Leden 2010

Australia Day

31. ledna 2010 v 7:35 | Jakub
26. ledna je v Austrálii státní svátek zvaný Australia Day, založení první britské trestanecké kolonie na Australském kontinentu. Na tento den jsou Australané velice pyšní a všude po městě chodí lidé s australskými vlajkami a oslavují. Vlajky vlají také na autech a podobně. Já jsem musel být bohužel v práci, ale zase jsem si něco vydělal navíc, protože svátky jsou placené dvojnásob. Markéta se po té nehodě na Clovelly moc necítila na to, aby někde pobíhala po městě. Nakonec jí ale Ondra s Andrejkou zařídili odvoz do centra i zpět a strávili společně celý Australia Day. Ohňostroj sice neviděli, ale prý si tento den moc užili, což jsem byl moc rád. Moc vám o tomto dni asi nenapíši, protože jsem byl v pekárně a Markéta má teď hodně práce s hledáním nového jobu. Takže pokud by jste si chtěli přečíst o tom, jak Markéta strávila tento den a co to přesně Australia Day vlastně je, můžete to učinit zde, na blogu Ondry a Andrejky, kde o tom Ondra moc hezky napsal a také tam jsou zajímavé fotky.

Grilování na Maroubra Beach

31. ledna 2010 v 4:52 | Jakub
Od Ondry a Andrejky jsme byli nedávno pozváni na grilování na Maroubře. Dorazili také Vojta s Romčou a tak to bylo takové blogerské BBQ. Maroubra je v celku známá oblast a to nejen svou skvělou pláží, kde se dá dobře surfovat, ale také dnes už legendárním Gangem, který byl známo široko daleko. Někdo tvrdí, že je to nebezpečná oblast a jiní zase, že je stejně bezpečná, jako jiné. Každopádně na bydlení to tam nemusí být špatné a myslím, že by se nám tam líbilo.

Maroubra Beach

Dětské hřiště s výhledem na moře

Hned za pláží byl rozlehlý park s takovými přístřešky a grily. Později dorazil ještě Ondry a Andrejky kamarád Libor. Házeli jsme si s takovým skvělým lítajícím talířem, grilovali, pili, povídali...

Bylo to skvělé odpoledne...

Ondra mě lákal na surf, ale nešel jsem, chtěl jsem na to být plně střízlivý

Bohužel tu na fotce nikde nemáme Vojtu

Grilovalo se všechno možné - foto by Vojta

Večer přišli další Češi a Slováci z Maroubry a po západu slunce jsme se k nim přesunuli na barák. Měli tam i fotbálek a tak měla Markéta o zábavu postaráno. Skvěle jsme se bavili až asi do 3 hodin a jelikož Andrejka nepila, hodili nás s Ondrou domů. Bylo to vcelku daleko, ale naštěstí jeli přibližně stejným směrem.

Celá tato akce byla moc příjemná a díky tomu, že už mám práci se to pařilo hned o něco líp, vlastně o dost.

Toto sobotní odpoledne velice hezky popsal na svém blogu Vojta. Ve stejném článku také popisuje, jak u nich byla Markéta stříhat a také se tam zmiňuje o Sydney Festivalu, na kterém jsme také chvíli pobyli. Na jeho článek s názvem "Zpátky ve škole" se můžete podívat zde.


Nová práce

30. ledna 2010 v 8:38 | Jakub
Před odletem do Sydney jsem udělal jednu podstatnou věc. Zkontaktoval jsem co nejvíce lidí, kteří by mohli v Sydney někoho znát nebo tu přímo byli nebo jsou. Než jsem se o Austrálii začal reálně zajímat, věděl jsem, že tu mám asi jednu známou. Postupem času jsme získali několik kontaktů a zjistili jsme, že tu máme několik lidí, na které se případně můžeme obrátit. To ovšem neznamenalo, že by nám někdo měl shánět práci, ale zeptat se člověk může vždycky. A tak jsem si vážil každé informace a každé rady, kterou jsem dostal. Tímto způsobem jsem obdržel číslo na jednoho kluka, kterého jsem nikdy neviděl a údajně byl také v Austrálii. Zkontaktoval jsem ho a ten mi dal číslo na Zbyňka, který je v Sydney už hodně dlouho. Odsud jsem mu zavolal, že sháním práci a jestli nemá nějaký typ, nějakou radu. Není to tak úplně příjemné takhle psát někomu cizímu, ale věděl jsem, že musím udělat vše proto, abychom to tu zvládli. Zbyněk se mnou mluvil velice ochotně a také mi dal několik informací ohledně chytání ryb.

Po naší výpovědi v cleaningové společnosti jsme se snažili jak jsme mohli, abychom našli novou práci. Před Vánocemi nás většinou všude odbyli tím, že už mají do konce roku plno a že to můžem zkusit po Novém roce. Někdy jsme měli naplánované body kam jít a jindy jsme zase chodili obchod od obchodu a ptali se stále dokola. Nic příjemného to nebylo, i když zároveň to byl vždycky takový výlet. Ty poslední dny mě začalo hodně píchat v koleni, tak jsem se strachoval, že nebudu moc chodit a hledat. Na internet jsme vložili inzeráty, že sháníme práci, ale nabídky byly z více procent sexuálního charakteru, takže nic moc. Navíc jsme každý den slyšeli od kamarádů, jak také nemají práci a že asi budou muset odjet domů a podobně. No, začínalo to být lehce beznadějné, ale stále jsme věřili a snažili se. I když bylo třeba krásně na koupání, tak si to člověk stejně neužije, když ví, jak to je. Dostali jsme se do fáze, kdy jsme měli peníze tak na týden našeho doposud převážně neomezujícího se způsobu stravování, tzn. koupili jsme si co jsme potřebovali, ale na nějaké radosti už moc peněz poslední dobou nebylo. Začátkem tohoto týdne se ozval právě Zbyněk a řekl mi, že u něj v pekárně odjíždí jeden kluk zpět do ČR a že můžu nastoupit místo něj! Bez váhání jsem jeho nabídku samozřejmě přijal a hned druhý den nastoupil na tréning.

