Máme práci

21. listopadu 2009 v 6:01 | Jakub
Konečně jsme se dočkali a poprvé v Austrálii jsme nastoupili do práce. Není to zrovna práce snů, ale s tím jsme před odjezdem do Sydney počítali. Začít pracovat byl velmi důležitý bod našeho australského dobrodružství. Naše finanční zásoby se nám již docela zúžily a tak jsme teď rádi za jakýkoliv job. Už jsme tady také potkali několik Čechů, kteří jsou tu třeba čtvrt roku a stále nemohou sehnat práci. Tento týden jsme měli takový náročnější. Plus naše nová práce a tudíž jsme opravdu neměli moc času ani sil psát na blog, tak to teď musíme napravit.

Nastoupili jsme o den později, než jsme původně předpokládali. Vedoucí firmy nás vyzvedl autem téměř u našeho bydlení, což bylo velmi příjemné. Jedná se tedy o ten již zmiňováný cleaning, v podstatě uklízeči. Vzhledem k tomu, že já mám vystudovanou hudební konzervatoř a Markéta je kadeřnice, možná se někdo může divit, proč neděláme něco jiného. Důvodů by se našlo hned několik, ale především je to angličtina, bez které tady v Austrálii job sice seženete, ale asi něco ve stylu, co máme teď my. Ve výsledku jsme zjistili, že máme jako cleaneři podobné peníze, jako např. člověk, co pracuje někde v kanceláři a podobně. Je to různé...

Máme na starost základní školu. Tu musíme každý den celou uklidit a to jen my dva. Škola má několik přízemních komplexů, takže nic podobného českým základkám, vypadá to spíše jako školka. V každé třídě je několik počítačů, projektor s plátnem, stropní větráky a podlaha je z 90% koberec. První dva dny nám pomáhal jeden slovinský pár. Oba byli moc hodní a vše nám srozumitelně vysvětlili, dokonce nás pak odvezli autem domů a další den nás zase vyzvedli.

Čisté musí být všechno a každý den. Když si pak ale člověk najde systém, jde to rychle. Práce dost rychle utíká a záleží na nás, kdy a jestli, si uděláme pauzu a podobně. Takže v každé místosti, ať je to třída, kancelář, chodba nebo záchod, musíme vyluxovat, vytřít, utřít prach, umýt okna, vynést koše, zavřít okna a rolety, zamknout a nakonec vše zaalarmovat. Takhle to zní ještě docela dobře, ale neumíte si představit, jaký bordel tu po sobě děti každý den nechají. Tzn. lze uklidit pouze to co je vidět, víc se stihnout nedá. Některé věci se pak uklízejí jen někdy, např. fukarem odfouknout z venkovních uliček listí, čistění uliček takovou mašinou na vodu a podobně. Já mám na starost třeba luxování. Ze začátku jsem nechápal, jak můžou děti udělat každý den takový nepořádek, teď už jsem se s tím srovnal. Např. když si chce školák okrouhat tužku, tak to prostě udělá pod sebe na koberec a když dojí svačinu, často ani neváží cestu ke koši a tak nějak to asi omylem spadne na zem. Nakonec hodiny si dá většina dětí své různé tužky, gumy, lepidla, papíry do své přihrádky, ale asi tak z 95%, takže to je také všechno po zemi. Pod učitelkými stoly to bývá zpravidla o dost lepší. Na této základce jsme zatím viděli děti tak max. do 1. stupně, takže to jsou všechno takový mrňousové.

Abych řekl ale pravdu, nevím jestli bych chtěl dát svoje dítě do australské školy, aby mi pak doma hodilo oběd na zem a řeklo mi, že to určitě uklidí nějaký cleaner. Co je ale velmi užitečné, že všechny děti mají stejné uniformy. To je asi téměř v každé škole, je to vidět i běžně kdekoliv v Sydney, že jdou děti domů a stále na sobě mají ty uniformy. Je to velmi vhodné řešení sociálních rozdílů. Děti si prostě pak nezávidí, že jeden je oblečení celý od Billabongu (což je tady v Sydney skoro každý) a druhý ze Second Handu. Na druhou stranu si to pak asi rozdají v tom, kdo má lepší telefon (skoro každý tu má Iphona) nebo jestli pro ně jejich táta přijede v BMW X5, nebo v Audi Q7. Přinejmenším jsou ty uniformy roztomilé.

