamaráda jsem obdržel 3 spreje Raid, se kterými jsem vystříkal oba vchody, které používáme. Každopádně naše obavy stále přetrvávaly. Navíc, nedávno jsem našel nějakého pavouka na dveřích, které jsem celé vystříkal tím sprejem, takže asi je to stejně na nic. Vždyť, Raidem v ČR likviduji komáry! Pan Honza nám tehdy říkal, že tu nikdy žádného Redbacka neviděl. Později z něj ale vylezlo, že asi dva ano. Jelikož se tito pavouci vyskytují převážně v létě a on bývá vždy na léto v ČR, tak se s nimi možná opravdu moc nesetkal. Hrozné ale je, že celý tento barák a zahrada je naproto ideálním útočištěm pro pavouky. Např. se dá zahradou vejít pod celý dům, kde jsou různé věci a je tam tmavo. Pro pavouky naprosto ideální, navíc spojené se zahradou, čili zde mají přísun potravy. Pak jsou tu spouty různých odložených cihel, věcí a taky hodně stromků a keřů. A díky tomu, že poslední měsíc převážně prší a je hrozné vedro, je to tady pro pavouky hotový ráj!

Třeba v těchto cihlách (následující fotka) u vstupních dveří jsem napřed našel jednoho malého samce. Když se pak nedávno přišli podívat Andrejka s Ondrou na Redbacky, protože stejně jako skoro všichni nikdy žádného neviděli, dal jsem Andrejce typ, že např. v takovýchto cihlách bývají. V okamžiku tam skutečně objevila malého Redbacka. Po třech dnech jsem zkusil stříknout sprejem na druhou stranu cihel a vylezly další dvě menší samice. Horší zjištění bylo, že jsme si s Markétou vzpomněli, jak jsem jí tam ještě před tím prvním nálezem Redbacka schovával klíče pod tu oranžovou střešní tašku. V tu dobu už tam určitě byli! To je dost strašné zjištění, protože to je přesně situace, kdy může Redback zaútočit!

Ideální skrýš

Dvojčata

Pak si vybavuji další nepříjemnou chvíli. Tyto 2 týdny byly opravdu, jako z nějakého hororu a docela jsme si tady "užili"... Ale stále jsme věděli, že jsou ti pavouci pouze venku. Jednoho dne si ale Markéta nazouvala boty a těsně před obutím z něj vyběhl malý pavouček, který vypadal přesně jako mládě Redbacka. Tohle by asi bylo nepříjemné i lidem, kteří strach z pavouků nemají. Navíc ženské z toho mají často přímo panické záchvaty, což Markéta zrovna neměla, ale byl to pro ní i tak strašný zažítek.

Další dny jsem se snažil na Redbacky už radši moc nekoukat, ale někdy mi to nedalo a zkusil jsem stříknout sprejem do nějakých pavučin třeba ve skalce pod oknem. První pokus: Vyběhla samice s mláďaty. Druhý pokus o 20 cm vedle: Opět vyběhla samice s mláďaty.

Hnízda ve skalkách

Nádherně zbarvená samice

Opravdu černá jako uhel

Na následující fotce jsem vyznačil místa, kde jsem dohromady tak za 3 minuty našel hnízda Redbacka. Pozor, nepleťte si červené označení s tou červenou kytkou, 3 hnízda napravo a 2 nalevo.

Náš vchod

Předevčírem byla Markéta s Ondrou a s kamarády v nějakém baru a jeden kluk jí tam vyprávěl o jeho kamarádovi, jak ho kousnul White Tailed Spider. Následující informace nemám oproti ostatním nijak ověřené a tak to berte s rezervou. Druhý den po kousnutí se mu udělala obrovská žlutá boule, kterou si později propíchl. Po té mu zní něco jaksi vyteklo a začal zvracet. Zkolaboval a musel být odvezen do nemocnice, kde nějakou dobu musel zůstat. Po zahojení se mu vytvořila v místě kousnutí (na holeni) slabá vrstva bílé kůže, kterou si mohl jen jemně rozškrábnout nehtem. To zní až neuvěřitelně, ale na druhou stranu jsem četl něco podobného, jak tento jed opravdu téměř nenávratně poškodí místno kousnutí a tkáň v tom místě zůstane velmi špatná. No, ať to bylo jakkoliv, asi žádná sranda! Australské publikace ho řadí mezi méně nebezpečného pavouka, ale třeba na Novém Zélandě ho údajně označují jako za nebezpečného zabijáka!

