Listopad 2009

2 měsíce v Sydney

26. listopadu 2009 v 3:41 | Jakub
Druhý měsíc u protinožců je za námi. Stále se nám tu velice líbí a jsme si jisti, že odjet sem byl dobrý nápad. Nedávno jsme nastoupili do práce, což bylo pro nás velice důležité. Včera nám dokonce přišla první výplata, tak jsme hned klidnější. Když jsem si to spočítal, tak za těch pár dní, 4 hodiny denně co jsme v práci, jsme si vydělali každý to samé, co v minulé práci za měsíc. Nutno ale dodat, že žít v Sydney je dražší, než žít v ČR. Jídlo, elektřina, plyn, voda, nemovitosti, doprava, za vše si připlatíte, ale v poměru, co se dá z výplaty ušetřit je to mnohem lepší tady. Naopak benzín, některou elektroniku, oblečení a podobně si tady nakoupíte někdy o dost levněji. Hlavně, počasí a vůbec pláže jsou zadaramo. To se mi na tom všem líbí nejvíc, že člověk je vlastně celou tu dobu tady zároveň na dovolené.

Už se tady cítíme jako doma. Na hodně věci jsme tady již zvyklí a bude to zajímavé, až přijedeme do Čech. Jaká bude asi reakce lidí a řidiče autobusu, až mu přes celý autobus poděkuji, že mě svezl. Nebo až se prostě na ulici jen tak někoho zeptám, jak se má.

Také na přírodu a klima si postupně zvykáme. Rostliny, které pěstujeme doma v ČR, tady rostou venku okolo chodníků. Lidé mají sem tam na zahradě i nějaký ten pomerančovník, některé vypadají, že rostou spíše tak planě. Ten, který jsme včera vyfotili, měl ještě malé, nedozrálé plody, ale oproti mandarince byly všechny, již takto malé už zároveň oranžové. Když jsme jeden ten malý pomeranč ochutnali, měl velmi výraznou a typickou chuť.

Pomerančovník

Cestou do práce nás často pronásledují otravné mouchy, které jsou zvlášť při horkém počasí extra nepříjemné. Za chůze si vám klidně sednou na rty. To je nejhorší. Cestou z práce nám při západu slunce zase přebíhají přes cestu králíci, v noci nám nad hlavou létají obří netopýři a pod nohami nám občas proběhne nějaký ten šváb. Ten nás dokonce nedávno překvapil nejen svojí velikostí, ale zvláště tím, že umí létat. To jsme jednou za jedné horké noci tak odpočívali u televize, načež nám do obýváku vlítl obří šváb! Tak nějak popolítl a pak si už jen cupital po zemi. Té noci bylo 33°C a tak jsme měli otevřené balkónové dveře, kde není síť. Jinak má každý většinou sítě, kde se dá. Na noc se zase většina oken a podobně musí pozavírat, protože většina baráčků tady u přední strany nemá ploty. Psy jsme tady skoro žádné neviděli, snad jen paradoxně dva husky. Pak jsem si šel jednou lehnout k večeru na lehátko na bazén a vyhnali mě zase komáři. Na pavouky si musíme dávat pozor, ale většinou ti, na které člověk běžně narazí nejsou nijak zásadně nebezpeční. Pro některé lidi je to asi spíš psychická újma. Včera v noci viděla Markéta, jak vběhnul obrovský pavouk někam mezi boty. Já už spal a ráno jsme museli všechny boty vyklepávat. Nikde jsme ho nenašli. Byl to nejspíš ten Huntsman, na které jsme také narazili při našem úklidu škol. Někteří jsou opravdu obrovští. Jednoho jsem sundaval koštětem na holčičích záchodech. Seděl přímo nad vchodem. Nejhorší je, že se tito pavouci dokáží odrazit a skočit. Zároveň se umí velice rychle pohybovat normálně "pěšky", létat myslím neumí.

