2 měsíce v Sydney

26. listopadu 2009 v 3:41 | Jakub
Druhý měsíc u protinožců je za námi. Stále se nám tu velice líbí a jsme si jisti, že odjet sem byl dobrý nápad. Nedávno jsme nastoupili do práce, což bylo pro nás velice důležité. Včera nám dokonce přišla první výplata, tak jsme hned klidnější. Když jsem si to spočítal, tak za těch pár dní, 4 hodiny denně co jsme v práci, jsme si vydělali každý to samé, co v minulé práci za měsíc. Nutno ale dodat, že žít v Sydney je dražší, než žít v ČR. Jídlo, elektřina, plyn, voda, nemovitosti, doprava, za vše si připlatíte, ale v poměru, co se dá z výplaty ušetřit je to mnohem lepší tady. Naopak benzín, některou elektroniku, oblečení a podobně si tady nakoupíte někdy o dost levněji. Hlavně, počasí a vůbec pláže jsou zadaramo. To se mi na tom všem líbí nejvíc, že člověk je vlastně celou tu dobu tady zároveň na dovolené.

Už se tady cítíme jako doma. Na hodně věci jsme tady již zvyklí a bude to zajímavé, až přijedeme do Čech. Jaká bude asi reakce lidí a řidiče autobusu, až mu přes celý autobus poděkuji, že mě svezl. Nebo až se prostě na ulici jen tak někoho zeptám, jak se má.

Také na přírodu a klima si postupně zvykáme. Rostliny, které pěstujeme doma v ČR, tady rostou venku okolo chodníků. Lidé mají sem tam na zahradě i nějaký ten pomerančovník, některé vypadají, že rostou spíše tak planě. Ten, který jsme včera vyfotili, měl ještě malé, nedozrálé plody, ale oproti mandarince byly všechny, již takto malé už zároveň oranžové. Když jsme jeden ten malý pomeranč ochutnali, měl velmi výraznou a typickou chuť.

Pomerančovník

Cestou do práce nás často pronásledují otravné mouchy, které jsou zvlášť při horkém počasí extra nepříjemné. Za chůze si vám klidně sednou na rty. To je nejhorší. Cestou z práce nám při západu slunce zase přebíhají přes cestu králíci, v noci nám nad hlavou létají obří netopýři a pod nohami nám občas proběhne nějaký ten šváb. Ten nás dokonce nedávno překvapil nejen svojí velikostí, ale zvláště tím, že umí létat. To jsme jednou za jedné horké noci tak odpočívali u televize, načež nám do obýváku vlítl obří šváb! Tak nějak popolítl a pak si už jen cupital po zemi. Té noci bylo 33°C a tak jsme měli otevřené balkónové dveře, kde není síť. Jinak má každý většinou sítě, kde se dá. Na noc se zase většina oken a podobně musí pozavírat, protože většina baráčků tady u přední strany nemá ploty. Psy jsme tady skoro žádné neviděli, snad jen paradoxně dva husky. Pak jsem si šel jednou lehnout k večeru na lehátko na bazén a vyhnali mě zase komáři. Na pavouky si musíme dávat pozor, ale většinou ti, na které člověk běžně narazí nejsou nijak zásadně nebezpeční. Pro některé lidi je to asi spíš psychická újma. Včera v noci viděla Markéta, jak vběhnul obrovský pavouk někam mezi boty. Já už spal a ráno jsme museli všechny boty vyklepávat. Nikde jsme ho nenašli. Byl to nejspíš ten Huntsman, na které jsme také narazili při našem úklidu škol. Někteří jsou opravdu obrovští. Jednoho jsem sundaval koštětem na holčičích záchodech. Seděl přímo nad vchodem. Nejhorší je, že se tito pavouci dokáží odrazit a skočit. Zároveň se umí velice rychle pohybovat normálně "pěšky", létat myslím neumí.

Nedávno se k nám přiletěly vykoupat dvě kachny

Když by každý člověk viděl na vlastní oči, jak se tu papoušci svobodně a šťastně proletují mezi stromy, už by si domů do klece asi nikdo žádného papouška nepořídil.