Markéta zase utírá stoly, které jsou běžně upatlané od lepidla, které prostě nejde dolů. Záchody, to je také epizoda sama pro sebe. Venku se pak také musí posbírat všechny odpadky, které jsou naštěstí víc než ze dvou třetin v popelnicích, které pak také samozřejmě musíme odvézt. Hned vedle školy je veliké golfové hřiště. Člověk musí překonat i takové chvíle, kdy vedle vás za plotem řeší partička mladých Australanů, jak správně zahrát par a vy vedle nich přesypáváte odpadky z jedné popelnice do druhé. I na to jsem se již v ČR psychicky připravoval a tudíž mi to nijak zvlášť nevadí. Pak je tam koncertní hala, kde je piáno a bicí. Zvláštní pocit vystoupit opět na pódium, jen s tím rozdílem, že mám vysavač na zádech a z piána tak max. otřu prach. Když mě to štve, tak si aspoň vzpomenu na to, že makám za 21 dolarů + super a hned je to lepší. Navíc, není všem dnům konec a myslím, že časem třeba zase začnu hrát... Všechna ta práce se dá zvládnout a vlastně to ani není zase tak hrozné, jen je nepříjemné, když je jako třeba včera 45°C ve stínu. Nosíme u sebe neustále vodu a hodně pijeme.

Největší problém je ale cesta do práce. Původně nám bylo řečeno, že bychom měli dostat na starost nějakou školu poblíž našeho ubytování, konkrétně jednu, která je od nás vzdálená asi 5 minut pěšky. Autem jsme byli v práci za 15 minut, takhle musíme přestupovat z autobusu na 2 další vlaky a pak téměř 2 km pěšky. Škola se nachází v luxusní čtvrti, kde nejezdí autobusy, protože tam má každý auto. Takže cesta nám trvá tam asi hodinu a půl včetně chůze a zpět jezdí špatně autobus, takže nám to trvá dvě až dvě a půl hodiny. To je stejně dlouho, jako když jsme letěli z Prahy do Londýna. Navíc, ta dvoukilometrová procházka je cestou zpátky do kopce, takže po práci máme ještě posilovnu na nohy. Bylo nám tedy řečeno, že si máme co nejdříve koupit auto, takže pokud nenajdeme něco lepšího, tak máme vyřešený vánoční dárek.

Samozřejmě nemůžeme zapomenout na správný odpočinek
 


Komentáře

1 jitkalitosova jitkalitosova | E-mail | Web | 21. listopadu 2009 v 9:18 | Reagovat

Je to krásně napsaný a jste statečný!!!!!!! mami :) :-)

2 Jakub a Markéta Jakub a Markéta | 22. listopadu 2009 v 3:58 | Reagovat

Děkujem :-D

3 frank frank | E-mail | 28. listopadu 2009 v 19:03 | Reagovat

Dáváte sem skvělé a praktické info.Určitě se mi bude brzy hodit.Dík,Frank

4 Jakub a Markéta Jakub a Markéta | 29. listopadu 2009 v 5:59 | Reagovat

[3]: Díky, to jsme rádi. Když budeš něco potřebovat, klidně napiš. ;-) čau

5 Benny Benny | E-mail | 4. prosince 2009 v 2:15 | Reagovat

Jakube, ty budeš znovu hrát, to se ví a já ti to přeju, protože jsi v tom byl dost dobrey ...

6 Jakub Litoš Jakub Litoš | 3. února 2014 v 15:39 | Reagovat

[5]: Benny, až teď po 4 letech jsem objevil tvůj komentář. Promiň. :-) Ani po takové době jsem se k hraní nedostal, možná jen teď formou učení, ale bicích - né klavíru. Možná časem. Ale díky... ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Kdo jsem a proč píši tento blog


S některými z Vás, čtenáři tohoto blogu, se neznám osobně. Rád bych Vám sebe a můj blog stručně představil.

Jmenuji se Jakub Litoš, je mi 28 let a pocházím z Roztok u Prahy. Jako malý kluk jsem se začal spontálně věnovat hudbě, ve které mě rodiče a také další významní lidé, velice podporovali. Hudbě jsem se věnoval naplno a vystudoval hudební konzervatoř. Tam mi začalo nové období mého života, na které rád vzpomínám. Především jsem si začal svobodně a bez omezení užívat mladistvého života. Vždy jsem ale tak nějak vybočoval ze standardů a vyhýbal se klišé, nedokázal se smířit s některými pravidly a zaběhlými postupy - jak v hudbě, tak v životě.

