Prosinec 2009

Vánoce na jižní polokouli

27. prosince 2009 v 11:54 | Jakub
Tak máme za sebou další zajímavou zkušenost a vůbec další zážitek tady z Austrálie. Pamatuju si, že když jsem před dvěma lety přemýšlel o odjezdu sem, chtěl jsem zásadně odjet po Vánocích, abych mohl být na svátky doma. Jenomže přijet sem uprostřed léta se mi nezdálo, jako to nejlepší řešení. Nakonec, zkušenost to byla dobrá.

Dlouho jsme přemýšleli, jak Vánoce v horku strávit co nejlépe, tak, aby to bylo jiné, ale zároveň tak, abychom si užili některé zvyky a podobně. Hodně lidí dělalo různé grilování a párty. My jsme se nakonec rozhodli tyto Vánoce strávit sami a v klidu. Bohužel, ať jsme čekali, jak jsme čekali, sníh né a né napadnout. A tak v tom horku člověk prostě trochu přichází o tu vánoční atmosféru. Samozřejmě, ve městě jsou vánoční stromy, vyzdobené výlohy, spousty pouličních muzikantů a podobně. Ale čekali jsme víc. Zpětně jsem se dozvěděl, proč tomu tak asi je.

Zaprvé se v Austrálii hodně šetří, možná né každý, ale celkově je tu nedostatek vody a elektřiny a tomu pak také odpovídají ceny. Je to zvláštní, ale je to tak. Totiž, na to, jak je Austrálie vlastně obrovská, tak tu žije jen asi 22 miliónů obyvatel, což je na tak velkou plochu velice málo. Když si pak člověk uvědomí, jak musí být finančně náročné všude natáhnout elektřinu, vodu a plyn, tak je jasný, že při tak málé zalidněnosti to bude drahá záležitost. Navíc je tu opravdu vody paradoxně nedostatek a na její užívání se váží různá pravidla, která se někdy upravují dle aktuálního sucha a podobně.

Zadruhé je tu opravdu velmi pestrý mezinárodní mix a to znamená, že Vánoce slaví někteří trochu jinak a nebo jindy. Tudíž, není tomu tak dávno, co se rozhodlo, že aby se lidem uznávajícím jiné náboženství nevnucovali katolické Vánoce, budou podle toho upraveny právě např. vánoční výzdoby ve městech. Pak se zase prý ozvali právě ti lidé, že jim to vůbec nevadí atd. Ale každopádně tohle je také jeden z důvodů, proč to tu není třeba tak krásně vyzdobené, jako v Praze.

Na druhou stranu, byli i tací, kteří si s tím vším moc hlavu nelámali. Tato autobusačka měla ve svém autobusu také vánoční stromek, na fotce bohužel vidět není.


Těsně před Štedrým dnem nám přišly ještě nějaké peníze z minulé práce a tak jsme vyrazili něco nakupovat. Samozřejmě, že v tento den bylo zrovna největší vedro a tak jsme se plahočili i s taškama obchod od obchodu. Sháněli jsme totiž malý přenosný gril s baťohem, ale stále se nám ho nedařilo sehnat. Na internetu jsme sice něco našli, ale všude se muselo platit předem a na to naše běžná karta, byť australská prostě nestačila. S běžnou kartou, kde má člověk uložené peníze a kdykoliv si je může vybrat to jednoduše nejde a už jednou, když jsem na naše výročí objednával lístky do Opery, jsem na tom vyhořel. Škoda... Nakonec jsme konečně našli Bunnings Warehouse, takové místní OBI, ale ani tam ho neměli. Všude jen samé velké. Nakonec jsme jeden sehnali úplně náhodou, ale bylo to u takového stánku, no, bylo vidět, že to nebude nic moc, ale aspoň nějak by to fungovat mělo. Vždyť to nechcem na nějakou dlouhou dobu. Jenomže doma jsme zjistili, že tam chybí nějaké matičky a takové to hlavní madlo, za které se bere víko grilu. Byl to stánek, kde bychom zrovna s reklamací asi neuspěli. Měli jsme v plánu, že půjdeme grilovat někam na pláž, ale nakonec se vše muselo přizpůsobit počasí a tak jsme nakonec ten grill ještě nezkoušeli, tak se ještě uvidí, jestli z něj třeba nepoteče barva nebo jestli se nějak nerozpadne. Hlavně jsme nakoupili hodně jídla a různých dobrot a ozdob, abychom ty Vánoce lépe pocítili. Také jsme objevili obchod, kde měli levné parfémy a toaletky, které, jak jsme pak později srovnávali na netu, u nás stojí asi 3x tolik. Na podzim jsme přemýšleli, že bychom si tady koupili rybářské pruty, ale místo toho jsme si nakonec, jako náš hlavní dárek, koupili profesionální potapěčské brýle a šnorchly. Sice jsem už nedávno jedny brýle se šnorchlem dostal, ale je to hodně znát, jestli jsou z hračkářství nebo z takových těch krámů u pláží a nebo když je to z obchodu, kde je celé patro věnované pouze věcem na vodu a z toho polovina jen potapěčské brýle, šnorchly, ploutve, neopreny, bodyboardy, surfy atd. Takže jsme z toho měli velikou radost a už jsme jen přemýšleli, jak si je co nejdříve vyzkoušíme v moři.

