Po dvou týdnech ve škole

31. října 2009 v 15:12 | Markéta
Tak už mám zasebou polovinu prvního kurzu - General English a je to tam super. V pondělí jsme psali velký test a zabral nám skoro celé první dvě hodiny. Nebylo to vůbec lehké. Tento test se píše každý týden a podle výsledků se potom můžete dostat do dalšího levelu. U nás začátečníků je další level Elementary. Test musí být napsán na 90%, aby jste mohli postoupit. V úterý jsme hned první hodinu dostali výsledky. Já jsem nepostoupila, měla jsem jen 64%. Jsem na ně ale hrdá, protože jsem nijak nepodváděla. Chtěla jsem vědět, jestli to dokážu zvládnout. Postoupily jen dvě dívky, Seniz a Clara. Seniz je z Istambulu a Clara z Korey.

Jinak ve škole je furt sranda, zvlášť u nás beginnrů. Tento týden k nám přibyl další spolužák, Vašek z Čech a říkají mu Voclav. Mně pro zajímavost říkají buď Peggy nebo Markéta. Zatím se vyjadřujeme asi jako: "Být doma dobře", ale už nám to jde. Třeba Tanja, naše teacher, říká: "Left" a pak ukazuje do prava, abychom řekli: Right! A Seniz říká s takovou jistotou: "Turn" a učitelka je "mrtvá" smíchy. Potom se nás ptá: "Máte rádi třeba zmrzlinu?" A čeká, jestli řekneme I like... nebo I don´t like..., (mám rád/nemám rád) a Simona říká: "I don´t light" (Já nesvítím). No a to byla učitelka úplně vyřízená. No a takhle to je u nás každý den. Ale věřte tomu, jsme lepší a lepší. Asi založím knihu blbostí a budu tam dávat ty naše anglické seky. To mi teď připomnělo, jak jsme byli na ambulanci s mojí nohou, tak se šel Jakub zeptat, jestli můžu před odběrem jíst, (ve smyslu, kdybych třeba měla tu trombózu). V tom afektu se toho doktora zeptal, jestli mě může sníst. Doktor odpověděl, že by to neměl být problém.

Natočila jsem asi dvě půlhodinové videa z výuky, tak až to dám na Youtube, napíšu sem odkaz. Ve čtvrtek jsme ve škole slavili narozeniny Glauka, našeho brazilského spolužáka. Takže jsme se dívali na film Simpsonovi a jedli jsme brambůrky a podobně.

V pátek jsem se ztratila cestou do školy. Ocitla jsem se na Circular Quay, což je oblast, centrum, kde jsme ještě nebyli. Veliké mrakodrapy a hodně lidí. A teď si to představte, já, bez angličtiny, ztracená v Sydney. Bylo už přesně poledne a to byl celkem problém, protože jsem měla být už dávno ve škole. Kuba mi nebral telefon, protože měl doma nějakou práci a tak jsem prostě šla. Využila jsem můj šestý smysl a šla jsem prostě rovně po pěší zóně, až jsem sem se asi po hodině ocitla na Town Hall, kde to znám. Tam jsem šla na zastávku a teď jsem nevěděla jak se dostanu na Central. Respektive jakým autobusem, protože v tom jejich řádu se ještě vůbec nevyznám. Tak jsem vešla do prvního autobusu a povídám řidičovi: "Can I help me?" (Můžu si pomoct?) "Go Central", (jet Central) a podobně. Je těžký se ptát někoho na cestu při mých znalostech angličtiny. Řidič tedy řekl, že tam jede a já byla opravdu ráda. Pak jsem se ještě musela omluvit ve škole. Tak jsem řekla: "I sorry teacher, I am lost." (Já omluvit, já jsem ztracená).

Po obědě jsem šla se spolužačkou Simčou koupit něco k jidlu a sehnaly jsme český guláš, který se dá jen na 2 minuty do mikrovlnky. Bylo zajímavé pozorovat, jak se k nám rychle začali scházet Češi a Slováci a sondovali, kde jsme to koupily.

No, ve škole, i cestou do školy vždy zažívám nějaké dobrodružství a tak se můžu každý den na něco těšit. Teď se musím jít učit, protože zítra píšu test a mám ještě homework.

(19.10.2009, 13:57:00)
 


Komentáře

1 Šikulka Markétka Jitka Litošová Šikulka Markétka Jitka Litošová | 31. října 2009 v 15:13 | Reagovat

Markétko, jsi moooooooooc šikovná, že to všechno zvládáš a při tom se i pobavíš :-):-):-) mami.  

2 AU Simona AU Simona | 31. října 2009 v 15:27 | Reagovat

To jo, my jsme dvojka. Tady prostě asi ještě nezažili české holky jako jsme my dvě... Jsou z nás prostě vyřízený. Jeden větší cvok než druhý. :-D Ale sranda musí být, i kdyby na chleba nebylo. Dokonce si asi pořídíme nějaký společný dres, jak to tak sleduji. Pokaždé do školy přijdeme ve stejných barvách.  

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Kdo jsem a proč píši tento blog


S některými z Vás, čtenáři tohoto blogu, se neznám osobně. Rád bych Vám sebe a můj blog stručně představil.

