Návrat k blogu - 4 roky v ČR

28. května 2017 v 21:19 | Jakub Litoš
Všechny vás po dlouhé odmlce zdravím a naplněn novým odhodláním a energií znovu začít blogovat, se zároveň moc omlouvám, že jsem, i přes mé sliby, nic nového v celém minulém roce nenapsal. Zkusím to teď napravit a dopsat, co jsem slíbil. O to mi také píšete a děkuji vám za to, je to mou hlavní motivací se ke psaní zase vrátit. Dnešní příspěvek, jak již název napovídá, je o naší současné situaci, o tom, jak se nám tu po 4 letech daří a jak vzpomínáme na naše téměř čtyřleté pobývání v Austrálii.

Mám zkušenost, že je velmi přínosné se jednou za čas zastavit a zamyslet se na tím, "kde jsem byl" před rokem, dvěma nebo i pěti lety. Zapřemýšlet se, po čem jsem v té době toužil, o čem jsem snil, co jsem si splnil, co ne, na co jsem pozapomněl. Nebo co mě v té době štvalo a jestli se to nějak změnilo. Na některé špatné věci si můžeme zvyknout, ale jiné je potřeba zase radikálně řešit, pokud je to ovšem v našich možnostech. A tak mě toto uvažování dovádí k porovnávání toho materialičtějšího způsobu života s tím opačným a těžko se dostávám k jasnému výsledku. Co je to naplno prožitý život? Klasický rodinný, (stabilní práce, dům, auto, závazky, dovolená), versus ten kočovný, (objevování, cestování a totální nezávislost na ničem). Možná, že v Austrálii bych si dokázal lépe představit částečnou kombinaci obou variant. Tady v Čechách si dělám naděje, že je také možné docílit jistého kompromisu. Tedy mít stálé bydlení a práci, mít rodinu a zároveň dostatek financí na cestování. Je také známá věc, že často člověk chce to, co zrovna nemá a když to má, tak chce zase to druhé nebo něco jiného. A asi je také přirozené, že si člověk užije mládí, cestuje, poznává a pak se usadí.

V Sydney byla hrozná výhoda, že se dalo jít k moři kdykoliv, třeba i každý den. Balancovalo to tak ten pracovní a studijní stereotip. Líbilo se mi, že jsem žil život více venku! A když už jsem o toho, tak mi také chybí to počasí a pozitivně naladění lidé. Sice bych řekl, že se to v ČR po této stránce hodně zlepšilo, ale jak já říkám, v Sydney člověk potkává lidi, kteří tam chtějí být a kolikrát je to jejich životní sen. To všechno pak člověka dokáže krásně motivovat např.ke sportům a k jiným aktivitám. Hrozně mi už ale chybělo si něco budovat, a to ať už pracovně nebo materiálně. A to bez vyhlídky šikovných víz nebylo moc reálné. Také jsme v té době přemýšleli, po jaké době bychom tam byli schopni založit rodinu. Odjezdu nelituji, jen porovnávám a i takové zapřemýšlení je myslím dobré v tom, aby se člověk třeba více pokusil upravit, přehodnotit některé myšlenky nebo jednání, a nebo se naopak utvrdil v tom, co dělá a co si myslí. Napadlo mě, že jsem mohl býval trochu více zabojovat a pokusit se tam zůstat, ale já vlastně celou dobu věděl, že se chci vrátit domů a měl jsem to tak nastavené.

Ve zkratce bych mohl říct, že co jsem se vrátil z Austrálie, po několika měsících, kdy jsem nic neřešil a jen tak si užíval domoviny, nedělal jsem skoro nic jiného, než jen pracoval a řešil rozšíření a rekonstrukci domu. Podnikání v Čechách je podle mě nejlepší možností, jak si vydělat dobře peníze. Ale chce to mít dobrý nápad a kuráž ho uskutečnit. Dovoz zboží z Thajska mě sice obohatil o mnohé zkušenosti, ale nemělo to dlouhého trvání. Pak jsem dělal řidiče, ale také jen krátkodobě. Nakonec jsem začal učit doma bubny. Má pozastavená živnost se shodou okolností v té době zrovna automaticky obnovila a i když se mé výdělky první měsíce téměř rovnaly tomu, co jsem každý měsíc platil za zálohy sociálního a zdravotního pojištění, neztrácel jsem naději. K tomu jsem začal s pár žáky také konverzovat anglicky - to už teď nedělám. Po půl roce jsem dal na rady druhých a začal jsem učit také klavír. Vytvořil jsem vkusné reklamní letáky a obešel stovky domů a několik základních škol a školek. Napsal jsem inzeráty do novin. Snažil jsem se, aby se o mé výuce dozvěděli také mí přátelé z okolí. Věděli o mně také v hudební škole v Roztokách, odkud mi byli občas posláni žáci, které už nemohli přjmout např.z kapacitních důvodů. Lidé si mě v Roztokách vždy spojovali s hudbou a přece jen jsem to také i dlouho studoval a s klavírem hodně vystupoval. A tak to celé do sebe začínalo zapadat a žáků začalo razantně přibývat. Postupně se mi tak podařilo získat tolik žáků, že je ani nemohu všechny přijmout. Naproti tomu ale vidím, jak jsem neustále zavřený doma a ven se skoro nedostanu, protože učím denně už od rána a končím až v půl deváté a někdy učím i v sobotu. Práce zahrnuje také mnoho příprav mimo pracovní dobu. Dobré ale je, že opravdu záleží jen a jen na mně, kolik práce si nadělím. Převážně sedavé zaměstnání mi také moc nepřispívá k mým zdravotním potížím. Bechtěrevova nemoc se mi ale nijak nezhoršuje a je mi po této stránce relativně dobře, a to i bez prášků na bolest. Spíš cítím celkově, že se prostě nehýbu a také přibírám na váze. :D Takže sport a více pohybu na vzduchu, je pro mě teď další prioritou.

