Ještě jeden předvánoční výlet

29. ledna 2010 v 5:36 | Jakub
Před Vánocemi jsme uskutečnili ještě jeden pěkný výlet, o kterém stojí za to něco málo napsat. U Hyde Parku jsme nastoupili do autobusu, kterým jsme se chtěli dostat na Coogee Beach. Po nějaké době nám začalo být divné, že se opět blížíme k centru, tam odkud jsme vyjeli. Když jsme asi po hodině vystoupili tam, kde jsme nastoupili, zjistili jsme, že autobusačka během jízdy vyměnila číslo autobusu za jiné! Očividně jsme nebyli sami, kdo nechápal co se děje. Nevím jak je to možné, ale tady to prostě možné je! Asi to vymělila ve chvíli, kdy jsme nastupovali a nedošlo jí to. Takže jsme pak nastoupili na další, ten samý autobus a ten už nás odvezl na Coogee Beach.

Pláž byla docela zaplněná lidmi

Z Coogee jsmě měli namířeno směrem k Bondi, po pobřeží na sever. Až na Bondi jsme ale nedošli, protože jsme se po cestě párkrát někde zastavili a tak jsme se procházeli tak v klidu. Ještě na Coogee jsme dlouho pozorovali dva rybáře, kteří měli nahozíno ze skal až dolů do moře. Bylo to docela fajn je sledovat.

Rybáři na Coogee

Tomu říkám pohoda...

Pohled na Coogee z dálky

Po chvíli jsme se dostali ke Gordons Bay, což je taková zátoka, kde se lidé moc nekoupou. Spíše tak šnorchlují po krajích, přímo na "pláži" byly jen lodě a bylo tam hodně řas.

Gordons Bay

Dále jsme se blížili ke Clovelly Beach, u které krásně narážely vlny do skal, bylo to docela působivé a příjemné, nechat se jen tak zchladit.


Clovelly Beach je tak trochu odlišná od ostatních pláží. Je tam vytvořené takové koryto a všude okolo je beton. Dále pak trávník a rozlehlý park. Ale to se musí vyjít do kopce a tak většina lidí leží přímo na betonu. Je tam také pláž, podobně jako Shelly Beach situovaná spíše v přírodě, ale tam jsou hlavně rodiny s dětmi. Řekl bych, že většina lidí je právě tam dál, kde je hlubší voda a to především z toho důvodu, že se tam dá krásně šnorchlovat.


Když jsem se tu pak po týdnu ponořil pod vodu, byl jsem velice překvapený, jaká je tady hloubka. Např. ta skála zhruba uprostřed této fotky se velice strmě táhne ke dnu a tak dva až tři metry od ní může být hloubka cca 8 metrů. Těžko odhadnout. A vůbec celá tato oblast na fotce je tak 5 metrů hluboko. Údajně se tady dají spatřit i menší žraloci. Já jsem se dlouho potápěl po boku veliké ryby s takovou zvláštní tlamou, pak jsem sledoval hluboko na dně v písku malého rejnoka a nebo jsem proplouval hejnem malých černobílých rybiček se žlutou ploutví, také moc hezké... Jelikož je ale téměř celá Clovelly pokrýtá různým kamením a rostlinami, pro mnohé je možná dobrou alternativou plavecký bazén, který je trochu vidět po pravé straně následující fotky. Celou Clovelly Beach budu ještě fotit lépe, toto jsou jen první fotečky, když jsme jen procházeli kolem. Po levé straně jsou také zdarma k použití elektrické grily.


Tak jako já se bojím výšky, Markéta se bojí hloubky a stejně jako já jsem se překonal na Ruském kole, Markéta se při další návštěvě Clovelly přemohla a začala se mnou šnorchlovat. Na Bronte Beach to zkoušela jen v malé hloubce, ale tady to je opravdu o nečem jiném. U pláže to na šnorchlování ideální není a tak jsme šli rovnou tam dál do hloubky. První pokusy byly těžké a vypadalo to, že to moc nepůjde. Později jsme ale našli takový veliký balvan, kde Markéta dobře stačila a tak se to napřed učila tam. Na něj ale musela doplavat, takže když se pak podívala pod sebe a viděla, že je pod ní hloubka asi 3 metry, zjistila, že to nic není a pomalu v tom začínala mít jistotu. Bylo to hrozně hezké sledovat, jak jí to šlo líp a líp! Nakonec jsme šnorchlovali pěkně vedle sebe a spolu jsme pod prosluněnou hladinou pozorovali různé rybky. Náhodou, to jsou krásné vzpomínky...