Jmenuji se Jakub Litoš, je mi 28 let a pocházím z Roztok u Prahy. Jako malý kluk jsem se začal spontálně věnovat hudbě, ve které mě rodiče a také další významní lidé, velice podporovali. Hudbě jsem se věnoval naplno a vystudoval hudební konzervatoř. Tam mi začalo nové období mého života, na které rád vzpomínám. Především jsem si začal svobodně a bez omezení užívat mladistvého života. Vždy jsem ale tak nějak vybočoval ze standardů a vyhýbal se klišé, nedokázal se smířit s některými pravidly a zaběhlými postupy - jak v hudbě, tak v životě.

Po škole jsem začal pracovat, i když v hlavě už jsem promýšlel můj nový plán. Jednou ve škole na lekci o moderní hudbě, jsem za zvuků didžeridu dostal nápad zrealizovat můj sen a odjed na druhou stranu světa - do Austrálie. V podstatě celý rok jsem se připravoval, pročítal blogy, sbíral informace, sháněl peníze. A hlavně jsem se na to psychicky připravoval, jelikož jsem byl dost fixovaný na domov, rodiče a takové to pohodlí a zázemí. Přede mnou bylo něco, co jsem znal jen z obrázků. Něco, na co jsem se neskutečně těšil a bál zároveň.

Naštěstí jsem na to nebyl sám. Několik let jsem bydlel s mou teď už bývalou přítelkyní Markétou a Austrálii jsme brali jako takové naše společné dobrodružství a utvrzení našeho vztahu. 25.9.2009 jsme opustili naši rodnou zemi a vydali se vstříc novým zážitkům. Po půl roce v Sydney, kdy jsme se už dostatečně rozkoukali a začínali se mít pomalu dobře, se se mnou Markéta rozešla a každý si šel svou novou cestou. Nestydím se říct, že to bylo mé zatím nejhorší období, co jsem kdy zažil. Měl jsem veliké potíže celou situaci rozumně zvládnout a dlouho mi trvalo, než jsem začal normálně fungovat. Byl to ale jeden z nejvýznamnějších bodů v mém životě - to rozhodnutí, že budu bojovat a víza si prodloužím.

Potom jsem začal chodit do školy. Poznal jsem mnoho nových lidí a začal se mít zase dobře. Po sedmi měsících jsem ve škole potkal Amy z Thajska. Oba jsme brzo zjistili, že si velice rozumíme a začali tak spolu bydlet. Později jsme si pronajmuli náš první byt, který byl minutu pěšky od vyhlášené Bondi Beach a mohu upřímně říct, že v té době mi začalo pro změnu to nejlepší období. Najednou jsem měl vše co jsem kdy chtěl, a tak jsem neváhal a naplno si to užíval. Oba s Amy jsme měli stálou práci a společné volné víkendy, které jsme vždy využili k výletům a dalším aktivitám. Byl to nádherný čas, na který nikdy nezapomenu. V prosinci 2012 jsme se v Sydney nakonec i vzali a Amy se tak stala dokonce i mou ženou.

1.4.2013 jsme společně opustili Austrálii a pro mě tak skončil 3,5 roční pobyt v mé vysněné zemi, kde jsem se stihnul rozejít s bývalou přítelkyní, oženit s Amy, vystřídat 10 různých bydlení, vystudovat 2 školy, získat mnoho pracovních zkušeností, vydělat nějaké peníze, potkat spoustu lidí z celého světa, ale především zažít něco, na co budu do konce života vzpomínat.

Po nezapomenutelném tříměsíčním cestování v Asii, jsme se na zkoušku usadili v Čechách, kde se nám podařila najít hezká práce a momentálně rozmýšlíme naše bydlení. V současné době mohu říct, že jsme již rozhodlí pro usazení se v Čechách, i když člověk nikdy neví, kam ho vítr zavane...

Blog jsem začal psát od mého odjezdu do Sydney. Věděl jsem, že budou mí nejbližší zvědaví, jak se mi tak daleko daří. Zároveň jsem si mohl zaznamenat více vzpomínek, které bych mohl časem zapomenout. Nakonec mě přes blog kontaktovalo i mnoho cizích lidí. S některými jsem se osobně setkal a poznal tak kolikrát i nové přátele. Stejným způsobem jsem poznal i mého nejlepšího kamaráda Kubu, který už se také vrátil domů. Jsem také rád, že mohu některým cestovatelům pomoci se do Austrálie dostat - inspirovat nebo poskytnout cenné, praktické a nezkreslené informace o tom, jak to v Austrálii funguje.

Děkuji Vám za Váš zájem, za Vaše zprávy a komentáře. Těší mě, že se Vám mé čtení a fotky líbí. A pokud zrovna vy také uvažujete do Austrálie odjet a nebo kamkoliv jinam třeba na Nový Zéland nebo do Kanady, přeji Vám upřímně hodně štěstí, odhodlání a trpělivosti. A také ať si to všechno moc užijete a načerpáte ze všeho co nejvíce nebo alespoň tak, jako já.