Pekárna se nachází v jižní části Sydney a cesta tam trvá asi 2 hodiny - tj. jako kdybych jel autem z Prahy do Třeboně. Sice je to stejně dlouho, jako do minulé práce, ale zase nemusím chodit nějak daleko pěšky a musím jen jednou přesedat. Pro mě to znamená především to, že se můžu v autobusu nebo ve vlaku pohodlně učit angličtinu a nebo jen tak odpočívat. Navíc, vlak projíždí jakousi buší, která mě naprosto uchvátila a těším se, až si tam s Markétou někdy uděláme výlet. Byly tam vidět různé cesty, takže to možná bude hezká procházka.

Fotky mám zatím jen z internetu



Musel jsem stávat už v 5 hodin, abych tam mohl být v 8:00. Po rozhovoru s šéfem a shlédnutí videa jsem se šel podívat na mé nové pracoviště. Celá pekárna je rozdělena na čtyři hlavní části a celé to působí jako takový sklad. V první části se vyrábí těsta, v další se tvarují a pečou, ve třetí se pečivo chladí, sundavá z pásu a balí a v té poslední se peče, balí, srovnává a zamrazuje a tam pracuji právě já. Do mrazáku se jde přes dvoje dveře a jedny z nich musí být vždy zavřené. Jakmile se otevřou současně nebo jsou jedny z nich otevřené déle než cca 30 sekund, spustí se takový alarm. V mrazáku je - 20°C, takže tu zimu u vás v ČR prožívám tak nějak s vámi. Ve výsledku ale většinu času trávím v té mezimístnosti mezi dveřmi, kde je teplota různá. Záleží, jak často se chodí do mrazáku, ale převážně tam je krásný chládek, asi tak na mikinu. Tam balíme pečivo do beden a tak vlastně dělám podobnou práci, kterou jsem si záměrně kvůli odjezdu do Austrálie vyzkoušel už v ČR. Takže sklad a balení zásilek mi není tak úplně cizí. Hlavní výhoda práce na mrazáku je ta, že tam není horko. Všude v pekárně je docela vedro a když je venku 40°C ve stínu, není to žádná radost se ještě pařit v pekárně. Je to paradox, když přijdu do práce úplně vyřízenej z toho horka a ještě se převlékám do kalhot, ale později se to opravdu hodí. Do mrazáku se nosí zateplné pracovní bundy s kapucou a tak na 20 minut to docela jde. Pak už je ta zima opravdu znát. Naštěstí se do mrazáku chodí většinou na chvíli a když je tam potřeba přendat nějaké palety nebo připravit objednávky, nějak to člověk holt vydrží. Největší sranda je, když musím z mrazáku, ve kterém se to jen chladem kouří dojít ven do těch venkovních, tzn. z - 20°C jdu před pekárnu, kde je kolikrát kolem 40°C ve stínu a na sluníčku tak 60°C. Docela dobrý teplotní rozdíl... Zatím s tím ale nemám problém.

Takže moje práce spočívá především v balení a připravování objednávek, vození a balení palet. Každý den také jdeme pomoct pekařům vkládat do pecí takové housky a později asistovat při vyndavání. Pec pak musíme vyluxovat. Také jsem si vyzkoušel práci u výroby těsta. Jelikož se zrovna opravoval sypač mouky či co, pytel za pytlem jsem musel sypat já. Docela náročné, ale hlavně se mi z toho moukového prachu špatně dýchalo. Ty palety jsou také někdy těžké, že s nimi ani skoro nehnu. Ale vše se dá nějak vychytat a docela se mi to už daří. Každý den také musíme odmrazovat jeden větrák, jelikož se tam tvoří nežádaná vlhkost. Takže se na ještěrku připevní taková klec a někdo nás vždy vyzdvihne až nahoru k větráku a jeho zadní stranu musíme horkovdušnými pistolemi odmrazovat. Teď ve středu jsme tam dělali takovou akci. Přišel šéf a řekl, že se tam budou instalovat nějaké odvlhčovače a že se musí část konstrukce na palety odříznout. Ta mrazící místnost je vlastně takový sklad. Rozdohně jsem tedy nečekal, že po chvíli přijede s ještěrkou a bude požadovat, abych si s ním stoupl jen tak na paletu a začal to tam řezat s ním. No, nebylo moc na výběr a ani čas na to se bát výšky a tak nás Pepa vyzdvihl až nahoru. Než jsem se tam chudák stačil rozkoukat, vytáhl nářadí a začal řezat. Nemyslel jsem, že to myslí vážně, abych to tam sám držel, dokud to neuřízne, protože uřezával celou jednu zadní želenout spěru a já vůbec nečekal, jak to bude těžké, jestli to unesu, navíc v té výšce, bez zábradlí a v tom mrazu. Celé to železo bylo zledovatělé. Nebyl čas ani ticho na otázky a tak jsem držel a byl připravenej, že ať to bude těžké jakkoliv, hlavně nesmím spadnout. Když to uříznul, váhou jsem to položil ve chvíli na zem, ale zvládnul jsem to. Pak jsme stejným způsobem řezali další a já nikdy nevěděl, jak to bude těžké. No, za všechny zkušenosti jsem moc rád...