Nedávno se k nám přiletěly vykoupat dvě kachny

Když by každý člověk viděl na vlastní oči, jak se tu papoušci svobodně a šťastně proletují mezi stromy, už by si domů do klece asi nikdo žádného papouška nepořídil.



Krajina je v Sydney celkem kopcovitá, což je pestré a nepůsobí to nudně. Pěšky je to ale někdy náročnější, tak je lepší jet třeba autobusem nebo vlakem. Ve vlaku to tedy někdy vypadá podobně, jako na místních školách. Tedy pravidlo, nelámat si hlavu s tím, že po sobě někde nechám bordel, protože to pak stejně nějaký cleaner uklidí. Paradoxně, ulice zase špinavě nevypadají. Ve vlaku jsou sedací "lavice", které se dají během sekundy přehodit do protisměru. Takže pokud je naproti vám špinavá sedačka, buď ji tak jako hodně lidí můžete použít na nohy nebo si ji jen přehodíte na druhou stranu. Samozřejmě je veškerá hromadná doprava v Sydney nekuřácká, Indonésie to zase není. Tam se v městském autobusu klidně normálně kouří, ale také asi jak kde. Také jsme nedávno na nádraží viděli bitku mezi partou mladých teenagerů a policajty. Za některé trestné činy se tu dostává méně měsíců či let, než u nás v ČR. Takže když jsme viděli, jak jim ty kluci začali dávat obyčejné facky, pak jim utekli do podchodů a hráli si s nimi, jako kočka s myší, už jsme se tomu ani tak nedivili. Ale na druhou stranu jsme se trochu báli, aby nevytáhli třeba nějaké zbraně. Protože zatím co jsme čekali venku na vlak, z podchodů se ozývaly stále různé výkřiky a celou dobu jsme čekali, kde kdo a jakým výlezem vyběhne. Když nám jel vlak, tak tam akorát přijížděly další posily. Chtěl jsem tam ještě zůstat, ale další vlak by nám jel za dlouho a Markéta se už docela začínala bát. Krom nás jim skoro nikdo jiný ani nevěnoval pozornost.

Minulou sobotu jsme se byli podívat v novém obchodním centru nedaleko od nás. Vše by se dalo přirovnat ke klasickému obchodnímu domu u nás v Čechách. Možná jen pár věcí se trochu liší. Nevím, jak dalece by se u nás tolerovalo, kdyby si děti v hračkářství začaly driblovat s míči, udělaly si z boxu na míče basketbalový koš a u toho nesmírně křičely. Pak nás zaujal pán, který chodil s mikrofonem od jednoho výrobku k druhému a komentoval různé zboží, jak je to úžasné a za jakou bezkonkurenční cenu se výrobek prodává. Myslím, že byl zrovna v pasáži s DVDčky. Pak se mi líbilo, že v oddělení se stany, byla vždy u každého modelu malá zmenšenina. Ale možná se to tak dělá i v Čechách a jen jsem si toho nevšiml. Nakonec si vše co nakoupíte sami namarkujete a samozřejmě zaplatíte.

Australský Santa

Aboridžinec, přivydělávající si před nákupní zónou v centru

Opravdu jsme rádi, že jsme tady a že už máme aspoň nějakou práci. Klíčové události našeho přežití tady byly ty, že nám vrátili peníze za bydlení, že jsme pak našli jiné a nesrovnatelně levnější, to, že jsme našli práci a že jsme zdraví, což se první měsíc nezdálo být tak samozřejmé. Bezpochyby je velmi dobré mít v zemi, kterou se člověk chystá navšívit nějaké známé. Ať už z důvodů psychické podpory, či rady nebo přímo sehnání práce a ubytování.
Všem děkujeme za veškeré vzkazy, komentáře, maily a podobně!