O Amy práci jsem vlastně nikdy moc nenapsal. Pracuje na v Čechách nově vzniklé pobočce thajské organizace zabývající se turismem v Thajsku a jeho propagací. Částečně také spolupracují s ambasádou. Myslím, že je to práce zajímavá a pro Amy naprosto ideální. A nemusí ani moc mluvit česky. Nutno podotknout, že i pracovní kolektiv je moc fajn. Navíc se také podívá po světě. V rámci svojí práce už navštívila několik evropských zemí a zrovna se vrátila už po druhé v tomto roce z Thajska. Každopádně se tam měla krásně. Starala se o několik lidí z médií, se kterými cestovala napříč Thajskem a dohlížela na to, aby všechno proběhlo jak má. Např.v Phuketu měla jen pro sebe krásnou vilu se svým bazénem. A když postavila telefon na léhátko a plavala v noci v krásně osvíceném bazénu, což jsem sledoval živě přes kameru, připadal jsem si, jako kdybych tam zrovna byl. Tentokrát mě opustila na 3 týdny, jelikož si brala ještě dovolenou, aby konečně po 4 letech viděla rodiče. Dlouho jsem zvažoval, že bych jel tentokrát s ní, že by to byl hezký výlet k mým třicetinám. Ale z více důvodů jsem se rozhodl, že zůstanu doma. V neposlední řadě bych zameškal 3 týdny výuky a to vzhledem k tomu, že mám v létě 2,5 měsíce neplacené volno, by moc ideální nebylo. Čili snad nám vyjde společně Thajsko někdy později. Sečteno podtrženo, pracovně se nám daří a je to očividně takový náš úspěch.







O jejích cestách po Thajsku si můžete přečíst na tomto webu. ZDE

Náš dům v Roztokách jsme se rozhodli zvětšit a rozdělit ho na dvě oddělené části. Rodiče tak mají krásné nové bydlení a my zase více prostoru a pochopitelně soukromí. Nyní je to prakticky hotové, mohl bych ale vyprávět o tom, co je to stavět si dům svépomocí. Respektive stavěl nám to kamarád. Práce jako takové jsem se dotkl snad jen na začátku, kdy se lila základová deska, nosily se kýble a jezdilo s kolečky. Další dni jsem z toho nemohl chodit, jak mě bolel ten můj SI kloub. Pak už jsem se raději staral jen o výběr materiálů a průběh stavby. Přístavba byla velká akce a bylo to celkem náročné a zdlouhavé, ale tak už to bývá. Rekonstrukce naší části domu a zahrady, budeme dělat asi postupně a bude to min.na několik dalších let. Na druhou stranu mi to trochu připomíná, když jsem si v dětství stavěl a vylepšoval své bunkry, jak mě bavilo si to vše postupně budovat. Tak to samé vlastně děláme, jen s tím rozdílem, že nám na to nestáčí pár starých dřev a hřebíků. :) Nicméně bydlet se dá pohodlně už teď v tom co máme, jen je to zatím takové trochu retro.

Při dokončování přístavby jsme se také půstili do mé nové učebny. Při instalaci nových oken a vstupních dveří do přístavby, jsme si rovnou nechali udělat i naše vstupní dveře s postraními panely a také protihluková okna a dveře do učebny. Před koncem loňského roku jsem tak mohl slavnostně otevřít mou novou hudební místnost.