White Tailed Spider - foto z internetu

Včera v noci jsem přerušil psaní tohoto článku, kvůli hroznému zjištění. Procházel jsem znovu fotky, které bych mohl ještě použít pro tento článek a našel jsem jednu fotku, která mi zpětně trochu vyrazila dech. Tu noc, jak jsem zjistil, že tu máme těch pavouků víc, jsem také vyfotil jednoho takového slizkého spidera. A najednou jsem si uvědomil, že je vlastně velice podobný tomu Funnel-webu - Sklípkanu australskému! A pak jsem našel na netu jednu fotku Funnel-weba, kde jsou si hodně podobní a myslím, že to byl určitě on. Sice nevypadá tak veliký, ale oni se řadí mezi středně velké pavouky, také to mohlo být mládě a navíc jsem to fotil v noci a tudíš s bleskem a to znamená, že jsem ho musel fotit z větší výšky, prostě... myslím, že je to on!

Slizký pavouk

Fotka Funnel-weba z internetu - no nejsou si podobní?

Takto vypadá jeho nora v zemi - foto z internetu

Takto vypadala nora toho pavouka, co jsem našel (ta trubka vede do baráku)

Na fotce je zrovna postříkaná sprejem, to jsem dělal před chvílí. Trubka je v místě ohybu ulomená a pavouk má hnízdo přímo uvnitř. Pavučina je přesně nade dveřmi a hnízdo vede vlastně do výšky. O kousek dál jsem v další trubce, která vede do baráku našel podobný úkryt.

Nora vede trychtýřovitě a do zatáčky

Také jsem našel na internetu krásnou fotku (nešla stáhnout), detail na Funnel-weba, jak dokáže zvednout půlku svého těla (jako u kobry) a své "tesáky" umí naposlední chvíli natočit libovolným směrem, třeba i opačně. No prostě, dokonalý zabiják!

Ve čtvrtek jsme se po dlouhém čekání dočkali úspěšné deratizace! Jelikož jsme u toho nechtěli být a také jsem byl v práci, neviděli jsme, jak to probíhalo, ale když jsme přišli domů, veškerý nábytek byl odsunut od zdí a firma údajně zastříkala každý keřík, každý strom. Prostě vše. Tyto dni jsme doma moc nebyli, spíše jen na noc a tak jsme ani moc za světla neviděli, jestli se po zahradě povalují např. mrtví pavouci. Před vchodem jsme tedy našli jednoho Redbacka a také různé šváby a brouky. Ale tyto deratizace mají za úkol pavouky spíše vypudit, než zabít a tak jen a jen doufáme, že nezalezou třeba k nám do baráku, ale radši někam k sousedům a že už budeme mít konečně pokoj! Naše obavy vcelku přetrvávají, zvlášť po včerejším zjištění, že jsme tu nejspíš měli i Funnel-weba. Každopádně jsme rádi, že se deratizace uskutečnila a pokud už na žádné pavouky nenarazíme, ty dva měsíce to tu ještě nějak vydržíme.

Doufám, že tento článek byl pro vás čtenáře zajímavý a že se teď nebude bát odjet sem za námi do Austrálie. Tito pavouci tu opravdu tolik nebývají a zvlášť v centru, kam se možná budeme stěhovat se s nimi až tak nesetkáte.

Tak tedy, žádný strach, vždyť jsou to jen takový malinkatí, nevinní tvorečci!
(Více fotek a v lepší kvalitě opět časem naleznete v naší fotogalerii)

Markéty nehoda na Clovelly Beach

4. února 2010 v 10:54 | Jakub
Tak jsme se s Markétou dohodli, že o tom nakonec napíši já, takže:

Během jednoho odpoledne, kdy jsme se koupali na Clovelly jsem si chtěl trochu zpestřit potápění a šel jsem o kousek dál ke skalám, kde byly takové různé zajímavé vodní plochy. Šnorchloval jsem tam v hloubce ani né půl metru a pak se procházel v takovém mořském minipotůčku porostlým mechy. Řekl jsem si, že to musím ukázat Markétě. Té se to následně moc líbilo a také nás tam zaujala moc hezká malá laguna. Dále jsme došli ke skupině mladých kluků, kteří se bavili tím, že skákali do takového koryta. V podstatě, vypadlo to tak, že z moře byla ve skalách nějakým způsobem vytvořená taková prasklina a podle toho, jak se přihrnuly vlny se buď zatopila nebo téměř vypustila. Byla pravidělně široká cca dva metry a dlouhá zhruba 7 metrů. Když se tam nahrnula voda, kluci tam skákali jak pominutí a když se voda za pár sekund začala silným proudem vracet zpět, museli se přidržet skal a rázem se hladina snížila přibližně o 1 - 2 metry. Vcelku nebezpečná zábava, zvlášť při takových vlnách. Chvíli jsme je tam pozorovali a po chvíli nás zaujaly veliké vlny, lámající se o skalnaté břehy. Všude po zemi byly tisíce malých mušliček, které byly trochu jiné, než bývají všude možně po plážích. Tyto byly s takovou ostrou špičkou nebo ve tvaru jakoby malé sopky a byly taktéž neoddělitelně přikované ke skalnaté zemi. Nijak jsme je neskoumali, ale zvažovali jsme každý krok, neboť ta chůze po nich nebyla nikterak příjemná. Pamatuji se, jak jsme si s Markétou říkali, že by nebylo dvakrát příjemné po nich upadnout... Na nepohodlnou chůzi jsme rázem zapomněli, když jsme viděli ty obrovské vlny, jak narážely do skal. Bylo to úžasné... Někdy byly tak veliké vlny, že dostříkly až na nás a byli jsme celí mokří! Byli jsme ovšem v dostatečné vzálenosti od břehu, ze kterého by člověk mohl teoreticky spadnout tak dva metry dolů, kde by možná nebyl nejhorší ten pád, ale voda, která se tam v závislosti na vlnách všelijak mlela a točila a nevypadalo to zrovna na ideální místo ke šnorchlování.