Štedrý den jsme museli naplánovat, až naposlední chvíli, protože to hodně záleželo na počasí. Ráno jsme dělali ještě nějaké přípravy a k obědu jsme si už dali první dárek. Markéta udělala výborný bramborový salát a k tomu jsme si dali rybí prsty.


Také nám poštou přišlo od rodičů nějaké cukroví, které jsme ale hned snědli

Jelikož měl u sebe pan Honza večer návštěvu a my jsme stejně chtěli být netradičně někde venku, dlouho jsme si lámali hlavu, jak to vše udělat. Nápad byl, jít grilovat k pláži, najít a ozdobit nějakou menší palmu a donést tam i dárky. Jenomže malou palmu na běžných plážích jen tak nenajdete, grilovat na těchto grilech se také většinou moc nesmí, (např.na Shark Bay jsou tolerovány pouze plynové a ty jsou zase těžké a nikdy člověk neví, kdy mu plyn dojde) a když, tak se griluje na těch, které jsou pro veřejnost, např. na Bronte Beach, ale ty jsou u takovýchto akcí většinou zcela obsazené. Náš nový gril se nám bude hodit i na doma, protože tam žádný nemáme. Pak další věc, nikde na plážích se nesmí konzumovat alkohol a do chladícího boxu by se nám také všechno nevešlo. Vše vyřešilo až počasí, sice bylo hezky, ale předpověď nebyla nejlepší.

Po obědě jsme za jasného počasí vyjeli na Bronte Beach. Počasí se tvářilo, že bude podobné, jako předešlý den a to bylo ke 40°C. Na pláži ale bylo o dost chladněji, než u nás a dokonce se i zatáhlo. Navíc byly docela vlny a tak to potápění bylo takové kratší, než jsme čekali. Průhlednost vody je dost závislá na slunci, ale i tak jsme náš nový dárek vyzkoušeli a musím říct, že je to opravdu o něčem jiném. Brýle krásně drží, vůbec do nich neteče, i když je mám pohodlně nasazené, bez jakéhokoliv násilného utahování. Jdou krásně nasazovat, lehce štelovat a je přes ně krásně vidět. Šnorchly jsme nezkoušeli. Také jsme koupili potapěčské špunty do uší. Je to nezbytná věc, když se chci třeba potopit hlouběji pro nějakou mušli. Jinak z toho hrozně bolí uši a takhle nic!

To grilování na pláži by asi takový problém nebyl, hlavně co se týče toho alkoholu a obsazenosti těch grilů, ale mít tam ten malý gril by bylo zbytečné a navíc je tam cedule, kde jsou tyto grily jasně zakázané a navíc foukal docela vítr. Nakonec jsme to na pláži zabalili o něco dřív a jeli jsme zpět k nám připravit se na večeři. Kvůli počasí jsem moc nefotil, tak sem přikládám aspoň pár fotek z Bronte pár dní zpátky.

Bronte Beach

V bazénu je mořská voda a vlny někdy šplouchají až do bazénu. Hned po ním je skvělá laguna na šnorchlování a ty zelené trávy jsou krásně jemné a vůbec na oko velice příjemné.


Markéta šnorchluje

Tohle bylo nějaké cvičení záchranářů nebo prostě jen surfařů, netuším

O kousek dál jsou parádní útesy a voda tam stříká několik metrů vysoko

Doma jsme jen pobrali pár věcí a vyrazili jsme do Morrison Bay parku, který je pár minut od nás. V parku je elektrický gril. Stačí jen zmáčknout knoflík a už to hřeje, ani se za to nijak neplatí, je to zdarma. Ozdobili jsme si stůl, připravili všechno jídlo a pití a k večeři jsme si ogrilovali lososa. Bylo to výtečný. Měli jsme připravené i další maso na gril, ale docela nám to stačilo. K tomu příjemná hudba a výhled na přístav, moc hezké...


Okolo nás lítali papoušci a někdy nás přišli navštívit takový černí ptáci, u kterých jsme se skoro báli, že nám něco sní. Uteklo to docela rychle a bylo devět večer. Chtěli jsme stihnout půlnoční mši v katedrále v centru a tak jsme museli už jít.

Po cestě jsme viděli několik krásně ozdobených domů. Slyšel jsem, že chystají zákon, který bude majitele takto ozdobených domků finančně postihovat, protože zbytečně plýtvají elektřinou. Zajímavé... Každopádně tyto fotky jsou ze stejné ulice a bylo to tam jako v pohádce.





V Hyde Parku jsme se setkali s possumy. Dají se vidět docela často, nedávno jsme jednoho viděli v ulici, kde bydlíme, jak leze po elektrickém vedení.