V práci budu už za chvíli měsíc a jsem vcelku spokojený. Práce je někdy náročná, ale né zas nějak extrémně. Některé dny jsou docela volnější a tolik se zase nenadřu. Mám tam dobré kamarády, dobrého parťáka Pepu z Českých Budějovic a i ostatní kluci z mrazáku včetně Zbyňka jsou moc fajn. Řekl bych, že plat odpovídá dáné práci a také máme příplatky za zimu a podobně. Takže jsem docela spokojený. Téměř všichni v pekárně jsou Češí a Slováci a to včetně šéfa. Tzn., že se zase nenaučím anglicky. Ale není všem dnům konec a časem třeba najdu ještě něco lepšího.

Také jsem tam potkal jednoho kluka, který mi byl hrozně moc povědomý a nakonec jsem zjistil, že ho znám z blogu Ondry a Andrejky. Pamatoval jsem si ho z jedné fotky s obrovským hřibem a nakonec jsem tu fotku našel v počítači. Tak doufám, že se nebude zlobit, když tu ten jeho úlovek zveřejním.

Blue Mountains - kousek od nás

Výhodou práce v pekárně je také to, že už si nemusíme kupovat chleba, protože si ho můžu v práci vzít třeba každý den a také různé housky a podobně. Navíc je to takový ten klasický český chleba, který jsme tady nikde prodávat neviděli.

Markéta nedávno skončila další kurz ve škole a má opět dva měsíce prázdniny. Nyní se krásně zotavuje z té nepříjemosti z Clovelly a začne si shánět práci. Jako kadeřnice tu má velké možnosti, ale stále je problém s angličtinou. Existují pak ale ještě jiné alternativy, než jít přímo do klasického salónu a to vše teď momentálně Markéta promýšlí. Doufám, že i ona brzo začne pracovat a konečně se trochu pohneme i finančně. Musím říct, že od té doby, co mám novou práci si všechno užívám dvojnásob a to samé přeji i Markétě.


Ještě jeden předvánoční výlet

29. ledna 2010 v 5:36 | Jakub
Před Vánocemi jsme uskutečnili ještě jeden pěkný výlet, o kterém stojí za to něco málo napsat. U Hyde Parku jsme nastoupili do autobusu, kterým jsme se chtěli dostat na Coogee Beach. Po nějaké době nám začalo být divné, že se opět blížíme k centru, tam odkud jsme vyjeli. Když jsme asi po hodině vystoupili tam, kde jsme nastoupili, zjistili jsme, že autobusačka během jízdy vyměnila číslo autobusu za jiné! Očividně jsme nebyli sami, kdo nechápal co se děje. Nevím jak je to možné, ale tady to prostě možné je! Asi to vymělila ve chvíli, kdy jsme nastupovali a nedošlo jí to. Takže jsme pak nastoupili na další, ten samý autobus a ten už nás odvezl na Coogee Beach.

Pláž byla docela zaplněná lidmi

Z Coogee jsmě měli namířeno směrem k Bondi, po pobřeží na sever. Až na Bondi jsme ale nedošli, protože jsme se po cestě párkrát někde zastavili a tak jsme se procházeli tak v klidu. Ještě na Coogee jsme dlouho pozorovali dva rybáře, kteří měli nahozíno ze skal až dolů do moře. Bylo to docela fajn je sledovat.

Rybáři na Coogee

Tomu říkám pohoda...

Pohled na Coogee z dálky

Po chvíli jsme se dostali ke Gordons Bay, což je taková zátoka, kde se lidé moc nekoupou. Spíše tak šnorchlují po krajích, přímo na "pláži" byly jen lodě a bylo tam hodně řas.

Gordons Bay

Dále jsme se blížili ke Clovelly Beach, u které krásně narážely vlny do skal, bylo to docela působivé a příjemné, nechat se jen tak zchladit.


Clovelly Beach je tak trochu odlišná od ostatních pláží. Je tam vytvořené takové koryto a všude okolo je beton. Dále pak trávník a rozlehlý park. Ale to se musí vyjít do kopce a tak většina lidí leží přímo na betonu. Je tam také pláž, podobně jako Shelly Beach situovaná spíše v přírodě, ale tam jsou hlavně rodiny s dětmi. Řekl bych, že většina lidí je právě tam dál, kde je hlubší voda a to především z toho důvodu, že se tam dá krásně šnorchlovat.


Když jsem se tu pak po týdnu ponořil pod vodu, byl jsem velice překvapený, jaká je tady hloubka. Např. ta skála zhruba uprostřed této fotky se velice strmě táhne ke dnu a tak dva až tři metry od ní může být hloubka cca 8 metrů. Těžko odhadnout. A vůbec celá tato oblast na fotce je tak 5 metrů hluboko. Údajně se tady dají spatřit i menší žraloci. Já jsem se dlouho potápěl po boku veliké ryby s takovou zvláštní tlamou, pak jsem sledoval hluboko na dně v písku malého rejnoka a nebo jsem proplouval hejnem malých černobílých rybiček se žlutou ploutví, také moc hezké... Jelikož je ale téměř celá Clovelly pokrýtá různým kamením a rostlinami, pro mnohé je možná dobrou alternativou plavecký bazén, který je trochu vidět po pravé straně následující fotky. Celou Clovelly Beach budu ještě fotit lépe, toto jsou jen první fotečky, když jsme jen procházeli kolem. Po levé straně jsou také zdarma k použití elektrické grily.