Krajina je v Sydney celkem kopcovitá, což je pestré a nepůsobí to nudně. Pěšky je to ale někdy náročnější, tak je lepší jet třeba autobusem nebo vlakem. Ve vlaku to tedy někdy vypadá podobně, jako na místních školách. Tedy pravidlo, nelámat si hlavu s tím, že po sobě někde nechám bordel, protože to pak stejně nějaký cleaner uklidí. Paradoxně, ulice zase špinavě nevypadají. Ve vlaku jsou sedací "lavice", které se dají během sekundy přehodit do protisměru. Takže pokud je naproti vám špinavá sedačka, buď ji tak jako hodně lidí můžete použít na nohy nebo si ji jen přehodíte na druhou stranu. Samozřejmě je veškerá hromadná doprava v Sydney nekuřácká, Indonésie to zase není. Tam se v městském autobusu klidně normálně kouří, ale také asi jak kde. Také jsme nedávno na nádraží viděli bitku mezi partou mladých teenagerů a policajty. Za některé trestné činy se tu dostává méně měsíců či let, než u nás v ČR. Takže když jsme viděli, jak jim ty kluci začali dávat obyčejné facky, pak jim utekli do podchodů a hráli si s nimi, jako kočka s myší, už jsme se tomu ani tak nedivili. Ale na druhou stranu jsme se trochu báli, aby nevytáhli třeba nějaké zbraně. Protože zatím co jsme čekali venku na vlak, z podchodů se ozývaly stále různé výkřiky a celou dobu jsme čekali, kde kdo a jakým výlezem vyběhne. Když nám jel vlak, tak tam akorát přijížděly další posily. Chtěl jsem tam ještě zůstat, ale další vlak by nám jel za dlouho a Markéta se už docela začínala bát. Krom nás jim skoro nikdo jiný ani nevěnoval pozornost.

Minulou sobotu jsme se byli podívat v novém obchodním centru nedaleko od nás. Vše by se dalo přirovnat ke klasickému obchodnímu domu u nás v Čechách. Možná jen pár věcí se trochu liší. Nevím, jak dalece by se u nás tolerovalo, kdyby si děti v hračkářství začaly driblovat s míči, udělaly si z boxu na míče basketbalový koš a u toho nesmírně křičely. Pak nás zaujal pán, který chodil s mikrofonem od jednoho výrobku k druhému a komentoval různé zboží, jak je to úžasné a za jakou bezkonkurenční cenu se výrobek prodává. Myslím, že byl zrovna v pasáži s DVDčky. Pak se mi líbilo, že v oddělení se stany, byla vždy u každého modelu malá zmenšenina. Ale možná se to tak dělá i v Čechách a jen jsem si toho nevšiml. Nakonec si vše co nakoupíte sami namarkujete a samozřejmě zaplatíte.

Australský Santa

Aboridžinec, přivydělávající si před nákupní zónou v centru

Opravdu jsme rádi, že jsme tady a že už máme aspoň nějakou práci. Klíčové události našeho přežití tady byly ty, že nám vrátili peníze za bydlení, že jsme pak našli jiné a nesrovnatelně levnější, to, že jsme našli práci a že jsme zdraví, což se první měsíc nezdálo být tak samozřejmé. Bezpochyby je velmi dobré mít v zemi, kterou se člověk chystá navšívit nějaké známé. Ať už z důvodů psychické podpory, či rady nebo přímo sehnání práce a ubytování.
Všem děkujeme za veškeré vzkazy, komentáře, maily a podobně!

 


Komentáře

1 Jitka Litošová Jitka Litošová | E-mail | Web | 27. listopadu 2009 v 9:53 | Reagovat

Mooooc krásný článek, úplně to všechno vidim :) mami. :-)

2 Michael ŠOUREK Michael ŠOUREK | E-mail | Web | 26. prosince 2009 v 16:05 | Reagovat

Ty samoobslužné prodejny s terminálem co si zákazník namarkuje sám, plánují nasadit i za pět let do nákupních sítí Tesco  8-)  U nás v České republice. Pak ty šváby a pavouci často bývají v noci. Můžete být ještě rádi, že to nebyly sršně. U nás v ČR se mě už dvakrát stalo, že večer (za tmy) jdu do rozsvíceného pokoje který má otevřené okno. No jakmile vejdu slyším bakelitovej zvuk. Po čase mi dojde že kolem lustru létá sršeň velká snad 3 cm krychlový. :-x

3 Markéta Markéta | 27. prosince 2009 v 12:45 | Reagovat

[2]: Ahoj,ty kasy tam budou určitě dobré,urychlí ti to čas a je to strašně jednoduché. Ty jo ty šváby jsou dost otravný, naštěstí se tu objeví málokdy,tak to celkem jde. A ty sršně to je dobrá poznámka, tak ti tu naštěstí nejsou vůbec. Mně se před pár roky stala taková nepříjemná zkušenost z lesníma vosama, kdy jsem šlápla do hnízda a skončila jsem na pohotovosti na kapačce  :-( Jinak v Čechách se nám taky doma párkrát objevil sršeň a to já šílím a Jakub docela taky.   :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Kdo jsem a proč píši tento blog


S některými z Vás, čtenáři tohoto blogu, se neznám osobně. Rád bych Vám sebe a můj blog stručně představil.

