Po měsíci v Austrálii - práce

31. října 2009 v 23:48 | Jakub
Tak už jsme v Austrálii měsíc a musíme uznat, že se nám tu velice líbí. Lidé jsou tu příjemní a usměvaví a počasí teplé a slunečné. Teď už jen začít pracovat. Jelikož se nás hodně ptáte, jak to máme s prací, pokusím se zde shrnout, jak to tedy je.

První týden v Sydney jsme byli dost unavení a na práci jsme se spíš jen tak ptali, jak to mají ostatní a jestli třeba o nějaké práci nevědí. Druhý týden jsme už zase věděli, že se budeme stěhovat a práce se často hledá podle toho, kde bydlíte, takže jsme vyřizovali jiné věci. Ovšem během této doby jsme potkali jednu příjemnou Slovenku. Když jsme jednou v Rockdale hledali, který autobus jede do Banksie, poradila nám právě ona a pak jsme společně čekali na autobus a docela dlouho jsme si povídali. Dala nám kontakt na dva české zaměstnavatele a to byla právě první a zatím poslední dvě čísla, na které jsem ohledně práce volal. První číslo bylo na pána do pekárny, ale byl docela nepříjemnej. Vlastně první nepříjemný člověk, se kterým jsem v Austrálii mluvil. No, vlastně, byl Čech.

Druhý kontakt byl na pána do cleaningové společnosti. Petr byl velmi příjemný a později mi i řekl, ať mu tykám. Bylo mi řečeno, že se jedná o úklidy především škol a že se jedná o nějaké lepší školy nebo něco ve smyslu, že je to takové uklízení více na úrovni. Řekl mi, ať mu zavolám v příštím týdnu, že budou končit prázdniny a budou vědět více o tom, kolik lidí budou potřebovat. Takže zatím co Markéta chodila do školy, já byl doma. Ale nebylo to, že bych chodil denně na pláž. Nejen, že bylo tyto dny docela zima, ale potřeboval jsem si vyřídit různé věci na internetu a podobně, takže jsem čas využíval jinak. Po týdnu jsem mu volal a on mi řekl, že to vypadá dobře a že by mohli vzít i Markétu. Na pondělní pohovor jsme si ale museli mimo jiné sehnat takové doporučení a to od někoho, jako je učitel, doktor nebo ředitel. Také, aby to byl Australan. A jelikož jsem email o tom doporučení obdržel až v pátek, do školy jsme to už nestihli. Doktor má přes víkend zavřeno a ředitele tu žádného neznáme. Mohl jsem mu ale dát vědět klidně až v pondělí ráno, jestli na pohovor přijdem nebo ne. Takže jsem přistoupil na variantu, že to doporučení zkusíme ve škole zařídit v pondělí před pohovorem.

V pondělí ráno jsme tedy vyjeli. Ráno docela hodně pršelo a když jsme došli na zastávku autobusu, zjistil jsem, že vlastně prší docela dost a že mám boty úplně promočené. Markéta měla zase problém s makeupem a takže i když jsme měli deštník, již v autobusu jsme byli celkem mokří. Na bus jsme čekali asi 20 minut, pak 50 minut do centra a minutu pěšky do školy. Naštěstí jsme tu Referenci od Markéty velice příjemné učitelky Tanji dostali a frčeli jsme na vlak do North Sydney, který jel naštěstí hned. Pak jsme přesedli na bus, kterým jsme měli jet tak 5 - 10 minut. Jelikož se v autobusech nehlásí zastávky, orientační bod pro nás byl hřbitov. Když jsme tak po 15 minutách dojeli na konečnou, věděli jsme, že už určitě přijdeme pozdě. Co nejrychleji jsme se pokusili najít autobus zpět a frčeli jsme zase na druhou stranu. Mimochodem, těch několik dolarů za zbytečnou, pár minutovou cestou zpět docela zamrzí, ale horší bylo to, že na pohovor do práce, na kterou jsme 14 dní čekali, přijdeme pozdě. Hřbitov prostě skrze ty stromy a budovy nebyl vidět. Řekl jsem řidičovi, že nevím jak poznám, kde je ta zastávka. Takže na nás pak kývl a bylo to. První pán, kterého jsme se pak zeptali na cestu, zrovna pracoval tam, kam jsme šli také my. Pomohl nám najít lidi, které jsme chtěli a na pohovor jsme dorazili asi o 15 minut pozdě. Atmosféra nebyla nijak stresující a dokonce ještě po nás přišel ještě jeden opozdilec. Paní, co nás tam měla na starost byla moc příjemná. Společně, s dalšími asi pěti kandidáty, jsme shlédli video, ze kterého jsme pak psali test. Petr, s kterým jsem po telefonu mluvil, tam nebyl. Nebyli jsme nakonec sami, kdo měl problém test správně vyplnit. Byly to sice jednoduché otázky, ale ne všemu jsme prostě v angličtině rozuměli. Docela jsme se pak divili, že jsme to měli oba bez chyby. Potom nám ale dala vyplňovat tučný štos papírů, kde to bylo ještě horší a to už jen proto, že tam člověk spoustu věcí podepisuje a stokrát píše svoje údaje. Vypadalo to, že to měli ostatní z nějakého důvodu vyplněné dopředu, jen tam něco dopisovali. Takže jsme to odevzali jako poslední. Společně s tou paní jsme tam pak ještě pár věcí dopsali a začali jsme předkládat různé dokumenty. Reference, kopie pasů, a podobně. Jelikož neměla v kanceláři ještě jeden důležitý dotazník, zavolala řediteli, jestli jí ho může přinést. To byl ovšem právě ten člověk, který pak řekne "toho chci a toho ne". Tento pán byl Slovák a rovnou nám řekl, kam by nás chtěl a že s náma v podstatě počítá. Takže pokud dopadně vše dobře, 11.11. bychom měli nastoupit do práce. Na to, kolik dostanem za hodinu jsem se neptal, ale ta Slovenka nám tehdy říkala, že je to placené dobře, že se jen někdy musí brzo vstávat. Takže i když jsme přišli na pohovor pozdě a ještě celý mokří, dopadlo to nejspíš dobře.