Pak se také musím pochlubit, že Amy dostala trvalý pobyt. O byrokracii v ČR jsem kdysi sepsal článek. Tentokrát to tak složité už nebylo, ovšem také bych mohl vyprávět. Když to zkrátím, tak na trvalý pobyt, na který měla Amy, jakožto má manželka, právo až po 2 letech nepřetržitého pobytu v ČR, jsme čekali asi 3/4 roku. Během té doby u nás byla policie, která zkontrolovala, jestli u nás Amy skutečně bydlí a nakonec si nás i pozvali na výslech. Zaplatit překladatele byl snad jediný výdaj za celou žádost. Každopádně asi hodinový výslech každého zvlášť byl zajímavou zkušeností. Musel jsem se např.rozpomenout, co jsem od Amy dostal k narozeninám, co jsme si naposledy společně koupili do naší domácnosti, jak jsme oslavili výročí svatby, kam dáváme doma kořenky nebo jestli používáme do myčky přášek či gelové kapsle. :) Po dlouhém čekání jsme se dočkali a Amy tak mohla začít plnohodnotný život v Čechách.

Amy se u nás moc líbí a zatím jsme se nesetkali s ničím tak zásadně špatným, že bychom snad uvažovali o odjezdu zpět do AUS nebo jinam. Teď už tu máme závazky, práce a těšíme se na uskutečnění našich dalších plánů. Zásadní rozhodnutí jsme učinili, když jsme se pustili do stavby. Do té doby mě často užíraly myšlenky, jestli tu zůstat či ne. Amy už dokonce vyzkoušela i českou nemocnici, konkrétně v Motole, kde byla na operaci. Rozhodně se vyplatilo připlatit si za svůj pokoj, který byl nově zrekonstruovaný a měla tam alespoň klid. Všichni na ni byli moc hodní a vše dobře dopadlo. Nutno podotknout, že Amy moc z nemocnic zkušenost neměla. Byl jsem na ní tak o to pyšnější, jak to celé statečně zvládla.

Celkově tedy musím uznat, že v Sydney jsem se cítil asi tak nějak svobodněji, možná i šťastněji. Přece jenom to moře, žádné závazky, vize dlouhého cestování před sebou a celý pobyt byl tak trochu jakási dovolená. Bylo to dobrodružství. Byl jsem tam, kam jsem se chtěl vždy podívat a žil jsem takový svůj australský sen. Teď je to zase jiná etapa a až budou děti, našim životům to jistě dodá zase další rozměr. Jsem na to zvědavý. Vlastně během relativně krátké doby jsme se dostali do velmi slušné životní úrovně, odkud se už dá reálně plánovat a uskutečňovat i to, po čem člověk touží. Nevidím tedy důvod, proč bychom měli cokoliv měnit. I když, jak se říká, uvidíme, kam nás vítr ještě zavane.




 

Ohňostroj v Sydney

24. ledna 2016 v 18:36 | Jakub Litoš
ZDE je odkaz na unikátní světelnou show, ohňostroj ze Sydney z 31.12.2015. Video je opravdu skvělé, v krásné kvalitě (nastavte si), tak kdo ho ještě neviděl, užijte si ho poprvé. Jak už asi víte, pro ohňostroje mám trochu slabost a při shlédnutí videa mě jako každý rok napadá "co tu vlastně v Čechách ještě dělám"... No jo, jenže to je na delší vyprávění.


PF 2016

27. prosince 2015 v 19:00 | Jakub Litoš
Chci vám všem popřát hezký Nový rok a dávám si takové malé novoroční předsevzetí, že letos, a to co nejrychleji, dopíši co jsem slíbil.

Šťastný Nový rok 2016!!!


 


Vánoce jsou opět za dveřmi

30. listopadu 2015 v 22:28 | Jakub Litoš
Všem vám přeji krásný advent!

Nový příspěvek

31. října 2015 v 23:19 | Jakub Litoš
Omlouvám se všem nedočkavým čtenářům, že stále nepřidávám nic nového, ale nemám na to teď bohužel čas. Budu se snažit něco brzo sepsat. Rozhodně bych chtěl nyní pokračovat v psaní o Asii.

Přikládám alespoň jednu fotku z dnešní procházky v pražské Stromovce.



Kam dál

Kdo jsem a proč píši tento blog


S některými z Vás, čtenáři tohoto blogu, se neznám osobně. Rád bych Vám sebe a můj blog stručně představil.

Jmenuji se Jakub Litoš, je mi 28 let a pocházím z Roztok u Prahy. Jako malý kluk jsem se začal spontálně věnovat hudbě, ve které mě rodiče a také další významní lidé, velice podporovali. Hudbě jsem se věnoval naplno a vystudoval hudební konzervatoř. Tam mi začalo nové období mého života, na které rád vzpomínám. Především jsem si začal svobodně a bez omezení užívat mladistvého života. Vždy jsem ale tak nějak vybočoval ze standardů a vyhýbal se klišé, nedokázal se smířit s některými pravidly a zaběhlými postupy - jak v hudbě, tak v životě.