Tak jako já se bojím výšky, Markéta se bojí hloubky a stejně jako já jsem se překonal na Ruském kole, Markéta se při další návštěvě Clovelly přemohla a začala se mnou šnorchlovat. Na Bronte Beach to zkoušela jen v malé hloubce, ale tady to je opravdu o nečem jiném. U pláže to na šnorchlování ideální není a tak jsme šli rovnou tam dál do hloubky. První pokusy byly těžké a vypadalo to, že to moc nepůjde. Později jsme ale našli takový veliký balvan, kde Markéta dobře stačila a tak se to napřed učila tam. Na něj ale musela doplavat, takže když se pak podívala pod sebe a viděla, že je pod ní hloubka asi 3 metry, zjistila, že to nic není a pomalu v tom začínala mít jistotu. Bylo to hrozně hezké sledovat, jak jí to šlo líp a líp! Nakonec jsme šnorchlovali pěkně vedle sebe a spolu jsme pod prosluněnou hladinou pozorovali různé rybky. Náhodou, to jsou krásné vzpomínky...

Doma v bazénu se pak také naučila potápění se šnorchlem, tzn., že musí po vynoření prudce vyfouknout vodu ze šnorchlu. To také chtělo odvahu a konkrétně na tuto chvíli také nezapomenu, zrovna jsme u toho poslouchali skvělou hudbu a vůbec, byla to prostě taková skvělá chvíle, skvělé odpoledne...

Ze břehu Clovelly to vypadalo, že tam moc hloubky není, vypadalo to nebezpečně, když tam občas někdo skočil, ale skutečně tam hloubka je.


Minulé pondělí jsme byli opět na Clovelly a byli jsme se projít kousek dál, kde jsou takové skaliska. Bohužel tam měla Markéta takovou menší nehodu, takže momentálně se na Clovelly společně asi nějakou dobu nepodíváme. Dopadlo to docela dobře a je v pořádku. Myslím, že o tom bude chtít napsat sama a tak tedy zpět k našemu výletu.

Jak už jsem zmínil, po levé straně Clovelly do kopce je takový park. Zde je vyjímečně povoleno venčení psů a tak jich tu hned několik pobíhalo.


Úžasné místo

My dva

Na kopci

Dobré inspirace - někdy to zkusím s klavírem

Netradiční lavička

Waverley Cemetery - hřbitov

Nakonec jsme došli až na Bronte Beach, odkud jsme jeli domů. Na poslední fotce je vidět, kolik je tu na pláži zákazů. A to se říká, že tady je to takové volnější. Ve výsledku se to stejně moc nedodržuje, ale jde pravda, že vysoké pokuty např. i za kouření na pláži vedou k tomu, že jsou tady v Sydney pláže a přilehlé parky opravdu čisté a vcelku bezpečné.


Fotogalerie a několik postřehů z klokanova

18. ledna 2010 v 5:19 | Jakub
Tak jsem se rozhodl, že ještě než sem přidám článek o druhém předvánočním výletu a nové práci, konečně zaktualizuji naší fotogalerii. Tam můžete naleznout v podstatě všechny naše fotky, což ale znamená, že je tam hodně fotek také podobných a tak musíte mít někdy trpělivost. Abych řekl pravdu, psaní tohoto blogu mi někdy zabírá docela hodně času. Ale baví mě to, takže dobrý. Ale kdybych měl ještě do galerie vybírat pouze ty nejlepší fotky a třeba je ještě komentovat nebo graficky upravovat, to už bych potřeboval, aby byl den o trochu delší. Každopádně tam je spousta hezkých fotek, které z 99% nejsou v počítači nijak doupravené, takže jsou v podstatě všechny fotky tak, jak to náš foťák zachytí. K focení používáme kompakt Panasonic Lumix DMC-FX500, se kterým jsme velice spokojeni. Je to takový malý foťáček, který mi před rokem a půl dovezl můj kamarád z USA, takže mu ještě jednou velice děkuji.

Před zaktualizováním galerii sem chci ještě vložit několik převážně přírodních fotek, které možná stojí za pozornost.

Toto by měla být jedna z těch malých ještěrek, které tu všude po Sydney tolik pobíhají. Ovšem tato byla jaksi urostlejší a tak, když vběhla k nám do dveří, okamžitě si jí všimnul náš kocour a trochu si s ní pohrál.


Tento unikát nám vlétl do kuchyně, zrovna když jsem jedl večeři.

Tohoto staříka jsem vylovil z bazénu

Se šváby se tu bohužel setkává skoro každý - tento byl docela velký

Když jsem ho fotil, tak se ještě trochu mrskal a tak je fotka mírně rozmazaná

Tento strom v severním Sydney měl vskutku zajímavé listy

A na závěr bych chtěl udělat radost především Petrovi z Cepu, kterému jsem vyfotil parkoviště motorek na Darling Harbouru. Bylo by to docela dobré domino, že?


Ještě jednou děkujeme za všechny komentáře a vzkazy a tak mě napadá, kdyby jste si někdo chtěl prohlédnout všechny tyto fotky na blogu vcelku, jakožto takový výběr našich nejlepších fotek, mám na Facebooku složku Austrálie, která je přístupná všem. V naší fotogalerii jsou ale fotky v lepší kvalitě, tak je to jen a jen na vás.