Cestou zpět samozřejmě přestalo pršet, ale aspoň jsme mohli jet v klidu domu. Stopli jsme první autobus a za volantem jsme uviděli Australana, s dlouhými vousy a se sluchátkami od iPodu v uších. Když jsem na něj vytáhl peníze a řekl mu zastávku kam chcem jet, laksně si sundal sluchátka z uší a řekl: "It´s freeeee". Skutečně, některé autobusy tu jezdí zadarmo. Už jsme viděli také nějaké v centru. Ale k Perthu, na západě Austrálie, kde jezdí všechny autobusy po centru zadarmo, to má Sydney ještě daleko.


Pokud by to vyšlo, tak jsme sehnali práci v podstatě do 5 minut. Ale zase to není tak, že můžem nastoupit hned druhý den. Ještě jsme postupem času získali kontakty na další zaměstnavatele, takže když by tohle nevyšlo, ještě máme v záloze něco podobného. Také jsem ještě psal email na jeden inzerát, učitel piána v jedné hudební škole. Jelikož jsem v Čechách učil bicí a trochu piáno, kterému jsem se tedy paradoxně věnoval mnohem víc, chtěl jsem to zkusit. Nabízený plat byl 40-60 AUD/hodina + ještě nějaké ohodnocení. Takže jen tak pro zajímavost, kdybych pracoval 8 hodin denně, pondělí až pátek, za 50AUD/hodina si vydělám 2000AUD za týden, (tj cca 30 000kč). Takže brát třeba přes 120 000kč měsíčně - 750kč/hodina, (hrubého, ale daně vám pak vrací), to by se asi líbilo každému. Ale hodně mě vyděsilo to, kolika různými pohovory bych musel projít, jak by mě všelijak testovali a vůbec, učit anglicky a komunikovat pak o tom s rodiči, na to se ještě necítím. Možná časem... Navíc, můžu pracovat jen 4 hodiny denně, né 8 hodin. Ale prostě, dají se tu sehnat práce dobře placené. Inzeráty na různé managery a podobně, to bylo kolem 70-110AUD/hodina! Článek, "Austrálie - jak na to", najdete v archivu.

Jinak tady jsme nedávno vyfotili Alcohol Free Zone, to je vyhrazené místo nebo zóna, kde se nesmí konzumovat alkohol - původně jsme si mysleli, že je to naopak. Australani si snaží držet určitou úroveň a pokud je někdo viditelně opilej, nikde mu už nenalejou a nepustí ho do autobusu.

Alcohol Free Zone


Také jsem si jedno dopoledne hrál na zahradníka a čistil jsem u nás na zahradě palmy od starých a uschlých listů. Náhodou mě to i bavilo a navíc, nebyl jsem na to sám, (viz foto).