Po škole jsem začal pracovat, i když v hlavě už jsem promýšlel můj nový plán. Jednou ve škole na lekci o moderní hudbě, jsem za zvuků didžeridu dostal nápad zrealizovat můj sen a odjed na druhou stranu světa - do Austrálie. V podstatě celý rok jsem se připravoval, pročítal blogy, sbíral informace, sháněl peníze. A hlavně jsem se na to psychicky připravoval, jelikož jsem byl dost fixovaný na domov, rodiče a takové to pohodlí a zázemí. Přede mnou bylo něco, co jsem znal jen z obrázků. Něco, na co jsem se neskutečně těšil a bál zároveň.

Naštěstí jsem na to nebyl sám. Několik let jsem bydlel s mou teď už bývalou přítelkyní Markétou a Austrálii jsme brali jako takové naše společné dobrodružství a utvrzení našeho vztahu. 25.9.2009 jsme opustili naši rodnou zemi a vydali se vstříc novým zážitkům. Po půl roce v Sydney, kdy jsme se už dostatečně rozkoukali a začínali se mít pomalu dobře, se se mnou Markéta rozešla a každý si šel svou novou cestou. Nestydím se říct, že to bylo mé zatím nejhorší období, co jsem kdy zažil. Měl jsem veliké potíže celou situaci rozumně zvládnout a dlouho mi trvalo, než jsem začal normálně fungovat. Byl to ale jeden z nejvýznamnějších bodů v mém životě - to rozhodnutí, že budu bojovat a víza si prodloužím.

Potom jsem začal chodit do školy. Poznal jsem mnoho nových lidí a začal se mít zase dobře. Po sedmi měsících jsem ve škole potkal Amy z Thajska. Oba jsme brzo zjistili, že si velice rozumíme a začali tak spolu bydlet. Později jsme si pronajmuli náš první byt, který byl minutu pěšky od vyhlášené Bondi Beach a mohu upřímně říct, že v té době mi začalo pro změnu to nejlepší období. Najednou jsem měl vše co jsem kdy chtěl, a tak jsem neváhal a naplno si to užíval. Oba s Amy jsme měli stálou práci a společné volné víkendy, které jsme vždy využili k výletům a dalším aktivitám. Byl to nádherný čas, na který nikdy nezapomenu. V prosinci 2012 jsme se v Sydney nakonec i vzali a Amy se tak stala dokonce i mou ženou.

1.4.2013 jsme společně opustili Austrálii a pro mě tak skončil 3,5 roční pobyt v mé vysněné zemi, kde jsem se stihnul rozejít s bývalou přítelkyní, oženit s Amy, vystřídat 10 různých bydlení, vystudovat 2 školy, získat mnoho pracovních zkušeností, vydělat nějaké peníze, potkat spoustu lidí z celého světa, ale především zažít něco, na co budu do konce života vzpomínat.

Po nezapomenutelném tříměsíčním cestování v Asii, jsme se na zkoušku usadili v Čechách, kde se nám podařila najít hezká práce a momentálně rozmýšlíme naše bydlení. V současné době mohu říct, že jsme již rozhodlí pro usazení se v Čechách, i když člověk nikdy neví, kam ho vítr zavane...

Blog jsem začal psát od mého odjezdu do Sydney. Věděl jsem, že budou mí nejbližší zvědaví, jak se mi tak daleko daří. Zároveň jsem si mohl zaznamenat více vzpomínek, které bych mohl časem zapomenout. Nakonec mě přes blog kontaktovalo i mnoho cizích lidí. S některými jsem se osobně setkal a poznal tak kolikrát i nové přátele. Stejným způsobem jsem poznal i mého nejlepšího kamaráda Kubu, který už se také vrátil domů. Jsem také rád, že mohu některým cestovatelům pomoci se do Austrálie dostat - inspirovat nebo poskytnout cenné, praktické a nezkreslené informace o tom, jak to v Austrálii funguje.

Děkuji Vám za Váš zájem, za Vaše zprávy a komentáře. Těší mě, že se Vám mé čtení a fotky líbí. A pokud zrovna vy také uvažujete do Austrálie odjet a nebo kamkoliv jinam třeba na Nový Zéland nebo do Kanady, přeji Vám upřímně hodně štěstí, odhodlání a trpělivosti. A také ať si to všechno moc užijete a načerpáte ze všeho co nejvíce nebo alespoň tak, jako já.