Jmenuji se Jakub Litoš, je mi 28 let a pocházím z Roztok u Prahy. Jako malý kluk jsem se začal spontálně věnovat hudbě, ve které mě rodiče a také další významní lidé, velice podporovali. Hudbě jsem se věnoval naplno a vystudoval hudební konzervatoř. Tam mi začalo nové období mého života, na které rád vzpomínám. Především jsem si začal svobodně a bez omezení užívat mladistvého života. Vždy jsem ale tak nějak vybočoval ze standardů a vyhýbal se klišé, nedokázal se smířit s některými pravidly a zaběhlými postupy - jak v hudbě, tak v životě.

Po škole jsem začal pracovat, i když v hlavě už jsem promýšlel můj nový plán. Jednou ve škole na lekci o moderní hudbě, jsem za zvuků didžeridu dostal nápad zrealizovat můj sen a odjed na druhou stranu světa - do Austrálie. V podstatě celý rok jsem se připravoval, pročítal blogy, sbíral informace, sháněl peníze. A hlavně jsem se na to psychicky připravoval, jelikož jsem byl dost fixovaný na domov, rodiče a takové to pohodlí a zázemí. Přede mnou bylo něco, co jsem znal jen z obrázků. Něco, na co jsem se neskutečně těšil a bál zároveň.

Naštěstí jsem na to nebyl sám. Několik let jsem bydlel s mou teď už bývalou přítelkyní Markétou a Austrálii jsme brali jako takové naše společné dobrodružství a utvrzení našeho vztahu. 25.9.2009 jsme opustili naši rodnou zemi a vydali se vstříc novým zážitkům. Po půl roce v Sydney, kdy jsme se už dostatečně rozkoukali a začínali se mít pomalu dobře, se se mnou Markéta rozešla a každý si šel svou novou cestou. Nestydím se říct, že to bylo mé zatím nejhorší období, co jsem kdy zažil. Měl jsem veliké potíže celou situaci rozumně zvládnout a dlouho mi trvalo, než jsem začal normálně fungovat. Byl to ale jeden z nejvýznamnějších bodů v mém životě - to rozhodnutí, že budu bojovat a víza si prodloužím.

Potom jsem začal chodit do školy. Poznal jsem mnoho nových lidí a začal se mít zase dobře. Po sedmi měsících jsem ve škole potkal Amy z Thajska. Oba jsme brzo zjistili, že si velice rozumíme a začali tak spolu bydlet. Později jsme si pronajmuli náš první byt, který byl minutu pěšky od vyhlášené Bondi Beach a mohu upřímně říct, že v té době mi začalo pro změnu to nejlepší období. Najednou jsem měl vše co jsem kdy chtěl, a tak jsem neváhal a naplno si to užíval. Oba s Amy jsme měli stálou práci a společné volné víkendy, které jsme vždy využili k výletům a dalším aktivitám. Byl to nádherný čas, na který nikdy nezapomenu. V prosinci 2012 jsme se v Sydney nakonec i vzali a Amy se tak stala dokonce i mou ženou.

1.4.2013 jsme společně opustili Austrálii a pro mě tak skončil 3,5 roční pobyt v mé vysněné zemi, kde jsem se stihnul rozejít s bývalou přítelkyní, oženit s Amy, vystřídat 10 různých bydlení, vystudovat 2 školy, získat mnoho pracovních zkušeností, vydělat nějaké peníze, potkat spoustu lidí z celého světa, ale především zažít něco, na co budu do konce života vzpomínat.

Po nezapomenutelném tříměsíčním cestování v Asii, jsme se na zkoušku usadili v Čechách, kde se nám podařila najít hezká práce a momentálně rozmýšlíme naše bydlení. V současné době mohu říct, že jsme již rozhodlí pro usazení se v Čechách, i když člověk nikdy neví, kam ho vítr zavane...

Blog jsem začal psát od mého odjezdu do Sydney. Věděl jsem, že budou mí nejbližší zvědaví, jak se mi tak daleko daří. Zároveň jsem si mohl zaznamenat více vzpomínek, které bych mohl časem zapomenout. Nakonec mě přes blog kontaktovalo i mnoho cizích lidí. S některými jsem se osobně setkal a poznal tak kolikrát i nové přátele. Stejným způsobem jsem poznal i mého nejlepšího kamaráda Kubu, který už se také vrátil domů. Jsem také rád, že mohu některým cestovatelům pomoci se do Austrálie dostat - inspirovat nebo poskytnout cenné, praktické a nezkreslené informace o tom, jak to v Austrálii funguje.

Děkuji Vám za Váš zájem, za Vaše zprávy a komentáře. Těší mě, že se Vám mé čtení a fotky líbí. A pokud zrovna vy také uvažujete do Austrálie odjet a nebo kamkoliv jinam třeba na Nový Zéland nebo do Kanady, přeji Vám upřímně hodně štěstí, odhodlání a trpělivosti. A také ať si to všechno moc užijete a načerpáte ze všeho co nejvíce nebo alespoň tak, jako já.