45°C ve stínu

21. listopadu 2009 v 11:35 | Jakub
V těchto dnech tu máme jako v sauně. Včera bylo kolem 45°C a po půlnoci bylo 32°C. Jelikož teď bydlíme dále od moře, je tu i větší horko. Když jsme sledovali počasí, kde se uvádí teploty zvlášť pro různé části Sydney, skutečně v tom je někdy rozdíl. Taková vedra v ČR opravdu nejsou a přirovnal bych to k tomu, když jsme byli v Tunisku, kde byla zrovna nadprůměrná vedra. Přes den 50°C ve stínu a po půlnoci bylo stále 40°C. Je to stejné, jako kdyby na vás někdo foukal tak 20 horkých fénů. Jenže to jsme tam byli v létě, tady je ještě jaro. Zítra má být 41°C, ale většinou je tak o 5-6 stupňů víc, než v předpovědi. Hrozné ale je, že v pondělí už má být jen 21°C. Tzn. rozdíl asi 20°C! Včera jsem se dal zrovna do řeči s jedním místním a říkal, že to je tady opravdu časté a je to samozřejmě velmi nebezpečné pro staré lidi a pro lidi, kteří mají problémy se srdcem. Před pár dny jsem zase poslouchal, jak se bavili dvě paní s deštníky a bavili se o tom, jak nosí deštníky více proti slunci, než proti dešti. Výhoda toho horka je, že nás už nějakých 30°C jen tak nezaskočí a je to pro nás příjemná, odpočinková teplota.

Slunce tu palí o sto šest, tady pohled z našeho bazénu z lehátka - parádní relax, k tomu ještě neustále nad hlavou přeletují papoušci a obří letadla

V noci je zase taková zajímavost, že když je vidět měsíc, i když je jen srpec, vždy je vidět celý měsíc. Není to tedy vidět nějak moc, ale vidět to je, zářivý srpec a tmavě šedívý měsíc.

Tady to je trochu vidět

Teď zrovna venku začalo něco hrozně pískat nebo jak bych to řekl, tak jsem myslel, že se sousedům zase spustil alarm, ale jsou to jen nějaké ty cikády či co. Je to prostě jeden dlouhý tón, který se nezastaví celé hodiny, taky dobrý.

Jinak co se týče kolem Sydney nějakých pohrom, tady toho moc nehrozí. Jsou tu tedy často velká sucha, takže např. v těchto dnech jsou požáry v Blue Mountains, tam bychom se rádi brzo podívali. Uvědomuji se ale, že vlastně nejsou až tak daleko, takže mi to asi nedá a podívám se na mapu, jak je to od nás daleko. V říjnu se tu často mluvilo o těch všech možných zemětřeseních a tsunami tady v okolí v Oceánii, ale to je odsud hodně daleko. Dokonce, ten den co jsme byli poprvé na Bondi Beach jsme se později dozvěděli, že ten den do Sydney dorazila jedná malá vlna, která měla asi 30 cm, což je nic.

Co ale za poslední dobu zvedlo i místní Australany ze židle, byla písečná bouře, o které se dalo slyšet i v českých zprávách. Sydney se celé zabarvilo do červeno-oranžova a spousta lidí si myslelo, že je konec světa, že je to nějaká apokalypsa. Byl to písek ze středozemí, který se větrem dostal až sem. Hrozné ale bylo, když jsme to viděli ve zprávách 24 hodin před naším odletem! V letadle nám sice oznamovali, že bude při přistání vítr, ale ta bouře už byla naštěstí dávno pryč!

Opera House v písečné bouři

Počasí je tady opravdu rozmanité, ale těším se na to, jestli se někdy později podíváme někam severněji do tropů. To bude asi teprve něco.


