45°C ve stínu

21. listopadu 2009 v 11:35 | Jakub
V těchto dnech tu máme jako v sauně. Včera bylo kolem 45°C a po půlnoci bylo 32°C. Jelikož teď bydlíme dále od moře, je tu i větší horko. Když jsme sledovali počasí, kde se uvádí teploty zvlášť pro různé části Sydney, skutečně v tom je někdy rozdíl. Taková vedra v ČR opravdu nejsou a přirovnal bych to k tomu, když jsme byli v Tunisku, kde byla zrovna nadprůměrná vedra. Přes den 50°C ve stínu a po půlnoci bylo stále 40°C. Je to stejné, jako kdyby na vás někdo foukal tak 20 horkých fénů. Jenže to jsme tam byli v létě, tady je ještě jaro. Zítra má být 41°C, ale většinou je tak o 5-6 stupňů víc, než v předpovědi. Hrozné ale je, že v pondělí už má být jen 21°C. Tzn. rozdíl asi 20°C! Včera jsem se dal zrovna do řeči s jedním místním a říkal, že to je tady opravdu časté a je to samozřejmě velmi nebezpečné pro staré lidi a pro lidi, kteří mají problémy se srdcem. Před pár dny jsem zase poslouchal, jak se bavili dvě paní s deštníky a bavili se o tom, jak nosí deštníky více proti slunci, než proti dešti. Výhoda toho horka je, že nás už nějakých 30°C jen tak nezaskočí a je to pro nás příjemná, odpočinková teplota.

Slunce tu palí o sto šest, tady pohled z našeho bazénu z lehátka - parádní relax, k tomu ještě neustále nad hlavou přeletují papoušci a obří letadla

V noci je zase taková zajímavost, že když je vidět měsíc, i když je jen srpec, vždy je vidět celý měsíc. Není to tedy vidět nějak moc, ale vidět to je, zářivý srpec a tmavě šedívý měsíc.

Tady to je trochu vidět

Teď zrovna venku začalo něco hrozně pískat nebo jak bych to řekl, tak jsem myslel, že se sousedům zase spustil alarm, ale jsou to jen nějaké ty cikády či co. Je to prostě jeden dlouhý tón, který se nezastaví celé hodiny, taky dobrý.

Jinak co se týče kolem Sydney nějakých pohrom, tady toho moc nehrozí. Jsou tu tedy často velká sucha, takže např. v těchto dnech jsou požáry v Blue Mountains, tam bychom se rádi brzo podívali. Uvědomuji se ale, že vlastně nejsou až tak daleko, takže mi to asi nedá a podívám se na mapu, jak je to od nás daleko. V říjnu se tu často mluvilo o těch všech možných zemětřeseních a tsunami tady v okolí v Oceánii, ale to je odsud hodně daleko. Dokonce, ten den co jsme byli poprvé na Bondi Beach jsme se později dozvěděli, že ten den do Sydney dorazila jedná malá vlna, která měla asi 30 cm, což je nic.

Co ale za poslední dobu zvedlo i místní Australany ze židle, byla písečná bouře, o které se dalo slyšet i v českých zprávách. Sydney se celé zabarvilo do červeno-oranžova a spousta lidí si myslelo, že je konec světa, že je to nějaká apokalypsa. Byl to písek ze středozemí, který se větrem dostal až sem. Hrozné ale bylo, když jsme to viděli ve zprávách 24 hodin před naším odletem! V letadle nám sice oznamovali, že bude při přistání vítr, ale ta bouře už byla naštěstí dávno pryč!

Opera House v písečné bouři

Počasí je tady opravdu rozmanité, ale těším se na to, jestli se někdy později podíváme někam severněji do tropů. To bude asi teprve něco.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Kdo jsem a proč píši tento blog


S některými z Vás, čtenáři tohoto blogu, se neznám osobně. Rád bych Vám sebe a můj blog stručně představil.

Jmenuji se Jakub Litoš, je mi 28 let a pocházím z Roztok u Prahy. Jako malý kluk jsem se začal spontálně věnovat hudbě, ve které mě rodiče a také další významní lidé, velice podporovali. Hudbě jsem se věnoval naplno a vystudoval hudební konzervatoř. Tam mi začalo nové období mého života, na které rád vzpomínám. Především jsem si začal svobodně a bez omezení užívat mladistvého života. Vždy jsem ale tak nějak vybočoval ze standardů a vyhýbal se klišé, nedokázal se smířit s některými pravidly a zaběhlými postupy - jak v hudbě, tak v životě.