Předvánoční výlety

17. ledna 2010 v 10:01 | Jakub
Vzhledem k času, kterého skrze našeho usilovného hledání nové práce nebylo zrovna dvakrát nejvíc, jsem na náš blog nestihl zapsat všechny naše nejnovější zážitky, výlety a tak vůbec, jak se nám vlastně daří. Daří se nám skvěle a to především proto, že mám konečně dobrou práci a že se Markétě líbí ve škole a je tam moc spokojená! O tom budu ještě psát v nejbližších dnech. Teď bych sem rád napsal pár vět o tom, jak jsme mimo hledání práce trávili některé předvánoční dny.

Když už jsme se některý den rozhodli, že se v tom vedru nebudeme plahočit obchod od obchodu, restaurace od restaurace a že si dáme pro dnešek pauzu, většinou jsme vyrazili na pláž. Opět jsme po čase jeli na nejznámější pláž Bondi a byli jsme svědky toho, jak si stovky převážně mladých lidí užívá krásného australského sluníčka.





Během odpoledne se začaly tvořit větší vlny a tak do akce nastoupili záchranáři a začali lidi vyhánět z vody. Také jsme viděli, jak se jeden záchranář ze břehu rozběhl, skočil na surf a vytáhl jednoho neposlušného chlápka, který z toho měl očividně velikou srandu. Každopádně to vypadalo, jako v Pobřežní hlídce.


Jiný den jsme si udělali výlet na Watsons Bay. Počasí se rychle měnilo a během cesty se trochu zatáhlo. Jinak se nám tam líbilo, ale na koupání to nebylo zrovna nejideálnější. Každopádně, moc hezké místo.



Na Watsons Bay jede také Ferry a tak jsme tentokrát vyzkoušeli jiný, menší a rychlejší typ. Když jsem se za jízdy postavil, myslel jsem, že celej ulítnu.


Během tohoto odpoledne jsme ještě vyrazili na naší oblíbenou Shark Bay. Máme to tam moc rádi a už doma v ČR jsem se na ní hrozně moc těšil.



Celá pláž je obklopená velikým lesnatým parkem, ze kterého jsou krásné vyhlídky na City. Také v něm spousta lidí často griluje. Tady jsme ovšem vestavěné grily neviděli a gril na dřevěné uhlí je tu zakázán, takže si zde správně můžete ogrilovat maso pouze na plynových grilech.


Okolo celé pláže je síť proti žralokům, ale pamatuji se, jak jsme se o tom bavili s majitelem naší agentury a prý jsou ty sítě stejně jen pár metrů hluboko. Musím uznat, že když jsem doplaval k té síti, byl to docela zvláštní pocit. Ale nejlepší potápění bylo stejně až za tou sítí. (U břehu)





Na Shark Bay se dá najít několik velice pěkných a soukromých zákoutí, tak ideálně pro 2 - 4 lidi. Některá místa jsou hned u vody, některá na přilehlých skalách. Prostě nádhera... Na tohle jsem se těšil...


U pláže jsme také viděli nějaké psy, kterých tu moc vidět není a tak jsem je hned vyfotil. Moje máma bude mít určitě radost.



Po příjezdu domů jsme mohli sledovat moc pěknou bouřku. Chvíli jsem se ji snažil fotit, ale nepovedlo se mi nic světoborného. Hromy, jako u nás na chalupě na jihu Čech jsem tu teda ještě neslyšel.


Silvestr 2009 v Sydney

6. ledna 2010 v 15:00 | Jakub
Tak jsem se konečně dostal k tomu, abych sem napsal něco o tom, jak jsme prožili poslední den roku 2009. O novoročních oslavách v Sydney se říká, že patří k těm nejlepším na světě a každoročně sem do Sydney přijíždí více než 1 mil. turistů. Letošní odhady byly kolem 1,5 mil. To jsou ale jen turisti, lidí celkově tu muselo být mnohem víc. Pár dní před Silvestrem začalo velké dilema, kam se půjdeme dívat na ohňostroj a s kým budeme Silvestra vlastně slavit. Andrejka nám tehdy na Shelly Beach poradila jedno dobré místo v North Sydney, s tím, že tam možná budou také. Den před Silvestrem jsme se tam byli podívat a rozhodli jsme se, že budeme ohňostroj sledovat tady. Ono je to totiž mnohem obtížnější, než se zdá. Většina nejlepších míst ke sledování ohňostroje je totiž placená, tzn. např. před Operou, okolo Harbour Bridge a podobně. Vstupné někde stojí mnohem více než $100 a to nám přišlo zbytečné a tak jsme vyrazili do North Sydney, kde by tato místa být placena neměla.

Žádné rachejtle nebo jakoukoliv pyrotechniku jsme nikde prodávat neviděli a tak jsme letos pořádně ušetřili. K novoročním oslavám samozřejmě patří také nějaký ten přípitek. Jenomže hned, jak jsme vystoupili z Ferry, všem lidem ještě v přístavu prohlíželi baťohy Security, jestli někdo nemá alkohol a to především ve skle. Většina lidí včetně nás na to byla připravena a tak jsme si alkohol přelili do petlahví od vody. V tom zmatku jsme ale mezi lidmi tak nějak proklouzli a vůbec nám baťohy nakonec nikdo neprohlížel. Teď si vzpomínám, jak si pak jedna holka po kontrole vytáhla vodku schovanou mezi nohama, chytré.

Do cíle jsme dorazili už někdy kolem třetí hodiny a bylo skoro pozdě

Jen tak tak jsme našli jedno parádní místo, kde bylo vidět na celý most, protože z něho se právě odpaluje podstatná část ohňostroje. Pár metrů doleva a už by nám ve výhledu překážel strom.