Huntsman Spider

Toto by měl být St Andrew´s Cross Spider

Tohle bude nejspíš nějaký příbuzný druh

Oba tito pavouci by neměli být nebezpeční. I když jejich kousnutí může vyvolat určité problémy. Minimálně vyvolají bolest, kterou může doprovázet nepravidelný srdeční tep, závratě, bolest hlavy a podobně. Vždy, pokud příznaky neodezní, se musí jet k doktorovi. Pak se tady v Sydney vyskytují také pavouci, kteří jsou velmi jedovatí a do půl hodiny se musí k doktorovi. Ale ti většinou žijí v zemi a ve tmě. A když se zeptáte někoho z místních, tak je většinou ani nikdo nikdy neviděl.

Tohle je takové to saranče, jak když jich letí hodně, nic po nich nezbyde, hamouni

Pak jsem také zjistil, že nám rostou na zahradě mandarinky

Také jsme se nedávno sešli s kamarádem Kubou, který v Roztokách u Prahy bydlel kousek od nás. Napřed jsme byli posedět v jednom klubu na Town Hall a v noci jsme pak ještě šli do Hyde Parku. Bylo to moc fajn. Kuba byl dlouho na Novém Zélandu a ze Sydney, kde už je také asi rok, si udělal výlet třeba na Vanuatu nebo Velký bariérový útes. Tam také skočil Tandemový seskok, to je to, jak skočíte z letadla s padákem. Docela mě do toho nadchnul, ale teď po pár dnech, nevím nevím... Ale pro mě rozhodně lepší, než Bunji Jumping. On teda skočil oboje.

Kamarád Kuba

Takže po měsíci v Sydney se máme fajn a pokud nám vyjde ta práce, tak to bude skvělé.

Markéta v bazénu

Večerní odpočinek
 


Komentáře

1 jitkalitosova jitkalitosova | E-mail | Web | 3. listopadu 2009 v 11:57 | Reagovat

Krásný fotky pavouků!!! Ale fuj, dejte pozor a Markétce dej příště pod hlavu polštářek :)  Máte se krásně :) :-!  :-D  :-)  O_O

2 Katka z Liberce Katka z Liberce | 17. prosince 2009 v 10:55 | Reagovat

Moc hezký blog :-) Byla jsem v Sydney něco přes rok a za deset dní jedu zpět. Taky mě hodně pobavilo, že se znáte s Kubou 8-)  Jinak vám nechci kazit legraci děcka, ale Alcohol Free Zone je místo, kde je ZAKÁZÁNO pít alkohol. Tyhle cedule najdete hlavně na hodně veřejných místech, jako jsou pláže, dětská hřiště, Hyde park, apod. Tak bacha na to, ať vám nenapařej pokutu, až se budete vesele oddávat alkoholovému opojení  ;-)

3 Jakub a Markéta Jakub a Markéta | 18. prosince 2009 v 9:19 | Reagovat

[2]: Ahoj, díky, jsme rádi, že se ti náš blog líbí. Jo, s Kubou se známe a ty se s nim znáš jak? My jsme skoro sousedi. :) S tim Alcohol Free Zone máš pravdu! Hned to opravim. Díky! Tak šťastně doleť a třeba se někde potkáme. :)

4 Jan Jan | E-mail | 28. února 2010 v 11:17 | Reagovat

ahojte, páčil sa mi váš príspevok a hneď som sa videl v Austrálii aj ja.Chcel som tam odísť už pred 15 rokmi ale vtedy to nebolo možné, lebo bolo treba všelijaké formality a spústu peňazí ktoré som vtedy nemal.A samozrejme AJ ktorý som vôbec nevedel.Neviem ho ani teraz ale ako tak sa dohovorím.Zaujímalo by ma,na aké šance na prácu tam majú zvárači na CO2.Inak vám držím palce a nech vám všetko vychádza podľa predstáv.Jano.

5 Jakub a Markéta Jakub a Markéta | 4. března 2010 v 0:54 | Reagovat

[4]: Ahoj, díky, s těmi svářeči opravdu nevím, když na to někde narazím, dám ti vědět. Před 15 lety to možná bylo složitější, ale práce prý bylo více. Každopádně nikdy není pozdě se odjet.  ;-) Měj se a klidně se napiš, kdyby tě něco zajímalo. Čau :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Kdo jsem a proč píši tento blog


S některými z Vás, čtenáři tohoto blogu, se neznám osobně. Rád bych Vám sebe a můj blog stručně představil.

Jmenuji se Jakub Litoš, je mi 28 let a pocházím z Roztok u Prahy. Jako malý kluk jsem se začal spontálně věnovat hudbě, ve které mě rodiče a také další významní lidé, velice podporovali. Hudbě jsem se věnoval naplno a vystudoval hudební konzervatoř. Tam mi začalo nové období mého života, na které rád vzpomínám. Především jsem si začal svobodně a bez omezení užívat mladistvého života. Vždy jsem ale tak nějak vybočoval ze standardů a vyhýbal se klišé, nedokázal se smířit s některými pravidly a zaběhlými postupy - jak v hudbě, tak v životě.