Máme práci

21. listopadu 2009 v 6:01 | Jakub
Konečně jsme se dočkali a poprvé v Austrálii jsme nastoupili do práce. Není to zrovna práce snů, ale s tím jsme před odjezdem do Sydney počítali. Začít pracovat byl velmi důležitý bod našeho australského dobrodružství. Naše finanční zásoby se nám již docela zúžily a tak jsme teď rádi za jakýkoliv job. Už jsme tady také potkali několik Čechů, kteří jsou tu třeba čtvrt roku a stále nemohou sehnat práci. Tento týden jsme měli takový náročnější. Plus naše nová práce a tudíž jsme opravdu neměli moc času ani sil psát na blog, tak to teď musíme napravit.

Nastoupili jsme o den později, než jsme původně předpokládali. Vedoucí firmy nás vyzvedl autem téměř u našeho bydlení, což bylo velmi příjemné. Jedná se tedy o ten již zmiňováný cleaning, v podstatě uklízeči. Vzhledem k tomu, že já mám vystudovanou hudební konzervatoř a Markéta je kadeřnice, možná se někdo může divit, proč neděláme něco jiného. Důvodů by se našlo hned několik, ale především je to angličtina, bez které tady v Austrálii job sice seženete, ale asi něco ve stylu, co máme teď my. Ve výsledku jsme zjistili, že máme jako cleaneři podobné peníze, jako např. člověk, co pracuje někde v kanceláři a podobně. Je to různé...

Máme na starost základní školu. Tu musíme každý den celou uklidit a to jen my dva. Škola má několik přízemních komplexů, takže nic podobného českým základkám, vypadá to spíše jako školka. V každé třídě je několik počítačů, projektor s plátnem, stropní větráky a podlaha je z 90% koberec. První dva dny nám pomáhal jeden slovinský pár. Oba byli moc hodní a vše nám srozumitelně vysvětlili, dokonce nás pak odvezli autem domů a další den nás zase vyzvedli.

Čisté musí být všechno a každý den. Když si pak ale člověk najde systém, jde to rychle. Práce dost rychle utíká a záleží na nás, kdy a jestli, si uděláme pauzu a podobně. Takže v každé místosti, ať je to třída, kancelář, chodba nebo záchod, musíme vyluxovat, vytřít, utřít prach, umýt okna, vynést koše, zavřít okna a rolety, zamknout a nakonec vše zaalarmovat. Takhle to zní ještě docela dobře, ale neumíte si představit, jaký bordel tu po sobě děti každý den nechají. Tzn. lze uklidit pouze to co je vidět, víc se stihnout nedá. Některé věci se pak uklízejí jen někdy, např. fukarem odfouknout z venkovních uliček listí, čistění uliček takovou mašinou na vodu a podobně. Já mám na starost třeba luxování. Ze začátku jsem nechápal, jak můžou děti udělat každý den takový nepořádek, teď už jsem se s tím srovnal. Např. když si chce školák okrouhat tužku, tak to prostě udělá pod sebe na koberec a když dojí svačinu, často ani neváží cestu ke koši a tak nějak to asi omylem spadne na zem. Nakonec hodiny si dá většina dětí své různé tužky, gumy, lepidla, papíry do své přihrádky, ale asi tak z 95%, takže to je také všechno po zemi. Pod učitelkými stoly to bývá zpravidla o dost lepší. Na této základce jsme zatím viděli děti tak max. do 1. stupně, takže to jsou všechno takový mrňousové.

Abych řekl ale pravdu, nevím jestli bych chtěl dát svoje dítě do australské školy, aby mi pak doma hodilo oběd na zem a řeklo mi, že to určitě uklidí nějaký cleaner. Co je ale velmi užitečné, že všechny děti mají stejné uniformy. To je asi téměř v každé škole, je to vidět i běžně kdekoliv v Sydney, že jdou děti domů a stále na sobě mají ty uniformy. Je to velmi vhodné řešení sociálních rozdílů. Děti si prostě pak nezávidí, že jeden je oblečení celý od Billabongu (což je tady v Sydney skoro každý) a druhý ze Second Handu. Na druhou stranu si to pak asi rozdají v tom, kdo má lepší telefon (skoro každý tu má Iphona) nebo jestli pro ně jejich táta přijede v BMW X5, nebo v Audi Q7. Přinejmenším jsou ty uniformy roztomilé.