Possum

Zatím, co ho tam tato paní krmila, na stromě za ní už vykukovali další a po zemi běhaly myšky

St Mary´s Cathedral ve dne

St Mary´s Cathedral v noci

Mše začínala hodinu před půlnocí a už nějakou dobu předtím bylo před kostelem docela dost lidí. V této katedrále jsme nebyli poprvé a věděli jsme, že jsou tam různé vchody. Šli jsme tedy do hloučku lidí, kteří čekali u vchodu do přední části a i když to vypadalo, že budeme uvnitř jedni z prvních, nestačili jsme se divit a málem jsme si nesedli. Katedrála je opravdu veliká, ale lidé se hrnuli ze všech stran a popravdě mi to připomínalo nějaký výprodej nebo bankrot nějakého obchodu. Na druhou stranu, nebylo se co divit, mše trvala asi 2 hodiny, ale začla až v půlnoci. Do té doby se jen zpívalo. Celou tu dobu, než začla mše se hrnuli další a další lidé a tak jsme byli rádi, že vůbec sedíme. Připomínalo mi to trochu, když jsme byli v Medjugorii, v Bosně, kde je takové poutní místo a jezdí tam lidé z celého světa. Především mi to ale asi připomínalo Medjugorii tím mezinárodním mixem, co se týče atmosféry to bylo Medjugorii ještě daleko. Každopádně to byla první půlnoční mše, při které jsem se potil, protože i když v parku při večeři byl ještě až chvílema nepřijemný větřík a byli jsme rádi, že nepršelo, v noci bylo zase docela horko. Jaké jsou v Sydney kostely a jak to tu zhruba funguje bych se chtěl rozepsat ještě později. V katedrále se fotit nesmí, ale tak nějak tam fotil každý, tak jsme si udělali také nějakou tu památku a alespoň jsem to fotil bez blesku.



Před katedrálou byl krásný betlém - to je fotka před pár dny

Po půlnoční ale nastal takový problém. Jak se dostat domů? Australani slaví Štědrý den až 25.12. ráno. Takže 24.12. je pro ně normální den, ale hned od půlnoci už je svátek. Zkusili jsme jít na autobus na zastávku, kam normálně nechodíme, ale mysleli jsme, že tam pojede více autobusů. Čekali jsme tam hodinu a nejel ani jeden. Čas jsme si ale zkrátili povídáním s jedním příjemným pánem, který nám vyprávěl, jak žil v New Yorku, v Tokiu a pak v Sydney. Původem Maďar. Mohlo mu být tak 55 let a měl ve věcech docela dobrý nadhled. Bylo fajn, že mu bylo dobře rozumět a byl klid a čas si dobře popovídat. Pak z něj vylezlo takové docela hodně dobré moudro, které se mi zarylo do paměti. "Lidé v Maďarsku neexistují, ale žijí! Australani existují, ale nežijí!" Docela logicky to pak ještě vysvětloval, že Maďaři se mají prostě existenčně špatně, mají málo peněz a nemají se zrovna nejlíp a v Austrálii si člověk zachvíli koupí auto, dům, každý den se může koupat v moři a občas se (stejně jako češi jezdí do Krkonoš nebo k moři do Chorvatska) zajedou vykoupat na Fiji, do Indonésie nebo na výlet na Zéland. Ale co se týče života, tradic, zvyků, nějaké mentality, já nevím, řekl bych, že je to podobné i u Čechů a vůbec u hodně dalších států, je to opravdu velmi rozdílné... Třeba, jak se Češi dokázali vyhrabat z komunismu a tak dále, jenže v Austrálii je každý člověk vlastně cizinec a i když je tady dobře, tak všechna tato fakta Austrálie postrádá. Možná i proto nám tady ty Vánoce přišly takové trochu naškrobené, třeba i vánoční programy v televizi a podobně. Ani nedávali pořádně žádné pohádky. Např. dát si o Vánocích večer na Staromáku svařák a trdlo a jen tak se procházet a nasávat tu atmosféru, to se tady prostě uskutečnit nedá. Nejen, že to tu nikde neprodávají, ale i kdyby ano, stejně by to nebylo ono a něco mi říká, že by to nebylo jen tím, že jsem v ČR doma...

Holt jsem musel odjet na druhou stranu planety, abych si určité věci uvědomil. Prostě, pán byl velice moudrý a moudrý byl také proto, že když viděl, že mu stejně jako nám nejede už přes hodinu autobus, stopnul si taxík a odjel domů. My jsme pak šli na Town Hall, kde jezdilo ještě dost autobusů, ale zeptal jsem se jednoho autobusáka a ten nám řekl, že už nic směr Ryde nejede. Tak jsme měli na výběr, že buď počkáme do rána, ale nebylo jisté, že by něco o svátky jelo, (nepřekvapilo by nás kdyby ne) a nebo druhá varianta, jet taxíkem. Neměli jsme už ani jídlo ani pití a tak jsme stopli ten taxík. Uplatnil jsem své smlouvačské zkušenosti z Tuniska a pana Araba jsem usmluval na cenu $45, tj. cca 720 kč. Možná jsem ho měl nechat normálně běžet taxametr a nedomlouvat nic dopředu, ale chtěl jsem mít jistotu, že na to budeme mít. Bohužel nám nic jiného už nezbývalo a tak jsme za 10 minut jízdy zaplatili stejně, jako za autobus na týden. Autobusem to jezdíme 40-60 minut.

