Nová práce

30. ledna 2010 v 8:38 | Jakub
Před odletem do Sydney jsem udělal jednu podstatnou věc. Zkontaktoval jsem co nejvíce lidí, kteří by mohli v Sydney někoho znát nebo tu přímo byli nebo jsou. Než jsem se o Austrálii začal reálně zajímat, věděl jsem, že tu mám asi jednu známou. Postupem času jsme získali několik kontaktů a zjistili jsme, že tu máme několik lidí, na které se případně můžeme obrátit. To ovšem neznamenalo, že by nám někdo měl shánět práci, ale zeptat se člověk může vždycky. A tak jsem si vážil každé informace a každé rady, kterou jsem dostal. Tímto způsobem jsem obdržel číslo na jednoho kluka, kterého jsem nikdy neviděl a údajně byl také v Austrálii. Zkontaktoval jsem ho a ten mi dal číslo na Zbyňka, který je v Sydney už hodně dlouho. Odsud jsem mu zavolal, že sháním práci a jestli nemá nějaký typ, nějakou radu. Není to tak úplně příjemné takhle psát někomu cizímu, ale věděl jsem, že musím udělat vše proto, abychom to tu zvládli. Zbyněk se mnou mluvil velice ochotně a také mi dal několik informací ohledně chytání ryb.

Po naší výpovědi v cleaningové společnosti jsme se snažili jak jsme mohli, abychom našli novou práci. Před Vánocemi nás většinou všude odbyli tím, že už mají do konce roku plno a že to můžem zkusit po Novém roce. Někdy jsme měli naplánované body kam jít a jindy jsme zase chodili obchod od obchodu a ptali se stále dokola. Nic příjemného to nebylo, i když zároveň to byl vždycky takový výlet. Ty poslední dny mě začalo hodně píchat v koleni, tak jsem se strachoval, že nebudu moc chodit a hledat. Na internet jsme vložili inzeráty, že sháníme práci, ale nabídky byly z více procent sexuálního charakteru, takže nic moc. Navíc jsme každý den slyšeli od kamarádů, jak také nemají práci a že asi budou muset odjet domů a podobně. No, začínalo to být lehce beznadějné, ale stále jsme věřili a snažili se. I když bylo třeba krásně na koupání, tak si to člověk stejně neužije, když ví, jak to je. Dostali jsme se do fáze, kdy jsme měli peníze tak na týden našeho doposud převážně neomezujícího se způsobu stravování, tzn. koupili jsme si co jsme potřebovali, ale na nějaké radosti už moc peněz poslední dobou nebylo. Začátkem tohoto týdne se ozval právě Zbyněk a řekl mi, že u něj v pekárně odjíždí jeden kluk zpět do ČR a že můžu nastoupit místo něj! Bez váhání jsem jeho nabídku samozřejmě přijal a hned druhý den nastoupil na tréning.

Pekárna se nachází v jižní části Sydney a cesta tam trvá asi 2 hodiny - tj. jako kdybych jel autem z Prahy do Třeboně. Sice je to stejně dlouho, jako do minulé práce, ale zase nemusím chodit nějak daleko pěšky a musím jen jednou přesedat. Pro mě to znamená především to, že se můžu v autobusu nebo ve vlaku pohodlně učit angličtinu a nebo jen tak odpočívat. Navíc, vlak projíždí jakousi buší, která mě naprosto uchvátila a těším se, až si tam s Markétou někdy uděláme výlet. Byly tam vidět různé cesty, takže to možná bude hezká procházka.