Jídla jsme měli tolik, aby nám vydrželo i na druhý den, protože jsme náš poohňostrojový program nechali osudu. Abychom netahali náš velký chladící box, pořídili jsme nedávno takový malinký, stál asi jen $6. Tam jsme dali to nejnutnější a zbytek jsme měli v baťohu. Na Andrejku jsme neměli telefon a tak jsme se tam nikde nepotkali. S tím jsme ale počítali a čekání na ohňostroj jsme strávili jen spolu a i tak to bylo moc fajn.


Jediné, čeho se všichni včetně nás obávali bylo nepříznivé počasí. V podstatě od rána chvílema poprchávalo a tak jsme si s sebou vzali deštník. Zkombinovat nějakou stříšku a výhled na Harbour Bridge bylo téměř nemožné a pod naším malým deštníkem bychom asi byli zachvíli promočení. A tak, když jsme si zabrali naše místo na sezení, Markéta vyrazila shánět nový a nějaký větší deštník. Kupodivu se zanedlouho vrátila s krásným velkým deštníkem a to ještě za výbornou cenu! Koupila ho na tamní poště. Ale rozhodně vypadá kvalitněji, než ten náš minulý, který jsme koupili na Circular Quay za $10 a po třetím použití se nám začal trhat.

Asi po dvou hodinách našeho pikniku se umoudřilo počasí a náš nový deštník jsme stejně jako ostatní použili spíše jako slunečník. Myslím, že jsme si všichni moc oddychli, že se udělalo hezky. Určitě byl rád také ředitel ohňostroje Fortunato Foti. Pořadatelé ohňostrojů se ani tak nebojí deště, ale spíše větru a bouřky a kupříkladu v Melbourne byl údajně právě z těchto důvodů ohňostroj téměř zrušen. Tuším, že právě Fortunato Foti v jednom rozhovoru vzpomínal, jak asi před pěti lety museli jeden podobný, byť předpůlnoční ohňostroj zrušit kvůli velkému větru s rychlostí 90km/h. 31.12.2009 večer se naštěstí počasí v Sydney uklidnilo a nikdo se nemusel už strachovat.


Až do tmy se hrnuli další a další lidé

Bylo příjemné mít pod sebou trávník, mnohem příjemnější, než beton u Opery

Policie musela na moři hlídat nejen bujaré oslavy ze břehů a přilehlých lodí, ale také právě ty lodě, na kterých bylo naloženo více než 120 000 kg pyrotechnického vybavení.

Jedna z těch větších policejních lodí

Tady je krásně vidět, jak je Harbour Bridge vlastně velký - všude pod ním jsou lidé

Počasí nám dělalo už jen samou radost

V 9 hodin byl odpálen první, tkz. rodinný ohňostroj a začala ta správná atmosféra

Po moři se plavily různé lodě, které byly úžasně ozdobené a dělalo to opravdu parádu. Pluly sem a tam a za nimi bylo krásně vidět noční City.

Moc hezké...


Měli jsme štěstí, že jsme byli v krajní části celého davu a né někde uprostřed. Nebylo to také daleko k záchodům, jenomže těch pár, co tam přivezli opravdu nemohlo stačit a byly tam hodinové fronty. A tak potom bohužel chodili lidi všude možně, nejvíce asi pod takový veliký strom, který je vidět na jedné fotce po levé straně davu. Bylo to docela vytížené místo, chodili tam kluci, holky a taky se tam souložilo a zvracelo. Já tohle viděl oboje najednou a to max. 2 metry ode mě. Docela hustý. Viděli jsme s Markétou spousty mladých, evidentně místních Australanek, jak jsou totálně na mol, u některých očividně né z alkoholu, ale to nebylo žádné překvapení. Každopádně, docela otravný. Mimochodem v Sydney bylo tuto noc zatčených pouze 130 lidí, což je na tak obrovské město, navíc s tolika turisty docela málo. Např. v o dost menším Perthu na západě Austrálie bylo přes noc zatčených více než 250 lidí.

Dvě hodiny před půlnocí se nad námi opět na pár okamžiků rozzářila obloha. Několika sekundový ohňostroj se pak znovu opakoval ještě v 11 hodin a 15 minut před půnocí. Bylo to docela efektní, když se v naprosté tmě najednou ozval takový ten (můj oblíbený) zvuk, odstřelení pum z hmoždířů. To mám hrozně rád.

No a v půlnoci to začlo. Velkolepý ohňostroj, o kterém pořadatelé tvrdí, že byl největší a nejmodernější ohňostroj na světě. Poprvé v Austrálii byla použita nová technologie mikročipů, které dokáží vytvořit velké vzory a tvary s tou největší možnou přesností. Celková váha veškeré pyrotechniky byla kolem 5000 kg a bylo vystřeleno zhruba 11 000 pum, 25 000 komet a dalších asi 100 000 dalších pyrotechnických efektů. Ohňostroj jsem převážně točil na video, něco málo jsem také vyfotil.





Tady jedna fotka z internetu, aby to nevypadalo tak chudě

Show to byla opravdu velkolepá a takové pumy, které se u nás v ČR vystřelují na závěr, jako takový bombónek, tu létely vzduchem jedna za druhou. Ohňostroj byl odpalován na několika místech součastně, údajně z několika mostů a lodí. I z našeho místa bylo vidět, že naprosto ta samá show se odehrává za námi, i daleko před námi. Dobře to je vidět ze setříhaných televizních záběrů a tak se na to možná podívejte sami. Video je rozdělené na první a druhou část. Tady přikládám odkaz na fotky.

