Poslední den v práci

15. prosince 2009 v 2:33 | Jakub
Ve čtvrtek jsme dobrovolně ukončili naší práci. Důvodů bylo několik, ale začnu od začátku. Když jsme tento den přišli do práce, tak nám paní na recepci oznámila, že se někdo pokusil vloupat do školy. Jelikož jsme odcházeli poslední, dala nám ihned papír, abychom tam napsali naše údaje kvůli policii. Horší bylo, že nám bylo sděleno, že jsem zrovna nezalarmovali díl A - kanceláře a podobně, což potom vypadalo, jako kdybychom to udělali naschvál. Prý se nám to stalo už druhý den po sobě a bylo to nakonec tím, že dělníci, kteří tam něco opravovali nezamkli jedny dveře a tím se to nezalarmovalo. Bylo to v místě, kde jsem ani nevěděl, že tam nějaké dveře jsou. Bylo velké štěstí, že si ten zloděj neověřil, jestli nejsou některé dveře odemčené. Pak by to mohlo být na nás! Sice jsme mohli být klidní, protože jsme věděli, že s tím nemáme nic společného, ale už jenom představa, že k nám večer přijedou policajti a budou nás vyslýchat, se nám moc nezamlouvala a to hlavně kvůli tomu, že bydlíme vlastně u známého.

Navíc, po zkušenosti z Chorvatska, pár let zpátky, když jsem s kamarádem stanoval v autokempu, v noci nás uspali a okradli a pak mě ještě místní policajti obviňovali, že si to vymýšlím a rozpřahovali se na mě pěstmi, vím, že někteří policajti nemusí být na cizince zrovna dvakrát příjemní. Nebyl by to tedy první výslech v angličtině a alespoň jsem se tehdy naučil všechny chorvatské nadávky a také se dozvěděl, že jsem cikán. Já se holt rychle opaluju.

Recepční nás uklidnila, až když nám oznámila, že jeden student, který byl zrovna poblíž školy ty zloděje viděl. Byli to dva mladí kluci a zpětně mi došlo, že to možná byli ti, kteří tam u učeben pokuřovali, zatím co já jsem vyvážel popelnice. Chvíli jsme si povídali a dobře, že jen chvíli. Kdyby mě někdo viděl, jak se tam s nima vybavuju, možná by mě zase mohli nějak podezřívat. Tomu, že tam vůbec byli, jsem nevěnoval pozornost, protože skrze tuto školu lidé chodí do vedlejšího parku a na golfové hřiště. Chlapci spustili alarm, takže by bylo divné nás podezřívat, když jsme tam teoreticky mohli sebrat cokoliv a kdykoliv jsme chtěli.

Každopádně tam odpoledne přijel náš šéf a vzal s sebou ještě další pomocníky. Místní velice "oblíbená" ředitelka si totiž opět vzpomněla, že má špinavé venkovní betonové chodbičky a jiné drobnosti a to my prostě nemohli všechno stihnout. Pak už to šlo jedno po druhém. Po "vynervováním" s těmi zloději Markétu totálně promočila voda, od rozbitého kohoutu, pak uklouzla po těch betonových chodbičkách, do toho nás jak totální blbce učili, jak správně mýt hadrem stoly a podobně. Ukázali nám, co všechno by ještě mělo být navíc čisté, o čem nám ani nikdo neřekl. Pak jsem se ho zeptal, jestli budeme mít proplacené ty měsíční prázdniny, co nám slíbil. Již předem jsme byli s Markétou dohodnuti, že pokud ne, tak budem hledat něco jiného a práce se špatně hledá, když je člověk v práci a je to složité ohledně pracovního povolení, že bych vlastně neměl vyplňovat formuláře do nové práce, kde uvádím, kolik hodin denně jsem volný. Jelikož nám oznámil, že nám to neproplatí, lépe řečeno, že nás zatím nezaměstná na Part Time a zůstaneme na zkušební dobu, bylo nám už jasné, že to ten den nějak "došmrdláme" a kašlem na to. Večer jsem mu zavolal, že končíme. A i když po mně chtěl, abychom vydrželi do příštího týdne, kdy začínají prázdniny, nezlobil se, když jsem mu řekl, že chceme skončit hned. Byl na mě i tak hodný.

Nemůžeme říct, že by se k nám někdo choval nějak špatně, ale ta zkušenost se zloději a měsíc prázdnin nás donutilo práci opustit a jsme rádi, že jsme tak udělali. Sice byla práce dobře placená, ale Markéta teď může pracoval Full Time a bylo nám řečeno, že by jí pak časem zaměstnali na víc hodin. To se také nestalo. Další věc, že jsme měli původně uklízet školu poblíž našeho bydlení. Jezdit do práce denně skoro 2 hodiny a zpátky, z toho několik kilometrů pěšky, to také není ideální a myslím, že najdem i něco lepšího. V pátek jsme na recepci odevzdali klíče, na vzpomínku jsem si vyfotil popelnice a udělali jsme si pěkný výlet v centru. O tom se pokusím napsat třeba zase zítra. Teď jedeme shánět práci.

Tady přikládám dvě nesouvisející fotky.

Holy Cross College, taková noční fotka cestou domů, 5 minut pěšky o nás

To je holub ve vlaku, vklidu seskákal schod po schodu z horního patra a akorát když se otevřely dveře, vklidu vystoupil, žádný spěch, žádný stres. Prostě australský holub.

No worries...
 