Tady je jedna fotka Town Hallu, v překladu radnice. Stejně jako katedrála byla osvícená projektorem, který na ní zobrazoval různé obrázky. Na fotce je také vidět křižovatka, kde se ve všech směrech stejně zastaví doprava a lidé chodí křížem krážem.

Town Hall v noci

Druhý den jsme odpočívali a kolem poledne jsme si udělali australské Vánoce. Ozdobili jsme si na zahradě palmu, pod ní dali dárky a pak jsme si tam rovnou udělali opět takový piknik. Pod palmu jsme si dali také kufry, které jsme dostali už dopředu k Vánocům od rodičů.


Bylo to fajn do té doby, než začalo pršet a tak jsme šli domů koukat na film. Dnes ráno odjel do ČR pan Honza, takže tu budeme asi do dubna sami. Dnes stále ještě dooslavujeme Vánoce a od zítra půjdeme zase shánět práci. Také musíme vymyslet, jak strávíme Silvestr.

Myslím, že jsme Vánoce v Sydney oslavili moc hezky a že v rámci možností jsme nemohli vymyslet nic moc lepšího. Kdyby vás zajímalo, jak tu Vánoce oslavili jiní, můžete se podívat na blog Ondry a Andrejky, kteří slavili Vánoce na Fiji a právě jejich blog nám velice pomohl s přípravou na Austrálii. Dále mají také moc pěkný blog Romča a Vojta, které jsme potkali v Banksii a nakonec chodili do stejné školy, jako Markéta.

Zpětně přejeme všem krásné Vánoce a úspěšný Nový rok 2010!!!


Manly a Shelly Beach

18. prosince 2009 v 12:53 | Jakub
V sobotu i v neděli jsme se jeli vykoupat na Manly, což je lokalita, kde jsme původně chtěli bydlet, pracovat a studovat. Manly je taková turistická oblast a je velice známá. Najdete zde i velice bohaté čtvrtě, které mají nádherný výhled na oceán. Po příjemné projížďce s Ferry jsme šli ještě chvíli pěšky, až jsme se dostali na Manly Beach.



My jsme ale mířili na pláž, na kterou jsme se hodně těšili a zejména mně přirostla k srdci ještě před naším odjezdem do Austrálie. Abych řekl pravdu, už v ČR se mi o ní zdál sen, nic konkrétního, jen, že jsem se tam skvěle koupal. Shelly Beach mě uchvátila hlavně tím, jak je okolo ní tolik zeleně a jak je tak nevšedně skrytá před širým mořem . Proto tam také nejsou takové vlny, tudíž se dá na Shelly krásně potápět. Cesta k ní vede podél moře a trvá pár minut. Ovšem nám trvala docela dlouho, protože jsme se nemohli vynadívat ať už na vzdalující se Manly nebo přibližující se Shelly.




Konečně jsme tady, takhle jsem si to představoval.


Voda byla krásně čistá, průzračná a překvapivě stále studená. Na potápění ale dokonalá a tak jsem neodolal a nechal jsem si od Markéty již dopředu koupit jako vánoční dárek šnorchlovací set. Báječně jsem si to užil! Markéta na to potápění zatím moc není, snad časem, ale byla taky velice spokojená.








V sobotu tam dokonce byla svatba. Přímo na pláži měli rezervované místo s židličkami asi pro 50 lidí. Mám pocit, že obřad měli ještě než jsme přišli a na pláži už to byla jen oslava. My jsme leželi úplně u vody a ani jsem tam nechtěl nijak okukovat, tak vlastně moc nevím, jak to probíhalo a ani jsem to nefotil. Každopádně jim všichni nechali přirozené soukromí, ale když nevěsta hodila do davu kytku, pár lidí z pláže začalo tleskat a hvízdat a v zápětí jim tleskala skoro celá pláž.

Tímto lesíkem, co je za Markétou vede krásná cesta s výhledy na oceán

Cestou jsme viděli také opice


K večeru se nám ale stala věc, kterou jsme opravdu nečekali. Když jsme byli na odchodu, všimli jsme si partičky Čechů. Totiž, asi rok před naším odjezdem do Sydney, jsem neustále sledoval jeden blog. Ondra a Andrejka jsou v Austrálii už 3 roky a jejich blog mi velice pomohl celý náš pobyt tady zrealizovat. Před nějakou dobou se nám podařilo v Sydney potkat její sestřenku, ale tady na Shelly Beach jsme potkali přímo jí! Ondra byl zrovna na koncertě. Měli jsme z toho obrovskou radost a co víc, zrovna s kamarády oslavovala narozeniny jednoho kluka a tak nám hned bylo nabídnutu něco k pití. Takže nejen, že jsme konečně byli na Shelly, ale stihli jsme tam ještě poznat několika moc dobrých lidí a vůbec strávit skvělý večer. Byli jsme oblečeni jen k vodě, tak jsme to museli nějak po desáté zabalit a jet domů. Bylo to vážně moc fajn a těšíme se, až poznáme ještě jejího přítele Ondru.