Fotky mám zatím jen z internetu



Musel jsem stávat už v 5 hodin, abych tam mohl být v 8:00. Po rozhovoru s šéfem a shlédnutí videa jsem se šel podívat na mé nové pracoviště. Celá pekárna je rozdělena na čtyři hlavní části a celé to působí jako takový sklad. V první části se vyrábí těsta, v další se tvarují a pečou, ve třetí se pečivo chladí, sundavá z pásu a balí a v té poslední se peče, balí, srovnává a zamrazuje a tam pracuji právě já. Do mrazáku se jde přes dvoje dveře a jedny z nich musí být vždy zavřené. Jakmile se otevřou současně nebo jsou jedny z nich otevřené déle než cca 30 sekund, spustí se takový alarm. V mrazáku je - 20°C, takže tu zimu u vás v ČR prožívám tak nějak s vámi. Ve výsledku ale většinu času trávím v té mezimístnosti mezi dveřmi, kde je teplota různá. Záleží, jak často se chodí do mrazáku, ale převážně tam je krásný chládek, asi tak na mikinu. Tam balíme pečivo do beden a tak vlastně dělám podobnou práci, kterou jsem si záměrně kvůli odjezdu do Austrálie vyzkoušel už v ČR. Takže sklad a balení zásilek mi není tak úplně cizí. Hlavní výhoda práce na mrazáku je ta, že tam není horko. Všude v pekárně je docela vedro a když je venku 40°C ve stínu, není to žádná radost se ještě pařit v pekárně. Je to paradox, když přijdu do práce úplně vyřízenej z toho horka a ještě se převlékám do kalhot, ale později se to opravdu hodí. Do mrazáku se nosí zateplné pracovní bundy s kapucou a tak na 20 minut to docela jde. Pak už je ta zima opravdu znát. Naštěstí se do mrazáku chodí většinou na chvíli a když je tam potřeba přendat nějaké palety nebo připravit objednávky, nějak to člověk holt vydrží. Největší sranda je, když musím z mrazáku, ve kterém se to jen chladem kouří dojít ven do těch venkovních, tzn. z - 20°C jdu před pekárnu, kde je kolikrát kolem 40°C ve stínu a na sluníčku tak 60°C. Docela dobrý teplotní rozdíl... Zatím s tím ale nemám problém.

Takže moje práce spočívá především v balení a připravování objednávek, vození a balení palet. Každý den také jdeme pomoct pekařům vkládat do pecí takové housky a později asistovat při vyndavání. Pec pak musíme vyluxovat. Také jsem si vyzkoušel práci u výroby těsta. Jelikož se zrovna opravoval sypač mouky či co, pytel za pytlem jsem musel sypat já. Docela náročné, ale hlavně se mi z toho moukového prachu špatně dýchalo. Ty palety jsou také někdy těžké, že s nimi ani skoro nehnu. Ale vše se dá nějak vychytat a docela se mi to už daří. Každý den také musíme odmrazovat jeden větrák, jelikož se tam tvoří nežádaná vlhkost. Takže se na ještěrku připevní taková klec a někdo nás vždy vyzdvihne až nahoru k větráku a jeho zadní stranu musíme horkovdušnými pistolemi odmrazovat. Teď ve středu jsme tam dělali takovou akci. Přišel šéf a řekl, že se tam budou instalovat nějaké odvlhčovače a že se musí část konstrukce na palety odříznout. Ta mrazící místnost je vlastně takový sklad. Rozdohně jsem tedy nečekal, že po chvíli přijede s ještěrkou a bude požadovat, abych si s ním stoupl jen tak na paletu a začal to tam řezat s ním. No, nebylo moc na výběr a ani čas na to se bát výšky a tak nás Pepa vyzdvihl až nahoru. Než jsem se tam chudák stačil rozkoukat, vytáhl nářadí a začal řezat. Nemyslel jsem, že to myslí vážně, abych to tam sám držel, dokud to neuřízne, protože uřezával celou jednu zadní želenout spěru a já vůbec nečekal, jak to bude těžké, jestli to unesu, navíc v té výšce, bez zábradlí a v tom mrazu. Celé to železo bylo zledovatělé. Nebyl čas ani ticho na otázky a tak jsem držel a byl připravenej, že ať to bude těžké jakkoliv, hlavně nesmím spadnout. Když to uříznul, váhou jsem to položil ve chvíli na zem, ale zvládnul jsem to. Pak jsme stejným způsobem řezali další a já nikdy nevěděl, jak to bude těžké. No, za všechny zkušenosti jsem moc rád...