Bohužel, nakonec této příjemné procházky nás čekala nemilá věc. V momentu, kdy jsme se otočili, že půjdem zpět, narazila o skály veliká vlna. Já už byl několik metrů vpředu a vyjímečně jsem zrovna nebyl vedle Markéty. Stejně jako ostatní větší vlny vytvořily po "zemi" takový potok. Pokud jsme stáli směrem k moři, nebylo to nic co by člověk neustál, ale tato vlna byla mnohem větší, než ty předešlé a tím, jak byla Markéta už na odchodu a tudíž byla zády k té valící se vodě, podkosilo jí to nohy. Díky tomu jak zakříčela jsem to i viděl, jak padá a několikrát se ještě po těch mušlích otáčí. Muselo to být hrozně nepříjemné a také bylo. Když jsem k ní doběhl, byla chudák už celá taková krvavá a okamžitě jsme se vydali zpět na pláž k záchranářům. Na pomoc tam přiběhli ještě dva kluci, kteří skákali opodál do toho koryta, ale viděli, že to není nic vážného a že to zvládnem sami. Na krev už byli asi zvyklí. První obava byla o nohu, protože sí jí Markéta nějak divně zkroutila, ale naštěstí mohla normálně jít. Ta slaná voda musela na ty rány hrozně pálit, ale na druhou stranu to byla perfektní dezinfekce. Udělali jsme krátkou prohlídku a zjistili, že to nevypadá na žádné hluboké rány a hlavně na nic horšího. Např., že si nějak neporanila hlavu, díky Bohu. Po těch rozbitých chodidlech ještě musela přejít přes ty mušle a konečně jsme nakonec došli k našim věcem. Tam nám hned lidé okolo poradili, kde je záchranář. Museli jsme ještě obejít celou pláž a nakonec jsme k němu došli. Napřed jí ošetřoval venku, ale jelikož byla Markéta odřená skoro všude a na chodidlech měla trochu hlubší rány, přesunuli jsme se k němu na ošetřovnu. Já jsem po cestě zakopl a nakonec jedna náplast padle i na můj palec u nohy. Za půl hodinky jsem došel pro naše věci, vyždímal krvavý ručník a s Markétou, která vypadala skoro jak mumie jsme vyrazili domů.

Opravdu, díky Bohu, že to dopadlo, jak to dopadlo a že se nestalo nic horšího. Ty vlny a vůbec všechny ty mořské proudy jsou pěkně zrádný a je potřeba si na ně dávat pozor. Markéta měla okolo sebe omotaný ručník, když spadla a i přesto se docela hodně poškrábala. Samozřejmě jsme to všechno nafotili, ale vkládám sem jen ukázku takových škrábanců, že si člověk řekne "au", ale nechtěl jsem sem dávat fotky typu "fuj".

Ruka

Noha

Vnitřní strana stehen

Markétě zrovna začaly prázdniny a tak je fajn, že nemusí do školy. Asi za týden se jí to krásně zahojilo a už jí jen někdy trochu pobolí kotník, prst na noze a zápěstí. Já, jak jsem na Clovelly zakopl a jak jsem přes ty mušle běžel za Markétou jsem měl nakonec taky takový "ranky" a cestou do práce jsem to někdy taky trochu dokulhával.

Opravdu jsem rád, že už se jí to zahojilo a že teď máme síly na to, řešit další komplikaci, která tady u nás nastala. Budu o tom psát co nejdříve a někteří lidé z facebooku již vědí, že se to týká pavouků!!!
Kdo jsem a proč píši tento blog


S některými z Vás, čtenáři tohoto blogu, se neznám osobně. Rád bych Vám sebe a můj blog stručně představil.