Přijeli nás tam také zkontrolovat policajti, ale jelikož nebyly žádné problémy a všichni byli nebo se alespoň snažili být v cajku, v klidu po chvíli odjeli. Mám pocit, že je na Shelly Alcohol Free Zone, což neznamená "volná konzumace alkoholu", jak jsem psal v jednom článku, nýbrž "alkohol zakázán". Za tuto chybu se omlouváme a děkujeme Katce z Liberce za komentář. Takže proto se všichni tak ztišili když přijeli, ale Andrejka to s nima domluvila a bylo to v pořádku. Pokuty za konzumování alkoholu tam, kde se to nesmí nebývají malé a je dobré si na to dávat pozor. Na Shelly Beach se ale pije docela dost, jak jsem tam pozoroval. Nejen vzadu u grilu, ale i na pláži, tak nevím jak to tady přesně je. Je to ale přínosné, že se tady v Sydney skoro na žádné pláži nesmí konzumovat alkohol. Jedna z výhod je, že se člověk tolik nemusí bát, že šlápne na nějaký střep. Ovšem např. partička Brazilců, kteří oba dva dny, co jsme byli na Shelly popíjeli hned za námi u vody a rozbili tam lahev, si asi zase takové starosti nedělali. Sebrali tři větší střepy a hotovo. Takže je stejně lepší všude chodit třeba v těch žabkách.

Opět připomínám, že více fotek si můžete prohlídnout v naší fotogalerii, kam dáváme v podstatě všechny naše fotky. Akorát je tam dávám vždy až časem, takže třeba do týdne tam naleznete více fotek z Manly a Shelly. Teď na závěr ještě přikládám jednu fotku z internetu, aby jste viděli, jak to Manly vypadá ze vzduchu. Zhruba uprostřed fotky je taková kulatá budova. To je škola, kam měla Markéta původně chodit. Tak možná, že se časem přesuneme sem, to se ještě uvidí. V pravým horním rohu je vidět Shelly. Wow...


Příjemný den v centru

16. prosince 2009 v 3:06 | Jakub
Ráno jsme odevzdali klíče od školy a naposledy vyšlápli kopec, který jsme každý den zdolávali. Měli jsme v plánu, že se pojedeme podívat na loď Queen Mary 2. Ale nakonec jsme se dozvěděli, že tu tato loď není, ale jsou tu tři další velké lodě. V centru jsme potkali naší kamarádku Petru, která byla z našeho náhodného setkání ještě udivenější, než my. A tak jsme vyrazili společně. Ještě jsme se ale zastavili u ní doma, kde jsme potkali její spolubydlící Mílu, která s námi také bydlela v Banksii.

Po cestě jsme narazili na několik lizardů


Tady ještě jedna fotka Blue Tongue Lizarda, to nám vyprávěl pan Honza, jak mu to jednou vlezlo do kuchyně

Holky bydlejí ve 41. patře a to není zdaleka to nejvyšší. Mají krásný výhled na City a na Darling Harbour, takže opravdu nádhera. Musím ale říct, že bydlet v takový výšce bych asi nezvládl. Měli jsme s Markétou podobný pocit, jako v letadle. Petra se dokonce bavila s nějakým statikem a prý ve 41. patře je klidně možná výchylka třeba 5 cm. Každopádně jsem se znovu překonal a odvážil se vkročit na jejich balkón a dokonce jsem se z něho podíval úplně kolmo dolů. Kdesi dole bylo vidět to Ruské kolo, jak jsme na něm byli, ale to jsem se tehdy bál mnohem víc. Výhled z balkónu byl jinak opravdu krásný a za tmy to musí být opravdu úžasné.

41. patro

Víno bych si tam asi jen tak vklidu nedal...
%3

Poslední den v práci

15. prosince 2009 v 2:33 | Jakub
Ve čtvrtek jsme dobrovolně ukončili naší práci. Důvodů bylo několik, ale začnu od začátku. Když jsme tento den přišli do práce, tak nám paní na recepci oznámila, že se někdo pokusil vloupat do školy. Jelikož jsme odcházeli poslední, dala nám ihned papír, abychom tam napsali naše údaje kvůli policii. Horší bylo, že nám bylo sděleno, že jsem zrovna nezalarmovali díl A - kanceláře a podobně, což potom vypadalo, jako kdybychom to udělali naschvál. Prý se nám to stalo už druhý den po sobě a bylo to nakonec tím, že dělníci, kteří tam něco opravovali nezamkli jedny dveře a tím se to nezalarmovalo. Bylo to v místě, kde jsem ani nevěděl, že tam nějaké dveře jsou. Bylo velké štěstí, že si ten zloděj neověřil, jestli nejsou některé dveře odemčené. Pak by to mohlo být na nás! Sice jsme mohli být klidní, protože jsme věděli, že s tím nemáme nic společného, ale už jenom představa, že k nám večer přijedou policajti a budou nás vyslýchat, se nám moc nezamlouvala a to hlavně kvůli tomu, že bydlíme vlastně u známého.