V práci budu už za chvíli měsíc a jsem vcelku spokojený. Práce je někdy náročná, ale né zas nějak extrémně. Některé dny jsou docela volnější a tolik se zase nenadřu. Mám tam dobré kamarády, dobrého parťáka Pepu z Českých Budějovic a i ostatní kluci z mrazáku včetně Zbyňka jsou moc fajn. Řekl bych, že plat odpovídá dáné práci a také máme příplatky za zimu a podobně. Takže jsem docela spokojený. Téměř všichni v pekárně jsou Češí a Slováci a to včetně šéfa. Tzn., že se zase nenaučím anglicky. Ale není všem dnům konec a časem třeba najdu ještě něco lepšího.

Také jsem tam potkal jednoho kluka, který mi byl hrozně moc povědomý a nakonec jsem zjistil, že ho znám z blogu Ondry a Andrejky. Pamatoval jsem si ho z jedné fotky s obrovským hřibem a nakonec jsem tu fotku našel v počítači. Tak doufám, že se nebude zlobit, když tu ten jeho úlovek zveřejním.

Blue Mountains - kousek od nás

Výhodou práce v pekárně je také to, že už si nemusíme kupovat chleba, protože si ho můžu v práci vzít třeba každý den a také různé housky a podobně. Navíc je to takový ten klasický český chleba, který jsme tady nikde prodávat neviděli.

Markéta nedávno skončila další kurz ve škole a má opět dva měsíce prázdniny. Nyní se krásně zotavuje z té nepříjemosti z Clovelly a začne si shánět práci. Jako kadeřnice tu má velké možnosti, ale stále je problém s angličtinou. Existují pak ale ještě jiné alternativy, než jít přímo do klasického salónu a to vše teď momentálně Markéta promýšlí. Doufám, že i ona brzo začne pracovat a konečně se trochu pohneme i finančně. Musím říct, že od té doby, co mám novou práci si všechno užívám dvojnásob a to samé přeji i Markétě.

 


Komentáře

1 Filip Filip | E-mail | Web | 31. ledna 2010 v 2:26 | Reagovat

Vážně v té pekárně pečete klasickej českej tmavej chleba? O_O Ten nám tu strašně moc chybí! Chleba s máslem a medem, co bych za to dal! Dokázal bys v práci nějak zjistit, kde se dá koupit?

2 Jakub Jakub | 1. února 2010 v 6:14 | Reagovat

[1]: Ahoj, Jo, je to úplně normální českej chleba, máme tam víc druhů.V obchodech jsem ho nikde prodávat neviděl, ale jestli chcete, někdy bych vám mohl jeden vzít.  ;-) Máte teda moc hezkej blog! Moc pěkně udělaný, přečíst jsem ho zatím nestihl, ale brzo se do toho pustím. Zatim čau.

3 Vojta "the Blogger" :-) Vojta "the Blogger" :-) | Web | 1. února 2010 v 13:50 | Reagovat

Ta počáteční beznaděj je moc pěkně popsána. Bohužel moc dobře vím o čem píšeš :(. Jinak ta práce v pekárně musí být na pohodu, i když tam někdy děláš co je právě potřeba. A hlavně ten chleba a pečivo...  hmmmmm  :-)

4 Jakub Jakub | 4. února 2010 v 5:16 | Reagovat

[3]: Čau Vojto, no je to fajn, ale momentálně je nějak málo práce.  :-? Chleba je dobrej, jiný druhy se mi už nějak rychle přejedly. :-!
Měj se.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Kdo jsem a proč píši tento blog


S některými z Vás, čtenáři tohoto blogu, se neznám osobně. Rád bych Vám sebe a můj blog stručně představil.

Jmenuji se Jakub Litoš, je mi 28 let a pocházím z Roztok u Prahy. Jako malý kluk jsem se začal spontálně věnovat hudbě, ve které mě rodiče a také další významní lidé, velice podporovali. Hudbě jsem se věnoval naplno a vystudoval hudební konzervatoř. Tam mi začalo nové období mého života, na které rád vzpomínám. Především jsem si začal svobodně a bez omezení užívat mladistvého života. Vždy jsem ale tak nějak vybočoval ze standardů a vyhýbal se klišé, nedokázal se smířit s některými pravidly a zaběhlými postupy - jak v hudbě, tak v životě.