Markéta zase utírá stoly, které jsou běžně upatlané od lepidla, které prostě nejde dolů. Záchody, to je také epizoda sama pro sebe. Venku se pak také musí posbírat všechny odpadky, které jsou naštěstí víc než ze dvou třetin v popelnicích, které pak také samozřejmě musíme odvézt. Hned vedle školy je veliké golfové hřiště. Člověk musí překonat i takové chvíle, kdy vedle vás za plotem řeší partička mladých Australanů, jak správně zahrát par a vy vedle nich přesypáváte odpadky z jedné popelnice do druhé. I na to jsem se již v ČR psychicky připravoval a tudíž mi to nijak zvlášť nevadí. Pak je tam koncertní hala, kde je piáno a bicí. Zvláštní pocit vystoupit opět na pódium, jen s tím rozdílem, že mám vysavač na zádech a z piána tak max. otřu prach. Když mě to štve, tak si aspoň vzpomenu na to, že makám za 21 dolarů + super a hned je to lepší. Navíc, není všem dnům konec a myslím, že časem třeba zase začnu hrát... Všechna ta práce se dá zvládnout a vlastně to ani není zase tak hrozné, jen je nepříjemné, když je jako třeba včera 45°C ve stínu. Nosíme u sebe neustále vodu a hodně pijeme.

Největší problém je ale cesta do práce. Původně nám bylo řečeno, že bychom měli dostat na starost nějakou školu poblíž našeho ubytování, konkrétně jednu, která je od nás vzdálená asi 5 minut pěšky. Autem jsme byli v práci za 15 minut, takhle musíme přestupovat z autobusu na 2 další vlaky a pak téměř 2 km pěšky. Škola se nachází v luxusní čtvrti, kde nejezdí autobusy, protože tam má každý auto. Takže cesta nám trvá tam asi hodinu a půl včetně chůze a zpět jezdí špatně autobus, takže nám to trvá dvě až dvě a půl hodiny. To je stejně dlouho, jako když jsme letěli z Prahy do Londýna. Navíc, ta dvoukilometrová procházka je cestou zpátky do kopce, takže po práci máme ještě posilovnu na nohy. Bylo nám tedy řečeno, že si máme co nejdříve koupit auto, takže pokud nenajdeme něco lepšího, tak máme vyřešený vánoční dárek.

Samozřejmě nemůžeme zapomenout na správný odpočinek
Kdo jsem a proč píši tento blog


S některými z Vás, čtenáři tohoto blogu, se neznám osobně. Rád bych Vám sebe a můj blog stručně představil.

Jmenuji se Jakub Litoš, je mi 28 let a pocházím z Roztok u Prahy. Jako malý kluk jsem se začal spontálně věnovat hudbě, ve které mě rodiče a také další významní lidé, velice podporovali. Hudbě jsem se věnoval naplno a vystudoval hudební konzervatoř. Tam mi začalo nové období mého života, na které rád vzpomínám. Především jsem si začal svobodně a bez omezení užívat mladistvého života. Vždy jsem ale tak nějak vybočoval ze standardů a vyhýbal se klišé, nedokázal se smířit s některými pravidly a zaběhlými postupy - jak v hudbě, tak v životě.

Po škole jsem začal pracovat, i když v hlavě už jsem promýšlel můj nový plán. Jednou ve škole na lekci o moderní hudbě, jsem za zvuků didžeridu dostal nápad zrealizovat můj sen a odjed na druhou stranu světa - do Austrálie. V podstatě celý rok jsem se připravoval, pročítal blogy, sbíral informace, sháněl peníze. A hlavně jsem se na to psychicky připravoval, jelikož jsem byl dost fixovaný na domov, rodiče a takové to pohodlí a zázemí. Přede mnou bylo něco, co jsem znal jen z obrázků. Něco, na co jsem se neskutečně těšil a bál zároveň.