Navíc, po zkušenosti z Chorvatska, pár let zpátky, když jsem s kamarádem stanoval v autokempu, v noci nás uspali a okradli a pak mě ještě místní policajti obviňovali, že si to vymýšlím a rozpřahovali se na mě pěstmi, vím, že někteří policajti nemusí být na cizince zrovna dvakrát příjemní. Nebyl by to tedy první výslech v angličtině a alespoň jsem se tehdy naučil všechny chorvatské nadávky a také se dozvěděl, že jsem cikán. Já se holt rychle opaluju.

Recepční nás uklidnila, až když nám oznámila, že jeden student, který byl zrovna poblíž školy ty zloděje viděl. Byli to dva mladí kluci a zpětně mi došlo, že to možná byli ti, kteří tam u učeben pokuřovali, zatím co já jsem vyvážel popelnice. Chvíli jsme si povídali a dobře, že jen chvíli. Kdyby mě někdo viděl, jak se tam s nima vybavuju, možná by mě zase mohli nějak podezřívat. Tomu, že tam vůbec byli, jsem nevěnoval pozornost, protože skrze tuto školu lidé chodí do vedlejšího parku a na golfové hřiště. Chlapci spustili alarm, takže by bylo divné nás podezřívat, když jsme tam teoreticky mohli sebrat cokoliv a kdykoliv jsme chtěli.

Každopádně tam odpoledne přijel náš šéf a vzal s sebou ještě další pomocníky. Místní velice "oblíbená" ředitelka si totiž opět vzpomněla, že má špinavé venkovní betonové chodbičky a jiné drobnosti a to my prostě nemohli všechno stihnout. Pak už to šlo jedno po druhém. Po "vynervováním" s těmi zloději Markétu totálně promočila voda, od rozbitého kohoutu, pak uklouzla po těch betonových chodbičkách, do toho nás jak totální blbce učili, jak správně mýt hadrem stoly a podobně. Ukázali nám, co všechno by ještě mělo být navíc čisté, o čem nám ani nikdo neřekl. Pak jsem se ho zeptal, jestli budeme mít proplacené ty měsíční prázdniny, co nám slíbil. Již předem jsme byli s Markétou dohodnuti, že pokud ne, tak budem hledat něco jiného a práce se špatně hledá, když je člověk v práci a je to složité ohledně pracovního povolení, že bych vlastně neměl vyplňovat formuláře do nové práce, kde uvádím, kolik hodin denně jsem volný. Jelikož nám oznámil, že nám to neproplatí, lépe řečeno, že nás zatím nezaměstná na Part Time a zůstaneme na zkušební dobu, bylo nám už jasné, že to ten den nějak "došmrdláme" a kašlem na to. Večer jsem mu zavolal, že končíme. A i když po mně chtěl, abychom vydrželi do příštího týdne, kdy začínají prázdniny, nezlobil se, když jsem mu řekl, že chceme skončit hned. Byl na mě i tak hodný.

Nemůžeme říct, že by se k nám někdo choval nějak špatně, ale ta zkušenost se zloději a měsíc prázdnin nás donutilo práci opustit a jsme rádi, že jsme tak udělali. Sice byla práce dobře placená, ale Markéta teď může pracoval Full Time a bylo nám řečeno, že by jí pak časem zaměstnali na víc hodin. To se také nestalo. Další věc, že jsme měli původně uklízet školu poblíž našeho bydlení. Jezdit do práce denně skoro 2 hodiny a zpátky, z toho několik kilometrů pěšky, to také není ideální a myslím, že najdem i něco lepšího. V pátek jsme na recepci odevzdali klíče, na vzpomínku jsem si vyfotil popelnice a udělali jsme si pěkný výlet v centru. O tom se pokusím napsat třeba zase zítra. Teď jedeme shánět práci.

Tady přikládám dvě nesouvisející fotky.

Holy Cross College, taková noční fotka cestou domů, 5 minut pěšky o nás

To je holub ve vlaku, vklidu seskákal schod po schodu z horního patra a akorát když se otevřely dveře, vklidu vystoupil, žádný spěch, žádný stres. Prostě australský holub.

No worries...

Naše výročí

8. prosince 2009 v 15:08 | Jakub
O víkendu jsme oslavili naše čtyřleté výročí, co jsme spolu. V sobotu ráno jsme vyrazili do Billabongu, že si koupíme nové plavky. Ale co se dalo čekat, neskončilo to jen u plavek a nakonec jsme si pořídili ještě pár dalších věcí. Alespoň teď lépe zapadneme mezi místní ozíky, jak se tady Australanům často říká. Dokonce jsem si tam koupil i žabky, na které si prostě stále nemůžu zvyknout. Tady je nosí všichni a normální pantofle s páskem vzadu se tu moc sehnat nedají a když, tak jsou spíše pro starší pány. Ve většině obchodech prezentují různé akce, jako když koupíte jeden pár bot, dostanete druhý zdarma nebo při nákupu nad $100 dostanete nějaký výrobek za čtvrtinu ceny a podobně. Takže bych chtěl upozornit, že pokud si zde budete chtít koupit třeba něco na sebe, obhlídněte napřed terén, aby jste pak nelitovali, že jste ve stejném krámě o blok dál mohli pořídit o půlku levněji.