Připravení tohoto ohňostroje trvalo déle než rok, takže nejspíš už teď se připravuje ohňostroj na další Silvestr. Novoroční oslava stála město Sydney asi $5 mil., z toho $650 000 stál ohňostroj, což je asi 10 400 000.- Kč. Při ohňostroji byly díky nové technologii vytvořeny různé nové efekty, např. vyobrazení hvězd Jižního kříže, jako znak národní hrdosti. Hlavní barvou novoročního ohňostroje měla být modrá barva a lidé byli vyzváni, aby v tomto roce nosili barvy s modrým nádechem. Celá show měla téma "Probuďte ducha" a měla stejně jako znak na Harbour Bridge vyzařovat pocit jednoty. Ohňostroj trval pouze 12 minut, ale zase nesmím zapomenout na ten v 9 hodin. Ohňostroje se také odpalovaly z několika mrakodrapů, to byl také krásný pohled...

Po mohutném závěru jsme čekali ještě nějaké překvapení formou extra pum na závěr, většinou se vystřelí, když to vypadá, že už je konec. Né že by to bylo třeba, jen jsme na to z ČR zvyklí. Tady nic takového nebylo. Co bychom ale pro příště třeba změnili je místo. Totiž, řekl bych, že ohňostroj byl situován směrem k Opeře. My jsme totiž nevěděli kam dřív koukat, jestli směrem na východ, kde byl Harbour Bridge nebo na západ, kde byl nejbližší velký ohňostroj. Lidé u Opery to totiž viděli vše nad sebou a muselo to vypadat úžasně! Navíc, na neplaceném místě jsme nemohli čekat, že tam bude i reprodukovaná hudba k ohňostroji. Navíc jsem nečekal, že se bude pyrotechnika odpalovat i z krajních částí mostu. I tak jsme ale měli úžasné místo a bylo mi docela líto všech těch lidí, co tam přicházeli jen chvíli po nás.

Po ohňostroji jsme využili toho, že jsme byli poměrně blízko k "východu", tedy spíše k ulici, která vedla k vlaku. V obrovském davu jsme se pomalu sunuli k vlakové zastávce North Sydney, kde bylo vše krásně zorganizované a v ampliónech se hlásilo, který vlak kam jede a podobně. Vlak směrem do centra přijel v podstatě hned, což bylo skvělé. Přejeli jsme Harbour Bridge a jeli jsme až na Town Hall. Původně jsme chtěli jít na jednu párty, která byla na Bondi Beach, ale když jsme viděli, jak davy obsadily město, vzdali jsme to. Všude po ulicích, tam kde jezdí denně tisíce aut byli jen lidi a autobusy marně a nehnutě stály na místě. Pro informaci, na vyčištění obrovského množství odpadků bylo potřeba asi $160 000. Na Town Hallu jsme se dozvěděli z ampliónů, že se tam autobusy prostě nedostanou nebo něco podobného a že máme jít na Central. Tak jsme si aspoň užili netradiční procházku městem. Když jsme došli na Central, zeptal jsem se dopraváků, kteří tam radili lidem jakým busem kam jet, jak se dostanu směr Ryde. Jeden nám poradil, že máme jít zase na Town Hall, jiný zase, že to jede zase jinde a tak jsme si prostě stoupli tam, kde vždycky. Nakonec jel přímo ten náš autobus 501, neměl žádné jiné noční označení a jel asi po 3 minutách čekání! Takže jsme nastoupili a ve 3 hodiny jsme byli doma.

Ta párty by byla dobrá, ale stejně bychom nemohli jít přimo tam, protože akce byla jistě vyprodaná a lístky stály tuším že $150 v předprodeji. Tzn., že by nás lístky dohromady stály jako zájezd na Fiji na 5 dní. Hlavní hvězdou zde ale byl famózní Carl Cox a také Roger Sanchez. Carl Cox zde hraje na Silvestra každý rok a tak, pokud tu ještě budem nebo sem někdy přijedem, jdem na něj. Naše přednost byla vidět ohňostroj a to se nám splnilo. Pro zajímavost přikládám dva odkazy, aby jste viděli, jak to na párty asi tak vypadalo. První a druhý.

Muselo to být úžasné, ale doma jsme byli rádi, že jsme doma. To čekání na tom namačkaném palouku bylo dost náročné a cestování po ulicích Sydney v mase lidí také. Markéta pak šla brzo spát a já jsem ještě do rána dopíjel víno a koukal na můj oblíbený seriál. Stále jsem vzpomínal na to, jak se lidé připravují na oslavy v ČR. Chtěl jsem být v 10 ráno vzhůru, abych mohl vzpomínat přímo v tu dobu, ale vzhledem k tomu, kdy jsem šel spát jsem to neviděl nějak moc reálně. Co jsem ale opravdu nečekal, ráno jsem se sám od sebe probudil v 9:55! Takže jsem chvíli na to natočil do sklenky víno a pak jsem mluvil s rodiči a bratrancem na skypu. Dokonce mi natočili webku ven z okna a viděl jsem přímo online kousek ohňostroje i u nás na "návsi". Celý den jsme popíjeli víno a koukali na filmy. A to vše bez kocoviny, snad poprvé. Např. pustit si ve vaně oblíbený seriál a u toho popíjet víno a jíst sýr, vřele doporučuji. Odpočinete si na týden dopředu.