Naštěstí jsem na to nebyl sám. Několik let jsem bydlel s mou teď už bývalou přítelkyní Markétou a Austrálii jsme brali jako takové naše společné dobrodružství a utvrzení našeho vztahu. 25.9.2009 jsme opustili naši rodnou zemi a vydali se vstříc novým zážitkům. Po půl roce v Sydney, kdy jsme se už dostatečně rozkoukali a začínali se mít pomalu dobře, se se mnou Markéta rozešla a každý si šel svou novou cestou. Nestydím se říct, že to bylo mé zatím nejhorší období, co jsem kdy zažil. Měl jsem veliké potíže celou situaci rozumně zvládnout a dlouho mi trvalo, než jsem začal normálně fungovat. Byl to ale jeden z nejvýznamnějších bodů v mém životě - to rozhodnutí, že budu bojovat a víza si prodloužím.

Potom jsem začal chodit do školy. Poznal jsem mnoho nových lidí a začal se mít zase dobře. Po sedmi měsících jsem ve škole potkal Amy z Thajska. Oba jsme brzo zjistili, že si velice rozumíme a začali tak spolu bydlet. Později jsme si pronajmuli náš první byt, který byl minutu pěšky od vyhlášené Bondi Beach a mohu upřímně říct, že v té době mi začalo pro změnu to nejlepší období. Najednou jsem měl vše co jsem kdy chtěl, a tak jsem neváhal a naplno si to užíval. Oba s Amy jsme měli stálou práci a společné volné víkendy, které jsme vždy využili k výletům a dalším aktivitám. Byl to nádherný čas, na který nikdy nezapomenu. V prosinci 2012 jsme se v Sydney nakonec i vzali a Amy se tak stala dokonce i mou ženou.

1.4.2013 jsme společně opustili Austrálii a pro mě tak skončil 3,5 roční pobyt v mé vysněné zemi, kde jsem se stihnul rozejít s bývalou přítelkyní, oženit s Amy, vystřídat 10 různých bydlení, vystudovat 2 školy, získat mnoho pracovních zkušeností, vydělat nějaké peníze, potkat spoustu lidí z celého světa, ale především zažít něco, na co budu do konce života vzpomínat.

Po nezapomenutelném tříměsíčním cestování v Asii, jsme se na zkoušku usadili v Čechách, kde se nám podařila najít hezká práce a momentálně rozmýšlíme naše bydlení. V současné době mohu říct, že jsme již rozhodlí pro usazení se v Čechách, i když člověk nikdy neví, kam ho vítr zavane...

Blog jsem začal psát od mého odjezdu do Sydney. Věděl jsem, že budou mí nejbližší zvědaví, jak se mi tak daleko daří. Zároveň jsem si mohl zaznamenat více vzpomínek, které bych mohl časem zapomenout. Nakonec mě přes blog kontaktovalo i mnoho cizích lidí. S některými jsem se osobně setkal a poznal tak kolikrát i nové přátele. Stejným způsobem jsem poznal i mého nejlepšího kamaráda Kubu, který už se také vrátil domů. Jsem také rád, že mohu některým cestovatelům pomoci se do Austrálie dostat - inspirovat nebo poskytnout cenné, praktické a nezkreslené informace o tom, jak to v Austrálii funguje.

Děkuji Vám za Váš zájem, za Vaše zprávy a komentáře. Těší mě, že se Vám mé čtení a fotky líbí. A pokud zrovna vy také uvažujete do Austrálie odjet a nebo kamkoliv jinam třeba na Nový Zéland nebo do Kanady, přeji Vám upřímně hodně štěstí, odhodlání a trpělivosti. A také ať si to všechno moc užijete a načerpáte ze všeho co nejvíce nebo alespoň tak, jako já.