Odpoledne jsme se vypravili na Darling Harbour do 3D kina IMAX. Vyjeli jsme hodně brzy, tak jsme měli aspoň čas se konečně projít po tomto slavném přístavu. Můžete zde navštívit spousty různých atrakcí, např. Čínskou zahradu, úžasné aquarium, kam se také chceme někdy podívat a samozřejmě, jako téměř všude hodně restaurací, kaváren a podobně.

Darling Harbour v roce 1877

Darling Harbour 5.12.2009

Z Ferry jsme už tuto loď jednou zahlídli na moři

Jedna z dalších atrakcí je prohlídka ponorky

Kino IMAX

Tomuto ptáku se říká bufeťák, opravdu je často vidět, jak probírá odpadkový koš

To jsem ještě nevěděl, co mě zachvíli čeká

Nová Markétka

Jak jsme se tak procházeli, došli jsme až k Ruskému kolu. Já mám velký strach z výšek a v Praze jsem si byl jistý, že na to nikdy nevlezu. Odjel jsem ale do Austrálie s myšlenkou, že si tu některé věci chci dořešit, něco třeba překonat a tohle byla jedna z těch věcí, kterou jsem chtěl už delší dobu pokořit. A tak, za nedlouhého přemlouvání Markéty jsem řekl své ano. Naštěstí se kolo zrovna zastavilo a tak jsem se vyhnul nepříjemnému čekání. Markéta to vše natáčela a fotila, protože ze mě doslova lilo a foťák by mi ihned spadnul na zem. Máme nátočená i nějaká videa. První video končí ve chvíli, kdy jsme se při prvním otočení, téměř nahoře zastavili a já jsem Markétě řekl, ať to vypne, že to přestávám zvládat. Z ničeho jiného nemám strach, klidně si nechám dát okolo krku hada nebo na ruku pavouka, ale výšky jsou pro mě vždy těžkou zkouškou. Při tom prvním zastavení mi opravdu nebylo dobře, tak nějak psychicky, né že by mi bylo špatně. I když jsem si řekl, že budu mít celou dobu zavřené oči, tak jsem si stále nedokázal představit, že se tam budu točit dalších asi 7 minut. Po druhém otočení už to bylo lepší a nakonec se mi to i začalo líbit a možná bych na to ještě někdy šel. Markéta se nebála a skvěle mě podporovala. Oproti Praze to sice byly uzavřené kabinky, ale stěny byly z velké části prosklené. Ruská kola jsem tu viděl dvě, jedno je pak ještě v lunaparku naproti Opeře, ale to je myslím menší. To na Darling Harbouru stálo $10, ale za to překonání by mi bylo jedno, kolik by to stálo. Tohle jsem překonal a s Markétou jsme měli aspoň o jeden zážitek víc.

Tady vypadám, jako kdyby to pro mě byla hračka

Večerní pohled na Ruské kolo

Po nevšedním zážitku jsme se vrátili zpátky do přístavu a vešli jsme do kina IMAX s největším plátnem na světě! Tak jako plátno od LG nás ohromilo mohutných 15 000 wattů digitálního prostorového zvuku od Sonics Associates Inc.



Film vybírala Markéta a musím uznat, že vybrala velmi dobře. Oproti většině nabízených filmů, které jsou spíše dokumenty a trvají kolem 45 minut, byl tohle normální film, který trval asi 90 minut. Vlastně, byla to pohádka, ale chvílema to vypadalo, že jsme na nějakém hororu. Pohádka Christmas Carol od Disney Australia se nám moc líbila a byl to opravdu skvělý zážitek.

Markéta zrovna ujídá popcorn


Tady se můžete podívat na ukázku.: Christmas Carol

Tento film stál $27, což je docela hodně, ale ten zážitek za to stojí. Normální film (45 minut) stojí $20. Zapomněli jsme ale uplatnit své studentské slevy, takže by lístek pak stál o $4 méně.

V neděli jsme se byli koupat na Bondi a minulý víkend jsme byli poprvé na mé již v Praze oblíbené Shark Bay, kde jsem se vlastně poprvé koupal v Pacifiku. Ale o tom bych raději napsal zase až jindy.

Naše výročí jsme oslavili hezky. Markéta udělala dobré jídlo a také jsme si koupili nějaké to víno. Většinou jsme naše výročí slavili na chalupě u Třeboně, kde jsme se vlastně poznali. Tentokrát jsme ale na jižní polokouli a i když jsme hlavou dolů, výročí se musí oslavit. A tak doufám, že 5. výročí oslavíme ještě také v Austrálii a že to bude stát za to.


Pan Honza nám dokonce udělal i Mikuláše, měli jsme velkou radost
Kdo jsem a proč píši tento blog


S některými z Vás, čtenáři tohoto blogu, se neznám osobně. Rád bych Vám sebe a můj blog stručně představil.