Po škole jsem začal pracovat, i když v hlavě už jsem promýšlel můj nový plán. Jednou ve škole na lekci o moderní hudbě, jsem za zvuků didžeridu dostal nápad zrealizovat můj sen a odjed na druhou stranu světa - do Austrálie. V podstatě celý rok jsem se připravoval, pročítal blogy, sbíral informace, sháněl peníze. A hlavně jsem se na to psychicky připravoval, jelikož jsem byl dost fixovaný na domov, rodiče a takové to pohodlí a zázemí. Přede mnou bylo něco, co jsem znal jen z obrázků. Něco, na co jsem se neskutečně těšil a bál zároveň.

Naštěstí jsem na to nebyl sám. Několik let jsem bydlel s mou teď už bývalou přítelkyní Markétou a Austrálii jsme brali jako takové naše společné dobrodružství a utvrzení našeho vztahu. 25.9.2009 jsme opustili naši rodnou zemi a vydali se vstříc novým zážitkům. Po půl roce v Sydney, kdy jsme se už dostatečně rozkoukali a začínali se mít pomalu dobře, se se mnou Markéta rozešla a každý si šel svou novou cestou. Nestydím se říct, že to bylo mé zatím nejhorší období, co jsem kdy zažil. Měl jsem veliké potíže celou situaci rozumně zvládnout a dlouho mi trvalo, než jsem začal normálně fungovat. Byl to ale jeden z nejvýznamnějších bodů v mém životě - to rozhodnutí, že budu bojovat a víza si prodloužím.

Potom jsem začal chodit do školy. Poznal jsem mnoho nových lidí a začal se mít zase dobře. Po sedmi měsících jsem ve škole potkal Amy z Thajska. Oba jsme brzo zjistili, že si velice rozumíme a začali tak spolu bydlet. Později jsme si pronajmuli náš první byt, který byl minutu pěšky od vyhlášené Bondi Beach a mohu upřímně říct, že v té době mi začalo pro změnu to nejlepší období. Najednou jsem měl vše co jsem kdy chtěl, a tak jsem neváhal a naplno si to užíval. Oba s Amy jsme měli stálou práci a společné volné víkendy, které jsme vždy využili k výletům a dalším aktivitám. Byl to nádherný čas, na který nikdy nezapomenu. V prosinci 2012 jsme se v Sydney nakonec i vzali a Amy se tak stala dokonce i mou ženou.

1.4.2013 jsme společně opustili Austrálii a pro mě tak skončil 3,5 roční pobyt v mé vysněné zemi, kde jsem se stihnul rozejít s bývalou přítelkyní, oženit s Amy, vystřídat 10 různých bydlení, vystudovat 2 školy, získat mnoho pracovních zkušeností, vydělat nějaké peníze, potkat spoustu lidí z celého světa, ale především zažít něco, na co budu do konce života vzpomínat.

Po nezapomenutelném tříměsíčním cestování v Asii, jsme se na zkoušku usadili v Čechách, kde se nám podařila najít hezká práce a momentálně rozmýšlíme naše bydlení. V současné době mohu říct, že jsme již rozhodlí pro usazení se v Čechách, i když člověk nikdy neví, kam ho vítr zavane...

Blog jsem začal psát od mého odjezdu do Sydney. Věděl jsem, že budou mí nejbližší zvědaví, jak se mi tak daleko daří. Zároveň jsem si mohl zaznamenat více vzpomínek, které bych mohl časem zapomenout. Nakonec mě přes blog kontaktovalo i mnoho cizích lidí. S některými jsem se osobně setkal a poznal tak kolikrát i nové přátele. Stejným způsobem jsem poznal i mého nejlepšího kamaráda Kubu, který už se také vrátil domů. Jsem také rád, že mohu některým cestovatelům pomoci se do Austrálie dostat - inspirovat nebo poskytnout cenné, praktické a nezkreslené informace o tom, jak to v Austrálii funguje.

Děkuji Vám za Váš zájem, za Vaše zprávy a komentáře. Těší mě, že se Vám mé čtení a fotky líbí. A pokud zrovna vy také uvažujete do Austrálie odjet a nebo kamkoliv jinam třeba na Nový Zéland nebo do Kanady, přeji Vám upřímně hodně štěstí, odhodlání a trpělivosti. A také ať si to všechno moc užijete a načerpáte ze všeho co nejvíce nebo alespoň tak, jako já.