Doma v bazénu se pak také naučila potápění se šnorchlem, tzn., že musí po vynoření prudce vyfouknout vodu ze šnorchlu. To také chtělo odvahu a konkrétně na tuto chvíli také nezapomenu, zrovna jsme u toho poslouchali skvělou hudbu a vůbec, byla to prostě taková skvělá chvíle, skvělé odpoledne...

Ze břehu Clovelly to vypadalo, že tam moc hloubky není, vypadalo to nebezpečně, když tam občas někdo skočil, ale skutečně tam hloubka je.


Minulé pondělí jsme byli opět na Clovelly a byli jsme se projít kousek dál, kde jsou takové skaliska. Bohužel tam měla Markéta takovou menší nehodu, takže momentálně se na Clovelly společně asi nějakou dobu nepodíváme. Dopadlo to docela dobře a je v pořádku. Myslím, že o tom bude chtít napsat sama a tak tedy zpět k našemu výletu.

Jak už jsem zmínil, po levé straně Clovelly do kopce je takový park. Zde je vyjímečně povoleno venčení psů a tak jich tu hned několik pobíhalo.


Úžasné místo

My dva

Na kopci

Dobré inspirace - někdy to zkusím s klavírem

Netradiční lavička

Waverley Cemetery - hřbitov

Nakonec jsme došli až na Bronte Beach, odkud jsme jeli domů. Na poslední fotce je vidět, kolik je tu na pláži zákazů. A to se říká, že tady je to takové volnější. Ve výsledku se to stejně moc nedodržuje, ale jde pravda, že vysoké pokuty např. i za kouření na pláži vedou k tomu, že jsou tady v Sydney pláže a přilehlé parky opravdu čisté a vcelku bezpečné.

 


Komentáře

1 Jitka Litošová Jitka Litošová | Web | 7. února 2010 v 14:57 | Reagovat

Chudáci pejsci, že nemůžou běhat, kde chtěji!!!!!!!!!!!  A co se týká potápění, jste šikovní - hlavně Markétka!!!!!  :)) :-)

2 Jitka Litošová Jitka Litošová | Web | 7. února 2010 v 14:58 | Reagovat

A jak tam spolu stojíte, tak vám to mooooc sluší!!!! :) :-D

3 Jakub a Markéta Jakub a Markéta | 8. února 2010 v 6:14 | Reagovat

[2]: Ty pejci jsou tady chudáci anyway.  :-| Jinak díky. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Kdo jsem a proč píši tento blog


S některými z Vás, čtenáři tohoto blogu, se neznám osobně. Rád bych Vám sebe a můj blog stručně představil.

Jmenuji se Jakub Litoš, je mi 28 let a pocházím z Roztok u Prahy. Jako malý kluk jsem se začal spontálně věnovat hudbě, ve které mě rodiče a také další významní lidé, velice podporovali. Hudbě jsem se věnoval naplno a vystudoval hudební konzervatoř. Tam mi začalo nové období mého života, na které rád vzpomínám. Především jsem si začal svobodně a bez omezení užívat mladistvého života. Vždy jsem ale tak nějak vybočoval ze standardů a vyhýbal se klišé, nedokázal se smířit s některými pravidly a zaběhlými postupy - jak v hudbě, tak v životě.