Komentáře

1 Jitka Litošová Jitka Litošová | E-mail | Web | 15. prosince 2009 v 12:09 | Reagovat

Nic si z toho nedělejte!!! :) Práce se zase najde:):):) :-)

2 evulinka evulinka | E-mail | 11. ledna 2010 v 20:11 | Reagovat

Mno bomba twle mno tak hned bych jela za tebou Mrkét :-)  :-)

3 evulinka evulinka | 11. ledna 2010 v 20:34 | Reagovat

bobba peknej blog já bych hned jela za tebou fak se ti to povedlo a moc ráda bych tě zase widěla :-)  :-)  :-)  ;-)  :-D  :-D

4 Markéta Markéta | 30. ledna 2010 v 10:44 | Reagovat

[3]: Ahoj Evičko jsem ráda,že se ti blog líbí a třeba až budeš velká se sem podíváš sama:-) :-)  :-)  ;-)  ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Kdo jsem a proč píši tento blog


S některými z Vás, čtenáři tohoto blogu, se neznám osobně. Rád bych Vám sebe a můj blog stručně představil.

Jmenuji se Jakub Litoš, je mi 28 let a pocházím z Roztok u Prahy. Jako malý kluk jsem se začal spontálně věnovat hudbě, ve které mě rodiče a také další významní lidé, velice podporovali. Hudbě jsem se věnoval naplno a vystudoval hudební konzervatoř. Tam mi začalo nové období mého života, na které rád vzpomínám. Především jsem si začal svobodně a bez omezení užívat mladistvého života. Vždy jsem ale tak nějak vybočoval ze standardů a vyhýbal se klišé, nedokázal se smířit s některými pravidly a zaběhlými postupy - jak v hudbě, tak v životě.

Po škole jsem začal pracovat, i když v hlavě už jsem promýšlel můj nový plán. Jednou ve škole na lekci o moderní hudbě, jsem za zvuků didžeridu dostal nápad zrealizovat můj sen a odjed na druhou stranu světa - do Austrálie. V podstatě celý rok jsem se připravoval, pročítal blogy, sbíral informace, sháněl peníze. A hlavně jsem se na to psychicky připravoval, jelikož jsem byl dost fixovaný na domov, rodiče a takové to pohodlí a zázemí. Přede mnou bylo něco, co jsem znal jen z obrázků. Něco, na co jsem se neskutečně těšil a bál zároveň.

Naštěstí jsem na to nebyl sám. Několik let jsem bydlel s mou teď už bývalou přítelkyní Markétou a Austrálii jsme brali jako takové naše společné dobrodružství a utvrzení našeho vztahu. 25.9.2009 jsme opustili naši rodnou zemi a vydali se vstříc novým zážitkům. Po půl roce v Sydney, kdy jsme se už dostatečně rozkoukali a začínali se mít pomalu dobře, se se mnou Markéta rozešla a každý si šel svou novou cestou. Nestydím se říct, že to bylo mé zatím nejhorší období, co jsem kdy zažil. Měl jsem veliké potíže celou situaci rozumně zvládnout a dlouho mi trvalo, než jsem začal normálně fungovat. Byl to ale jeden z nejvýznamnějších bodů v mém životě - to rozhodnutí, že budu bojovat a víza si prodloužím.

Potom jsem začal chodit do školy. Poznal jsem mnoho nových lidí a začal se mít zase dobře. Po sedmi měsících jsem ve škole potkal Amy z Thajska. Oba jsme brzo zjistili, že si velice rozumíme a začali tak spolu bydlet. Později jsme si pronajmuli náš první byt, který byl minutu pěšky od vyhlášené Bondi Beach a mohu upřímně říct, že v té době mi začalo pro změnu to nejlepší období. Najednou jsem měl vše co jsem kdy chtěl, a tak jsem neváhal a naplno si to užíval. Oba s Amy jsme měli stálou práci a společné volné víkendy, které jsme vždy využili k výletům a dalším aktivitám. Byl to nádherný čas, na který nikdy nezapomenu. V prosinci 2012 jsme se v Sydney nakonec i vzali a Amy se tak stala dokonce i mou ženou.

1.4.2013 jsme společně opustili Austrálii a pro mě tak skončil 3,5 roční pobyt v mé vysněné zemi, kde jsem se stihnul rozejít s bývalou přítelkyní, oženit s Amy, vystřídat 10 různých bydlení, vystudovat 2 školy, získat mnoho pracovních zkušeností, vydělat nějaké peníze, potkat spoustu lidí z celého světa, ale především zažít něco, na co budu do konce života vzpomínat.

Po nezapomenutelném tříměsíčním cestování v Asii, jsme se na zkoušku usadili v Čechách, kde se nám podařila najít hezká práce a momentálně rozmýšlíme naše bydlení. V současné době mohu říct, že jsme již rozhodlí pro usazení se v Čechách, i když člověk nikdy neví, kam ho vítr zavane...

Blog jsem začal psát od mého odjezdu do Sydney. Věděl jsem, že budou mí nejbližší zvědaví, jak se mi tak daleko daří. Zároveň jsem si mohl zaznamenat více vzpomínek, které bych mohl časem zapomenout. Nakonec mě přes blog kontaktovalo i mnoho cizích lidí. S některými jsem se osobně setkal a poznal tak kolikrát i nové přátele. Stejným způsobem jsem poznal i mého nejlepšího kamaráda Kubu, který už se také vrátil domů. Jsem také rád, že mohu některým cestovatelům pomoci se do Austrálie dostat - inspirovat nebo poskytnout cenné, praktické a nezkreslené informace o tom, jak to v Austrálii funguje.

Děkuji Vám za Váš zájem, za Vaše zprávy a komentáře. Těší mě, že se Vám mé čtení a fotky líbí. A pokud zrovna vy také uvažujete do Austrálie odjet a nebo kamkoliv jinam třeba na Nový Zéland nebo do Kanady, přeji Vám upřímně hodně štěstí, odhodlání a trpělivosti. A také ať si to všechno moc užijete a načerpáte ze všeho co nejvíce nebo alespoň tak, jako já.