Po škole jsem začal pracovat, i když v hlavě už jsem promýšlel můj nový plán. Jednou ve škole na lekci o moderní hudbě, jsem za zvuků didžeridu dostal nápad zrealizovat můj sen a odjed na druhou stranu světa - do Austrálie. V podstatě celý rok jsem se připravoval, pročítal blogy, sbíral informace, sháněl peníze. A hlavně jsem se na to psychicky připravoval, jelikož jsem byl dost fixovaný na domov, rodiče a takové to pohodlí a zázemí. Přede mnou bylo něco, co jsem znal jen z obrázků. Něco, na co jsem se neskutečně těšil a bál zároveň.

Naštěstí jsem na to nebyl sám. Několik let jsem bydlel s mou teď už bývalou přítelkyní Markétou a Austrálii jsme brali jako takové naše společné dobrodružství a utvrzení našeho vztahu. 25.9.2009 jsme opustili naši rodnou zemi a vydali se vstříc novým zážitkům. Po půl roce v Sydney, kdy jsme se už dostatečně rozkoukali a začínali se mít pomalu dobře, se se mnou Markéta rozešla a každý si šel svou novou cestou. Nestydím se říct, že to bylo mé zatím nejhorší období, co jsem kdy zažil. Měl jsem veliké potíže celou situaci rozumně zvládnout a dlouho mi trvalo, než jsem začal normálně fungovat. Byl to ale jeden z nejvýznamnějších bodů v mém životě - to rozhodnutí, že budu bojovat a víza si prodloužím.

Potom jsem začal chodit do školy. Poznal jsem mnoho nových lidí a začal se mít zase dobře. Po sedmi měsících jsem ve škole potkal Amy z Thajska. Oba jsme brzo zjistili, že si velice rozumíme a začali tak spolu bydlet. Později jsme si pronajmuli náš první byt, který byl minutu pěšky od vyhlášené Bondi Beach a mohu upřímně říct, že v té době mi začalo pro změnu to nejlepší období. Najednou jsem měl vše co jsem kdy chtěl, a tak jsem neváhal a naplno si to užíval. Oba s Amy jsme měli stálou práci a společné volné víkendy, které jsme vždy využili k výletům a dalším aktivitám. Byl to nádherný čas, na který nikdy nezapomenu. V prosinci 2012 jsme se v Sydney nakonec i vzali a Amy se tak stala dokonce i mou ženou.

1.4.2013 jsme společně opustili Austrálii a pro mě tak skončil 3,5 roční pobyt v mé vysněné zemi, kde jsem se stihnul rozejít s bývalou přítelkyní, oženit s Amy, vystřídat 10 různých bydlení, vystudovat 2 školy, získat mnoho pracovních zkušeností, vydělat nějaké peníze, potkat spoustu lidí z celého světa, ale především zažít něco, na co budu do konce života vzpomínat.

Po nezapomenutelném tříměsíčním cestování v Asii, jsme se na zkoušku usadili v Čechách, kde se nám podařila najít hezká práce a momentálně rozmýšlíme naše bydlení. V současné době mohu říct, že jsme již rozhodlí pro usazení se v Čechách, i když člověk nikdy neví, kam ho vítr zavane...

Blog jsem začal psát od mého odjezdu do Sydney. Věděl jsem, že budou mí nejbližší zvědaví, jak se mi tak daleko daří. Zároveň jsem si mohl zaznamenat více vzpomínek, které bych mohl časem zapomenout. Nakonec mě přes blog kontaktovalo i mnoho cizích lidí. S některými jsem se osobně setkal a poznal tak kolikrát i nové přátele. Stejným způsobem jsem poznal i mého nejlepšího kamaráda Kubu, který už se také vrátil domů. Jsem také rád, že mohu některým cestovatelům pomoci se do Austrálie dostat - inspirovat nebo poskytnout cenné, praktické a nezkreslené informace o tom, jak to v Austrálii funguje.

Děkuji Vám za Váš zájem, za Vaše zprávy a komentáře. Těší mě, že se Vám mé čtení a fotky líbí. A pokud zrovna vy také uvažujete do Austrálie odjet a nebo kamkoliv jinam třeba na Nový Zéland nebo do Kanady, přeji Vám upřímně hodně štěstí, odhodlání a trpělivosti. A také ať si to všechno moc užijete a načerpáte ze všeho co nejvíce nebo alespoň tak, jako já.