Po škole jsem začal pracovat, i když v hlavě už jsem promýšlel můj nový plán. Jednou ve škole na lekci o moderní hudbě, jsem za zvuků didžeridu dostal nápad zrealizovat můj sen a odjed na druhou stranu světa - do Austrálie. V podstatě celý rok jsem se připravoval, pročítal blogy, sbíral informace, sháněl peníze. A hlavně jsem se na to psychicky připravoval, jelikož jsem byl dost fixovaný na domov, rodiče a takové to pohodlí a zázemí. Přede mnou bylo něco, co jsem znal jen z obrázků. Něco, na co jsem se neskutečně těšil a bál zároveň.

Naštěstí jsem na to nebyl sám. Několik let jsem bydlel s mou teď už bývalou přítelkyní Markétou a Austrálii jsme brali jako takové naše společné dobrodružství a utvrzení našeho vztahu. 25.9.2009 jsme opustili naši rodnou zemi a vydali se vstříc novým zážitkům. Po půl roce v Sydney, kdy jsme se už dostatečně rozkoukali a začínali se mít pomalu dobře, se se mnou Markéta rozešla a každý si šel svou novou cestou. Nestydím se říct, že to bylo mé zatím nejhorší období, co jsem kdy zažil. Měl jsem veliké potíže celou situaci rozumně zvládnout a dlouho mi trvalo, než jsem začal normálně fungovat. Byl to ale jeden z nejvýznamnějších bodů v mém životě - to rozhodnutí, že budu bojovat a víza si prodloužím.

Potom jsem začal chodit do školy. Poznal jsem mnoho nových lidí a začal se mít zase dobře. Po sedmi měsících jsem ve škole potkal Amy z Thajska. Oba jsme brzo zjistili, že si velice rozumíme a začali tak spolu bydlet. Později jsme si pronajmuli náš první byt, který byl minutu pěšky od vyhlášené Bondi Beach a mohu upřímně říct, že v té době mi začalo pro změnu to nejlepší období. Najednou jsem měl vše co jsem kdy chtěl, a tak jsem neváhal a naplno si to užíval. Oba s Amy jsme měli stálou práci a společné volné víkendy, které jsme vždy využili k výletům a dalším aktivitám. Byl to nádherný čas, na který nikdy nezapomenu. V prosinci 2012 jsme se v Sydney nakonec i vzali a Amy se tak stala dokonce i mou ženou.

1.4.2013 jsme společně opustili Austrálii a pro mě tak skončil 3,5 roční pobyt v mé vysněné zemi, kde jsem se stihnul rozejít s bývalou přítelkyní, oženit s Amy, vystřídat 10 různých bydlení, vystudovat 2 školy, získat mnoho pracovních zkušeností, vydělat nějaké peníze, potkat spoustu lidí z celého světa, ale především zažít něco, na co budu do konce života vzpomínat.

Po nezapomenutelném tříměsíčním cestování v Asii, jsme se na zkoušku usadili v Čechách, kde se nám podařila najít hezká práce a momentálně rozmýšlíme naše bydlení. V současné době mohu říct, že jsme již rozhodlí pro usazení se v Čechách, i když člověk nikdy neví, kam ho vítr zavane...

Blog jsem začal psát od mého odjezdu do Sydney. Věděl jsem, že budou mí nejbližší zvědaví, jak se mi tak daleko daří. Zároveň jsem si mohl zaznamenat více vzpomínek, které bych mohl časem zapomenout. Nakonec mě přes blog kontaktovalo i mnoho cizích lidí. S některými jsem se osobně setkal a poznal tak kolikrát i nové přátele. Stejným způsobem jsem poznal i mého nejlepšího kamaráda Kubu, který už se také vrátil domů. Jsem také rád, že mohu některým cestovatelům pomoci se do Austrálie dostat - inspirovat nebo poskytnout cenné, praktické a nezkreslené informace o tom, jak to v Austrálii funguje.

Děkuji Vám za Váš zájem, za Vaše zprávy a komentáře. Těší mě, že se Vám mé čtení a fotky líbí. A pokud zrovna vy také uvažujete do Austrálie odjet a nebo kamkoliv jinam třeba na Nový Zéland nebo do Kanady, přeji Vám upřímně hodně štěstí, odhodlání a trpělivosti. A také ať si to všechno moc užijete a načerpáte ze všeho co nejvíce nebo alespoň tak, jako já.