Po škole jsem začal pracovat, i když v hlavě už jsem promýšlel můj nový plán. Jednou ve škole na lekci o moderní hudbě, jsem za zvuků didžeridu dostal nápad zrealizovat můj sen a odjed na druhou stranu světa - do Austrálie. V podstatě celý rok jsem se připravoval, pročítal blogy, sbíral informace, sháněl peníze. A hlavně jsem se na to psychicky připravoval, jelikož jsem byl dost fixovaný na domov, rodiče a takové to pohodlí a zázemí. Přede mnou bylo něco, co jsem znal jen z obrázků. Něco, na co jsem se neskutečně těšil a bál zároveň.

Naštěstí jsem na to nebyl sám. Několik let jsem bydlel s mou teď už bývalou přítelkyní Markétou a Austrálii jsme brali jako takové naše společné dobrodružství a utvrzení našeho vztahu. 25.9.2009 jsme opustili naši rodnou zemi a vydali se vstříc novým zážitkům. Po půl roce v Sydney, kdy jsme se už dostatečně rozkoukali a začínali se mít pomalu dobře, se se mnou Markéta rozešla a každý si šel svou novou cestou. Nestydím se říct, že to bylo mé zatím nejhorší období, co jsem kdy zažil. Měl jsem veliké potíže celou situaci rozumně zvládnout a dlouho mi trvalo, než jsem začal normálně fungovat. Byl to ale jeden z nejvýznamnějších bodů v mém životě - to rozhodnutí, že budu bojovat a víza si prodloužím.

Potom jsem začal chodit do školy. Poznal jsem mnoho nových lidí a začal se mít zase dobře. Po sedmi měsících jsem ve škole potkal Amy z Thajska. Oba jsme brzo zjistili, že si velice rozumíme a začali tak spolu bydlet. Později jsme si pronajmuli náš první byt, který byl minutu pěšky od vyhlášené Bondi Beach a mohu upřímně říct, že v té době mi začalo pro změnu to nejlepší období. Najednou jsem měl vše co jsem kdy chtěl, a tak jsem neváhal a naplno si to užíval. Oba s Amy jsme měli stálou práci a společné volné víkendy, které jsme vždy využili k výletům a dalším aktivitám. Byl to nádherný čas, na který nikdy nezapomenu. V prosinci 2012 jsme se v Sydney nakonec i vzali a Amy se tak stala dokonce i mou ženou.

1.4.2013 jsme společně opustili Austrálii a pro mě tak skončil 3,5 roční pobyt v mé vysněné zemi, kde jsem se stihnul rozejít s bývalou přítelkyní, oženit s Amy, vystřídat 10 různých bydlení, vystudovat 2 školy, získat mnoho pracovních zkušeností, vydělat nějaké peníze, potkat spoustu lidí z celého světa, ale především zažít něco, na co budu do konce života vzpomínat.

Po nezapomenutelném tříměsíčním cestování v Asii, jsme se na zkoušku usadili v Čechách, kde se nám podařila najít hezká práce a momentálně rozmýšlíme naše bydlení. V současné době mohu říct, že jsme již rozhodlí pro usazení se v Čechách, i když člověk nikdy neví, kam ho vítr zavane...

Blog jsem začal psát od mého odjezdu do Sydney. Věděl jsem, že budou mí nejbližší zvědaví, jak se mi tak daleko daří. Zároveň jsem si mohl zaznamenat více vzpomínek, které bych mohl časem zapomenout. Nakonec mě přes blog kontaktovalo i mnoho cizích lidí. S některými jsem se osobně setkal a poznal tak kolikrát i nové přátele. Stejným způsobem jsem poznal i mého nejlepšího kamaráda Kubu, který už se také vrátil domů. Jsem také rád, že mohu některým cestovatelům pomoci se do Austrálie dostat - inspirovat nebo poskytnout cenné, praktické a nezkreslené informace o tom, jak to v Austrálii funguje.

Děkuji Vám za Váš zájem, za Vaše zprávy a komentáře. Těší mě, že se Vám mé čtení a fotky líbí. A pokud zrovna vy také uvažujete do Austrálie odjet a nebo kamkoliv jinam třeba na Nový Zéland nebo do Kanady, přeji Vám upřímně hodně štěstí, odhodlání a trpělivosti. A také ať si to všechno moc užijete a načerpáte ze všeho co nejvíce nebo alespoň tak, jako já.