Celkově můžeme zhodnotit tento Silvestr za velmi vydařený a určitě nezapomenutelný. Ale doma je doma a ta zima k tomu také tak nějak patří a tak jsme rádi, že jsme mohli být právě tady a až budeme Silvestra zase někdy slavit v jižních Čechách na chalupě, u roztopených kamen a s těmi nejlepšími kamarády, budeme rádi, že jsme zase tam...
Kdo jsem a proč píši tento blog


S některými z Vás, čtenáři tohoto blogu, se neznám osobně. Rád bych Vám sebe a můj blog stručně představil.

Jmenuji se Jakub Litoš, je mi 28 let a pocházím z Roztok u Prahy. Jako malý kluk jsem se začal spontálně věnovat hudbě, ve které mě rodiče a také další významní lidé, velice podporovali. Hudbě jsem se věnoval naplno a vystudoval hudební konzervatoř. Tam mi začalo nové období mého života, na které rád vzpomínám. Především jsem si začal svobodně a bez omezení užívat mladistvého života. Vždy jsem ale tak nějak vybočoval ze standardů a vyhýbal se klišé, nedokázal se smířit s některými pravidly a zaběhlými postupy - jak v hudbě, tak v životě.

Po škole jsem začal pracovat, i když v hlavě už jsem promýšlel můj nový plán. Jednou ve škole na lekci o moderní hudbě, jsem za zvuků didžeridu dostal nápad zrealizovat můj sen a odjed na druhou stranu světa - do Austrálie. V podstatě celý rok jsem se připravoval, pročítal blogy, sbíral informace, sháněl peníze. A hlavně jsem se na to psychicky připravoval, jelikož jsem byl dost fixovaný na domov, rodiče a takové to pohodlí a zázemí. Přede mnou bylo něco, co jsem znal jen z obrázků. Něco, na co jsem se neskutečně těšil a bál zároveň.

Naštěstí jsem na to nebyl sám. Několik let jsem bydlel s mou teď už bývalou přítelkyní Markétou a Austrálii jsme brali jako takové naše společné dobrodružství a utvrzení našeho vztahu. 25.9.2009 jsme opustili naši rodnou zemi a vydali se vstříc novým zážitkům. Po půl roce v Sydney, kdy jsme se už dostatečně rozkoukali a začínali se mít pomalu dobře, se se mnou Markéta rozešla a každý si šel svou novou cestou. Nestydím se říct, že to bylo mé zatím nejhorší období, co jsem kdy zažil. Měl jsem veliké potíže celou situaci rozumně zvládnout a dlouho mi trvalo, než jsem začal normálně fungovat. Byl to ale jeden z nejvýznamnějších bodů v mém životě - to rozhodnutí, že budu bojovat a víza si prodloužím.

Potom jsem začal chodit do školy. Poznal jsem mnoho nových lidí a začal se mít zase dobře. Po sedmi měsících jsem ve škole potkal Amy z Thajska. Oba jsme brzo zjistili, že si velice rozumíme a začali tak spolu bydlet. Později jsme si pronajmuli náš první byt, který byl minutu pěšky od vyhlášené Bondi Beach a mohu upřímně říct, že v té době mi začalo pro změnu to nejlepší období. Najednou jsem měl vše co jsem kdy chtěl, a tak jsem neváhal a naplno si to užíval. Oba s Amy jsme měli stálou práci a společné volné víkendy, které jsme vždy využili k výletům a dalším aktivitám. Byl to nádherný čas, na který nikdy nezapomenu. V prosinci 2012 jsme se v Sydney nakonec i vzali a Amy se tak stala dokonce i mou ženou.

1.4.2013 jsme společně opustili Austrálii a pro mě tak skončil 3,5 roční pobyt v mé vysněné zemi, kde jsem se stihnul rozejít s bývalou přítelkyní, oženit s Amy, vystřídat 10 různých bydlení, vystudovat 2 školy, získat mnoho pracovních zkušeností, vydělat nějaké peníze, potkat spoustu lidí z celého světa, ale především zažít něco, na co budu do konce života vzpomínat.

Po nezapomenutelném tříměsíčním cestování v Asii, jsme se na zkoušku usadili v Čechách, kde se nám podařila najít hezká práce a momentálně rozmýšlíme naše bydlení. V současné době mohu říct, že jsme již rozhodlí pro usazení se v Čechách, i když člověk nikdy neví, kam ho vítr zavane...

Blog jsem začal psát od mého odjezdu do Sydney. Věděl jsem, že budou mí nejbližší zvědaví, jak se mi tak daleko daří. Zároveň jsem si mohl zaznamenat více vzpomínek, které bych mohl časem zapomenout. Nakonec mě přes blog kontaktovalo i mnoho cizích lidí. S některými jsem se osobně setkal a poznal tak kolikrát i nové přátele. Stejným způsobem jsem poznal i mého nejlepšího kamaráda Kubu, který už se také vrátil domů. Jsem také rád, že mohu některým cestovatelům pomoci se do Austrálie dostat - inspirovat nebo poskytnout cenné, praktické a nezkreslené informace o tom, jak to v Austrálii funguje.

Děkuji Vám za Váš zájem, za Vaše zprávy a komentáře. Těší mě, že se Vám mé čtení a fotky líbí. A pokud zrovna vy také uvažujete do Austrálie odjet a nebo kamkoliv jinam třeba na Nový Zéland nebo do Kanady, přeji Vám upřímně hodně štěstí, odhodlání a trpělivosti. A také ať si to všechno moc užijete a načerpáte ze všeho co nejvíce nebo alespoň tak, jako já.