Jmenuji se Jakub Litoš, je mi 28 let a pocházím z Roztok u Prahy. Jako malý kluk jsem se začal spontálně věnovat hudbě, ve které mě rodiče a také další významní lidé, velice podporovali. Hudbě jsem se věnoval naplno a vystudoval hudební konzervatoř. Tam mi začalo nové období mého života, na které rád vzpomínám. Především jsem si začal svobodně a bez omezení užívat mladistvého života. Vždy jsem ale tak nějak vybočoval ze standardů a vyhýbal se klišé, nedokázal se smířit s některými pravidly a zaběhlými postupy - jak v hudbě, tak v životě.

Po škole jsem začal pracovat, i když v hlavě už jsem promýšlel můj nový plán. Jednou ve škole na lekci o moderní hudbě, jsem za zvuků didžeridu dostal nápad zrealizovat můj sen a odjed na druhou stranu světa - do Austrálie. V podstatě celý rok jsem se připravoval, pročítal blogy, sbíral informace, sháněl peníze. A hlavně jsem se na to psychicky připravoval, jelikož jsem byl dost fixovaný na domov, rodiče a takové to pohodlí a zázemí. Přede mnou bylo něco, co jsem znal jen z obrázků. Něco, na co jsem se neskutečně těšil a bál zároveň.

Naštěstí jsem na to nebyl sám. Několik let jsem bydlel s mou teď už bývalou přítelkyní Markétou a Austrálii jsme brali jako takové naše společné dobrodružství a utvrzení našeho vztahu. 25.9.2009 jsme opustili naši rodnou zemi a vydali se vstříc novým zážitkům. Po půl roce v Sydney, kdy jsme se už dostatečně rozkoukali a začínali se mít pomalu dobře, se se mnou Markéta rozešla a každý si šel svou novou cestou. Nestydím se říct, že to bylo mé zatím nejhorší období, co jsem kdy zažil. Měl jsem veliké potíže celou situaci rozumně zvládnout a dlouho mi trvalo, než jsem začal normálně fungovat. Byl to ale jeden z nejvýznamnějších bodů v mém životě - to rozhodnutí, že budu bojovat a víza si prodloužím.

Potom jsem začal chodit do školy. Poznal jsem mnoho nových lidí a začal se mít zase dobře. Po sedmi měsících jsem ve škole potkal Amy z Thajska. Oba jsme brzo zjistili, že si velice rozumíme a začali tak spolu bydlet. Později jsme si pronajmuli náš první byt, který byl minutu pěšky od vyhlášené Bondi Beach a mohu upřímně říct, že v té době mi začalo pro změnu to nejlepší období. Najednou jsem měl vše co jsem kdy chtěl, a tak jsem neváhal a naplno si to užíval. Oba s Amy jsme měli stálou práci a společné volné víkendy, které jsme vždy využili k výletům a dalším aktivitám. Byl to nádherný čas, na který nikdy nezapomenu. V prosinci 2012 jsme se v Sydney nakonec i vzali a Amy se tak stala dokonce i mou ženou.

1.4.2013 jsme společně opustili Austrálii a pro mě tak skončil 3,5 roční pobyt v mé vysněné zemi, kde jsem se stihnul rozejít s bývalou přítelkyní, oženit s Amy, vystřídat 10 různých bydlení, vystudovat 2 školy, získat mnoho pracovních zkušeností, vydělat nějaké peníze, potkat spoustu lidí z celého světa, ale především zažít něco, na co budu do konce života vzpomínat.

Po nezapomenutelném tříměsíčním cestování v Asii, jsme se na zkoušku usadili v Čechách, kde se nám podařila najít hezká práce a momentálně rozmýšlíme naše bydlení. V současné době mohu říct, že jsme již rozhodlí pro usazení se v Čechách, i když člověk nikdy neví, kam ho vítr zavane...

Blog jsem začal psát od mého odjezdu do Sydney. Věděl jsem, že budou mí nejbližší zvědaví, jak se mi tak daleko daří. Zároveň jsem si mohl zaznamenat více vzpomínek, které bych mohl časem zapomenout. Nakonec mě přes blog kontaktovalo i mnoho cizích lidí. S některými jsem se osobně setkal a poznal tak kolikrát i nové přátele. Stejným způsobem jsem poznal i mého nejlepšího kamaráda Kubu, který už se také vrátil domů. Jsem také rád, že mohu některým cestovatelům pomoci se do Austrálie dostat - inspirovat nebo poskytnout cenné, praktické a nezkreslené informace o tom, jak to v Austrálii funguje.

Děkuji Vám za Váš zájem, za Vaše zprávy a komentáře. Těší mě, že se Vám mé čtení a fotky líbí. A pokud zrovna vy také uvažujete do Austrálie odjet a nebo kamkoliv jinam třeba na Nový Zéland nebo do Kanady, přeji Vám upřímně hodně štěstí, odhodlání a trpělivosti. A také ať si to všechno moc užijete a načerpáte ze všeho co nejvíce nebo alespoň tak, jako já.