Po škole jsem začal pracovat, i když v hlavě už jsem promýšlel můj nový plán. Jednou ve škole na lekci o moderní hudbě, jsem za zvuků didžeridu dostal nápad zrealizovat můj sen a odjed na druhou stranu světa - do Austrálie. V podstatě celý rok jsem se připravoval, pročítal blogy, sbíral informace, sháněl peníze. A hlavně jsem se na to psychicky připravoval, jelikož jsem byl dost fixovaný na domov, rodiče a takové to pohodlí a zázemí. Přede mnou bylo něco, co jsem znal jen z obrázků. Něco, na co jsem se neskutečně těšil a bál zároveň.

Naštěstí jsem na to nebyl sám. Několik let jsem bydlel s mou teď už bývalou přítelkyní Markétou a Austrálii jsme brali jako takové naše společné dobrodružství a utvrzení našeho vztahu. 25.9.2009 jsme opustili naši rodnou zemi a vydali se vstříc novým zážitkům. Po půl roce v Sydney, kdy jsme se už dostatečně rozkoukali a začínali se mít pomalu dobře, se se mnou Markéta rozešla a každý si šel svou novou cestou. Nestydím se říct, že to bylo mé zatím nejhorší období, co jsem kdy zažil. Měl jsem veliké potíže celou situaci rozumně zvládnout a dlouho mi trvalo, než jsem začal normálně fungovat. Byl to ale jeden z nejvýznamnějších bodů v mém životě - to rozhodnutí, že budu bojovat a víza si prodloužím.

Potom jsem začal chodit do školy. Poznal jsem mnoho nových lidí a začal se mít zase dobře. Po sedmi měsících jsem ve škole potkal Amy z Thajska. Oba jsme brzo zjistili, že si velice rozumíme a začali tak spolu bydlet. Později jsme si pronajmuli náš první byt, který byl minutu pěšky od vyhlášené Bondi Beach a mohu upřímně říct, že v té době mi začalo pro změnu to nejlepší období. Najednou jsem měl vše co jsem kdy chtěl, a tak jsem neváhal a naplno si to užíval. Oba s Amy jsme měli stálou práci a společné volné víkendy, které jsme vždy využili k výletům a dalším aktivitám. Byl to nádherný čas, na který nikdy nezapomenu. V prosinci 2012 jsme se v Sydney nakonec i vzali a Amy se tak stala dokonce i mou ženou.

1.4.2013 jsme společně opustili Austrálii a pro mě tak skončil 3,5 roční pobyt v mé vysněné zemi, kde jsem se stihnul rozejít s bývalou přítelkyní, oženit s Amy, vystřídat 10 různých bydlení, vystudovat 2 školy, získat mnoho pracovních zkušeností, vydělat nějaké peníze, potkat spoustu lidí z celého světa, ale především zažít něco, na co budu do konce života vzpomínat.

Po nezapomenutelném tříměsíčním cestování v Asii, jsme se na zkoušku usadili v Čechách, kde se nám podařila najít hezká práce a momentálně rozmýšlíme naše bydlení. V současné době mohu říct, že jsme již rozhodlí pro usazení se v Čechách, i když člověk nikdy neví, kam ho vítr zavane...

Blog jsem začal psát od mého odjezdu do Sydney. Věděl jsem, že budou mí nejbližší zvědaví, jak se mi tak daleko daří. Zároveň jsem si mohl zaznamenat více vzpomínek, které bych mohl časem zapomenout. Nakonec mě přes blog kontaktovalo i mnoho cizích lidí. S některými jsem se osobně setkal a poznal tak kolikrát i nové přátele. Stejným způsobem jsem poznal i mého nejlepšího kamaráda Kubu, který už se také vrátil domů. Jsem také rád, že mohu některým cestovatelům pomoci se do Austrálie dostat - inspirovat nebo poskytnout cenné, praktické a nezkreslené informace o tom, jak to v Austrálii funguje.

Děkuji Vám za Váš zájem, za Vaše zprávy a komentáře. Těší mě, že se Vám mé čtení a fotky líbí. A pokud zrovna vy také uvažujete do Austrálie odjet a nebo kamkoliv jinam třeba na Nový Zéland nebo do Kanady, přeji Vám upřímně hodně štěstí, odhodlání a trpělivosti. A také ať si to všechno moc užijete a načerpáte ze všeho co nejvíce nebo alespoň tak, jako já.