Jmenuji se Jakub Litoš, je mi 28 let a pocházím z Roztok u Prahy. Jako malý kluk jsem se začal spontálně věnovat hudbě, ve které mě rodiče a také další významní lidé, velice podporovali. Hudbě jsem se věnoval naplno a vystudoval hudební konzervatoř. Tam mi začalo nové období mého života, na které rád vzpomínám. Především jsem si začal svobodně a bez omezení užívat mladistvého života. Vždy jsem ale tak nějak vybočoval ze standardů a vyhýbal se klišé, nedokázal se smířit s některými pravidly a zaběhlými postupy - jak v hudbě, tak v životě.

Po škole jsem začal pracovat, i když v hlavě už jsem promýšlel můj nový plán. Jednou ve škole na lekci o moderní hudbě, jsem za zvuků didžeridu dostal nápad zrealizovat můj sen a odjed na druhou stranu světa - do Austrálie. V podstatě celý rok jsem se připravoval, pročítal blogy, sbíral informace, sháněl peníze. A hlavně jsem se na to psychicky připravoval, jelikož jsem byl dost fixovaný na domov, rodiče a takové to pohodlí a zázemí. Přede mnou bylo něco, co jsem znal jen z obrázků. Něco, na co jsem se neskutečně těšil a bál zároveň.

Naštěstí jsem na to nebyl sám. Několik let jsem bydlel s mou teď už bývalou přítelkyní Markétou a Austrálii jsme brali jako takové naše společné dobrodružství a utvrzení našeho vztahu. 25.9.2009 jsme opustili naši rodnou zemi a vydali se vstříc novým zážitkům. Po půl roce v Sydney, kdy jsme se už dostatečně rozkoukali a začínali se mít pomalu dobře, se se mnou Markéta rozešla a každý si šel svou novou cestou. Nestydím se říct, že to bylo mé zatím nejhorší období, co jsem kdy zažil. Měl jsem veliké potíže celou situaci rozumně zvládnout a dlouho mi trvalo, než jsem začal normálně fungovat. Byl to ale jeden z nejvýznamnějších bodů v mém životě - to rozhodnutí, že budu bojovat a víza si prodloužím.

Potom jsem začal chodit do školy. Poznal jsem mnoho nových lidí a začal se mít zase dobře. Po sedmi měsících jsem ve škole potkal Amy z Thajska. Oba jsme brzo zjistili, že si velice rozumíme a začali tak spolu bydlet. Později jsme si pronajmuli náš první byt, který byl minutu pěšky od vyhlášené Bondi Beach a mohu upřímně říct, že v té době mi začalo pro změnu to nejlepší období. Najednou jsem měl vše co jsem kdy chtěl, a tak jsem neváhal a naplno si to užíval. Oba s Amy jsme měli stálou práci a společné volné víkendy, které jsme vždy využili k výletům a dalším aktivitám. Byl to nádherný čas, na který nikdy nezapomenu. V prosinci 2012 jsme se v Sydney nakonec i vzali a Amy se tak stala dokonce i mou ženou.

1.4.2013 jsme společně opustili Austrálii a pro mě tak skončil 3,5 roční pobyt v mé vysněné zemi, kde jsem se stihnul rozejít s bývalou přítelkyní, oženit s Amy, vystřídat 10 různých bydlení, vystudovat 2 školy, získat mnoho pracovních zkušeností, vydělat nějaké peníze, potkat spoustu lidí z celého světa, ale především zažít něco, na co budu do konce života vzpomínat.

Po nezapomenutelném tříměsíčním cestování v Asii, jsme se na zkoušku usadili v Čechách, kde se nám podařila najít hezká práce a momentálně rozmýšlíme naše bydlení. V současné době mohu říct, že jsme již rozhodlí pro usazení se v Čechách, i když člověk nikdy neví, kam ho vítr zavane...

Blog jsem začal psát od mého odjezdu do Sydney. Věděl jsem, že budou mí nejbližší zvědaví, jak se mi tak daleko daří. Zároveň jsem si mohl zaznamenat více vzpomínek, které bych mohl časem zapomenout. Nakonec mě přes blog kontaktovalo i mnoho cizích lidí. S některými jsem se osobně setkal a poznal tak kolikrát i nové přátele. Stejným způsobem jsem poznal i mého nejlepšího kamaráda Kubu, který už se také vrátil domů. Jsem také rád, že mohu některým cestovatelům pomoci se do Austrálie dostat - inspirovat nebo poskytnout cenné, praktické a nezkreslené informace o tom, jak to v Austrálii funguje.

Děkuji Vám za Váš zájem, za Vaše zprávy a komentáře. Těší mě, že se Vám mé čtení a fotky líbí. A pokud zrovna vy také uvažujete do Austrálie odjet a nebo kamkoliv jinam třeba na Nový Zéland nebo do Kanady, přeji Vám upřímně hodně štěstí, odhodlání a trpělivosti. A také ať si to všechno moc užijete a načerpáte ze všeho co nejvíce nebo alespoň tak, jako já.